Mladí designéři skla: Inspirace dunami, podmořským světem i architekturou

Stoupáme po schodišti nuselského činžáku z počátku minulého století. Už vstupní hala příjemného bytu prozrazuje, že tady se bydlí se sklem v téměř každé místnosti. Prosvětlenému pokoji s velkými okny, který je zařízený jako pracovna a minigalerie zároveň, samozřejmě vládne sklo, stěny zdobí několik obrazů. Usadíme se pod velkou abstraktní malbu.

„Tu jsem s autorkou vyměnil za svoji vázu,“ zmíní se šestadvacetiletý designér skla František Jungvirt, když poznávám rukopis malířky Lucie Jindrák Skřivánkové.

Podobně získaných artefaktů ať už maleb, nebo skleněných váz je tu prý ještě několik. Ale jak František vzápětí vysvětlí, sbírky si nebuduje. Většinu úsilí věnuje vlastní tvorbě a vytváření svého portfolia.

„Když navrhuji pro sklárny, tedy jiné značky, snažím se, aby ty věci byly cenově dostupné a daly se snadněji vyrobit. Pro svoje portfolio se však pouštím do experimentů. Na náklady nebo složitost výroby se přitom příliš neohlížím. Je to tenký led, kolikrát mi můj záměr nevyjde. Ale když se mi to podaří a někoho v branži výsledek zaujme, otevírá mi to i cesty k průmyslové výrobě,“ vysvětluje.

Na svém portfoliu proto začal systematicky pracovat už během studií na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Ateliér skla, který vede Rony Plesl, ukončil loni. Už jako student zaujal spoluprací se značkou Moser nebo Preciosa.

„Navštěvoval jsem výstavy a poznal jsem díky tomu dost lidí. Třeba bývalého kreativního ředitele Moseru Lukáše Jabůrka. Byl jsem odvážný, oslovoval jsem sklárny s vlastními projekty. Ale i značky samy si nás začínajících designérů všímají, a tak se stává, že oslovují i ony mě. Až tak těžké navázat spolupráci tedy není, ale pokud chcete zavést nějaký svůj produkt do jejich stálého portfolia, je to dlouhá cesta, trvá to roky,“ odpovídá na otázku, jak obtížné je pro mladého tvůrce se v oboru prosadit.

Donedávna se František Jungvirt potkával s klienty ve své galerii v pražském Karlíně, kterou si pronajímali společně s kamarádem. Pandemie je však donutila prostory opustit.

„Přišel lockdown a my jsme ze dne na den najednou nesměli prodávat. Neměli jsme šanci galerii udržet,“ vysvětluje. Tehdejšího rozhodnutí nelituje. S novým, větším bytem, kde si vytvořil showroom, je spokojený. Ostatně hodně času stejně stráví ve sklárnách a také ne všichni klienti ho vyhledávají na jeho pražské adrese.

V rodině, která pochází z Vimperka, se prý vždy dávala přednost řemeslům. Dědeček pracoval čtyřicet let jako brusič skla, tatínek je truhlář, bratr dvojče je sportovně a technicky založený a pracuje s kovem.

František si vybral střední sklářskou školu v Třeboni, kde se věnoval malbě na sklo. Už na přelomu 2. a 3. ročníku prý věděl s jistotou, že chce ve studiu pokračovat. Mezi vysokými školami ho nejvíc zaujala VŠUP a ateliér Ronyho Plesla.

„Cítil jsem, že tam budu mít největší šanci jít vlastní cestou,“ vysvětluje mladý designér, který rád reaguje na historické tvary, styly a techniky.

„Určitě mě ovlivnilo, že jsem se na střední škole učil řemeslo, mám k tomu stále silný vztah. Baví mě vytahovat historické tvary a dekory, kterým dávám současnou formu. Záměrně sahám i po složitějších technikách, protože je chci dávat sklářům do rukou,“ vysvětluje.

Dnes se prý často hledají levnější způsoby výroby - a potom hrozí, že se může leccos z těch nákladnějších zapomenout: „Například v Crystalexu se dřív hodně dělalo smaltované sklo, jenže když se tam dnes zapovídám se smaltařkami, ukazuje se, že dělají takovou práci zhruba jednou za půl roku. A pokud se řemeslo neudržuje a nepředává, může snadno skončit.“

Nedávno František Jungvirt navrhl kolekci i pro sklárnu Ajeto v Lindavě, která dnes patří pod značku Lasvit.

„Protože tam působil Bořek Šípek, rozhodl jsem se ve svých návrzích odkázat právě na něj. Díky němu se v Lindavě rozvíjelo hutní tvarování skla z volné ruky. Tomu se ale dnes žádná jiná česká sklárna nevěnuje, a i v Lindavě už je pouze jedna dílna, která s Bořkem Šípkem spolupracovala a tuhle techniku ještě bravurně zvládá,“ popisuje, jak vznikla jeho kolekce Underwater, jejíž tvary připomínají podmořský svět.

Kromě toho začal nedávno působit také jako kreativní ředitel Klimchi, mladé české značky stolního skla, která vyváží většinu produkce do Velké Británie, má i svoji eponymní značku a svoje agenty v zahraničí. Jeden galerista ho zastupuje ve Švýcarsku a druhý v New Yorku.

