Miroslav Hanuš: Jsem absolutně nesoutěživý typ

Já se sice považuju za cíleně tolerantního člověka, který se snaží vůči lidem nevymezovat, ale ne vždycky se mi to podaří. Takže asi ano.

Problém mívám třeba s lidmi, kteří řvou v tramvaji do mobilu. Oni to možná nejsou úplní nevychovanci, ale já se takovému soudu neubráním. Vadí mi to. Současně je to pro mě hodně fascinující věc, protože nechápu, jak někdo může takto ztrácet ostych, někteří lidé do těch svých telefonů křičí i úplně intimní věci. A všichni okolo samozřejmě ztichnou a poslouchají. I já poslouchám.

Jeden psycholog mi jednou vysvětloval, proč to tak je. Říkal, že pro ty posluchače je to prostě napínavý. My totiž slyšíme vždycky jenom půlku toho hovoru, druhá nám zůstává skryta. A tak přemýšlíme, co se asi tak děje na druhé straně. Je to pro nás taková detektivka. Takže nakonec posloucháme, i když nás to vlastně vůbec nezajímá.

To už si nepamatuju, já totiž tramvají jezdím docela málo. Po Praze se pohybuju spíš na vespě. Ale nějaké hovory jsem vyslechl.

Často. Jsem herec a těm lidi dávají nálepky pořád. Třeba tuhle se mi stalo, že jsem šel po ulici a naproti mně kráčela nějaká dáma. Najednou ke mně přistoupila a řekla: „Já se vás bojím!“ A šla dál.

Lidi mě totiž hodně znají ze seriálu Stíny v mlze, kde hraju toho Hrbka, co kuje něco nekalého a skoro nemluví. S tím si mě spojují. Jsem proto rád, že jsem dostal v minisérii Podezření úplně jinou roli – takového normálního sympaťáka. (Ztvárnil roztržitého advokáta Nováka.)

Ano, protože já mám rád role outsiderů. Nebo lidí, kteří se jako outsideři na první pohled zdají. Líbilo se mi, že je to takový popletený jouda, kterému pořád něco hapruje – jednou má vybitý počítač, podruhé díru v ponožce, potřetí zapomene tužku.

Divák si myslí: „To bude průšvih, s tím ta obviněná sestra všechno u soudu projede.“ Ale ne vždycky je ten první dojem správný.

Každá postava, kterou hraju, má se mnou něco společného. Já totiž do každé vkládám něco ze sebe, jinak by to snad ani nešlo. Třeba advokát z Podezření se obléká ledabylým způsobem, což dělám i já sám. Mám to rád.

Jednou mě kvůli tomu dokonce propíral bulvár. Vyfotili mě, když jsem si šel do bufetu tady za rohem něco koupit a vzal jsem si svoje vysoké zimní boty. Jenomže jsem si je nezapnul, takže mi plandaly. Asi to nevypadalo úplně upraveně. No a druhý den vyšla fotka s velikým titulkem: „Na jevišti elegán, v životě vagabund.“

Já jsem si toho fotografa všiml, ale ani mě nenapadlo ztrácet s někým takovým čas. Kašlu na to, bulvárem se nezabývám. Ale znám kolegy, kteří by takové focení na tajňačku jen tak nepřešli.

Jasně, i tady jsem si s tou rolí pohrál a některé věci si dovymýšlel. Třeba když advokát Novák přijde večer do svého bytu, tak uklouzne po hračce. To byl můj nápad, protože já jsem po nějakých kostičkách rozházených po zemi ujel mnohokrát. K té postavě roztržitého joudy se mi to navíc hodilo.

Samozřejmě jsem se ale vždycky ptal pana režiséra Michala Blažka, jestli to není moc, jestli se mu to líbí. On mi ale vždycky řekl: „Ne, není to moc, je to prostě normální člověk.“

Ne, k tomu jsem nic nepřinesl. Můj táta byl sice opravdu známý urolog a já jsem za ním občas na kliniku Ke Karlovu chodil, ale že bych to prostředí bůhvíjak znal, to říct nemůžu.

U nás v rodině to totiž žádná tradice nebyla, můj táta šel na medicínu jako jediný. Navíc se pro ten obor rozhodl až na vojně, předtím vystudoval peďák a stal se učitelem s aprobací čeština, tělocvik. Pak ale zjistil, že učení není nic pro něj, a dal se na medicínu.

Ale to jo, nějaké historky si od něj pamatuju. A to hlavně z doby, kdy pracoval v nemocnici na Kladně. Tehdy začínal jako chirurg, ještě neměl ani specializaci na urologii.

Třeba pokaždé když přišel den výplaty, říkal: „Tak já jdu na šití.“ Kladno totiž bylo plné horníků z ubytoven, kteří se po výplatě namazali, porvali a pořezali o půllitry. Bylo to hodně drsné prostředí a ten den měli na chirurgii hodně práce.

To ne. Nezažil jsem je ani u něj, ani sám jako pacient. Možná to bude tím, že tehdy jsem byl doktorský synek a dnes jsem zase herec, který se občas vyskytuje na obrazovce. Takže když někam přijdu, všichni jsou vstřícní.

Většinou. Samozřejmě vím, že problém s nepříjemnými sestrami existuje, lidi o tom hodně mluví, ale já to fakt neznám.

Takové hodně pracovní. Můj táta byl totiž ambiciózní a měl potřebu pořád něco budovat. Když už to nebyla kariéra v nemocnici, tak to byl barák. Třeba tenhle dům, ve kterém teď sedíme, jsme postavili rukou společnou.

