Miroslav Žbirka: Rád pracuju s mladými lidmi. Mají nápady

Vždy jsem věřil, že se nám něco spolu opět podaří, a podařilo se – několik duetů. Teď mě moc potěšilo, že Marika přijala nabídku stát se exkluzívním hostem na našich čtyřech koncertech v září a že ji oslovil náš nápad zahrát si s anglickými muzikanty.

Poprvé jsem Mariku viděl v roce 1976 na první zkoušce Modusu a okamžitě mě zaujala jako výrazná a osobitá zpěvačka. Měla charisma a také velký podíl na úspěchu skupiny Modus. Postupně se z ní stala velká profesionálka a já se vždycky těším na spolupráci s ní. Je to velmi vzácné, když vystoupí naživo, a tak si považuji, že přijala mé pozvání.

Někdy ano. Nebo si vybavím, jak vznikala. Když jsem nedávno slyšel moji první úspěšnou autorskou nahrávku Zažni, vzpomněl jsem si, po jaké noci jsme ji natáčeli. Vraceli jsme se s kapelou Modus z vystoupení v Polsku barkasem, napodobeninou volkswagenu vyrobenou v NDR. Netopil, řidič to vyřešil horským sluníčkem. Takže jsme byli zmrzlí, ale opálení.

Nedovedu si představit, že bych dnes po takové dlouhé cestě jel přímo do studia. Přitom na té nahrávce není slyšet ani stopy po únavě. Byli jsme mladí, to člověk vydrží všechno.

Koncertovali jsme po celém Československu, takže prakticky pořád jsme byli na cestách. Režim, kdy se nespí a pijí se panáky, začne být rychle normální. Která kapela nezdivočí? Jenomže já, zpěvák, jsem musel většinou držet hubu, abych nebyl druhý den ochraptělý. Takže jsem nebalil holky a netancoval jsem do čtyř do rána. To rádi zastali technici, uměli z popularity kapely těžit. Když jsem po večeři odešel na pokoj, slyšel jsem je, jak zpívají Biely kvet s děvčaty.

Dostávám nabídky napsat knihu o tom, jaká byla zábava koncertovat, odpovídám na ně, že lepší by bylo, kdyby ji napsali naši technici. Mají určitě zajímavější zážitky než já.

Hlasivky jsou sval, kdybych je necvičil, to by bylo jako nastoupit na velký fotbalový zápas bez tréninku. Nestačí cvičit jen doma, mívám vystoupení pro uzavřené společnosti, beru je jako rozcvičky. Mám je rád, protože nedodržuju žádné scénáře a můžu si zkoušet nové věci včetně mluveného slova. Zrodí se tam spousta nápadů, které bych si netroufl zkusit ve vyprodané Lucerně. Vystupování mám rád, cestování, které k němu patří, moc ne.

Máme sice daleko lepší auta, než byl kdysi ten barkas, ale taky přecpané silnice. Nikdy nevím, jak dlouho pojedu do Bratislavy nebo Ostravy. Pětadvacet koncertů měsíčně už bych nezvládl. Vzpomínám si, že jsme jezdili nákladním autem, které vozilo aparaturu, a protože šofér šetřil naftu, jezdil šedesátkou. Nechtěl se po koncertech vracet domů, my jsme ho jednou přesvědčili, tak nám dal za vyučenou: o půl čtvrté ráno najednou vykřikl „já nespím“.

Dceru Denisu z prvního manželství jsem téměř neviděl. Tenkrát mi to přišlo normální, asi jako výjezdní doložka, když jsem chtěl vycestovat do zahraničí. Dneska se divím, jak jsem to mohl akceptovat. Ve druhém manželství, s Katkou, to bylo od začátku jiné. Vzali jsme se v roce 1988, ale ona studovala v Praze, já bydlel v Bratislavě, tak bylo jedno, jestli jsem na týdenním zájezdě.

Pak brzy nastala jiná éra – zvonili jsme klíči, potom se na čas přestalo koncertovat, dostal jsem nabídku uvádět televizní hitparádu Rhytmick, která se natáčela jednou za dva týdny v Amsterodamu, později v Bratislavě. Když začal být znovu o koncerty zájem, už jsem se do éry denního hraní nevrátil. Začal jsem vystupovat hlavně sám, neměl jsem zodpovědnost za dalších pět šest muzikantů. Mohl jsem práci přizpůsobovat rodině. Linda a David už nezažili, že jsem pořád pryč, naopak.

Neprojevuje takové ambice, ale ráda zpívá. Pokud nemůže se mnou jet na vystoupení Martha, která má dvě děti, Linda zaskočí v písničce Čo bolí, to prebolí. Máme velmi jednoduchou spolupráci: zeptám se, jestli se mnou může jet zítra do Českých Budějovic, uděláme si zkoušku a jedeme. Je ideální účinkující, pro mě velká pomoc, nestresuje mě, ladí, nemá žádné móresy.

Bylo zvláštní přistoupit na to, že mě diriguje syn. Zvykl jsem si a dobrý. Věřil jsem mu, protože od malička chodil na klavír, přibral si bubny a kytaru, skládá písničky, hraje v kapele s mezinárodní sestavou. A studuje v Londýně režii, takže se mi hodil do situace, když jsem dokončil poměrně nákladné nahrávání v londýnské Abbey Road a ve firmě mi řekli, že by bylo hezké mít klip. Zkusil jsem s Davidem verzi k písničce Přišla z Londýna, udělal mi lyric video k textu, zvládl to, proto jsem ho požádal o klip ke skladbě Live. Teď visí na YouTubu.

