Mirka Čejková se nepotřebuje předělávat

Na smluvenou schůzku přišla s úsměvem na rtech a s přesvědčením, že je její manžel nevinný. Z bulváru, který jí jeden čas dělal ze života peklo, si už nic nedělá. Navíc se opět zakousla do práce.

Mirka Čejková (44) se opět objevila na televizní obrazovce. Od poloviny dubna moderuje na TV Prima v hlavním vysílacím čase zpravodajsko-bulvární magazín Extra. Před kameru se vrátila po tříleté pauze, během které se jí život otočil úplně naruby.

Moderátorka, jejíž kariéru by mohl kdekdo závidět, odešla v roce 2002 z Novy se slovy, že už je vyčerpaná. Odjela s dětmi za manželem, profesionálním hráčem golfu Alexem, do Ameriky. Vrátila se ale zlomená, s rozvodem na krku. Manžel si totiž našel jinou.

Zhroutila se. Začala navštěvovat psychiatra a byla půl roku na antidepresivech. Na jejich rozvodu si bulvár smlsnul. Kdekdo ji pak měl (a možná stále má) za vypočítavou mrchu, která chce svého bývalého obrat. Mnoha lidem totiž leží v žaludku, že vysoudila 270 000 měsíčně na výživném pro děti.

Před dvěma lety se seznámila s litoměřickým podnikatelem Markem Vítem a otěhotněla s ním. Idylka ale rovněž brzy skončila. Ve třetím měsíci těhotenství potratila. Další rána přišla o pár měsíců později, když Víta těsně před Vánocemi zavřeli na osm let za mnohamiliónové podvody. A nedávno k tomu ještě dostal dva roky za zmlácení přítele své exmanželky. Mnozí si mysleli, že se z toho Mirka, která se za Víta na konci loňského roku ve věznici provdala, musí opět zákonitě zhroutit. Omyl.

Ne. Po patnácti letech práce v téhle oblasti je to stejné, jako když třeba číšník půjde z jedné restaurace do jiné.

Pokud jde o zabydlení, tak je to docela dobré slovo, protože prostředí, ve kterém pracujete, je důležité. Samozřejmě, než si člověk všechno osahá a zjistí, že je toho jakoby součástí, tak určitá nervozita je. Jinak tady není na čem se moc zabydlovat, protože zadání pro mě znělo: Magazín, který jde po zpravodajském deníku. Tudíž další porce nějakých informací, trochu v širším rozměru a jinak utvářených. Ale moje role je stejná jako dřív. Tudíž se o ni můžu opřít.

Já už tyhle ohlasy jako směrodatné neberu. Do televize vždycky chodí dopisy typu: Sundejte z ní to červený sako... Ať si udělá jinak vlasy... Zaplať pánbů, že je tady... Okamžitě ji dejte pryč... Ale tohle mě mohlo rozhodit, když jsem začínala v Československé televizi. Teď už ne. Samozřejmě anonymy jsou v Čechách běžnou součástí práce, při které jste vidět. Lidé, kteří mají potřebu ventilovat svoji negativní energii, to dělají prostřednictvím těch, které znají, a je jedno, jestli to je herec, moderátor.

Komentáře píšu podle toho, jaký mám z reportáže pocit. Je v tom můj osobní vstup. Takže to je ten moment, kdy lidi můžou říct, že mám šílené názory, že jsem úplně blbá. Někdo může ve stejném problému vidět něco báječného a já to třeba beru jako důkaz šílenství a naopak. Navíc, řídit se pocity je leitmotiv posledních let mého života. Po všech problémech jsem se jim naučila věřit. Proto ani v komentářích k reportážím nic nekoriguju.

Pro mě je důležité, abych byla spokojená hlavně já a moje děti se za mě nestyděly. To je všechno. Nepotřebuju se předělávat tak, aby bylo spokojeno okolí. Byla jsem vychovávaná v tom, hlavně ať vypadáme navenek dobře. Pozor, co by tomu řekli lidi. Všechno držet doma pod pokličkou. Navíc mi matka pořád servírovala, že většina mých kamarádek a spolužaček byla vždycky lepší než já. Ona je perfekcionistka, tak asi chtěla i perfektní děti. Jenže co to je?

