Miroslav Donutil: Je-li dům zařízen, přichází smrt

Jakkoli jsem si dával předsevzetí, že zvolním, tak se to v předešlém roce opět nepodařilo, takže byl zase nabitý. A nabitý krásnou prací. Do Divadla Husa na provázku, kde jsem po škole začínal, jsem se s velkou pokorou vrátil jako host a nazkoušel jsem tam v režii Vladimíra Morávka inscenaci Amadeus s mým synem v roli Amadea. Já hraju Salieriho a je to krásný souboj.

Druhým mezníkem minulého roku bylo natáčení seriálu Doktor Martin. K seriálům nemám velkou důvěru a vyhýbám se jim, ale v tomhle případě jsem neváhal, protože jde o seriál britský, který slaví úspěchy po celé Evropě.

Hraju tam pražského doktora, kapacitu ve svém oboru, kterého peripetie osudu zavála do Beskyd, kde začne dělat obvoďáka. Je to takový arogantní mrzout, který se s prostředím, kam přišel, sžívá dost těžce. Teď se těším na zimní natáčení v Beskydech. Doufám jen, že nikdo po mně nebude chtít, abych se postavil na lyže.

Tuhle jsem si počítal, zda mám šanci se ve zdraví dožít šestisté reprízy. Zatím mám odehráno 553 představení. Ono se může zdát, že to bude za chvíli, ale odhaduji, že k té šestisté repríze by mohlo dojít na podzim 2016.

Těším, protože vždycky přijdou jiní diváci, a tak i to představení je pokaždé jiné a osvěžující. Já to tak ale mám vždycky: když už něco hraju, těším se na to. Za celý život jsem měl tak dvě tři role, které mě moc netěšily. I ty jsem se ale snažil hrát naplno.

Hraji ve Sluhovi dvou pánů a Našich furiantech. Uvažuje se ještě o návratu Revizora do repertoáru. Navíc třikrát čtyřikrát měsíčně hraju v Brně Amadea a rýsuje se tam další spolupráce, tak si na divadelní nečinnost nemůžu stěžovat.

Pro sebe pozitivně, protože mě to osvobodilo. Byl jsem tam třiadvacet let, za tu dobu nastal určitý stereotyp: skončil jsem zkoušení jedné inscenace, už jsem dostal ke čtení další. Chodil jsem prostě do zaměstnání. Měl jsem v Národním štěstí na krásné velké role, takže i namáhavé. Hrál jsem jich v sezóně někdy čtyři až pět a to je s postupujícím věkem dost.

Už před pěti lety jsem vedení nabídl, že bych odešel ze souboru, ale tenkrát mě přesvědčili, abych si to rozmyslel. Když pak došlo ke svévolnému odvolání ředitele Jana Buriana, byla to pro mě definitivní tečka. Nicméně rozhodnutí odejít ve mně zrálo delší dobu. Teď si o svém čase rozhoduju sám, sám si určuju, na co stačím, na co už ne. Jsem daleko svobodnější.

Spíš bych to nazval pocitem naplněnosti. Odehrál jsem na Provázku za tu dobu asi 55 rolí se stovkami repríz. Princip toho divadla byl daný, za dvacet let objevíte vše, co vám nabízí. A řeknete si, že je třeba jít dál, zkusit něco jiného. Čili podobný pocit, jaký jsem měl před půldruhým rokem, když jsem se definitivně rozhodl odejít z Národního divadla. Říkal jsem si, že ještě pořád mohu objevovat nové cesty. To, že se vrátím hostovat do Divadla Husa na provázku, je toho součástí.

Teče v ní jiná voda. Hraje se v jiném divadle, je tam jiný soubor, mladí lidé, se kterými jsem nikdy nehrál. Z doby, kdy jsem tam působil, tam zůstali tři lidé. Stačí nasát vzduch a všechno, co jsem v Národním nepoužíval, se vrátilo. Když jsem v roce 1990 odcházel, chtěl jsem objevit novou cestu a zároveň si v sobě uchovat všechno krásné, co jsem tam prožil, a využít to pro to, co mě čeká. To se povedlo. I když nemuselo. Mohl jsem v Národním skončit za týden a pokorně přijít po kolenou zpátky. Je krásné, že jsem mohl přijít zpět důstojně a až po třiadvaceti letech.

Bolek Polívka mi říkal: Co blbneš? Nikam neodcházej, tady budeš scházet a tam budeš přebývat. Moc mě potěšilo, když za mnou po čase přišel, že se mýlil. „Tam trčíš,“ říkal. Když mi něco takového řekne kamarád a člověk, který toho tolik umí, potěší to.

Paradoxní bylo, že když jsem tam přišel, nikdo mě neznal. Po dvaceti letech na Provázku, kde jsme hráli všichni všechno a všichni jsme museli všechno umět, jsem měl pocit, že jsem přišel dobře vybaven, a budu-li usilovný, mohu uspět. Přesvědčit o tom kolegy však nějaký čas trvalo. Naštěstí první role ve Strýčkovi Váňovi se podařila, režisér Ivan Rajmont, který tam tehdy taky začínal, byl skvěle připravený.

