Miroslav Donutil zahraje všechno, jenom hřebík přitlouct neumí

Je to tak. S Petrem Čermákem, který tu seděl před vámi, připravujeme knihu k mým sedmdesátinám. Chceme v ní zachytit především posledních deset let mého života.

Stejný fofr jako těch předchozích šedesát let. Vedu si diáře, tam to mám všechno den po dni zapsané. Představení, zkoušky, natáčení. Je toho jak za padesát životů. Někdy hraju jeden den v Košicích, druhý den v Praze, pak třeba v Brně. Ale tak to má být.

Každý rok si slibuju, že zvolním. Ale ono to pořád nějak nejde. Protože ty nabídky, které přicházejí, a ono jich přichází naštěstí dost (klepe do stolu), jsou často krásné a lákavé. Vybírám si už jen takové, o nichž předem vím, že je budu dělat rád.

Přesto je toho pořád hodně. Jen za těch posledních deset let – natáčení asi desítky filmů, spousta představení v Národním divadle, zkoušení Amadea na Provázku (brněnské divadlo Husa na provázku), inscenace Smrt obchodního cestujícího v divadle ABC, představení ve Viole, seriál Doktor Martin… Je to nabitý.

Herec je nastavený tak, že dokud je o něj zájem a dokud cítí odezvu diváků, má motivaci v práci pokračovat. Není to takové to „své jsem si odpracoval a teď si užiju důchod“. V tom je mezi klasickým povoláním a herectvím rozdíl.

S blížícím se hlubokým stářím uvažuju o tom, jaké to bude, až paměť vypoví službu, fyzické síly nebudou stačit, až psychika začne být nahlodávána. Ale dokud to tak není, zaplaťpánbůh, že se mi chce pracovat, že mě to baví a že tím dělám radost.

Někdy o tom diskutuju se svou ženou. Řeknu jí: „Udělám si delší volno. Budu chodit do lesa, na houby, na ryby s kamarádama, na golf.“ A ona: „Dobře, to máme pokrytý čtyři dny. Co dál?“ „Budu odpočívat.“ „Jo, odpočívat! Budeš nervózní, že nic neděláš, a budeš otravovat celý zbytek rodiny.“

Musím jí dát za pravdu. Odpočívat moc neumím. Pořád se někam přesouvám. Teď tady sedíme spolu a za chviličku už budu někde jinde s někým jiným, zase něco připravovat, zkoušet, cestovat.

Přesně tak. Kdyby mi to nepřinášelo radost, tak to dělat nebudu. A nejenom radost, ale i pocit uspokojení, že to baví ty, pro které to dělám. Často se mě někdo ptá, proč jedu třeba do Košic, do Prievidze nebo do Sniny. Protože když mě tam chtějí, byl bych blázen, kdybych tam nejel! Pak se někde dočtu, že jsem hamižnej, chci prachy…

To je pro mě dávno vyřešený problém. Spíš bych si přál, aby byli dobře zaplacení všichni herci v oblastních divadlech. Peníze byly podstatné v mých začátcích, kdy jsem měl sedm stovek měsíčně a živil z toho rodinu.

Dnes už nikdo nevidí, že jsem žil dvacet let téměř na okraji bídy. Ale vším, čím jsem si prošel, jsem prošel rád. Za finančním prospěchem se dávno neženu. Pochopitelně, že když něco děláte dobře, máte být zaplacen. A já se snažím dělat všechno dobře.

Práci dělám pro potlesk. Když vidím, jak to baví diváky ve vyprodaných sálech, cítím uspokojení. Absolvoval jsem od začátku roku asi dvacet představení v různých městech a městečkách Česka a Slovenska, všude bylo narváno a lidi vestoje tleskali. To je tak neuvěřitelně krásný pocit!

Co se týče diáře, tak rozhodně. Jinak moc velký puntičkář nejsem. Diář si ale vedu precizně. Nejprve všechno zapisuju tužkou, vidíte (ukazuje diář), protože nikdy stoprocentně nevíte, jestli to skutečně proběhne, nebo ne. To, co mám v těch rámečcích, je natáčení. V obloučcích jsou zase představení.

Tady po straně ještě bývají divadelní zkoušky, ty tam teď nejsou, protože zrovna nezkouším. Představení jsou podtržená červeně a to číslo vedle je počet repríz, které jsem odehrál. Tady na té druhé straně jsou schůzky, návštěvy, doktoři, kamarádi a tak dále. I vy jste tam zapsaná.

Začínám točit s panem režisérem Olmem Omerzuem nový film. Mám hlavní roli v příběhu stárnoucího podnikatele. Olmo Omerzu je úžasný režisér, věřím, že ze mě vycucá maximum.

