Miss World Krystyna Pyszková: Držím se desatera, chci být dobrým člověkem

Po vítězství v soutěži Miss World jste se ocitla ve víru nových povinností. Jak se v takové roli cítíte?

Jsem plná emocí a dojmů. Těším se na pracovní povinnosti, které mě během nadcházejícího roku čekají. Aktuálně se chystám na světovou tour, během níž navštívíme deset zemí. Příští týden odlétám do New Yorku, dále máme naplánovaný Katar a pokračovat budeme do afrických zemí. Posláním Miss World je z velké části práce v humanitární oblasti. Charitě se věnuji dlouhodobě, takže budu moci využít a rozšířit své zkušenosti.

Nosíte polské jméno. Jak se to má s vaším původem?

Pocházím z česko-polského pohraničí. Mluvím česky i polsky, ale jsem Češka, narodila jsem se v Třinci českým rodičům a mám české občanství. Z domova to máme do Polska pět minut a kousek je to i na Slovensko. Chodila jsem do české školy, i když někteří z mých vrstevníků chodili do polské. S dětmi z polských rodin jsem měla skvělé vztahy, žádná řevnivost mezi námi nebyla, navzájem si fandíme. Kamarády jsem našla i mezi Slováky. Díky specifické poloze Třince cítím blízkost ke všem třem kulturám – české, polské i slovenské.

Česko-polským nářečím nazývaným „po našymu“ se u vás doma nemluvilo?

No mówim aj po našymu! A pani mówi po našymu?

Po našymu nemluvím, ale líbí se mi, jak jste se s přechodem na dialekt rozzářila.

Hned se mi vybavilo, jak je u nás doma fajně! Z našeho regionu pochází hodně zajímavých lidí, kteří se proslavili. To dělá ta goralská krev. Vyrůstáme obklopení horami, proto se nám říká goralové. Jak o tom teď mluvíme, je mi za domovem smutno, kvůli práci se tam dostanu sotva jednou za dva měsíce. Tento týden se do Třince konečně na pár dní podívám.

Jakým jídlem vás doma přivítají?

Doufám, že to bude něco pořádného a že toho bude hodně. Mám ráda svíčkovou nebo řízek s bramborovým salátem. Moje babička, u nás se říká starka, dělá i jídla typická pro náš region, třeba placky z brambor, k tomu škvarky…

Vy jíte škvarky?

Jo, jo! To je taková naše dobrota.

Jaké jste v Třinci prožila dětství?

To nejlepší! Maminka pracovala jako právnička, tatínek je stavař, mám o dva roky starší sestru Halinu, která pro mě vždycky byla a je hodně důležitá. V okolí domova jsme měli krásné hory, lesopark, sportoviště, všechno, co člověk potřebuje. Chodili jsme na výšlapy do hor i s našimi pejsky. Od třinácti let jsem se začala věnovat také jezdectví, chodila jsem pravidelně do stájí ke koním.

Jak jste se k jezdectví dostala?

Koně jsem milovala, byla jsem taková ta holčička, která se s láskou ke koním snad už narodila. Kupovala jsem si časopisy o koních, poslouchala cédéčka s příběhy o koních. Celé dětství jsem přemlouvala tatínka, aby mi koně koupil, což se ale nikdy nestalo. Dneska se divím, že to moje věčné škemrání vydržel a někam mě nezavřel, byla jsem opravdu vytrvalá. (směje se) Rodiče mi pak umožnili aspoň chodit do jezdeckého klubu. Dodnes mám koně ráda, bohužel už se k nim moc často nedostanu, naposledy to bylo asi před čtyřmi měsíci.

V Třinci jste chodila do církevní základní školy. Je pro vás víra podstatná?

Je fajn v něco věřit. Pravda je, že do kostela už moc nechodím, ale jako malá jsem chodila každou neděli. Něco z toho ve mně zůstalo, křesťanský základ mi dal do života správné hodnoty. Všechno, co dělám, se snažím dělat správně, chci být spravedlivá a upřímná, držet se desatera a být dobrým člověkem.

Když jste s modelingem ve svých třinácti letech začínala, studovala jste už šestileté gymnázium v Třinci. Co na to říkali vaši spolužáci a učitelé?

Zpočátku jsem s nimi o modelingu nemluvila, nechávala jsem si to jen pro blízké kamarádky. Později už se o tom vědělo, vesměs byly reakce pozitivní, občas byl jen problém s absencemi ve škole, protože jsem od patnácti let cestovala za prací do zahraničí. Dokonce jsem kvůli zameškaným hodinám dostala důtku. Ale protože jsem jinak měla dobré známky, nakonec se to srovnalo. Maturovala jsem s vyznamenáním.

Po maturitě jste odešla do Prahy studovat práva. Jak to máte se školou teď?

