Miroslav Šimůnek: Závislost jsem začal léčit za minutu dvanáct

Několikrát. Velké štěstí jsem měl třeba na některé role v zahraničí. Vyhrál jsem sérii castingů pro britskou televizní stanici ITV a zahrál si hlavní roli ve filmu A Good Murder. Štěstí jsem měl i při castingu v Los Angeles. Měl jsem díky tomu možnost nahlédnout do slavného studia 20th Century Fox v Hollywoodu.

Ovšem tady vždycky platilo, že štěstí přeje připraveným. Já jsem totiž vždycky připravený byl. Šest let jsem makal jako blázen, abych něčeho takového dosáhnul. A ono se to pak podařilo.

Poslední dobou jsem měl ale obrovské štěstí hlavně v osobním životě, a to na lidi, kteří mi pomohli dostat se ze závislosti na lécích. Bez nich už bych mohl být mrtvý.

Ono to vlastně začalo už mým narozením. Odmalička jsem byl noční pták, který měl problémy s nespavostí – trvalo mi i čtyři hodiny, než jsem usnul. Ráno jsem pak měl samozřejmě problémy vstát. Zaspal jsem kvůli tomu i některé důležité životní události, jako byla maturita nebo přijímačky. Zkrátka to nešlo.

A tak jsem jednoho krásného dne sáhnul po prášku na spaní. Od té doby jsem léky užíval pravidelně a jejich dávky postupně zvyšoval. No a dotáhl jsem to až k závislosti.

Dvakrát mě vzali k lékaři, bylo to v šesti a dvanácti letech. Dostal jsem za úkol dělat nějaká dechová cvičení, nic z toho ale nepomohlo.

Většinou jsem ležel na posteli a koukal do zdi. Hlavou se mi honily různé myšlenky a nešly zastavit.

Přesně ten okamžik si nepamatuju, ale bylo to někdy ve třiceti letech. Přijel jsem tehdy z Ameriky a dostával velké množství pracovních nabídek. Samozřejmě jsem je chtěl všechny stihnout, nic jsem nechtěl odmítat. A tak jsem zažíval obrovské pracovní vytížení.

Z představení jsem přijel domů třeba ve dvě hodiny ráno a v šest už jsem zase musel vstávat. Na spánek mi zbývaly maximálně čtyři hodiny. Jenomže usnout nešlo. Ono to totiž moc nejde – shodit hned po příchodu domů oblečení a lehnout. Všechno to ve vás ještě doutná, musíte to vstřebat, uklidnit hlavu... teprve pak si můžete jít lehnout.

Jenomže já jsem potřeboval být druhý den zase fit. A tak jsem sáhnul po práškách.

Na začátku jsem opravdu usnul. Ale postupem času přestala jedna tableta stačit. Začal jsem dávky zvyšovat. Začal jsem půlkou prášku, pak jsem vzal jednu tabletu, dvě, tři... až jsem to dotáhl na třicet denně. Bylo to postupný, pomalý a nebezpečný.

Rozhodně ne. Lišilo se to razantně a zásadně. Po stilnoxu nebo zolpidemu, což jsou prášky na usnutí, nikoliv na spaní, nespíte hluboce. Spánek je celou dobu lehký a povrchní.

Už po čtyřech hodinách se navíc znovu probouzíte. Musíte si dát další dávku proto, abyste spala dál. Tím pádem se pořádně nevyspíte. Já jsem vlastně osm let v kuse pořádně nespal.

Když jsem několikrát zkolaboval přímo na pódiu a odjel jsem pro jistotu do nemocnice. Už jsem prostě nemohl, neměl jsem sílu.

Zkoušel jsem dávky snižovat sám, ale moc mi to nešlo. Jak říkají doktoři: člověk se z tak vysokých dávek, které vedou k závislosti, nemůže dostat sám.

