Mladé ženy pomáhají tam, kam běžní Češi nejezdí

„Co to je?“ ptá se paní učitelka dětského hloučku. „Mrkev, ale ta se nejí!“ odpovídá jí rozhodně Kubík. „Jí,“ opravuje ho laskavě. „Nejí, nemám ji rád,“ trvá na svém klučina. Běžné všední ráno v ústeckém zařízení pro děti Stromeček. Funguje v Předlicích. V lokalitě oficiálně označované za sociálně vyloučenou. Tedy v romském ghettu.

Kdysi výstavní ústeckou čtvrť postavili před rokem 1945 Němci. Původní slávu s odstupem více než sedmdesáti let nic nepřipomíná. Z některých domů zůstaly rozvaliny. Jiné poškodily necitlivé přestavby a neútulně působí na první pohled.

„Ústečané jezdí poblíž čtvrti nakupovat do Globusu. Ovšem do Předlic většinou nezajíždějí. Nemají k tomu důvod. A tak, když jsem sem jela poprvé já trolejbusem, cítila jsem nejistotu, přiznávám,“ říká mi sympatická dlouhovláska Alena Kohlmajerová.

A hned dodává: „Ta nejistota trvala jen chvíli. Cítím se tady dávno bezpečně. Předlice mám velmi ráda. Samozřejmě, že vím, že když se zeptáte někoho jiného na jeho názor na ně, nastane litanie, jak je to tady hrozné, kdo tady žije…“

Se slečnou Alenou se scházíme v útulné vile, v níž ještě před pár lety fungovala policejní stanice. Nahradilo ji nízkoprahové předškolní zařízení organizace Člověk v tísni. Místo ozbrojených mužů v uniformách mě tak u dveří vítají barevné obrázky. Uvnitř místnosti pak sedí rozesmátá drobotina. Právě svačí.

Do Stromečku Alena přichází běžně ve všední den na osmou ranní. O půl hodiny později dorážejí „její“ děti. „Doma většinou nesnídají. Takže poměrně brzy jíme. Než si však otevřou krabičky, mají za sebou krátký program, v němž probíráme počasí, učíme se dny v týdnu či uděláme nějakou jinou mentální nebo fyzickou rozcvičku,“ popisuje.

„Jídlo si nosívají z domova,“ konstatuje s rezignovaným pohledem na krabičky s dobrotami v podobě párků a sušenek paní učitelka. Ve Stromečku pracuje rok. Nyní se tam stará o jedenáct dětí od dvou do čtyř let. Pod jejím laskavým vedením se mají zlepšit jejich sociální dovednosti a na minimum snížit možná rizika a hendikepy při nástupu na základní školu.

„Romští rodiče mají své děti opravdu, opravdu velmi rádi. Udělají pro ně cokoli. Takže když holčička či chlapeček řekne, že si ke svačině vezme do školky sušenku či bonbony, vyjdou jim vstříc. Nic nepomohly ani rady výživové poradkyně,“ krčí rameny slečna Alena.

Ve výčtu rozdílů, které ji zatím při střetu s menšinovou romskou kulturou potkaly, by mohla dále pokračovat. Patří k nim třeba to, že ženy obvykle denně doma vaří a pečou. Prostě připravují kompletní menu od polévky po dezert.

„Aby se měly jejich děti dobře,“ podotýká. Potvrzuje mi i známý fakt, že se v romských rodinách jídlo většinou neohřívá, což je vysvětlováno jako pozůstatek tradic kočovného života. Jednoduše musí být vždy čerstvé.

V domácnostech by se obvykle dalo jíst i z podlahy, ovšem okolí bytů a domů už pro hospodyňky obvykle není tak zajímavé. Věci, které mívají v předlických rodinách prostě jinak než v těch většinových, mi líčí tak mile a s takovým pochopením, že musí být každému jasné, jak má svou práci a lidi, o které se stará, ráda.

Stáčím tedy rozhovor k ní. Ke krásné holce z většinové populace, oddané chovatelce energického výmarského ohaře, která se rozhodla starat o romské děti. „A proč ne?“ odpovídá mi s úsměvem protiotázkou na dotaz, co ji skutečně do Předlic přivedlo.

Absolventka sociální pedagogiky to má teď do práce několik desítek minut. Bydlí totiž na druhé straně Ústí nad Labem, ve Všebořicích. Stejně tak, jak se zbavila počátečních obav z cest trolejbusem, kde je jako „bílá“ v menšině, se zbavila strachů chodit předlickými ulicemi. Vyráží do nich běžně, když míří do rodin „svých“ dětí.

„Tam na mě v uklizených bytech obvykle čekají milí lidé. Do práce chodívají většinou tátové, máma se buď stará o rodinu, nebo chodí na noční do nedaleké nákupní zóny, aby povinnosti kolem rodiny přes den stíhala. Je to prostě starý dobrý model: ženská s dětmi doma, chlap je všechny živí,“ líčí atmosféru čtvrti se špatnou pověstí, jak ji zná ona.

