Článek
Kde vás objevil režisér Jaroslav Brabec?
Na castingu. Je to můj první film. Zřejmě jsem se hodila typově, ale nemohl tušit, jestli to zahraji. Pamatuji si, že jedna z jeho zásadních otázek byla, jestli mi vadí nahatá scéna. V tom filmu mám přítele a sex k životu patří. Ta scéna je odvážná, ale nakonec jsme to zvládli.
Bála jste se filmování?
Ani ne. Dělám deset let modeling a natočila jsem hodně reklam, a to je někdy větší stres. Tam záleží na každém pohybu a stokrát se točí stejný záběr. Ve filmu to šlo plynuleji, ale jednoduché to nebylo a cítila jsem velkou zodpovědnost. Režisér Jaroslav Brabec se mnou měl nesmírnou trpělivost. Některé scény šly samy od sebe, někdy jsem měla problémy třeba kvůli výrazu. Ale hrálo se mi hezky.
Vaším filmovým přítelem byl Andrej Bezščastnyj, vystudovaný ukrajinský pěvec, který si už zahrál v seriálu Hraběnky nebo ve filmu Zlatá brána. Pomáhal vám?
Byl velká opora a radil mi. Stejně jako Vladimír Dlouhý, který si mě vezme kvůli tomu, abych dostala do Česka svého syna. Vždycky, když jsem potřebovala pomoci, poradil mi, jak to zahrát.
:.Valeria Beliasava je jako modelka velmi žádaná...
Je těžké hrát emigrantku?
Hrála jsem skoro samu sebe, během natáčení jsem to všechno prožívala. Všichni, kdo se někam přestěhovali, jsou emigranti. Já také. Vím, o co se jedná.
Jak to s vámi bylo ve skutečnosti?
Já mám na Vysočině tetu, k té jsem se v roce 1996 přestěhovala, takže jsem naštěstí nezažila kruté podmínky. Začátky jsem měla snadnější. Teta je Běloruska a před mnoha lety se provdala do Chotěboře. V roce 1995 jsem k ní odjela na svoji první zahraniční dovolenou. Za pár měsíců poté, co jsem se vrátila domů, mi zavolala a nabídla, abych přijela, pracovala u ní ve firmě a zkusila žít v Česku. Nabídku jsem okamžitě přijala, přijela jsem na turistické vízum a hned jsem požádala o pracovní povolení.
Jste Běloruska, ale ve filmu jste hrála Ukrajinku. Cítíte nějaký rozdíl mezi oběma národy?
Bělorusové jsou měkčí, přizpůsobivější, nejsou konfliktní. Ukrajinci jsou tvrdší. Hrála jsem Ukrajinku, ale nic jsem nemusela měnit.
Když k nám jezdí Ukrajinci a Bělorusové za prací, tuší, co je čeká?
Něco tuší, ale neznají všechno. Když ale přijedou, musí počítat s problémy. V našem filmu byly drsné podmínky, jenže skutečnost je někdy ještě horší. Je mi z toho smutno.
Vidíte nějaké řešení?
Abychom neignorovali problémy, které v komunitách cizinců existují. Ono se to nás jako by netýká, ale ta komunita přece patří do společnosti, ve které všichni žijeme, proto nesmíme nad jejich situací zavírat oči. Češi mohou mít podobné problémy někde jinde, třeba v USA. Já jsem měla díky tetě lepší start, ale starosti mám pořád.
:.Role emigrantky jí je blízká.
Jak lidé z bývalého Sovětského svazu vnímají Českou republiku?
Jako šanci na lepší život. I když Češi si k sobě cizince moc nepustí. Jste uzavřenější než my. Ale svět a lidé se mění. Moc bych si přála, aby i v Praze, jako například v Miláně, když stojíte na zastávce a koukáte do mapy, někdo k vám okamžitě přišel a s úsměvem vám nabídl pomoc.
Jaké jste měla dětství?
Narodila jsem se v Gorkách, je to malé město blízko hranice s Ruskem, ale máme tam druhou největší zemědělskou akademii v Bělorusku. Studují tam mladí lidé z Běloruska i z celého bývalého Sovětského svazu.
Dětství jsem měla šťastné, byla jsem pionýrka a komsomolec. Nevadilo mi to a něco jsem si ubránila. Třeba jsem do školy nosila zlaté náušnice, což se nesmělo. Vystudovala jsem cimbál na hudební konzervatoři v Mogilevě v Bělorusku, jsem učitelka hry na cimbál a dirigent orchestru.
Vystudovala jste cimbál?
Ano. V Česku je to folklórní záležitost, v Bělorusku je cimbál vedený jako samostatný sólový nástroj a hrají se koncerty pro cimbál a orchestr.
Čím jsou vaši rodiče?
