Miroslav Táborský: Jsme teď nervóznější, zbrklejší - zbrkle řešíme i vztahové problémy

Jednoznačně sadistického bachaře Žabáka ve Zdivočelé zemi. Jiří Stránský, který má za sebou pracovní lágry včetně Jáchymova, ho napsal podle skutečné postavy. Estébák Novotný v Koljovi byl také záporák, ale vyvolává spíš úsměv, lidé na mě dodnes volají: „Milej zlatej!“

Nestřídají se. Já to měl spíš po obdobích. Nejdřív jsem hrál blbce, pak přišla dlouhá etapa padouchů. Až ve čtyřiceti přišel dobrák Lukeš v seriálu Místo nahoře.

Jeden profesor na divadelní fakultě mi předpověděl, že můj čas přijde kolem čtyřicítky, ať jsem trpělivý. Měl pravdu. Teď jsem zase prožíval komediální období. Nedávno jsem po čase dostal vážnější roli v Hřebejkově Zahradnictví.

Jsem. Sice jsem si nezahrál Hamleta ani Cyrana, ale dostal jsem tolik jiných pěkných rolí, které jsem si zpětně mezi herecké sny zařadil.

To by mě donedávna ani nenapadlo! Naštěstí to napadlo Zdeňka Svěráka. Známe se od Kolji a od té doby (1996 - pozn. red.) jsem se mihl ve všech jeho zfilmovaných scénářích. Dokonce jsem si řekl o malou roli v jeho posledním filmu Po strništi bos - nechtěl jsem tu sérii přerušit.

Můj vstup do Divadla Járy Cimrmana je ale spojený se smutnou událostí - s úmrtím Ladislava Smoljaka v roce 2010. Tehdy zvažovali, jak bude divadlo dál pokračovat, a Zdeněk Svěrák přišel s nápadem, abych se s ním alternoval ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký. S velkým váháním jsem to zkusil.

Pro mě skvěle. Těším se na každý večer, který s nimi strávím. Nedávno jsem dostal druhou roli - doktora Vypicha v Záskoku. K ní jsem přišel tak, že jeden z „otců zakladatelů“ divadla Jaroslav Weigel se jí vzdal, že už je pro něj fyzicky moc náročná. To je určitě pochopitelné, když je mu 86 let! Kvůli těmto okolnostem si vlastně nepřeju žádnou další roli. Jsem ale připravený pomáhat.

Šťavnatější. Charaktery bývají v pohádkách napsané trochu tlustší čarou než v inscenaci nebo ve filmu pro dospělé. Jsou taky zjednodušené, není tam prostor pro drobnokresbu. Je jasné, kdo je kdo, neskrývá se to do posledního obrazu. A vždycky je to příjemná práce. Česká pohádka má ve svém výsledku pohladit a to se přenáší do atmosféry při natáčení.

Ano. Hrát pro děti je osvěžující. A nedomnívám se, že se pro děti má hrát jinak. Aspoň já používám herecké prostředky ve stejné míře a kvalitě jako při představeních pro dospělé. Jen musí být představení správně věkově zacílené.

Je chyba přivést děti na představení určené pro jinou věkovou skupinu. Ty děti pak nejsou dobrými diváky a nám se špatně hraje. Máme s manželkou dvě loutková představení a dáváme pozor, abychom hráli pro tu správnou věkovou skupinu.

Něco jsem od ní pochytil. Ale můj dědeček loutky vyráběl, jako kluk jsem od něho dostal loutkové divadlo. Jsem poměrně manuálně zručný, takže mi vodění loutek snad nedělá problémy. A snad jsem i pro sebe našel rozdíl mezi činoherním a loutkovým herectvím.

Je to dobrodružství, když si musím naordinovat, že kontakt s diváky nenavazuji já, ale loutka a že všechny prostředky, které mám k dispozici, musím nasměrovat do ní. Baví mě to a považuji loutkoherectví za krásnou hereckou disciplínu, která má však svá pravidla. U loutek dětem pracuje fantazie a dokážou to neuvěřitelně prožívat.