Já jsem tomu ale nevěřil, chtěl jsem to zvládnout s pomocí vlastních sil. Takže jsem třeba na týden snížil dávku a užíval „jen“ šest prášků místo třiceti.

Už druhý týden jsem ji ale zase zvedl, protože jsem to velké pracovní vypětí nezvládal. Takto jsem to vedl několik dlouhých let. Naštěstí jsem nakonec potkal svou současnou přítelkyni, která mi pomohla – to ona zorganizovala léčení v nemocnici.

Samozřejmě. Té nucené pauzy jsem využil. Předtím jsem se bál, že ztratím práci, chtěl jsem plnit svoje povinnosti a závazky. Lockdown mi proto přišel paradoxně vhod.

Jedna doktorka mě navíc od léčení závislosti v nemocnici odrazovala. Tvrdila, že léčba je zbytečná a nepomůže mi. Strašila mě, že mě zavřou do pokoje bez kliky, přivážou mě k posteli, budu křičet do prázdna a zmítat se v halucinacích...

Včera mi dokonce poslala zprávu, že jsem naivní, když si myslím, že jsem vyléčený.

Ono se to obecně dělá tak, že lékař vystaví recepty i na jiné osoby – na svoje babičky, dědečky, tatínky... kteří to neberou, ale berete to vy. Je to byznys.

Přesně tak. Dneska už se to zaplaťpánbůh kontroluje, protože se zavedl elektronický recept, dlouho to ale fungovalo tak, jak jsem popsal. Já ale nechci na nikoho házet špínu. Nechci ani dělat problémy konkrétním lidem.

Moje léčba byla skutečně unikátně krátká. Většina lidí v nemocnici stráví několik dlouhých měsíců. Já jsem to tak ale chtěl. Strašně moc jsem usiloval o to, abych se z toho dostal. Sám jsem si ubíral prášky, podstupoval jsem terapie. Paní primářka v nemocnici mi říkala, že se to podaří jen jednomu procentu pacientů. Musíte zkrátka chtít, a to moc.

Další předpoklad úspěchu je, že se nevrátíte do stejného prostředí, v jakém jste žili předtím. Přestěhoval jsem se proto z Prahy do Brna, kde mám kolem sebe výborné kamarády a podporu.

Moje štěstí je i v tom, že jsem přijel prakticky do mrtvého města. Nejsou otevřené žádné restaurace, nikdo nestresuje a nespěchá. Návrat do reality byl proto příjemný.

Samozřejmě to bude těžší, protože budu v Praze, budu tam sám, bez dohledu, bez kontroly. Ale jedno vím naprosto jistě: už se k lékům nikdy nevrátím.

U mě je to teď tak, že skoro každý den pracuju manuálně, a to i patnáct hodin denně. Rozvážím pizzu. Takže jsem tak unavený, že většinou usnu do půl hodiny.

Ne. Tohle vám nikdo neřekne a nevysvětlí. Tak jsme se prostě narodili (sovy). Když jsem nad tím přemýšlel, tak roli může hrát třeba to, že jsem se narodil ve znamení Berana. V hlavě se mi proto pořád honí miliony myšlenek. Přelívají se, mozek nejde dlouho vypnout.

Zkoušel, ale prozatím bez výsledku. Je to hodně dlouhý proces a musí se na tom hodně pracovat. Dokonce jsem zkoušel i nějaké alternativní metody, jako jsou léčitel či šaman. Strávil jsem s ním celý den a noc, působením energie se mě pokoušel přimět ke spánku. Bezvýsledně.

Víte co? Po dlouhé době se mi začaly zdát sny. Jsou živé a barvité, ne vždy hezké. Často jsou to sci-fi sny – možná kvůli filmům, co si pouštím před spaním.

Je pravda, že třeba Steven Spielberg využil svého snu k natočení Star Wars. No, nevím. Mně se sice od propuštění z nemocnice zdálo tolik snů, že bych mohl napsat i sedm filmů, nejsem ale spisovatel. V minulosti jsem zkusil napsat dva filmy, ale žádný z nich jsem nakonec nedokončil.