Oba jsou profesoři na akademii, teď už jsou v důchodu. Mám ještě dvě sestry a bratra - jsme docela početná rodina. Pamatuji si, že v době, když jsme už všichni chodili do školy, v obchodech nebylo k dostání skoro nic. Jako prostřední ze sourozenců jsem například nosila oblečení a boty po sestře. Na dovolené jsme nikam nejezdili. Jen na chatu, kde jsme pěstovali brambory, zeleninu, ovoce, vše pro vlastní spotřebu. To dělají všichni dodnes.
Valeria Beliasava
FOTO: Michaela Feuereislová, Právo
O čem jste jako malá snila?
Chtěla jsem být učitelka. Měla jsem všechno už naprogramované. Věděla jsem, že jako učitelka hudby budu mít stálou práci a potom i jistou penzi. Pak přišel rozpad Sovětského svazu a všechno bylo jinak.
Jak jste ten rozpad nesla?
Byla jsem v druhém ročníku na hudební konzervatoři. Měla jsem stipendium a najednou nikdo nevěděl, co bude zítra. Celková situace byla nestabilní a nejistá.
Jaké byly začátky u nás?
Pracovala jsem u tety jako sekretářka a několik měsíců jsem vyučovala v hudební škole. Česky jsem se naučila docela rychle. Bylo to v mém zájmu a hodně mi pomohla teta. Jednou jsem v rádiu zaslechla, že se v Hradci Králové pořádá víkendová škola modelek. Přihlásila jsem se a vzali mě. Vzapětí jsem se zúčastnila soutěže Miss Vysočina a vyhrála jsem. Nakonec jsem se rozhodla odjet do Prahy a zkusit štěstí. Obešla jsem všechny modelingové agentury a ujala se mě Nova Models. Zastupuje mě dodnes.
Vzpomínáte si na svoji první zakázku?
Šlo o reklamu na šampon Pantene. Byl to pro mě velký úspěch.
Co vaše první módní přehlídka?
První byla ještě v Hradci Králové, předváděla jsem svatební šaty a měla jsem obrovskou trému. Od té doby jsem pracovala pro Beatu Rajskou, E. daniely, Natali Ruden, Escada, Trussardi a zahrála jsem si v reklamách jako LG, Dove, Karstadt, Garnier, Electrolux, Alfa Romeo, Colgate. Díky modelingu jezdím po celé Evropě, ale nejvíc času trávím v Itálii.
"Tahle fotka byla první a přinesla mi štěstí," říká Valeria.
FOTO: Libor Kadlec
V Itálii?
V Praze mám pronajatý byt, ale přes týden pracuji a studuji v Miláně. Za prací tam jezdím už osm let a čtyři roky studuji na milánské státní univerzitě, obor cizí jazyky a literatura. Bohužel nejvíc práce mívám v období zkoušek.
Které spisovatele máte ráda?
Teď jsem dělala zkoušku z ruské literatury, takže mám v paměti hlavně Dostojevského, Bloka, Cvetaevu, Bulgakova. Vím, že to může znít banálně, ale mám ráda klasiku. Jenže pro mě není jednoduché vyprávět třeba Dostojevského v italštině.
Kde byste jednou chtěla žít?
Nevím. Itálie mě okouzlila, mám tam práci, ale Praha je také krásná. Mám tady trvalý pobyt. Můj přítel také bydlí v Praze. Zatím je to otázka.
Čím vás svět módy tak zaujal? Co ráda předvádíte?
Ráda se oblékám, poznávám mimořádné lidi. Je hezké vědět předem, co se bude nosit příští rok. Ráda předvádím extravagantní kolekce, to je vzrušující. To se cítím výjimečně.
První filmovou roli jí nabídl Jaroslav Brabec. Nejspíš nebude poslední…
FOTO: Michaela Feuereislová, Právo
Jak se oblékáte v soukromí?
Mám ráda elegantní oblečení, sportovní, street style. Hlavně ráda mixuji. V Praze nakupuji v obchodě Pařížská The Address. Mají tam převážně japonské značky. Jedna z mých nejoblíbenějších je Comme des Garcons. Také ráda nosím džínsy April 77, Paul Frank, dr. Martens.
Jaké jsou vaše koníčky?
Miluji módu a cestování. Ráda čtu. Třeba Mistra a Markétku jsem četla asi pětkrát a pokaždé jsem to vnímala jinak. Poslouchám klasickou hudbu. Když mám možnost, jdu do divadla. Také ráda sportuji - běžky, aerobik anebo posilovna. A taky hodně pletu (smích). Teď jsem právě dokončila čepici a šálu.
Máte nějaké přání?
Asi bych si chtěla ještě zahrát ve filmu. Také chci pokračovat v modelingu - zrovna teď je trend „elegantní ženské krásy“. (Směje se)
:.Ve filmu Aljona se provdá za Vladimíra Dlouhého, jehož maminku hraje Blanka Bohdanová, Igor Bareš je svědkem.
FOTO: archiv České televize,