To bych si netroufl. Najít toho pravého pro společný život je štěstí a dar. A vždycky záleží na těch dvou. U nás to bylo tak, že jsme oba chtěli ten vztah vždycky pěstovat a udržet. Nemůžu říct, že jsme neměli krize. Nikdy nás ale nenapadlo je řešit jinak než pozitivně.

A navíc, brali jsme se v „pokročilém věku“: mně bylo 33, Kateřině 30. Už jsme něco měli za sebou a vstupovali jsme do manželství s rozmyslem.

Je teď neklidnější doba. Dřív byl svět stabilnější a troufám si říct pozitivnější - zpětně si to uvědomuji při hudbě, divadle, filmech. Bylo to asi tím, že po dvou válkách byl svět nějakou dobu optimistický, a to se projevovalo na chování lidí. Stabilita a optimismus se postupně vytrácely, což rozhoupalo i vztahy. Jsme teď nervóznější, zbrklejší - zbrkle řešíme i vztahové problémy.

Byla to větší zodpovědnost. Ale herectví je tanec mezi tím, co herec myslí, že hraje, a tím, jak to vnímá divák. Čím lepší herec, tím víc se ty dva pohledy shodují. Snažil jsem se využít všechny svoje zkušenosti, aby tomu divák rozuměl, tak jak bych chtěl.

O vztahu k pravdě. Když je člověk hodně mladý, má pocit, že pravda je absolutní hodnota, která má přednost přede vším. Postupně zjišťuje, že ne vždy je dobré pravdu říkat - třeba ze slušnosti nebo taktu.

A pak se někdy dostane do situace, kdy se bojí říkat pravdu: ze zbabělosti či jen z pohodlnosti. V té hře se promítá celá tahle škála. A jelikož tam vystupují starší a mladý člověk, jejich pohledy na pravdu se střetávají.

To by byl dlouhý seznam. Takové střety proděláváme všichni snad denně. Je to naprosto přirozené. Proto také ta hra tak dobře funguje a diváci jí rozumí.

Vůbec ne, je to prosté hlasování jednotlivých členů v jednotlivých kategoriích. Hlasy se pak sečtou, aniž bychom věděli, jak hlasovali druzí. Několikrát jsem se této možnosti vzdal, když jsem nestačil kvůli pracovní vytíženosti zhlédnout všechny nominované filmy.

Poslední roky to je jednodušší, protože se můžeme na filmy podívat individuálně podle svých časových možností. V některých kategoriích ale nehlasuji, protože si nemyslím, že jim rozumím. Tu a tam se stane, že nesouhlasím s výsledkem hlasování, ale nemůžu s tím nic dělat. Každý má právo na svůj pohled. Pokud bych zjistil, že se s hlasováním nějak manipuluje, šel bych od toho.

Točí se toho moc. Když mi nějaká produkce nabízí práci, velmi často slyším: „My na to ale nemáme moc peněz.“ Mám vždycky chuť říct: „Tak to netočte.“ Peníze se tím množstvím rozmělňují. Pak všichni naříkají, že na to do kina chodí málo diváků.

Jenže náš trh má nějakou kapacitu, a máte-li každých čtrnáct dnů nějakou českou premiéru, nemůže na to přijít půl miliónu diváků. Peníze se pak nevracejí. Takže se neinvestuje dost do přípravy filmu ani do scénáře, dodělává se to na poslední chvíli, šije se zkrátka horkou jehlou. Hodně filmů nemělo vůbec vzniknout. Nebo měli tvůrci počkat, až to dozraje.

Může za to souhra náhod. Zahraniční produkce, které tady točily, pořádaly castingy na menší role. Občas jsem je něčím zaujal a daly mi roli větší. To byl i případ španělského filmu Dívka tvých snů s Penélope Cruzovou (v roce 1999 za něj ve Španělsku získal Goyovu cenu v kategorii herec - objev roku - pozn. red.).