Navíc když jsem nějaký ten polotovar dal přečíst scenáristovi, řekl: „Dobrý, ale teď musíš sehnat peníze, a to aspoň tři miliony korun. Pokud najdeš sponzora, tak se připrav, že tam bude muset hrát jeho dcera. A protože ta dcera lyžuje, budeš tam muset zakomponovat to její lyžování. Celé to budeš muset předělat.“ Takže jsem to vzdal. (směje se)

Mám, s lidma od Spielberga jsem přišel do kontaktu na jednom ze svých castingů. Navíc moje bývalá žena je manažerka v Hollywoodu, takže pokud bych měl nějaký hodně dobrý scénář, tak by to asi možné bylo.

Oni to ale mají v Hollywoodu trochu jinak. Tam si filmové studio nebo televizní stanice samy řeknou, jaké téma chtějí točit, a rozhodí scenáristům zadání. Ti do měsíce něco napíšou, dostanou za to dva tisíce dolarů a pak se něco z toho upravuje dál.

Protože tam tenkrát dostala pracovní nabídku moje tehdejší manželka. Takže jsme to tam jeli zkusit a doufali, že se postupem času dostaneme z Jižní Ameriky do Spojených států.

Mojí ženě se to nakonec podařilo, já jsem ale po čtyřech letech odletěl do Londýna, kde jsem dostal hlavní roli ve zmíněném filmu A Good Murder.

Dělal jsem tam modela. Neuměl jsem totiž španělsky a oni zase neumí anglicky. V tomto oboru jsem se navíc rychle prosadil, protože mám modré oči, což je tam velká vzácnost.

Já jsem nechtěl. Přišlo mi zbytečné věnovat se něčemu, co stejně nemám v plánu využít. Já jsem měl jasno v tom, že chci točit filmy v angličtině. Tomu jsem všechno přizpůsobil. Trénoval jsem angličtinu a její americký přízvuk.

Možná (směje se). Ale já jsem tam zkrátka chodil jenom na castingy na focení reklamy.

V Londýně ne, tehdy to bylo dost rasistické město – Britové totiž těžce nesli, že osmdesát procent obyvatel hlavního města jsou přistěhovalci.

V Americe bych i zůstal, měl jsem tam i nějaké příležitosti, ale neměl jsem peníze. Na to, abych si pronajal byt a koupil auto, bez kterého se tam nehnete, jsem potřeboval alespoň půl milionu. Takže jsem se vrátil zpátky.

Měl jsem tenkrát nabídku do seriálu Ulice, takže plynulý.

Jsem přesvědčený o tom, že Češi jsou daleko lepší profíci než Američani. Jsou tu skvělí kameramani, osvětlovači, zvukaři. Češi jsou mistři v těchto odvětvích. A Američani to vědí, proto sem taky jezdí spousta zahraničních štábů. Bohužel to, co českým filmařům chybí, jsou peníze.

To nevím. Ale pokud máte na mysli soutěže, tak já už dneska málokteré soutěži věřím. Mohutně do toho totiž vstupuje politika a byznys. O to jde především u Oscarů. Zdaleka to není jen o tom, že někdo natočí dobrý film.

Jsem například přesvědčen, že kdyby žil pan Jan Svěrák v Americe, byl by na Oscara nominovaný skoro každý rok. On tu nabídku dokonce i měl – po obdržení Oscara za Kolju ho zvali do Hollywoodu, aby další film natočil tam. On ji ale nepřijal, nechtělo se mu podléhat komerčnímu americkému stylu, chtěl dělat filmy pořád česky. To se mi moc líbilo a za to si ho nesmírně vážím.

Já se chystám točit koncem září jeden film s Bolkem Polívkou. Na to se moc těším. A co se týká divadla, tak se s chutí vrátím do Strašnického divadla.