Samozřejmě stát na jevišti vedle pánů Hrušínského, Macháčka, Adamíry, Lukavského, Kemra bylo zpočátku svazující. Postupem času se srovnal i pohled starých mistrů na mou osobu a dalších, kdo přišli do divadla: Není to tak špatné, jak jsme si mysleli. Najednou jsem v nich měl ty skvělé partnery, o nichž jsem snil. Nejenže jsme si nevadili, ale vzájemně jsme si prospívali.

Když jsem do Provázku přišel na první zkoušky, cítil jsem nejen jistý ostych, ale i nedůvěru, proč tam přicházím. To však velmi rychle odeznělo, protože poznali, že jsem se tam nepřišel jen ukázat a zase zmizet. Na prvních čtených zkouškách jsem uměl text zpaměti. Takže se ho rychle naučili taky. Navíc ti mladí jsou se svým zápalem nesmírně inspirující.

Režisér Vladimír Morávek. Prvního si ale vybral Martina na základě jeho výkonu v absolventském představení na konzervatoři, mě do toho dosadil až později. Samozřejmě je pro to představení atraktivní, když tam hrají dva Donutilové. Jsme oba rádi, že jsme se potkali v tak velkém úkolu a v tak velkých úlohách, a já s radostí sleduji, jak je Martin dobrý, jak si jde vlastní cestou a jak ho má publikum rádo.

Já se do toho synovi nepletu. Rodičovská poloha zůstane doma. Na jevišti se na něj dívám jako na každého kolegu, s nímž hraju, a zpovzdálí sleduju, jak si vede. Doma jsme samozřejmě táta a syn a bavíme se o úplně jiných věcech. Dneska už to můžu říct, můj syn je velmi talentovaný herec.

Právě točí hlavní roli v seriálu Četnické trampoty, což je vlastně předchůdce Četnických humoresek. Vždycky, když ho někam vybrali, bylo to na základě schopností. I když tomu nebude někdo věřit, nikdy jsem mu v ničem nepomohl. Dokonce když jsme jednou točili povídkový cyklus 3+1 na téma otcové a děti, režisér František Filip dělal casting na roli mého syna. Z těch snad padesáti kluků vybral nezávisle na mně Martina. Pak se ho ptali, zda ví, kdo to je. On pokrčil rameny, a když mu to vysvětlili, řekl: Tím líp.

Publikum je jen jedno: dobré. Všechno ostatní záleží na herci, zda se mu podaří publikum zaujmout. Je pravda, že mimo Prahu reagují diváci spontánněji. Nezažil jsem představení v Brně, kde by na konci nebyl potlesk vestoje. V Praze k tomu dojde zřídka, výjimkou je jen Sluha dvou pánů. Zažívám to i se svými one-man show, s nimiž jezdím po Česku i Slovensku. Kdekoli hraju na Slovensku, lidé tleskají vestoje. Jenom za prosinec jsem tam měl třináct představení. V hlavním městě je hodně divadel, hodně známých herců, takže Pražáci dávají najevo, že se z vás s odpuštěním nepodělají.

Pokračuji a jezdím i za krajany po celém světě. Lidé se chtějí bavit, poslouchat vtipné příběhy, chtějí se smát. Když někam přijedu s představením, které má za sebou třeba 500 repríz, ptají se už dopředu, zda budu povídat o Frantovi Kocourkovi nebo jinou příhodu, kterou už někdy museli slyšet. Já si toho nesmírně vážím a nedělá mi potíže vyprávět jim to znovu a znovu.

Přicházejí na toto téma různé nabídky, ale mně už to stačilo. Vyprávěl jsem ve svých televizních pořadech stovky historek, stačilo. Baví mě jezdit s těmi představeními po různých městech, to mě dostatečně naplňuje. Nemyslím, že musím být pořád v televizi nebo neustále pokračovat v tom, co jednou bylo úspěšné. Když je to nejúspěšnější, odcházím. V momentě, kdy mi řeknou, že to má největší sledovanost, je to pro mě znamení, že je třeba skončit.

Když jsem přišel v roce 1990 do Prahy do Národního, dostal jsem nabídku, abych vystupoval ve Viole. Nejprve jsem tam četl knížku jednoho autora, který protestoval, tak jsme to stáhli a já jsem začal vyprávět. Tak vznikl první večer; odehrál jsem pak ve Viole sto padesát repríz. Začaly chodit nabídky do větších sálů, pak do televize a vznikly pořady Pořád se něco děje, Cestou necestou, Ptejte se mě, na co chcete, já, na co chci, odpovím, Trumfy a 22dílný cyklus Na kus řeči.

