Miroslav Donutil: Nejsem cynický bonviván

To vzniklo tak, že když jsme točili Román pro ženy, tedy oni točili a já kouřil na balkóně, tak jsem Vieweghovi říkal: napsal jsi Román pro ženy, tak ho napiš taky pro muže! To bylo všecko.

Netušil jsem, co z toho vzejde. Za čas za mnou přišel producent, že sepíšeme smlouvu o smlouvě budoucí, že jim budu dělat hlavní postavu v Románu pro muže. A ten vznikne? ptal jsem se. Říkal, že do roka, ale spletl se v odhadu, protože Michalovi do života vstoupily problémy osobního charakteru. Přibližně ve stejném termínu nám totiž umřeli tatínci, takže se ani nebylo co divit. On zpracovával téma tatínkovy smrti, o tom byla jeho další knížka. Ale pak skutečně napsal Román pro muže a soused Žemla v něm už nehrál žádnou roli, protože se Michal rozhodl napsat úplně nový příběh o úplně jiném člověku.

Michal od začátku psal tuhle postavu s tím, že vznikne-li film, což nevěděl, tak že by chtěl, abych Cyrila hrál já. Jestli je to tedy na tělo, nevím, to byste se museli zeptat Michala.

Nejsem ani bonviván, ani cynický. Takže pro mě hrát cynického bonvivána byla velmi zajímavá pobídka. Pro každého herce je zajímavá role, která má příběh a životní náplň. Zahrát si na bonvivána je pro mě atraktivní možnost nahlédnout do jiného života, než jaký člověk sám žije.

Mně by se v takovém životě vůbec nelíbilo. Ale od toho jsem tam nebyl. Já tam byl proto, abych to zahrál tak, že se mi v tom životě líbí.

Nebyl jsem se inspirovat, byl jsem tam pracovně. Fakt je, že jako inspirace to taky sloužilo. Ve svém hereckém životě se ale mám možnost potkávat s těmito typy lidí dost často. Na premiéry totiž chodí právě tito lidé. Jsou to společensky vysoce postavení, mnohdy velmi nezáživní lidé, se kterými jsem občas nucen se setkat. Někdy jsou ti vysoce postavení ale zase velmi inspirující. Ale tak je to se všemi profesemi a všemi lidmi. Inspirace tedy nemusí probíhat jen na plese mezi smetánkou, ale i v hospodě u stolku se sklenicí piva.

Je to typ člověka, který to dotáhl velmi daleko. Skoro se bojím zkoumat dopodrobna, jakým způsobem. A to je právě to, co je v dnešní době tak častým jevem. Že lidé, co to dotáhnou tak daleko jako Cyril, toho nedosáhnou čistými prostředky. A já si troufám tvrdit, že to je i Cyrilův případ.

To je docela rozdíl. V herectví nemáte možnost nikoho uplácet a i kdyby byla, tak k čemu by to bylo, když neprokážete talent? Talent je vidět. Na každém kroku, v každé roli. Pokud ho neprokážete, lidé vás zavrhnou. To je diametrálně odlišné od toho, když jste soudcem, státním zástupcem nebo ředitelem. Tam se od těchto momentů dá odhlédnout a může tam leccos projít. Není tak jasně hmatatelné, že jste neúspěšný a netalentovaný.

Já tam natáčel pouze to, že jsme mávali odjíždějící kabince, ve které byl Mirek Vladyka s Táňou Pauhofovou. Jestli oni byli zavřeni dvě hodiny v kabince, to nevím, ale je to možné. Ale taková je herecká profese. To není proto, že by tam byli zavřeni, protože se stala porucha, ale prostě proto, že bylo třeba natočit tu scénu.

Já nikdy nelyžoval, jen za svého mládí sporadicky a málo. Nebyl jsem pro to nadán. A velice mě mrzí, že jsem lyžování hodil za hlavu, stejně tak bruslení. Zimní sporty prostě z mého života vypadly.

Nicméně mi obuli carvingové lyže, dali dokonalou výbavu a řekli mi, že prostě lyžovat musím, že se nedá nic dělat. Ale já to měl naposled na nohou před 45 lety, říkal jsem. Bude to dost riskantní! Jenže na těch carvingových lyžích to prostě šlo. Normálně jsem jel, zatočil a zastavil tam, kde bylo potřeba. Uvědomil jsem si, že mít toto vybavení kdysi, asi bych lyžovat uměl.