Jo, to měla, chtěla jsem jí udělat radost a být lepší. Ale vlastně jsem nevěděla jak a to se pak promítalo i do mých vztahů. Být lepší, zasloužit si... A když selhával partner, tak jsem přebírala i jeho povinnosti.

Od doby, co se mi narodila postižená Petra, jsem se začala zabývat esoterikou, otázkou hledání sebe sama. Najednou se mi opravdu začalo ukazovat, že mi nikdy nikdo nepomůže, že všechno je o člověku, o jeho duši. Že na svět přicházíme něco se naučit a věci, které se nám dějí, mají své opodstatnění. A teď se vrátím k tomu instinktu. Třeba můj odchod z Novy řada lidí dodnes řeší, jestli to bylo rozumné. Říkají: Skončila na vrcholu kariéry, život se jí otočil, pak neměla práci atd... Fungoval tady můj instinkt správně? Já říkám, že jo, i když nevím, proč jsem tu lekci musela dostat. Ale ve všem, co se mi stalo - lhala bych, kdybych řekla, že jsem neklečela na kolenou, že jsem nebyla úplně na doraz - výsledek byl takový, jako kdybych poskočila na další schod a dostala se mnohem dál. Jsem tak s tím spokojená. Jenže v okamžiku, kdy rozhodnutí dělám, nevím, jestli bude bezprostředně odměněno sladkým lízátkem, nebo nejprve kyselým citrónem. Ale věřím, že to nakonec bude to první.

Řeknu to asi takhle. Stačilo by vzít si protokoly, rozsudky a podívat se detailně na celou kauzu. Zjistila byste, že Marek dostal let za návod ke zpronevěře. To znamená, že někdo řekl, že Marek řekl, aby to udělal. To je už pro mě zvláštní rozsudek. A to, jak ho od nás odvedli, bylo absolutně protiprávní. Takže když se na to kouknu racionálně, tak je tady člověk, v jehož případě je tolik náhod, že už to pro mě jako pro novináře není v pořádku.

Když si to poskládám a udělám minimální investigativní práci, tak si musím především položit otázky, jak vlastně funguje naše justice? To samé bylo i v případě druhého obvinění. V protokolu z výslechu bylo: Kdo vám to udělal? Odpověď: Nevím, toho člověka jsem neviděl....

Určitě ne. Nehraje mi tam spousta věcí. Marek byl například v té době po operaci nohy, neumím si představit, že by se někam dopajdal o berlích, tam se opřel o auto, vytáhl frajera oknem a zmlátil ho.

V téhle zemi ve víře asi těžko můžu žít... Ale jemu věřím. Hodně se změnil. Když se to stalo a šel do vězení, tak se pořád ptal, jestli mu věřím. Trvá na tom, že byl křivě obviněný. Naděje umírá poslední.

Proč jsem si toho člověka vzala, bylo zase o instinktu. Naše manželství samozřejmě může vydržet a být takové, po kterém každý touží, ale může se taky samozřejmě stát cokoli, a pak by lidi mohli říct: My jsme měli pravdu, neměla si ho brát. Nicméně já jsem celý život hledala člověka, který bude respektovat moje pravidla, a je mi úplně jedno, jak je mají nastolena ostatní lidi. Každý, kdo se mnou začal chodit, věděl, že u mě vlak nejede přes nevěru. Neměla jsem to tak od začátku, ale zkušenost je taková, že to je pro mě o ničem. Co je to za vztah, který je jen o cvičení v posteli. Proč to mám dělat s někým, kdo má svoji rodinu, a proč to mám dělat s někým, když mám svou rodinu. Pro mě je sex součástí vztahu s budoucností. Ať si Plzák říká, co chce, ať se na to každý kouká, jak chce. Já mám tyhle pravidla, odskoky pro zpestření jsou pro mě blbost. Já nejsem nevěrná, tak proč by to měl dělat on. A nemyslím si, že mezi ženskou a chlapem je až tak diametrální rozdíl. A to je věc, která u Marka absolutně funguje. No, teď teda musí... (smích)

Najednou přišel člověk, který se choval úžasně k mým dětem. Splnil to, co bylo pro kluky důležité, roli mužského. Takže k němu hodně přilnuli. Proto bylo tak depresivní, jak ho před Vánocemi odvedli. A hlavně, já ho nebudu posuzovat podle toho, co o něm kdo říká, ale na základě vlastní zkušenosti. Nechci žít tak, jak jsem byla vychovávaná - udělej to, co od tebe lidi očekávají, aby ses jim líbila. Moje rozhodnutí vzít si ho přišlo přirozeně. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli mi to ublíží nebo co si o tom bude kdo myslet.