A jaký je naopak nejčastější dotaz, který dostává z řad takzvané většinové populace? „Znovu a znovu mě zaskočí otázka, zda jsou moje děti normální. To je hrozné! Lidi si myslí: Kdo ví, s kým pracuje. Podívejte se na ně, jsou krásné a šikovné,“ konstatuje s pohledem na hrající si předškoláčky.

Blízcí ji naopak chápou zcela. Že má jejich Alena potřebu pomáhat jiným, vědí. Před Předlicemi totiž pracovala se školáky s poruchou autistického spektra. „Ještě před tím jsem vystudovala střední zdravotnickou školu, ale na ní jsem se nenašla,“ líčí s tím, že děti miluje odjakživa. „Myslela jsem si, že když s těmi malými začnu pracovat, přejde mě to. A je to naopak,“ usmívá se.

Dodává, že program jejího zařízení se podobá tomu v běžných školkách. Však tam také od ní její stromečkoví svěřenci hladce přecházejí. Pokud je pro ně místo.

„Letos je to hodně těžké. Stát sice nařídil předškolákům povinně poslední rok školky, ale v Ústí nejsou kapacity,“ pojmenovává jeden z velkých problémů současné doby. Doplňuje, že ona je vzít ze zákona do centra vzhledem k jejich věku již nemůže…

„Děti, jejich rodiče, školka, to vše má pro mě v Předlicích smysl. Ale nemyslete si, nejsem sluníčkářka. Vím, že se tady vaří a prodávají drogy, bují prostituce, jenže já se s tím běžně nesetkávám. Pro mě je to čtvrť, v níž mě lidé zdraví, když se potkáme. Jsem prostě jejich učitelka. Klidně bych tady i jednou bydlela. Ostatně kolegyně se sem nedávno i s dítětem a psem přistěhovala, je moc spokojená,“ uzavírá.

V Tanzanii pomáhala v uprchlickém táboře zasaženém cholerou. V Jemenu a Iráku běžně slýchávala střelbu. Přesto si zdravotní sestra z Prahy právě těmihle výjezdy splnila svůj životní sen: být tam, kde bude skutečně užitečná. Uprostřed bojů a epidemií se snažila pomáhat v oblastech, které jsou Čechy vnímané jako „ty kdesi daleko“.

Martina Jurigová do podobných destinací cestuje dva roky ve službách mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. Poprvé do nebezpečných částí světa vyjela v listopadu 2015, jen pár měsíců poté, co na univerzitě dostudovala magisterskou Sociokulturní antropologii, v níž se zaměřila na medicínu. Dělala ji ovšem dálkově, tedy takzvaně při práci.

„Od ukončení bakalářského studia oboru zdravotnický záchranář totiž pracuji v pražské vinohradské nemocnici, konkrétně na její jednotce ARO,“ říká rodačka z Teplic.

Náročné nemocniční oddělení bylo její první pracovní zkušeností, čehož si – možná pro laika kupodivu – cení: „Naučíte se na něm vše. Bojujete o lidské životy a dostanete se k nejtěžším případům, které medicína řeší. Odsud můžete jít kamkoliv.“

Podobná průprava se jí hodila v naplňování jejího středoškolského snu: pomáhat někde v zemích, kde je zdravotníků vinou chudoby, nemocí, válek, případně jiných neštěstí málo. Její praxe ve zdravotnictví ji připravila i na to, že v podobných oblastech bude vídat často smrt. „Jako součást života ji vnímám už od střední školy. Musela jsem si na ni zvyknout,“ podotýká.

Obvyklý výjezd pro Lékaře bez hranic trvá tři měsíce. Organizace jej přitom navrhuje s ohledem na její pracovní a osobní plány. Svou dostupnost, tedy kdy je ochotná vyrazit do světa, si totiž hlásí sama. Ale plány jsou plány a realita válečných konfliktů a epidemií bývá jiná.

Slečna Jurigová si pochvaluje, že zaměstnavatel a kolegyně z ARO tohle chápou a vycházejí jí vstříc: „Když nastala krize, musela jsem narychlo odjet do Mosulu, holky za mě vzaly směny ze dne na den. Bez podobného pochopení bych nic takového podnikat ani nemohla.“

Irácký Mosul byl v pořadí třetí misí. „Mohla jsem tam být ovšem jen měsíc. Naboural mi dovolenou, ale i tak jsem tam byla platná. Lékaři bez hranic si během té doby našli zdravotnici s podobnou specializací, která mě vystřídala,“ říká.

Připouští nicméně, že menší nadšení pro „věc dobra“ mívají obvykle její nejbližší: „Už si však zvykli, chápou, že je to pro mě důležité.“ Od Iráku, kde byla naposledy, hladce přecházíme k její vůbec první zahraniční misi.