Předponu „nej“ nemám rád. Je těžké vybrat, co bylo to „nej“. Mám vzpomínat na krásné dětství, kdy jsem běhal po zahradě v Třebíči? Nebo na mladá léta v Brně, plná krásných dívek, posedávání v parcích a hraní na kytaru?

Posléze na krásnou dobu na Provázku, kde jsem strávil dvacet neuvěřitelně nádherných let ve společnosti skvělých kolegů? Nebo mám jmenovat krásných dvacet dva let strávených v pražském Národním divadle s vynikajícími herci a rolemi? Těch „nej“ zaplaťpánbůh bylo a je moc.

A to jsem vyjmenoval asi desetinu z toho, co by se za „nej“ dalo označit. Mohl bych v tom výčtu pokračovat dál. Natáčení Tankového praporu a Černých baronů, filmy jako Dědictví, Pelíšky.

Další „nej“ byla v osobním životě – narození mých synů, Tomáše a Martina, seznámení s mou ženou Zuzanou, se kterou jsme spolu už přes čtyřicet let a pořád je to krásný.

No vidíte! Balada pro banditu byla v Brně roku ’75 inscenována podle scénáře zakázaného Milana Uhdeho. V roce ’78 se to pod režijní taktovkou Vladimíra Síse natočilo jako film, který se dodnes reprízuje.

Miloš Štědroň k tomu složil tak krásnou hudbu, že si ji dodnes lidi zpívají, a ta hra se inscenuje v dalších úpravách mnoha divadel. Byl to pro mě nepochybně jeden z profesních milníků, podobně jako představení Karamazovci a Příběhy dlouhého nosu. Nebo později Strýček Váňa, Židle a Sluha dvou pánů v Národním divadle.

To je prostě něco výjimečného. A bývalo by jich bylo ještě víc, ale přišlo nové vedení s novou představou, jak už to bývá. Tak jsme se před třemi lety dohodli, že to po šestisté repríze uzavřeme.

Necítím. Být tak dlouho na jednom místě bylo akorát. Odešel jsem po zralé úvaze. V Národním divadle jsem si užil nádherné chvíle. Měl jsem tu čest stát na jevišti s pány Kemrem, Hrušínským, Lukavským, Vinklářem, Němcem, Postráneckým, paní Chramostovou, Janžurovou, panem Švehlíkem, Macháčkem, Rážem…

Cítím slastný pocit uspokojení, že jsem tam s nimi mohl být. Co si přát víc?

Do Brna jsme se s rodiči přistěhovali, když mi bylo dvanáct. Prožíval jsem tam období puberty a prvních lásek i první divadelní lásku – Divadlo Husa na provázku. Byli jsme taková guerilla probíjející se tehdejším establishmentem.

V Brně jsem také poznal svou ženu, narodil se náš první syn. K Brnu mám silné citové pouto, pořád mě to tam táhne.

Moc hezký. Martin si herectví sám vybral už jako dítě. Ve čtyřech letech se ho na premiéře Sluhy dvou pánů novináři ptali, co bude dělat. Odpověděl, že chce bavit lidi jako taťka. Všichni to brali jako roztomilé gesto malého sympatického klučíka, ale on to dodržel, šel si za tím.

Když si vybral konzervatoř, trochu jsem mu to rozmlouval. Doporučil jsem mu, ať jde nejdřív na gymnázium a teprve potom ať se rozhodne, jestli bude studovat herectví. On už byl ale rozhodnutý.

Nikdy jsem se k tomu neuchýlil. Nechávám ho jít vlastní cestou. Někdy se mě třeba zeptá, jak by měl zahrát tohle nebo tamto. Řeknu mu k tomu pár slov, ale nakonec si musí svoje řešení najít sám.

Někdy dá na to, co mu řeknu, jindy si to udělá po svém. Je to jeho cesta a já mu do ní nefušuju. Díky práci na Amadeovi i Smrti obchodního cestujícího jsem si uvědomil, jak je dobrý, jak krásně zkoušel a krásně hraje. Profesní spolupráce s ním je úžasná, pro mě je to setkání se skvělým mladým hercem.

Řekl bych, že ano. Třeba v pražském Národním divadle dostává mladá generace prostor, který v době, kdy jsem začínal já, nebyl myslitelný. Mám ten pocit i z některých oblastních divadel. Ale možná se mi to jen zdá. Pravda je, že při svém vytížení tolik času chodit do divadla nemám. Z toho mě kdysi vyléčil Marián Labuda.

Říkám mu: „Marošku, přijdeš se večer podívat na představení?“ A on na to: „Čo si sa zbláznil, alebo čo? Myslíš, že mašinfíra príde z roboty, odhodí aktovku a ide si zajazdiť na mašine? Ja mám voľno a budem doma.“ Když už se ale do divadla přece jen dostanu, jsem rád.