Studium na právech mám přerušené, protože povinnosti Miss World jsou časově náročné a studium také. Ale v budoucnu se k právu vrátím. Kromě toho studuji byznys na vysoké škole v Innsbrucku, kde studium probíhá dálkově online formou, to mi vzhledem k mé práci vyhovuje. Jsem typ člověka, který je hodně ambiciózní. Mám tendenci nabrat si toho moc a pak si říkat – jejda, trochu jsem to přepískla. Když jsem byla ve finále Miss Czech Republic, měla jsem zároveň prezenční výuku na Karlově Univerzitě a do toho online výuku v Rakousku. Spala jsem asi čtyři hodiny denně. Teď se chci hlavně věnovat povinnostem plynoucím z vítězství v Miss World.

Před soutěží jste v jednom z rozhovorů řekla, že bez vítězství se z Miss World nevrátíte. Skutečně jste nepochybovala?

Věřila jsem si. Věděla jsem, že jsem do přípravy dala dost času a že mám za sebou bohaté zkušenosti z modelingu, což mi umožnilo rychleji dospět, osamostatnit se a srovnat si hodnoty. Naučila jsem se angličtinu, což je pro soutěž podstatné. Navíc jsem se věnovala charitě, to je další věc, která se cení.

Do jaké míry je možné odhadnout, která z finalistek Miss World zvítězí?

Poznáte takzvané front runners neboli výrazné kandidátky. Tohle na soutěži všichni vycítí, porotci i ostatní kandidátky. Já byla od začátku právě mezi front runners. Samozřejmě se to úplně stoprocentně předpovědět nedá, častokrát jsou na soutěžích různá překvapení. Ale dá se celkem dobře odhadnout, které dívky se octnou v první desítce.

Divákům finálového večera někdy připadá, že porotci mohli vybrat lépe…

Ano, to se stává, jenže ve výsledku nejde jen o to, co probíhalo během daného večera, který je spíš třešničkou na dortu celé soutěže, ale i o to, co se dělo za scénou, kam objektivy kamer a fotoaparátů nedohlédnou. Zatímco v televizním přenosu se dívka může zdát skvělá, v reálu to tak být nemusí. Organizátoři s námi trávili veškerý čas a viděli, jak se chováme i v běžných situacích, takže si mohli udělat přesnější obrázek.

Ozývají se hlasy, že soutěž Miss World ztrácí prestiž. Co si o tom myslíte?

U nás v Evropě to je možná tak, jak říkáte, soutěže krásy obecně nejsou v povědomí tolik jako dřív. Ale myslím, že zrovna v České republice se teď situace mění, a to i díky ředitelce Miss Czech Republic Taťáně Makarenko, která soutěž pozvedla. V asijských zemích lidé soutěže krásy silně prožívají. Miss World je pro ně celebrita, fanoušci zasypávají finalistky soutěže květinami, pláčou a křičí, když je spatří, někteří nám posílali drahé dárky. Podobně to funguje v Latinské Americe. Když mě někdo pozná tady v Česku, většinou si mě jen zvědavě prohlíží.

Zaznamenala jste v soutěži dívky, které ve snaze zvýšit šance na výhru podstoupily plastické operace?

V soutěži Miss World jsou i dívky, které plastické operace podstoupily, některé se na soutěž připravovaly řadu let, případně je tak směrovali rodiče už od raného dětství. V Latinské Americe a v Asii je úspěch v soutěžích krásy vstupenkou k lepšímu životu, který v Evropě máme automaticky. Dívky z Latinské Ameriky a z Asie jsou bojovnice, porazit je není jen tak, bývají perfektně připravené, a to nejen po tělesné stránce.

Prožila jste v průběhu soutěže i těžké chvíle, kdy jste měla chuť svou účast vzdát?

Já bych se nevzdala, to by mi moje povaha nedovolila. Jsem typ člověka, který i když jede několik týdnů na maximum a je unavený, snaží se ze sebe přesto vymáčknout co nejvíc. Den před finále jsem ovšem onemocněla, měla jsem horečku, potila se a sotva stála na nohou. Tenkrát mi nějaká ta slzička ukápla, protože jsem byla opravdu nešťastná, že se ve svůj velký den cítím tak zle.

Přesto jste finále zvládla. Díky čemu?

Přepnula jsem na automat a jela. Nakonec jsem si řekla, že to zkusím brát jako zkoušku, jestli si titul zasloužím, jestli jsem opravdu tak silná osobnost. Dnes mám radost, že jsem se s tou výzvou poprala. Nakonec to mělo i výhody. Díky tomu, že mi bylo fyzicky tak zle, jsem neměla prostor stresovat se, nedokázala jsem ani přemýšlet. Kromě běžných léků mi pomohl adrenalin, který člověku umožní podat výkon i ve chvíli, kdy má pocit, že už nemůže.

Tělo si pak obvykle vybere svůj nárok na odpočinek. Kolik hodin jste po takovém fyzickém a duševním vypětí spala?

Hned jak soutěž skončila, začal mi mediální kolotoč. Po vyhlášení se jelo rovnou na tiskovou konferenci, přijímala jsem gratulace a spát šla ve čtyři ráno. Další den už jsme z Bombaje, kde soutěž probíhala, odlétali na Mauricius na první pracovní cestu.

