Mladí sběratelé umění: Nejsou boháči, ale investují do krásy

Bílé pozadí a na něm zdánlivě nekonečné regály knihovny rozevírající se jako květ. Však také Studii k obrazu Library namaloval Jan Poupě, který v poslední dekádě vystavoval v Madridu i Tokiu. Z koupě tohoto obrazu má sběratel Jan Dotřel (33) radost nejen proto, že má dílo dnes hodnotu 60 tisíc korun oproti šesti tisícům, za něž si jej pořídil.

„Koupil jsem ho v době, kdy Poupě ještě nebyl slavný a prověřený autor. Coby galerista rád objevuju nové talenty a jeho kariéře věřím,“ říká Dotřel, ředitel a kurátor galerie Kvalitář, který je sám aktivní fotograf a tvůrce site-specific instalací (navržených pro konkrétní prostor).

Zmíněný akvarel je jedním ze zhruba stovky uměleckých kousků, které vlastní. Kolik za ně během deseti let, co je sbírá, utratil, přesně neví, není prý moc praktický. Teprve když si důkladně projde soupisku, již dal dohromady kvůli pojištění domácnosti, dobírá se k sumě přesahující milion korun.

„Jsem si jistý, že umění, které vlastním, bude nabývat na ceně. Tuto strategii razím i jako galerista.“

Součástí jeho práce je totiž zákazníkům radit, kterého autora sbírat, aby na koupi neprodělali. A do těchto umělců sám investuje. Cena děl se určuje exaktními daty odvislými od věku umělce, jeho výstavní kariéry, účasti na zahraničních přehlídkách nebo třeba jeho publikační či pedagogické činnosti. Konkrétní hodnota artefaktu se pak ladí se samotným autorem.

Domácí kolekci poskládal převážně ze současného umění, které ho fascinuje už od let na gymnáziu, odkud pokračoval na obor estetiky na filozofické fakultě. Jména z Dotřelovy sbírky jako Ivan Pinkava, Petr Dub, Jiří Matějů nebo Jan Kovářík možná laikovi hned povědomá nejsou, jde ale o tvůrce, jejichž vydražené práce stoupají od vyšších desítek tisíc až k milionům.

V menším měřítku má barokní nebo art deco předměty, které podědil po prarodičích. Rozlehlý byt na pražském Starém Městě, v němž mě přivítal, byl původně právě jeho dědy a babičky. Ti byli zapálení nejen do umění, ale hlavně do starodávných knih, jichž shromáždili několik tisíc. Sběratelský gen v rodině setrvává dlouho.

Dotřel není koncepční sběratel zaměřující se na určité styly nebo období. Je spíše nadšencem a materialistou, který se rád obklopuje krásnými věcmi.

„Do díla musím být zamilovaný. Když ho uvidím, absolutně propadám jeho kouzlu a cítím, že ho musím mít. Někdy i hlava nehlava,“ doznává svou obsesi, jež se projevila už v předškolním věku, kdy měl v pokojíčku zvláštní polici na nasbírané zajímavé přírodniny.

První umělecké dílo – akt muže a ženy sochaře Vojtěcha Suchardy – dostal od rodičů a dnes ho má umístěné v ložnici.

Paradoxně nejvýraznější dílo v jeho pracovně – rozměrné, sytě rudé plátno Julie Kopové pokryté zběsilými různobarevnými čarami – láskou na první pohled nebylo. Měl od ní zarezervované jiné, nicméně ho z loajality nakonec přenechal věrné sběratelce spjaté s Kvalitářem.

„Tato malba mi zprvu připadala agresivní, do bytu naddimenzovaná, ale ve finále jsem za ni rád.“

Prudké emoce a impulzivnost jsou pro něj sice hnacím motorem akvizic, umí je ale krotit, pokud na artefakty zrovna jednoduše nemá peníze. Umění, po jehož pořízení by mu nezbyla dostatečná finanční rezerva, si odříkává. V galerii pobírá mzdu za prodej výtvarných děl, cestu ke sběratelství mu otevírají také příjmy z vlastní fotografické tvorby, kterou charakterizují geometrická tělesa zasazená do podmanivých krajin, a kurátorství cizích výstav a rozličných projektů.