Vypadalo to tak, že jsem každý den přišel z gymplu domů, hodil tašku do rohu a začal chystat materiál pro zedníky a meloucháře. Skládali jsme tvárnice a cihly, stavěli lešení. O víkendu jsem potom roztočil míchačku a dělal maltu. Přivezli nám písek, cement a vápno, já jsem to sám složil a namíchal. Skoro všechna malta, díky které tento dům drží pohromadě, je moje.

Bavilo mě to. V tom jsme si s tátou docela podobní, oba jsme vždycky měli rádi manuální práci. Oba jsme taky docela šikovní, i když on asi o trochu víc. On měl dokonce takovou schopnost, že uměl pracovat oběma rukama stejně. Dokázal úplně stejně psát i operovat.

Ano. Někteří lidi to tak mají. Častěji jsou to ženy, protože využívají obě mozkové hemisféry najednou, někdy se to ale vyskytne i u chlapů. Třeba u mého táty. Je to pak pro ně veliká výhoda. Třeba můj otec díky tomu nemusel pořád obcházet operační stůl – když to potřeboval, jenom si prohodil nástroje.

Ne? My máme v rodině takových lidí víc. Umí to třeba i naše teta Ema. Ta zvládá psát souběžně oběma rukama, dokáže to i zrcadlově nebo od konce. Nikdy to přitom necvičila. Umí taky odříkat jakoukoliv větu pozpátku.

Teta Ema je ale z rodinné linie mojí ženy. Pokrevně s ní příbuzný nejsem… (směje se.)

Ne, já jsem nikdy žádné koníčky neměl. Odjakživa nesouhlasím se sportem, nelíbí se mi na něm ta soutěživost. To pro mě není, já jsem absolutně nesoutěživý typ.

Pokud jsem někdy nějaký pohyb provozoval, tak to bylo jen velmi zvolna a pro zábavu. Zvolna jezdím na kole, mám rád i pomalou turistiku. S chutí si taky zalyžuju. Jenže v zimě je v divadle sezona, takže ani to mě neuvidíte dělat často.

To taky ne. Nikdy jsem nekouřil ani nepil. Mně totiž bývá po alkoholu hodně špatně. Ale ne až druhý den, mně je zle hned. Čili mně nikdy nebyla dána příležitost přijít alkoholu na chuť a soustavněji se mu věnovat.

Jedinou neřestí, kterou jsem kdy pěstoval, byly sladkosti – pokud se dá vůbec sladkostem říkat neřest. Ty jsem měl vždycky hodně rád a klidně bych si je dával každý den. Hlavně rýžový nákyp, buchtičky se šodó nebo povidlové buchty.

Musím se ale krotit, protože od pětatřicátého roku se ve mně něco zlomilo a metabolismus mi přestal pracovat tak dobře jako předtím. Začal jsem být oplácanej. Dokonce už i papoušek mi říká, když otevírám ledničku: „To nesmíš!“

Ano. (směje se) Když jsem tu sám a otevřu lednici, řekne: „To nesmíš!“ Vůbec nevím, jak na to přišel, proč si to spojil právě s ledničkou, ale pokřikuje na mě. Tutéž větu asi odposlouchal tak, že úplně stejně napomínáme našeho kocoura, když se k papouškovi začne nebezpečně blížit. Taky mu říkáme, že nesmí. Žako tedy asi pochopil, že půjde o nějakou zakazovací frázi, a začal ji používat.

Umí. Strašně rád likviduje mobily a brejle. Jakmile najde na stole opuštěný mobil, který má klávesnici, tak ji rozebere doslova na atomy. Mně už takto jeden totálně zničil, já totiž pořád tlačítkové telefony používám.

Teď už má ale utrum, protože jsem si pořídil nový – potřeboval jsem to kvůli internetu a aplikaci WhatsApp, na které se organizují mí studenti z DAMU. A ten nový telefon už je véčkový. Takže když domluvím, tak ho zaklapnu a papoušek se ke klávesnici nedostane.

Dokáže taky překřičet televizi, v tom je obzvlášť zdatný.

No a taky umí slušně popřát dobrou noc. Vždycky když jdeme spát a začneme v pokoji zhasínat, řekne: „Dobrou noc!“ Je to slušně vychovaný papoušek.

Tahle role mě poznamenala, zmodraly mi kvůli ní vlasy. Vidíte? (Ukazuje na svou kštici.) Hraju totiž tatínka mladistvého, který měl v té době černé vlasy, takže mi maskéři museli před každým natáčením obarvit šediny.

Bohužel tím, jak se to pořád dokola barvilo a smývalo, mi nakonec vlasy zmodraly. Měl jsem s tím pak docela problém při jiných filmovačkách, protože kamery jsou dneska hodně citlivé, takže jsem na nich vypadal jako taťka Šmoula. Museli mě pro změnu přestříkávat nahnědo.

Byl to takový zemitý člověk z hor, který celý život pracoval rukama a byl na to hrdý. Od začátku si nepřál, aby Iveta opustila Beskydy a vyrazila do Prahy. Měl totiž k Praze dost odtažitý vztah a nevěřil jí. Showbyznysu už vůbec nefandil. Na svých holčičkách naopak hodně lpěl.

Co mě nepřestává překvapovat, je to, jak je ten příběh silný. Tragický osud křehké princezny z Frenštátu pod Radhoštěm, kterou ten svět úplně sešrotoval. Ale úplně! Je to velké téma, které stojí za zpracování.

On je obecně fascinující každý příběh, který končí tragickou smrtí. Platí to nejenom o Ivetě Bartošové, ale třeba i o rokenrolovém zpěvákovi Miki Volkovi, o kterém jsem napsal pro kladenské divadlo hudební faustovskou variaci Jak umřít na rokenrol.

Já jsem spokojený s tím, co život přináší. Většinou to, co mi nabídnou, hraju. Mě to totiž pořád hodně baví.