Ano, to bylo při scénách s koňmi. Kdysi jsem chtěl jednu roli, a tak jsem na otázku, jestli umím jezdit na koni, řekl ano. A neuměl jsem. Byl jsem mladý a rozpustilý. Teprve později jsem si uvědomil, jaká je to nehoráznost tvrdit něco, co není pravda. A málem se mi to vymstilo.

Ten můj kůň, kromě toho, že byl rychlý v běhu, byl i skokan. Přeskočil hromadu klád, která se mu vyskytla v cestě. Protože jsem ho neuměl řídit, neměl jinou volbu. Já byl i chvilku pod břichem toho koně! A nějakým zázrakem jsem se dostal zpátky na hřbet.

Pán, kterému jsem tvrdil, že umím jezdit na koni, mi řekl: „Člověče, vy musíte jezdit závodně, protože tohle dokáže málokdo!“ Že mi šlo o život, naštěstí nepoznal. A s jedním koněm jsem se setkal ještě v Beskydech. Když mi ho vybírali, prosil jsem je, aby byl mírný. Ale to on už od pohledu nebyl. Jak se jmenuje, ptal jsem se, a odpověď mě v tom definitivně utvrdila, protože mi řekli Blesk. To nebyla moc záruka toho, že by byl mírný. A taky se ukázalo, že nebyl.

Nasedl jsem do sedla a strávili jsme spolu poměrně dlouhé dopoledne v horách, protože ten kůň jel jako neřízená střela, kudy chtěl. Naštěstí dostal hlad a na rozdíl ode mne znal cestu k maštali. Tak tam dorazil, nažral se a mě setřepal dolů. Ale od té doby vím, že pouštět se do něčeho, na co člověk nemá, se nevyplácí.

Pre mňa to nieje problém, lebo som vyrástal v československej spoločnosti. A správy, a aj vy si to dobre pamätate, sme mali česko-slovenské. Hovorili na nás z televízoru chvíľu po slovensky, chvíľu po česky. A ja som často chodieval s divadlom Na provázku na Slovensko. Mám tam veľa kamarátov, ktorí ma učili slovensky. (plynule přechází z češtiny do slovenštiny a naopak)

Naučit se nějaký cizí jazyk není problém, pokud máte chuť se ho naučit a pokud vystihnete jeho melodii. A melodie jazyka je otázkou hudebního sluchu. Když postihnete melodii, stačí doplnit slovní zásobu a jazyk umíte. Bez melodie to však možné není. Pretože keby človek hovoril jazykom tak, že to nieje melodícke, nikto by vám nechcel rozumet. (názorně předvádí slovenštinu bez melodie)

Mně se stala ta lepší varianta, že vždy, kěď preidem cez pomyseľnú hranicu, okamžitě začnem hovorit po slovensky, lebo v prvom rade sa mi to páči, a v druhom rade je príjemné, keď sa človek vie rozprávať v nejakom inom jazyke než v tom, aký je mu vlastný.

Moje sestra je o tři roky mladší než já a byla hýčkaným členem naší rodiny. Logicky, byla to hezká holčička. Nemůžu říct, že bych nebyl hýčkaným synkem, nicméně jejím příchodem na svět se moje hýčkání trochu omezilo. A chviličku jsem tím v dětství jakoby trpěl. Ale to velice rychle pominulo.

Se sestrou máme krásný vztah a společně se staráme o maminku. Zrovna včera jsme u ní byli. Protože sestra bydlí ve vedlejší ulici, je u maminky často. Já bydlím o 200 kilometrů dál, takže tam tak často jako ona nejsem. Toho hned bulváry dokázaly zneužít, že prý se o maminku nestarám. To když jsem řekl, že jsem vděčný sestře za to, že je nablízku. Já ale jsem u maminky každý týden. Takže náš sourozenecký vztah je velmi hezký a včera jsme spolu mamince opravovali magnetky ve špajzu.

Nádherných zkušeností a setkávání se s mnoha kolegy herci, režiséry a scenáristy. Bylo to velmi cenné jako zkušenost, protože jsem měl možnost nakouknout do spousty postav. Dílů bylo dvacet, takže přesně do padesáti devíti. Jeden díl byl totiž pouze o dvou povídkách. Některé díly se vydařily krásně, jiné tak, že byly kousek od krásy, některé byly průměrné a byly tam dva díly, o kterých si myslím, že byly podprůměrné.

Při tak dlouhém časovém záběru je to slušné procento. O cyklus byl obrovský divácký zájem, což pro mě byla velká odměna.