„Byla to Tanzanie,“ upřesňuje. Přiznává, že země v mnohém překvapila i ji. Předem sice věděla, že směřuje do beznadějně přeplněného uprchlického tábora zmítaného chorobami někde u hranic s Burundi, nicméně ještě v letadle z Evropy do Afriky to na nějaké drama nevypadalo. Velkou část cestujících totiž tvořily rodiny s dětmi mířícími na exotickou dovolenou.

„Zvláštní pocit! Oni jeli na safari, já do tábora sužovaného cholerou…,“ zamyslí se nad paradoxy moderní turistiky. Zatímco se jiní koupali a užívali si volna, na ni čekaly po příjezdu na místo určení velmi tvrdé podmínky.

Tisíce a tisíce kilometrů od prosluněných pláží bojovala o životy lidí v přeplněném uprchlickém zařízení, jež desítky let poskytuje přístřeší lidem, kteří utekli z konfliktů, o nichž Evropané většinou ani neslyšeli.

„Tehdy jsme tam s kolegy řešili následky vleklé krize v Burundi. Během první vlny do tábora přišlo kolem sto tisíc lidí. A to měl kapacitu čtyřicet tisíc, a ještě před přílivem nových uprchlíků v něm žilo padesát tisíc lidí, převážně Konžanů,“ přibližuje napjatou situaci.

Mnozí z nově příchozích onemocněli po cestě cholerou, leckdy doprovázenou dalšími tropickými nemocemi. „Tohle byl hodně tvrdý start,“ ohlíží se. Mezi silnými vzpomínkami se jí okamžitě derou na mysl ty spojené s nedostatkem základních potravin, léků, vody… Na hygienu jí samotné musel denně stačit kbelík s vodou, týdny jedla většinou jen nejrůznější placky.

„Špatné bylo i spojení s domovem. E­mail se mi načítal minuty, tak jsem jednou týdně do ČR draze volala,“ líčí.

Přesto všechno považuje za ještě tvrdší další, tedy druhou svou misi, Jemen sužovaný vleklou občanskou válkou. A to i přesto, že po materiální stránce tam rozhodně nestrádala.

„Bydlela jsem v krásném domě. Možná lepším než v Praze,“ srovnává a pochvaluje si také arabskou kuchyni, kterou má velmi ráda. Nicméně kvůli neustálým bojům se nesměla sama nikam hnout ani na krok. Bezpečí zdravotníků střežila ochranka s telefonem a vysílačkou.

Právě ztráta osobní svobody je pro ni na podobných výjezdech nejtěžší. „V Jemenu jsme někdy vyšli na střechu domu, kde jsme bydleli, nadýchat se čerstvého vzduchu. Náš šéf to ale rád neviděl. Kolem nás zněla střelba,“ rekapituluje. Naopak oděv podle muslimských zvyklostí – tedy pokrývka halící hlavu a dlouhý plášť, takzvaná abája – jí nevadil.

„I v Evropě je dobré mít při práci ve zdravotnictví zahalenou hlavu, aby vám do ran nepadaly třeba vlasy. Vyžadují to hygienické standardy. Věci se pak vyperou, elektřina i voda v Jemenu fungovaly,“ konstatuje.

Všechny tři mise v řadách Lékařů bez hranic považuje jak z profesního, tak lidského hlediska za velmi cenné. „Chci se jednou ohlédnout a vědět, že nežiji zbytečně, že jsem někomu opravdu pomohla. V těchhle oblastech si rovněž uvědomíte, jak se my, v Česku, máme dobře. Třeba v Africe lidé umírají na malárii jen proto, že nemají léky za pár stokorun… Tohle bývá nejtěžší. Srovnat si, že oni nepřežijí, kdežto my často investujeme statisíce a milióny do léčby pacientů, jejichž šance na uzdravení je minimální. Neříkám, že to nemá cenu, i zázraky se stávají. Jen to srovnání občas zarazí,“ shrnuje.

Přiznává, že po návratu ze světa jí chvíli trvá, než si zvykne, že je doma, v bezpečí. A to i z čistě praktických důvodů. „Na misích jen pracuji. Nestarám se o nic jiného. Někdo vaří, jiný pere, další mě vozí. Já pak v Česku zjišťuji, kolik času mi zabere, abych se nějak o sebe postarala,“ směje se.

Další výjezdy plánuje v roce 2018. Než založí rodinu, ráda by stihla tak dvě. A co považuje po těch třech letech za nejtěžší při odjezdu? Kupodivu balení zavazadla.

„Hlavně nesmím zapomenout špunty do uší. Většinou totiž pokoj s někým sdílíte. Někdo chrápe, jindy máte před okny generátor na elektřinu, sem tam se za vašimi okny střílí. A pravidlo vašeho fungování je často prosté: dobře se vyspat. Zbytek věcí lze oželet, jak jsem zjistila,“ dodává.