Nijak zvlášť. Spíš umím jazyky imitovat. Jazyk vnímám zvukově. Naštěstí jsem během jednoho natáčení pro britskou produkci už na začátku devadesátých let pro sebe našel klíč, jak na to. Byla to jednodenní role, ale se spoustou textu.

V mnohem tvrdší přípravě. Češtinu ovládáme přirozeně. Hrát v cizím jazyce je o hodně těžší, protože musíte jinak nastavit mluvidla. Všiml jsem si, že hodně českých kolegů hrajících v zahraničních filmech mluví hrozně pomalu. Přišel jsem na to, že v cizí řeči musím mluvidla tak zautomatizovat, abych mluvil stejně rychle jako rodilí mluvčí. Takže si repliku v cizí řeči musím opakovat tolikrát, až je to pro pusu pohodlné. A to je technická dřina, nic jiného.

Dobré, protože je to dobrá herečka. V té době stála teprve na začátku světové kariéry. Ve Španělsku už ale její hvězda zářila. Celý španělský štáb mi přišel skvělý. Všichni herci byli ve Španělsku hvězdami první velikosti. A ještě k tomu skvělí parťáci. Na tom si dal režisér při obsazování, myslím, hodně záležet. Penélope byla jedním článkem té party.

Považuju to za jedno z mých nejkrásnějších pracovních setkání. Ale podobnou zkušenost mám vlastně se všemi velkými hvězdami, s nimiž jsem se při práci setkal. Ono platí, že když je někdo dobrý herec, většinou je i dobrý kolega.

Třeba se Sigourney Weaverovou, s níž jsem se potkal při natáčení Sněhurky - Příběhu hrůzy (1997 - pozn. red.), jsme probrali děti i divadlo, které k mému překvapení brala velmi vážně.

Rád vzpomínám na práci s Mattem Damonem a Heathem Ledgerem na filmu Kletba bratří Grimmů. Oba se ukázali jako hračičkové, kteří byli natěšení na každý nápad. Dalo se s nimi vymýšlet a blbnout. I fotbálek jsme si zahráli mezi karavany během pauzy. Vzpomínku mi trochu kalí jen to, že Heath už nežije.

Věnuji se jí víc než dřív. Dobrá kondice k herectví patří, alespoň k mému. Jenže předtím na to nebyl čas. Až po padesátce. Tehdy jsem narazil na partu přátel, kteří mě vyhecovali k závodům na horském kole. Při tom prvním mě naštvalo, jak jsem slabý, a zakousl jsem se do toho.

Letos mám za sebou tři závody a těší mě, že se zlepšuji. Vrací se mi to i na jevišti, mnohem líp se mi hraje. Jezdí se mnou i mladší syn a někdy vyhecujeme i manželku.

Jsem ve věku, kdy ještě mám síly, a chtěl bych si na jevišti ještě „užít“. Chci si teď víc vybírat úkoly, které mě baví, a stojí mi za to, věnovat jim čas a energii. Tehdy budu šťastný - a bude mi v podstatě jedno, kde to bude.

Už teď mám Odvolání v Divadle v Řeznické, po vlastech českých jezdím se sólovým představením Blázinec, což je dost velký mazec, protože tam ztvárňuju patnáct postav, a s komedií A na hrušce sedí diktátor, kde hraju s Jitkou Ježkovou. K tomu vystupuju s Vaškem Koptou a jeho ženou Simonou Vrbickou ve Viole v představení Volnost, rovnost, gastronomie a brzy začnu zkoušet v Divadle Ungelt. To všechno by nešlo se stálým angažmá dohromady.

V Dlouhé ale asi budu ještě dlouho dohrávat čtyři inscenace, a pokud se na něčem shodneme, možná přibude i něco dalšího.

Ano i ne. Jeden můj kamarád říkal, že žije šťastně od doby, kdy přestal mít ambice. Přemýšlel jsem o tom a mockrát jsem měl pocit, že to tak taky mám.

Moje ambice nemají konkrétní podobu: jako být členem toho a toho souboru, hrát tu a tu roli. Moje ambice je dělat práci, z níž budu mít radost. V tom tedy ambiciózní jsem.