Musíme návštěvnost Sluhy dvou pánů probít k pětistovce, což je bájné číslo. Pokud se to povede, je to, troufám si říct, číslo v počtu repríz už nepřekonatelné. Národní divadlo má tři soubory, balet, činohru a operu, a tyhle soubory se musejí střídat.

Sluha dvou pánů se dá hrát maximálně 2x, 3x do měsíce. Takže dojít k pětistovce v Národním divadle je opravdu historický výkon. To se zatím nepodařilo – s výjimkou jedné jediné inscenace, a tou byla Kočičí hra s Danou Medřickou, která měla kolem 400 repríz. Počet 200 repríz už je považován za velký úspěch.

Na to je jednoduchá odpověď, kterou říkám často. Na každé představení přijde 1000 úplně nových lidí, s výjimkou těch několika, kteří tam nejsou poprvé, protože se jim zázračným způsobem podařilo sehnat lístky. Tím je to nové a oni i nově reagují. A já si diváky od začátku zvolil jako svého dalšího partnera. Hraju, jako by mi pokaždé přišel nový herec. Z toho důvodu mě baví hrát, protože je to vždy jiné.

Myslím, že ne, protože muž a žena jsou dost rozdílní. A mám pocit, že vztahy mezi ženami a mezi muži se dají definovat na úplně jiných platformách. Ale vztahy jako takové jsou velmi důležité, a to jak pro muže, tak pro ženy.

Že toho strašně moc zvládnou. Když vidím, co moje žena dokáže všechno stihnout, tak se to nedá nazvat jinak než obdivný stav. Ženy jsou nastaveny úplně jinak. Muži se věnují své zásadní a důležité práci, vykonávají ji a žijí pro ni. Ženy žijí nejen pro tu práci, ale ještě pro rodinu a toho muže. A to je něco, co muž někdy dost dobře nechápe.

Nemám pocit, že bychom se měli přiučovat. Žena se nemůže ničemu přiučit od muže, ani muž od ženy. Může to vnímat, hodnotit a oceňovat, ale přiučovat se? Myslím, že do způsobu života své ženy bych se nikdy nedokázal vpravit.

Slovo přítel je v poslední době velmi zajímavé, protože se používá v několika významových rovinách. A mě docela dráždí ta významová rovina, ve které muž žije s nějakou přítelkyní a vytvářejí partnerský vztah. To je něco, čemu nerozumím. Je-li to přítel, tak se s ním přátelím. A pak nemůžu vytvářet partnerskou rovinu s člověkem opačného pohlaví. Mám pocit, že to vzniklo mylným překladem z anglických slov boy-friend a girl-friend. Což je významově něco úplně jiného. A naše takzvané celebrity to přejaly do svého slovníku.

Vždy mě to zarazí. Můj přítel mi včera řekl, abychom spolu měli dítě! Moje přítelkyně rozhodla, že spolu pojedeme na dovolenou! Tohle mě opravdu trochu dráždí. Jinak přátele mezi chlapy mám. Zaplať pánbu! Jsou to kluci, na které se mohu spolehnout. Vím, že se na ně mohu obrátit, a oni vědí, že se mohou obrátit na mě. Chlapská soudržnost a schopnost pomoct si v krizových chvílích života nebo spolu jen tak strávit příjemné chvíle, to jsou krásné momenty. Zrovna nedávno jsem byl v mém domě na Vysočině se třemi přáteli. Bylo to fajn.

Teď zrovna jsem ve fázi dokončení části knížky. Vím, zní to divně. Před deseti lety vyšla knížka, která se jmenovala Padesát uzlíků na provázku života. Je to můj životopis, který se mnou sepsala paní Šloufová. A stejná paní dopisuje podle mých zápisků a věcí, které jsem jí nadiktoval, dalších deset uzlíků. K mým šedesátinám, které bohužel v únoru příštího roku budou.

Výhody jsou zřejmě shrnutelné do toho, že člověk by už měl o životě něco vědět. A neměl by se dopouštět těch nepředložeností, kterých se dopouštěl do té doby. Nicméně všechny ty nepředloženosti, přehmaty a omyly doby minulé se dají ospravedlnit právě tím věkem a menší zkušeností. Nic bych z nich nebral zpátky, všechno přišlo tak, jak přijít mělo.

Jsem fatalista, takže mám pocit, že to tak bylo správně. A nevýhody? Těch je řada. Nebudu je všechny vyjmenovávat. Každý člověk, který dosáhne tohoto věku, o nich ví, tomu je vysvětlovat nemusím. A ti, co o nich ještě nevědí, se k nim taky dopracují, takže nemá cenu vyjmenovávat to strašné, co je čeká!