Co bylo první jídlo, které jste si po soutěži dopřála?

Po vyhlášení Miss World se nade mnou smilovala ochranka a donesla mi sušenky. Když je člověk součástí finálového večera, absolutně nestíhá jíst, takže jsem i za sušenky byla vděčná. Když jsem pak přijela do Česka, objednala jsem si řízek s bramborovým salátem. České jídlo mi chybělo.

Ve světě modelingu se pohybujete od třinácti let. Jak se za tu dobu proměnil? V době sociálních sítí značky často upřednostňují influencerky s vysokým počtem sledujících na Instagramu před profesionálními modelkami. Proto jsem se také rozhodla na sociálních sítích víc vystupovat, přestože mi to prostředí není úplně blízké.

Další změnou je, že se propaguje diverzita, různorodost, což je podle mě fajn. Proč by nemohla být modelkou dívka, která má výraznější nos nebo mezírku mezi zuby? Mně se to líbí, aspoň je díky tomu zapamatovatelná. Každý člověk je jedinečný. I v Miss Czech Republic máme letos ve finále dívku s vitiligem (onemocnění, které se projevuje světlými skvrnami na pokožce, má finalistka Veronica Biasiol).

Už před lety jste se začala věnovat charitě. Myslela jste tehdy na to, že by vám to jednou mohlo pomoci v soutěži miss?

V době, kdy jsem se do charity zapojila, jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Chtěla jsem prostě pomoci něčemu dobrému, něco nového zažít, získat novou perspektivu, a tak jsem se stala dobrovolnicí v organizaci Sonta Foundation. Každý rok jezdím na pár týdnů do Tanzanie v Africe, kde učím děti na prvním stupni základní školy angličtinu. Snažím se být pro ně nejen paní učitelkou, ale i dobrým vzorem, člověkem, který je motivuje.

Daří se vám děti během výuky zaujmout?

Africké děti jsou z výuky nadšené, což je pro mě krásné až dojemné. Jakmile se jich na něco zeptáte, okamžitě se hlásí celá třída, i když si třeba nejsou jistí správnou odpovědí. Chtějí aspoň ukázat snahu. Ze začátku vůči mně byli ostýchaví, koukali, co to přijelo za blondýnu, ale pak se osmělili a začali mi ukazovat, kde bydlí, takže často poznám i jejich rodinu.

Naučila jste se něco i vy od nich?

Stejně jako si váží výuky, umějí si vážit každé maličkosti. Dokážou si vyrobit hračku z čehokoli, co najdou, i z toho, co my považujeme za odpadek. Těší se z toho, že vyjde a zajde slunce. A přesně to jsou věci, které jsem se od nich naučila – radovat se z maličkostí, zpomalit, rozhlédnout se kolem sebe a být v přítomnosti.

Nebývá vám líto, když se máte po pár týdnech se svými africkými žáky rozloučit?

Trochu ano. Ale jezdím každý rok na stejné místo, takže se loučím s tím, že se za rok opět uvidíme. Díky tomu, že děti sleduji několik let, vidím jejich pokroky, to mě naplňuje. Osobní příběhy těch dětí jsou často těžké, máme mezi nimi hodně sirotků. Člověka se to dotkne. Ale věřím, že právě díky výuce je čeká lepší budoucnost. Pokud dokončí základní vzdělání, mají šanci pokračovat na střední škole. Díky znalosti angličtiny najdou snáze práci, mohou získat vyšší plat a lepší životní podmínky.

V jakých podmínkách v Africe bydlíte? Máte v bytě třeba elektřinu?

Elektřina občas funguje, občas ne, podobné je to s internetem. Žádný luxus to není, jsou to buňky postavené pro dobrovolníky, ale naprosto to stačí. Máme tam postel i sprchu. Co víc člověk skutečně potřebuje? Vlastně si to užívám a líbí se mi být nějaký čas bez internetu a mít čas na jiné věci než obvykle.

Vystačíte si v Africe bez mejkapu?

Nemám s tím problém, moc se tam nelíčím, ale svůj krém si vždycky dovezu, bez toho bych nemohla fungovat. Tři kufry zbytečností nepotřebuji. O svou pleť ani v domácích podmínkách nepečuji nijak složitě, vyčistím si ji, nakrémuji a tím to hasne. Možná bych se v tomhle mohla polepšit.

Kde se vidíte za deset let?

Doufám, že si splním další sny, co se týká kariéry. Nemyslím tím jen modeling, ale i práci v oborech, které studuji. Ráda bych to skloubila s charitou. Co se týká osobního života, vidím se v domečku, nejlépe aby tam byl pejsek samojed, možná radši dva pejsci, aby se nenudili. Třeba i nějaká rodina, i když takové věci se těžko plánují a v tuto chvíli jsem nastavená spíš na kariéru. Ale co vím jistě, je, že poblíž musí být stáj s koňmi. Jestli se to podaří, budu šťastná.