Miss Karolína Kokešová: Je hezké, když muž umí ženu ocenit včetně její krásy

Nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Zatím všude běhám s kufříčkem a nosím si ji s sebou. Určitě ale najdu brzy nějaké čestné místo! (směje se)

Po návratu z Mexika začal docela kolotoč. Focení, média. Nechci ji nechávat v autě.

Nikdy jsem po umístění netoužila. Odjela jsem tam jako druhá vicemiss České miss, která mě také na celosvětové klání krásy vyslala. A když už mě vyslali, řekla jsem si: no dobře, udělám pro to všechno. Musím přijmout zodpovědnost a snažit se být dobrá. Když něco dělám, chci to dělat pořádně. Tak mě naši vychovali.

A tak ačkoli jsem v Mexiku onemocněla a úplně ztratila hlas, nebyla jsem na pokoji, jako některé holky, ale trénovala taneční choreografii. A to i když jsem byla opravdu úplně vyřízená. Byla to pěkná dřina. Neležela jsem na pláži s drinkem, jak si mnozí mohou myslet.

To určitě ne. Beru to tak, že ze zástupkyň zhruba šedesáti zemí vybrali tu, která jim nejvíc vyhovovala. Organizátoři s námi hodně mluvili, snažili se poznat i naši povahu a charakter. Svou roli hrála přizpůsobivost, hledali někoho, s kým se bude dobře spolupracovat, a taky kdo se domluví dobře anglicky.

Byla, ale nejen.

To ani ne. Mám to štěstí, že jak vypadám, je hodně dané geneticky. Jakmile bylo jasné, že na soutěž pojedu, chodila jsem cvičit více než obvykle a nejedla vše, na co jsem měla chuť. Než jsem však odletěla, byla příprava docela náročná. Musela jsem si sehnat spoustu šatů včetně národního kostýmu. Spousta lidí mi pomohla, ale stejně jsem měla co dělat. Národní kostým mi vytvořil mladý český módní návrhář. Znázorňoval sklářský průmysl České republiky a přírodní krásy naší země.

Ano, jedno vystoupení neplánovaně trvalo hodinu. A byly i další nepříjemné situace.

Hlavní problém byl, že sponzor soutěže chtěl, aby zvítězila dívka z Mexika. Celé dva týdny jsme to všichni vnímali, bylo to jasné. Mexičanka s námi ani nespala v hotelu, měla svůj vlastní makeup team a moc se s námi nebavila. Nijak jsem to neřešila, brala jsem to tak, že to k podobným soutěžím asi patří. Nechala jsem to tak, ale některé holky to docela žralo. A ve výsledku to dopadlo katastrofálně.

Výběr dívek se postupně zužoval, zůstávala top dvacítka, pak top desítka, nakonec zbyla top pětka. Moderátor držel v ruce obálku s pěti jmény, jenže na pódium vběhl hlavní sponzor a ptal se, zda je zastoupeno Mexiko.

Moderátor popravdě odpověděl, že neví. Sponzor prohlásil, že dokud nebude mít jisté, že postoupilo Mexiko, nikdo další na pódium nepřijde. Nastoupil majitel soutěže, který s takovým postupem nesouhlasil, a začali se hádat. Majitel šel pak za námi a ptal se nás dívek, co budeme dělat. Ať to skončí, zrušte show, řekli jsme mu. A já se odešla převléci do civilního oblečení. Myslela jsem si, že je vážně konec.

Přesně tak. Maminku a svého přítele jsem měla v publiku a cestou ze šatny jsem zahlídla, jak na mě mávají. Že se na pódiu něco děje, ať se jdu podívat. Pan majitel hovořil k publiku, a to chtělo vítězky.

Mohlo by to klapnout, to páté, čtvrté místo! Měla jsem ze sebe dobrý pocit, dala jsem do soutěže všechno, ale dobře jsem věděla, že je to i o štěstí a politice. Když se blížilo vyhlašování vítězky a mé jméno pořád ještě nezaznělo, byla jsem docela mimo. První místo? To určitě ne!

Jak kdo. Byla jsem příjemně překvapená, že většina naši zemi znala. Víc jsme to nerozebírali, oni moc nemluvili anglicky a já zase nemluvím španělsky.

Dokud neproběhlo finále, myslela jsem si, že jsme všechny kamarádky. Ale po finále se to protřídilo a já pochopila, kdo byl kamarád a kdo ne. Když jsem vyhrála, zaznamenala jsem hodně pomluv. Nás pět vítězek ostatní holky terorizovaly.

