Miro Šmajda: Klidně si myslete, že jsem gay

Dorazí na minutu přesně. Dřív prý býval hodně nedochvilný, teď ale, jak říká, se snaží chodit včas. Opře si bradu o ruce. Po chvilce si prohrábne vlasy. Ale jen zlehka, aby nenarušil jejich tvar. Má je upravené přesně podle svého gusta. Však mu také po ránu trvá dvacet minut, než svou blonďatou hřívu učeše, natupíruje, nalakuje… Usmívá se. A to má tenhle jednadvacetiletý rodák z Košic za sebou propařenou noc.

Mám strašně málo času. A volá mi hodně novinářů, takže když jsem na Slovensku, dávám přednost slovenským médiím, když v Česku, tak českým. Jinak se to nedá.

A proč bych ho měl mít?

S časem mi pomáhá asistentka.

(úsměv) Zkušená zralá paní. Ta mi stačí. Navíc mám známé v byznysu, i právníky, když potřebuju poradit s nějakou smlouvou. Nejsem dítě. A mám to v hlavě celkem dostatečně uspořádané. Ve všem mám jasno. Tak proč bych se měl dohadovat s nějakým manažerem? Kdybych ho měl, třeba bych za dva měsíce zjistil, že to je na prd. Pak by byly zbytečné problémy, pošramotilo by se kamarádství…

(zamyslí se) Ano. Je to lepší, protože můžete důvěřovat.

Není důvěra jako důvěra. U každého to je jinak. U kamarádů, v lásce, v kapele, práci… A kolika lidem maximálně důvěřuju? Tak pěti.

Nemám. Stále někde běhám a… (povzdechne si.) Novináři mi pořád nedají pokoj. Všechny trápí, proč Šmajda nemá holku. Protože pořád cestuju. A je málo takových, které by chápaly, že jsem neustále zaneprázdněný. Mám takový vnitřní pocit, že kdybych měl teď partnerku, zranil bych ji, byť neúmyslně.

Zatím jsem ještě nenašel ani tu pravou! Víte, já když se zamiluju, tak je to trochu průser!

Ano! Plno věcí jde pak bokem. Kvůli lásce jsem schopný hodně obětovat.

Před rokem. Ale trvalo to bohužel jen dva měsíce. (posmutní)

Přesně. Láska byla jen z mé strany.

Neurazím.

Klidně do mě pojďte. Čím ostřejší otázky, tím lepší. (smích)

(zarazí se) Tak já mám hodně kamarádů gayů. Nic proti nim nemám. A podle čeho tak vlastně usuzují? Že se starám o svůj zevnějšek? Každý si přece ráno vyčistí zuby, osprchuje se, upraví vlasy, jde na záchod… To jsou základní věci.

Tak to je bomba, že mě považují za jednoho z nich! Je to jejich názor.

Ať si klidně lidi o mně myslí, že jsem gay.

Absolutně ne. Vážně mi to je jedno. Každý má právo na svůj názor. Navíc já nemusím nic dokazovat. Ať jsou všichni na vážkách.

Stalo. Ale v pohodě, může mi to jen lichotit.

Ne! Absolutně ne. I když v médiích to tak bylo prezentované. I porota mě brala jako toho chlapce, který co nejdřív vypadne. Ale já byl uvnitř taktik. Nechtěl jsem hned na začátku ukázat v podstatě nic. Nepředvedl jsem chraplák ani vysoké polohy, nic z toho, čím jsem možná zaujal později. Taky jsem neukázal žádné šoumenství.

(úsměv) Víte co? Za měsíc takového pokroku nedosáhnete. Nikdo by to nedokázal, i kdyby se postavil na hlavu a dělal nevímco. Navíc já jsem před soutěží zpíval čtyři roky s kapelou. A představte si, že přijdete do SuperStar a hned na konkurzu vybalíte Guns N’Roses nebo něco podobného. Pak přece už nic víc neukážete!

Jasně.