To nebyl důvod. Rád pracuju s mladými lidmi. Mají nápady. David mi ještě s kamarádem dělal video k mojí oblíbené skladbě All My Days z nového alba. Točili jsme ho v prodejně LP desek, protože tam chodím fascinovaný se přehrabovat. Kdysi jsem si myslel, že éra vinylů končí, jenomže ony se dočkaly renesance. I poslední deska mi vyšla jako LP, tak jsme mezi deskami natočili klip.

Mladí kolem dvacítky některé věci neumí, jsou bez zkušeností, ale zase mají nápady, které překvapují. Jsou připravení tvořit, jen dostat šanci. Vždyť i Beatles už v tomhle věku hráli a Paul McCartney nesmrtelnou Yesterday složil ve třiadvaceti.

Je to háklivé, protože zvenku se může zdát, že protěžuju své potomky, ale já vím, že to tak není, a Linda s Davidem taky. Lindu neuvádím na koncertech jako svoji dceru. Řeknu, že si s námi přijde zazpívat Linda. Nebudu jí určovat kariéru. Studuje, intenzivně se věnuje angličtině. Má ještě čas rozmýšlet si, co bude jednou dělat.

Musím ho trochu postrkovat, radím mu, aby se nesnažil jen učit, ale aby taky tvořil, když má nápady. I na svých skladbách jsem mu to vysvětloval. Když jsem skládal Atlantidu, nedá se říct, že bych věděl všechno důležité o branži. Jednoduše jsem si sedl ke klavíru, napadl mě motiv a ten jsem rozvíjel. Byl jsem jen o málo starší než on. Ale upřímně, vlastně jsem byl stejný.

Kamil Peteraj mě oslovil, abych mu dal nějaké písně, že by je otextoval, a já je vytáhl doma ze šuplíku. Včetně Balady o polných vtákoch nebo V slepých uličkách, takže dost zásadní písně. Nevím, kdy bych je použil, kdyby nepřišel Kamil s nabídkou. Tehdy v kapele Modus většinu písní skládal Janko Lehotský, já jsem se nevnucoval.

Pro film ne. Chodil jsem kolem klavíru, rozmýšlel jsem se, hledal jsem motivy a usedl ke klávesnici, až když jsem to nějak cítil. Pro seriál jsem melodii měl. Hned jak mi režisér Ján Sebechlebský o písničku řekl, věděl jsem, co nabídnout. Mluvil o nízkorozpočtovém projektu, tak jsem si řekl, že to bude alternativní věc, a požádal jsem Honzu Muchowa, aby ji zaranžoval v tom duchu. Pak přišel mírný tlak z televize, znovu to přehodnocovali, změnili název…

Abych věděl, s jakou počítají cílovou skupinou diváků, ukázali mi fotku nějakého traktoristy na poli, jak hledí do dáli. Angličan v takový moment řekne „interesting“, jenomže já věděl, že se tím chlapíkem nebudu řídit, protože když jsem se na něj díval, nic mi nenaskakovalo.

Melodii už jsem měl a o text jsem požádal Kamila Peteraje. Zvládl ho napsat neotrocky, o žádné růžové zahradě ani o gynekologii, kde se seriál první roky odehrával, se nezpívá. Když se seriál začal vysílat, tvůrce překvapovalo, že se na něj dívají mladé ženy. Já nechápal, proč se diví, když je z prostředí gynekologie a porodnice.

Ano. Hrajeme akustickou verzi. S komentářem, že tu skladbu hrajeme jen v úterý a ve čtvrtek, ale dneska uděláme výjimku. Neberu ji jako seriálovou odrhovačku, přijde mi to vůči ní nespravedlivé. Na albu Dúhy je v plné verzi, více než tříminutové, má pěknou Muchowovu aranž a vydařený klip.

Doufám, že ne. Demo jsem jí pustil do telefonu hned, jak jsem písničku složil, cestou z Bratislavy do Prahy. Myslím, že nejdřív jsem napsal anglický text, až pak slovenský. A pochopitelně jsem se Katky zeptal, jestli písničku můžu nahrát na desku a zpívat ji na koncertech.

Nic takového. Dnes se až divím, protože už chápu, jak těžké to pro Katčiny rodiče muselo být. Byl pravděpodobný scénář, že jednoho z nás zamilovanost přejde, když jsme bydleli přes 300 kilometrů od sebe. Já jsem ale o tom vztahu nepochyboval. Ohlásil jsem se, že přijdu požádat o ruku, a její rodiče nás nepřesvědčovali, jestli si to ještě nechceme rozmyslet, natož aby mi vyhrožovali.

Jak se to vezme, nikdy jsme se na tom nedomluvili. Neříkám „zavolejte mojí manažerce“, ale „zavolejte Katce“. Vzniklo to postupně. Ještě než jsme se vzali, byla u toho, když jsem organizoval vydání alba. Proč to děláš tak blbě, zeptala se. Nevydržela se na to dívat a začala mi pomáhat. Jak děti odrostly, převzala můj diář. Já jsem klidně slíbil vystoupení na stejný den v Olomouci a v Praze. Myslím na písně, na texty, ne na termíny, slíbil bych cokoli. Navíc s Katkou se o všem radím, každý muzikant potřebuje někoho takového.

Mně před lety při našem setkání zahrál Paul McCartney svoji novinku a ptal se, co já na to. Byl jsem překvapený, protože muzikantům nikdy svoje novinky nehraju, nejdřív je hraju Katce. Ona mi řekne svůj názor a já ho přijmu, aniž bych se čertil.

Dobrá otázka… Musím se snažit něco vymyslet. To, co pro mě znamená Abbey Road, se žádným dárkem vyjádřit nedá. Nevím, jestli přijdu na něco, čím bych Katčin dárek trumfnul. Bude to fuška.