Říkaly, že vyhlášení nebylo fér a vůbec nemělo proběhnout. Ale kdo byl kamarád, ten jím i zůstal.

Ano, ona žije v Torontu a ještě s jednou Srbkou a Jamajčankou jsme tvořily bezva partičku. Věřím, že ty mi zůstanou, neotočily se proti mně zády.

Fyzickou krásou si mohu dopomoct k nějakému výdělku. Díky ní jsem modelka. Ale jinak je to pomíjivá věc a není nejdůležitější. Krásných holek a lidí je spousta, ale mnohem důležitější je, jestli mají co říct.

Studovala jsem střední hotelovou školu a pokračovala i na vysoké. Vzhledem k tomu, že jsem odjela na tři roky do Ameriky, kde jsem pracovala jako modelka, jsem studium přerušila. Nerada dělám věci napůl.

Rozhodla jsem se tehdy raději pro cizinu, vždy jsem chtěla cestovat. Ráda poznávám nové věci, ale nyní bych si ráda založila módní značku, s níž bych chtěla začít podnikat. Je fakt, že moji rodiče chtěli, abych vystudovala vysokou školu. Pocházím z lékařské rodiny, široko daleko samí doktoři. Ale medicína pro mě není. Nemám ráda krev a na pitevně bych sebou sekla. Ale věřím, že i tatínek je na mě pyšný.

Ta jediná není lékařka. Myslím, že předpoklady pro modeling mám právě po ní. Maminka mi je velkou oporou a všude se mnou jezdí.

Ne, já hrála basket.

Ale byla jsem rychlá. A možná i talentovaná. Basket jsem hrála deset let závodně. Dokud jsem se nezranila a nepřetrhla si vazy v koleni. Bylo mi šestnáct, když jsem s tím přestala. Dlouho mi to chybělo a dodnes si ráda jdu občas zahrát.

Podle mě to tak není. Soutěž, na které jsem byla, si klade za cíl podporu žen v jejich samostatnosti a nezávislosti. Vede je k tomu, aby se nebály podnikat a dosahovat pracovních úspěchů.

To je nějaký feministický výkřik, ne? S tímto postojem se nemohu ztotožnit.

Podle mě je hezké, když muž umí ženu ocenit včetně její krásy. Ženy by k tomu měly být otevřené a měly by to umět přijímat. V poklonách je přece i kus respektu. Muž by se měl umět jemně a citlivě dvořit.

Pak to není lichocení, ale obtěžování. Do určité míry by si s tím žena měla umět poradit. Pokud se jí to nelíbí, měla by to umět říct. Jistě, jsou i vyložená zneužívání a je dobře, že na ně kampaně jako třeba Me too upozornily. Díky nim se mnoho žen nemusí bát hovořit o tom, co jim vadí, veřejně. Je dobré je v tom povzbudit. Ale já ten typ člověka, který by se bál něco říct, nejsem.

Vzhledem k tomu, že jsem modelka, nijak špatně. Nikdy jsem neměla pocit, že bych svůj obličej nebo tělo zaprodávala.

Záleží na tom, jaké. Ženské tělo se mi líbí. Akty mohou být krásné, když jsou decentní. Kdyby měly vzniknout třeba černobílé fotky, kde není moc vidět, tak proč ne?

Nemám nic proti soutěžím, ani pro muže. Ale pro mě muž představuje něco jako boha společnosti. Měl by být hlavně hrdina. Vzhledem k tomu, že jsem hodně cestovala, poznala jsem nejen mnoho kolegyň, ale i kolegů. A kluci z agentur, modelové, mě nikdy nepřitahovali. Vesměs mi přišli zženštilí.

Potřebuju, abych se s mužem cítila v bezpečí. Měl by být silná osobnost, která ví, co chce od života. Imponují mi pracovití muži a takoví, kteří se nebojí projevit svůj názor.

Ano.

No seděl v publiku šest hodin a maminka tvrdila, že byl krajně nervózní, protože mu byla zima. Když jsem ale vyhrála, měl velkou radost. Jsme spolu třetím rokem a vyzkoušeli jsme si i vztah na dálku, když jsem pracovala v Americe.

Ráda bych založila značku oblečení, která se bude jmenovat By Kokinečka, což je moje přezdívka na Instagramu. Chtěla bych oslovit hlavně mladší dívky.

Asi dokud se šťastně nevdám a nebudu mít tři děti.