„Coby umělec mám benefit, že si s ostatními mohu díla i vyměňovat,“ upozorňuje na občasný směnný obchod, kdy za svou fotku obdržel mimo jiné vázu designérky Anny Jožové.

Návyková je pro něj koupě čehokoliv, třeba elpíčka s vizuálně přitažlivou obálkou. Tváře Milese Davise a Jimiho Hendrixe nebo fenomenální přebal desky The Dark Side of the Moon od Pink Floyd obsazují stěnu, kde by člověk spíš hledal televizor. Nemenší slast mu přináší krásné věci nalezené v přírodě či na ulici.

Na drahé secesní skříni trůní malý Buddha, ten na něj čekal u popelnice, stejně tak kus mramoru vybarvený do skvostného odstínu modři. „Mám rád i minerály, meteority, fosilie nebo úplně obyčejné věci.“

Dědeček Lenky Bakešové (33), vystudované umělecké fotografky, kurátorky a ředitelky festivalu Prague Art Week, kdysi zachraňoval obrazy po Němcích z karlovarských vil, které komunisté vyhazovali. Pomáhal také několika místním umělcům, díky čemuž mohli růst na ceně i na duchu.

Jeho vnučka, taktéž sběratelka, má obdobnou vizi: vedle finanční podpory se coby galeristka snaží autory vzájemnými diskusemi podněcovat k další tvorbě. Specifický vztah má k vyšívanému obrazu Snails od Elišky Konečné, jehož zakoupení ji vyšlo na desítky tisíc, a nyní se hodnota díla blíží stovce tisíc korun. „Eliška mě zaujala, tak jsem ji doporučovala do dalších galerií a psala o ní články. Dnes je zastoupená v Miláně,“ poznamenává Lenka.

Za svůj nejdražší obraz Seahorse, podepsaný mezinárodně uznávaným umělcem, Dánem Kristianem Touborgem, zaplatila téměř 400 tisíc korun. Bytostně ji oslovil a pro hromadění peněz při vysoké inflaci neviděla důvod.

Na sběratelství nepadají zrovna drobné částky, na druhou stranu si odpírá drahé dovolené v zahraničí, nemá ani nové drahé auto. Peníze dává dohromady s manželem Richardem Bakešem, grafikem, s nímž vede nekomerční galerii Berlínskej Model a kreativní studio Sharp Objects.

V odpovědi na mou všetečnou otázku, odkud finanční prostředky čerpají, zmiňuje přivýdělky v oblasti PR a nárazové honoráře kupříkladu z natáčení reklamy, které jí dohodil kamarád. Během jediného večera si takto vydělala asi 35 tisíc korun a brzy nato si za ně koupila obraz Hráč na niněru Štěpána Brože, jelikož jí silně připomínal temný obraz z bytu prarodičů, který měla od dětství vrytý do paměti.

„Peníze se nemají hromadit, ale jako energie načerpat a poslat dál,“ říká.

Ptám se na celkový počet vlastněných kousků a začíná dlouze počítat. Dochází k číslu 34, některá díla ještě uchovává u rodičů.

Něco zdědila po předcích, pár jich dostali s partnerem jako svatební dar, zakoupila si i práce některých autorů představených v jejich galerii, anebo si je odvezla přímo z uměleckých ateliérů, do nichž vždy ráda zavítá. A ukazuje mi pár těch nejpoutavějších.

Zvláštní sochu Hajlující dolar z dílny Tomáše Roubala, evokující tenké postavy Alberta Giacomettiho nebo Copy, mramorový kvádr Terezy Štětinové pokreslený jemnou tužkou. Do třípokojového letenského bytu se jim už skoro nevejdou, a tak je umisťují do kuchyně i do koupelny, kde mají akvarel s chobotnicí. Nemůže ho horká pára poškodit?