Žádnou jistotu jsem neměl. Byl to ode mě velký risk. Ale já nepotřebuju nikomu dokazovat, jestli to byla, nebo nebyla taktika. Přímým důkazem je, jak celá moje show postupně gradovala!

(smích) To teda jsem. A taky flegmatik.

Fronty v obchoďáku nebo když koupím meloun, na který se těším, rozříznu ho a je uvnitř bílý nebo růžový. To je fakt… (zatne ruku v pěst)

Nevím, mají to nějak vyřešit! Pak mě taky vytočí, když mi zamrzne počítač! Prostě úplné maličkosti. (už se zase směje)

V Česku.

(zamyslí se) V Česku je rockovější scéna, i rádia jsou rockovější, požadavky jsou úplně jiné. U vás je větší zájem například o kapelu, o akustické vystoupení. Na Slovensku chtějí jen hraní na half playback, v obchoďácích. A já na half playback nezpívám, v obchoďácích taky ne. Proto dávám přednost Česku. Je tu víc klubů a víc možností k vystoupení. Navíc mi přijde, že je u vás jiný přístup k umělcům. Jako kdyby si jich lidi víc vážili.

O svých vystoupeních informuju na facebooku. Zatím to stačí. Řeší to tak i všichni ostatní. Většinou zpívám po klubech nebo plesech, sportovních akcích… Ale dost si akce vybírám. Nabídek je totiž strašně moc.

To vám neřeknu. To je strašně individuální. Záleží na druhu vystoupení, jestli je to s kapelou, kolik písniček a podobně.

Vážně? Já zase četl, že devadesát tisíc. (tajemný úsměv)

Většinou zadarmo. Vždycky jsem muziku dělal pro zábavu. Ani teď peníze neřeším. A pořád nevím, co si mám za honoráře koupit. Spořím si je a možná si jednou koupím dům. Prostě mě moc neuspokojují. Na co peníze?

Absolutně ne.

Ani ne. Jen mám jiné hodnoty.

Přírodu, kamarády, rodinu, lásku. A nemusí to být jen láska k ženě, ale k běžným věcem, ke všemu jinému.

Je toho hodně. Hlavně jistotu. Už se to ale zlepšuje. Snažím se. Musím ovšem ještě opravdu hodně, hodně pracovat. Je mi jednadvacet a mám toho před sebou ještě dost.

Mně taky ne. Ale komukoli to řeknu, tak odpoví: Ty? A vážná hudba? A co je na tom? Klasika je krásná muzika. Navíc je to základ. Od vážné hudby se odvíjí úplně všechno. Proto ji poslouchám a snažím se jí přijít na kloub.

Hlavně tu nadnesenost. Tou se inspiruju pro svou tvorbu. Právě ta nadnesenost v současné hudbě většinou chybí. Dnes se hodně muziky dělá jen jako produkt. Rychle nahrát, hlavně prodat a na shledanou. A muzikální stránka je dost zanedbaná. Jde jen o to, aby byla melodie, kterou by si všichni prozpěvovali, a je to vyřešené. Produkt je prodaný.

Třeba jazz, Enigmu. Nebo Sade. Ta je geniální, její muzika je neuvěřitelná! A víte, jak je to sexy, pustit si ji v autě?

Ne. Na co to potřebuju?

Hned si je nahrávám.

Ano. Je to tak jednodušší, protože hned znají aranžmá. Proč bych jim to měl ulehčovat notami? Ať makají. Je to lepší i pro ně… Přesně s tímhle mám problém, protože se spoléhají na tu partituru. Pořád musím někomu vysvětlovat, že… Kruci, ať si to naposlouchají! Nikdy jsem nepoužíval noty, tabulaturu, akordy. Tím pádem nemám teď problém vzít si kytaru a z fleku zahrát jakoukoli písničku. A tohle žádám i od svých muzikantů!

Neumíte si ale představit, kolik to ušetří práce. Nahrávka ukáže přesné aranžmá, víte, co hraje kytara, druhá kytara, bicí, jaké je frázování. Tohle do not nedáte.

Cítit, cítit, cítit, a nic jiného.