A přestože sklo se tradičně sbírá spíš v zahraničí, v Česku už se o mladého designéra zajímají čtyři sběratelé, kteří si od něj rádi kupují unikátní, neopakovatelné kusy.

Františkův spolužák Tomáš Kučera, který loni získal cenu Czech Design, v ateliéru Ronyho Plesla, pořád ještě studuje, je ve třetím ročníku. Jeho cesta na VŠUP byla totiž o trochu delší.

„Pocházím ze Světlé nad Sázavou a tam má se sklem něco společného většina obyvatel. Kromě toho, že ve městě funguje velká sklárna, působí tam ještě řada dalších podniků, které jsou s výrobou skla nějak spojené. Můj děda pracoval v huti ve Světlé a kromě toho učil žáky na tamní Akademii - vyšší odborné škole foukat sklo. Ale já se sklu vždycky chtěl vyhnout,“ směje se Tomáš.

Ačkoli se tedy nejdřív vydal jinou cestou, sklo si ho paradoxně stejně přitáhlo.

Protože ho odjakživa nejvíc bavilo výtvarné umění, přihlásil se na střední grafickou školu v Jihlavě, kde studoval multimédia. „Bral jsem to jako umělecké gymnázium, mohl jsem se potom rozhodnout, co dál. Nejvíc mě tam bavila trojrozměrná tvorba, sochařství, ale potom mě ke konci studia zaujal produktový design. Šel jsem ale nejdřív na pražskou Scholastiku, což je soukromá vyšší odborná škola, která se designem zabývá. A teprve potom jsem si troufl přihlásit se na VŠUP,“ vysvětluje.

Na Scholastice každý rok pracoval s jiným materiálem. Začínalo se dřevem, pokračovalo porcelánem a kovem, až došlo i na sklo.

„Pro mě to byl takový všeobecně známý materiál, o který jsem se nikdy dřív blíž nezajímal. Změnilo se to, až když jsem dostal první úkol ve škole.“ Protože se vždy zajímal o architekturu, inspiroval se u architekta Adolfa Loose, který budovy stavěl tak, že přes sebe překládal jednotlivé kubusy. Svoji první skleněnou vázu vytvořil na podobném principu.

„Díky tomu jsem si uvědomil, že se sklem můžu pracovat jinak než tradičně, a začalo mě to ohromně bavit,“ dodává.

Chtěl se naučit víc. Přihlásil se tedy na stáž do studia Dechem. Zatímco ze Světlé znal hlavně těžké věci z olovnatého skla, které se zdobily broušením, na stáži poznal hlavně práci s tenkým a hodně barevným sklem.

Po půlroce dostal nabídku, aby pro studio pracoval. Zůstal tři roky a sklo ho chytlo natolik, že teď už se zabývá hlavně tímto materiálem.

Pokud jde o užité umění, momentálně Tomáše Kučeru nejvíce zajímá nápojové sklo. Například pro českou značku nábytku Monotropa navrhl kolekci sklenic, která je inspirovaná pouštními dunami.

„Napadl mě přitom nový princip, jak sklo foukat. Jezdili jsme do různých skláren, platili jsme si hodiny vzorování a trvalo hodně dlouho, než se to povedlo podle mých představ. Ale vyplatilo se to a kolekce se stále vyrábí a dobře se prodává,“ líčí.

Aby se ve sklárnách dokázal lépe domluvit, nedávno se přihlásil do Světlé na sklářské učiliště.

„Měl jsem to jako individuální studium, jeden dva dny v týdnu jsem se tam jezdil učit foukat sklo, abych uměl chytit píšťalu do ruky, ale rozhodně bych to nezvládl stejně dobře jako foukači skla, to chce každodenní praxi. Věnovat bych se tomu nemohl, to bych zase neměl čas na navrhování,“ vysvětluje.

Dědeček sice už nežije, ale Tomáš se občas obrací na otce, který se věnuje strojnímu a průmyslovému sklu a může mu poradit například při pískování. Tomáš tuto techniku rád využívá.

„Utavil jsem například válec skla a přibližně patnáct hodin jsem v něm pískováním vytvářel kráter. Napodoboval jsem tím přírodní proces, podobně jako když omílá voda kameny. Vznikla vlastně jakási studie vázy,“ říká.

Aby se mohl více věnovat vlastní volné tvorbě, zřídili si s kamarádem poblíž Světlé vlastní sklářskou dílnu. V pronajatém prostoru mají pec a ze zkrachovalé sklárny koupili staré stroje pro studené techniky.

Dílna funguje asi rok a vyšla na nižší stovky tisíc. „Měl jsem nějaké úspory, ale nestačily mi. Naštěstí jsem si mohl půjčit v rodině,“ vysvětluje. A dodává: „Jakmile něco prodám, většinou to okamžitě vložím zase zpátky do dílny. Je to sázka do loterie, ale já své volné tvorbě pořád hodně věřím. Diář mám plný, je to hodně práce, do toho ještě studuji, nemám skoro žádný volný čas, ale moc mě to baví. Žiju vlastně jen tím!“