„S uměním chceme žít. Známí mají obraz Warhola postříkaný od šampaňského a sluší mu to.“

Evidenci děl si nevede, přesto důsledně sleduje aktivitu jejich autorů. „Pracovití a chytří lidé u tvorby zpravidla vydrží,“ míní. Často prý čelí dotazům od okolí a klientů, jaký umělec bude dobrý i za řadu let a u kterého vzroste investiční hodnota.

„Nemám ale ráda, když se debata o umění smrskne na jeho investiční potenciál. Spousta z těch nejlepších umělců minulého století za svého života vůbec neprodávala,“ upozorňuje s tím, že se dá vysledovat to, jak je autor poctivý, zda tvorbu myslí vážně a jestli má jeho práce intelektuální přesah.

Kromě námětu práce jsou pro ni důležité parametry jako dobrá technika, ale i dotaženost díla včetně jeho zarámování. I na něm je patrné, jestli autor ví, co dělá. Za tvůrce hodné pozornosti považuje například Kláru Hosnedlovou či Magdalenu Jetelovou.

„My samozřejmě nevíme, jestli bude daný umělec ještě za deset let tvořit, zda ho zastoupí galerie nebo jestli třeba nebude mít depresi. To je nepředvídatelné.“

Když Magdalena Dvorská (29), projektová manažerka komplexu bývalého kláštera na pražském Smíchově Gabriel Loci, byla jednou na návštěvě v ateliéru své kamarádky malířky Laury Limbourg, do oka jí padlo menší černé plátno se smaragdově zbarvenou kyticí eukalyptu.

„Laura na to, jestli si nedělám legraci. Rok předtím jsem jí totiž tuto rostlinu darovala k narozeninám a ona ji na to konto vyobrazila. A já si ji pak namalovanou vybrala!“ vypráví mi příběh svého favorita na zdi za sebou. Její kolekce se za pět let rozrostla na zhruba dvacítku kousků.

Za které dílo utratila úspory jako první, si vybavuje okamžitě, a zavádí mě do zadní místnosti pronajatého podkrovního bytu na Malé Straně, který dřív obývala právě Limbourg.

Snad polovinu jedné stěny tam opanuje velkoformátová malba s propletencem lidských těl Sex od Pavla Příkazkého. Její aktuální hodnota se pohybuje okolo 120 tisíc korun, kupní cenu si nechává pro sebe.

Umělecká díla si začala kupovat společně s expřítelem po vzoru svých rodičů, kteří si je dávali vzájemně třeba k výročí svatby.

„Když jsme se s partnerem rozcházeli, museli jsme si je nějak rozdělit, což bylo strašné. Naštěstí jsme zůstali přátelé a zvládli se domluvit, já vyhrála právě Příkazkého. Chtěla jsem i jeden ze tří klínů od Nikoly Emmy Ryšavé, ale nedal se, tak jsem jiný loni dostala od rodiny k Vánocům,“ obrátí pozornost na plastiku vedle dveří, která skutečně znázorňuje detail ochlupeného ženského přirození. Vedle figury ji přitahují také přírodní motivy.

Ráda obývá historické byty, do kterých vnáší moderní kousky. Starý dřevěný stůl v kuchyni tady zdobí pastelově růžová váza s nápisem LOVE značky Qubus Jakuba Berdycha, vodu mi nalévá do křišťálových skleniček z dílny Rückl.

„Když se blíží svátky, dávám příbuzným tip, ať mi koupí něco do sbírky, že to ocením nejvíc!“ dodává.

V místnosti si nelze nevšimnout ikonického harmonikového kocoura designérky Libuše Niklové. Ten teď stojí okolo patnácti tisíc oproti patnácti stům korunám, za které jej pořídili Magdini rodiče.

Někdy dává dárek i sama sobě k životním úspěchům; za absolvování Oxfordské univerzity, kde vystudovala dějiny umění a literatury, si chystá koupit dílo Barbory Valáškové.