Ambice musíte mít pořád. Alexander Dumas starší kdysi řekl, že je-li dům zařízen, přichází smrt. To se dá vztáhnout na všechno. Myslíte-li si, že jste na vrcholu, že všechno umíte, všechno znáte, je to konec. Pořád musíte hledat nové cesty, skulinky, v nichž můžete překvapit. Jinak ztrácíte sebe i diváka.

Třeba seriálem Doktor Martin. Nic tak velkého jsem nikdy netočil, nikdy jsem neměl tak obrovský prostor, navíc podpořený brilantním textem britských scenáristů. To je velká výzva. I fyzická. Od sedmi ráno do večera točím, pak mívám představení, na které se musím někam přesunovat, pak přijedu domů a v noci se učím text na další den. Já stejně dřív než ve dvě v noci neusnu, už to mám tak nastavené.

Navíc je to práce na dlouhé období, v létě dotočíme druhou osmidílnou sérii, po pauze, která bude jistě vyplněná další prací, se bude od jara do léta 2016 točit třetí série, od podzimu do zimy ta poslední. A celé to je postavené na hlavní postavě, která tam je prakticky pořád. Je tam na 650 rolí, střídá se na mně mnoho kolegů, musím být stále připraven. O to víc mě mrzí, když někdo, s kým točím, občas tak úplně připraven není.

S Doktorem Martinem to začalo tak, že za mnou přišel pan producent s tím, že má možnost koupit práva na určitý projekt, který slaví úspěchy v Británii, Francii, Švédsku, Itálii, ale že ta práva koupí jen tehdy, když to budu hrát já. To bylo velmi zavazující. Přečetl jsem si to a bez váhání jsem řekl ano.

To je také něco, s čím jsem se ještě nesetkal. Normálně vám režisér nebo producent nabídne roli, a když ji odmítnete, má celý seznam herců, se kterými začne jednat. Tak jednoznačná nabídka padla poprvé.

S postupujícím věkem přibývají momenty, kdy si uvědomíte, že už to není jako za mlada. Před dvaceti lety jsem ve Sluhovi dvou pánů jeviště přeletěl, dnes ho jen přehopsám. Pomáhá mi, že se při natáčení pohybuji mezi mladými lidmi, jako jsou režisér Petr Zahrádka, štáb, většina kolegů. Když jsem přišel do Národního divadla, musel jsem se vyrovnat těm starším. Teď se musím snažit fyzicky dorovnat s těmi mladými. Takové překonávání se mě baví a nabíjí mě.

Máte-li na mysli, zda si potřebuji dokazovat, že jsem lepší než ten druhý, tak ne. Vím, že mi je někdy podsouváno, že se snažím nad všemi vyniknout a upozadit je. S tou fámou nic neudělám. Závist je závist, drby jsou drby a jejich hlásnou troubou je bulvár. Věřte, že jsem šťasten, jsem-li obklopen mladými lidmi, kteří umějí. Rád podám pomocnou ruku, stejně jako ji od kohokoli přijmu.

Že jsem třeba opustil manželku. Že se budeme rozvádět a ona musela skončit se svou kavárnou, kterou ve skutečnosti na nějaký čas zavřela, aby ji krásně zrenovovala, a zase otevřela. Tohle píšou asociálové, kteří umějí jenom plivat. Smutná pravda ale je, že tomu spousta lidí věří. Když jsem se kdysi bavil s Otakarem Vávrou o Adině Mandlové a Lídě Baarové, on říkal: Ještě že tehdy nebyl bulvár!

Měl jsem ji před pětadvaceti lety možnost sledovat zblízka, a tak si hodně osob, které pak v ní působily a působí, pamatuju, když do ní vstupovaly jako úplní nováčci. O to víc mě zaráží prudká změna jejich charakteru a způsob, jakým dnes vystupují. Takže ji teď sleduji jen zpovzdálí a spíš s úsměškem.

17. listopadu 1989 jsme přijeli hrát do Prahy a byl jsem asi poslední, kdo bez šrámu prošel na Národní třídě kordonem policistů. Jeden řekl druhému: Pusť ho, to je ten herec. Odjel jsem metrem na naše představení v divadle Na Chmelnici. Zanedlouho tam dorazil jeden student a řekl z jeviště, co se stalo. Naše divadlo bylo tehdy první, které přestalo hrát. Co se dělo v těch dnech, si dobře pamatuji, včetně myšlenkových a lidských hodnot figur, které se tehdy začaly drát do popředí.

Mně se těch 25 let líbilo: udělala se řada výborných věcí, každý si o sobě rozhoduje sám, někdo líp, někdo hůř, ale jsou to naše rozhodnutí. Je pravda, že někdo se v nových poměrech uchytil lépe, jiný hůře a ten je pochopitelně naštvaný a dává to najevo.

Umím. Červenec a srpen trávím na chalupě na Českomoravské vysočině, chodím do lesa, chytám ryby, hraju golf, sekám dřevo. I tady stejně jako v profesi platí, že pracuju rád, protože dělám věci, které jsem si sám vybral a jsem o nich přesvědčený.