Dnešní mladí herci mají samozřejmě také víc příležitostí díky seriálům. Hned se z nich stanou „celebrity“. S Jirkou Bartoškou se tomu trochu smějeme, řadu z těch takzvaných celebrit neznáme. Ale třeba jsme jen moc staří a nestačíme to sledovat. Ono je toho taky moc. Fenomén obliby nekonečných seriálů hezky vystihl Zdeněk Svěrák ve filmu Vratné lahve v jedné vtipné scénce.

Přijde domů, kde se jeho žena v podání Dany Kolářové dívá na nekonečný seriál a žehlí. „Ty se na tohle díváš?“ A ona mu odpoví: „Žehlils někdy?“ To mi přijde jako naprosto přesné vyjádření pocitů diváků, kteří tento typ seriálů potřebují.

Pak jsou lidi, kteří si to zapnou a žijí si u toho své sny. Vidí někoho, komu se daří, nebo naopak nedaří, a ztotožňují se s tím.

Ne. Doktor Martin není nekonečný seriál. Skončil razantně po druhé sérii, to myslím tak akorát stačilo. Bylo to oblíbené, diváci dodnes žádají pokračování. A víte, co mě nejvíc překvapilo? Běhají za mnou děti: „Jé! Doktor Martin! Já vás mám rád!“ Nedovedl jsem si vysvětlit, proč toho nesympatického, nekontaktního člověka mají rády děti. Až mi to moje žena vysvětlila.

Děti jsou upřímné, výchovou z nich tuhle vlastnost vytloukáme. Přijde na návštěvu silnější paní a dítě hned řekne: „Ta je ale tlustá!“ Maminka spustí: „Co to vykládáš, paní je krásná. Okamžitě se omluv!“ Ale doktor Martin? Ten to řekne taky rovnou.

Vejde mu do ordinace pacientka a on jí narovinu poví, jak je příšerně obézní a že by s tím měla něco dělat. Dětem je to blízké a sympatické, konečně je nějaký dospělý jako ony. Upřímný.

Byla to protiváha k vážnější divadelní práci. Objevil jsem v sobě schopnost vyprávět příběhy tak, že to lidi bavilo. V té době jsem v Národním divadle zkoušel těžké kusy – Ibsena, Čechova, Shakespeara. Vidíte, a pak se v nějaké nenávistné internetové diskusi dočtu od lidí, kteří mě možná znají jen jako toho baviče, že hraju všechno stejně.

Copak bych mohl hrát stejně strýčka Váňu, Truffaldina ze Sluhy dvou pánů, starého Karamazova, Ríšu v Pohádce máje nebo všechny ty filmové a televizní role? Takové zlé výroky jsou motivované závistí z představy snadného hereckého života, který ve skutečnosti vůbec snadný není. Navzdory tomu, jak je krásný.

Jsem šťastný, že nás náš brněnský kamarád Franta Kocourek (brněnský herec, recesista a bavič, †1991) odnaučil závisti. To je něco tak osvobozujícího!

Když třeba někdo řekl, že by rád hrál nějakou roli, co hraje jiný herec v Praze, Franta Kocourek mu řekl: „Tak to hraj. Závidíš mu, nebo co? Tak jdi taky do Prahy a hraj to.“

Nebo třeba: „Tady v Brně můžeš hrát taky krásný věci, ještě zajímavější. Nezáviď mu.“ Dával nám prostě jednoduše a jasně pocítit, že toto se nemá. Od té doby nezávidím, přeju všem kolegům úspěch, a když můžu, pomůžu těm méně známým k rolím.

Samozřejmě rodiče. Táta byl přísnej a spravedlivej, maminka milá, vstřícná, prostě maminka se vším všudy. Taky strýčkové, tetičky, babičky, děda… Naše rodina byla úžasná.

Když jsem nastoupil na JAMU a později na Provázek, byl jsem opět obklopen báječnými lidmi – Skopal, Zedníček, Bartoška, Polívka… Na Provázku nás vychovávali skvělí režiséři, díky nim umím to, co umím. Velkou školou pro mě byly i divadelní výjezdy do zahraničí.

Všude existuje spousta lidí, kteří toho umí víc než vy. Když přijedete třeba do Spojených států a na ulici vidíte ty talentované umělce, jak hrají, zpívají a dělají přemety jen tak na chodníku, a lidi jim za to jen házejí drobné do klobouku, uvědomíte si tu zpupnost představy „já jsem herec a kdo je víc“.

V cizině jsem se naučil pokoře. Uvědomil jsem si, že se nikdy nesmím přestat učit. Na chvilku přestanete a zastavíte se ve svém vývoji. A proto se vracím k tomu, co jsem říkal na začátku. Pokud má člověk možnost přijímat nové výzvy a učit se od svého okolí, má to udělat.

No ježišmarjá! Přijďte se podívat k nám domů, když chci přitlouct hřebík. Jak se u nás doma něco opravuje, nesmím tam ani překážet.