Plátnem Jakuba Špaňhela se zase obdaruje k blížícím se kulatým narozeninám. Do děl vkládá veškeré peníze navíc, s nimiž dopředu nepočítala – mimořádné prémie v práci, vánoční odměny…

„Ale nebudu lhát, jsem holka a občas svádím sama se sebou boj, zda chci nové dílo, anebo hezkou kabelku.“ Kolik do všeho nainvestovala, to raději nespočítala. Hodnotu děl odhaduje na půl milionu korun, možná vyšší.

Má prý štěstí, že je od dětství její kamarádkou Nikola Nováková z DSC Gallery, věnující se soukromému poradenství ohledně investičního umění, za kterou chodí pro tipy. Ta jí radí, na jaké výstavy si zajít nebo které umělce dlouhodobě sledovat; v současnosti třeba malířku Lu Jindrák Skřivánkovou nebo sochařku Terezu Štětinovou. A každý týden navštěvuje ateliéry v Gabriel Loci. Vydat se přímo za umělcem do ateliéru vřele doporučuje.

„Může se vám stát, že se tam zakoukáte do díla, které na svém Instagramu nezveřejnil.“ Díla si pořizuje výhradně od umělců, s nimiž se osobně setkala a kteří jí jsou příjemní a sympatičtí.

Jan Dotřel je skeptický k aukcím na online platformách, kde může člověk snadno naletět přemrštěné hodnotě nebo v nejhorším případě zakoupit falzum, z čehož není cesty zpět. Každá solidní galerie podle něj přidává k prodaným dílům certifikát pravosti. Podle Lenky Bakešové je vhodné si nejprve tříbit vkus hojnými návštěvami galerií nejen v Česku, ale i na zahraničních dovolených. „Je dobré znát současné světové měřítko,“ tvrdí.

Magdalena Dvorská, která jako jediná z oslovené trojice nestojí v čele galerie a nikdy neměla pro vlastní výtvarnou tvorbu vlohy, se chystá letos na podzim přihlásit do EduArt Start, kurzu Barbory Půlpánové, někdejší manažerky komunikace pro vzdělávání věhlasné londýnské aukční síně Christie’s.

Půlroční program pro začínající sběratele umění, který vyjde na 28 tisíc korun, zahrnuje šest online lekcí se zahraničními odborníky a každý měsíc soukromou skupinovou návštěvu galerie, uměleckého ateliéru nebo aukce.

Byť je dnes v tuzemsku snadné autora zkontaktovat kupříkladu na Instagramu, Půlpánová vidí potenciál svého projektu v tom, že funguje jako určité síto kvality.

„Výhodou je i to, že jde o nezávislý subjekt, který není spjatý s žádnou konkrétní institucí. A také jeho mezinárodní rozměr,“ doplňuje. Od prosince 2020, kdy EduArt Experience spustila, jím prošlo přibližně sto účastníků ve věkové kategorii třicátníků až padesátníků z řad středního managementu i šéfů menších firem: „Ukazuju jim kvalitní a relevantní hráče na trhu a na základě mého doporučení se sami rozhodují, s kým budou spolupracovat. Je dobré získat představu o šíři trhu s uměním než koupit první obraz, který se mi zalíbí.“

Absolventi šestiměsíčního kurzu pak mohou pokračovat v EduArt klubu. Získají tam zákulisní informace o tom, co se zrovna děje v Česku i zahraničí, a spolu s komunitou milovníků umění dále navštěvují ateliéry i klubové akce.

Poradenský Klub pro začínající mladé sběratele, který bude zahrnovat spoluvlastnictví uměleckých děl, plánuje založit také Anna Pulkertová, art specialistka J&T Banky, která se v rámci péče o klienty stará o jejich investice do umění a současně je kurátorkou galerie Magnus Art.

V posledních letech si všímá narůstajícího zájmu mladých lidí o vstup na trh s uměním, což jí potvrzují zahraniční aukční síně zaznamenávající rozmach prvokupujících nejen u mileniálů, ale i následné generace Z. „U mladších sběratelů vnímám i větší zájem o netradiční média typu instalací nebo videoartu, ač je s ním samozřejmě v rámci omezeného prostoru v bytě těžší pracovat,“ uzavírá.