Vlastně nevím, jestli by to tak bylo, kdybychom spokojeně okopávali růže na zahrádce a jezdili na dovolenou. Možná by to přišlo třeba až za tři roky... Ale zase: Alexe jsem si nechtěla brát, protože jsem si říkala, že už se nechci vdávat...

To je pravda... Teď jsem si zase vzpomněla na jednu historku s mojí matkou, která, když jsem se s Alexem rozváděla, říkala: Jak se na tebe budou lidi dívat, když už budeš dvakrát rozvedená? Já ale na to, že když už každý jdeme jinou cestou, tak já mám přece odpovědnost za svoje děti i za sebe a dál už nechci být utrápená. Tak raději manželství čestně ukončím a jdu dál.

Nad tím jsem také přemýšlela. Myslím, že jsem hodně velký samorost. Prostě to, že jsem sama, teda když je chlap daleko a nemůže být se mnou, mi ani nepřijde. Říkám Markovi, že jestli spolu budeme mít nějakou krizi, tak možná až bude doma. Že se budeme muset naučit spolu žít. Vztah na dálku je možný za předpokladu, že lidi mají spolu souznění duševní a chtějí spolu být. S Markem si telefonujeme, každých čtrnáct dnů za ním jezdím na návštěvy.

To mně teda nechybí, prostě to teď není možné a tak to beru. Mám tři děti, kluci jsou na mě hodně fixovaní. Mám práci, spoustu věcí a sex? Ten má pro mě trochu jiný rozměr. Sexuální energii si můžu vyrovnat jinak, třeba záležitostmi z esoteriky, takže tohle vůbec neřeším.

Já se hlavně s nimi těžko můžu setkat. Opravdu jsem dva tři roky nikde nebyla. Maximálně na oslavě narozenin kamarádky z dětství. A hlavně, Marek byl po tom mém traumatu a návratu z Ameriky první chlap, který mi nevadil. Když na mě někdo nastartoval s takovým: Nedáme si skleničku, kotě?... Udělám ti dobře, kotě, tak jsem měla úplně husí kůži. On byl jediný, který se mnou mluvil jinak a nebalil mě. Chodili jsme spolu na obědy, na večeře, s dětmi a jeho synem třeba do divadélka. Až později se z nás stali partneři v tom pravém slova smyslu, což na počátku ani jeden z nás neměl v plánu. Takže i to pro mě hrálo určitou roli. Že všechno přišlo přirozeně. Já se na chlapy nedívám jako na nějaký sexuální objekt. Každý ví, že mám Marka, tak co to má kdo na mě zkoušet?

Už dlouhou jsem je neměla. Tenkrát, když začaly moje soudní kolotoče, jsem na tom ale byla špatně. Potácela jsem se jako tělo bez duše, říkala jsem si, že život nemá smysl. Pak jsem se podívala na děti a začala jsem brečet. V tu chvíli uvažujete tak, že sebevražda nepřipadá v úvahu, protože je tu pocit odpovědnosti vůči dětem. Jenže jak jim ho dát, když máte v duši prázdno? Když chybí energie? Nakonec jsem se zase postavila na nohy. Ale bez psychiatra bych to zvládala mnohem hůř.

Bavili jsme se. Kolikrát našel i věci, které jsem si nechtěla přiznat. Furt jsem měla takové tendence, že musím věci zachraňovat nebo se obětovat. Nevím, proč jsem si to tak v dětství vytvořila... Jak na mě všichni ječeli o nějakém sobectví, tak jsem to dohnala do extrému. Že nemám právo pro sebe cokoli chtít, nemám právo být šťastná, že musím nejprve všechno dávat a pak možná... V těch depresích jsem se vrátila do období svého dětství. Do toho modelu, co tomu řeknou lidi? A že nejen pro matku jsem teď jako důkaz selhání... A právě tohle se mnou psychiatr řešil. Ukazoval mi můj obraz, tak, jak ho viděl. Říkal: Vy přece nejste ten člověk z bulváru. Jste úplně jiná. Takže já jsem se vlastně učila, kdo doopravdy jsem. Zvládla jsem to. 

Úplně ne, je to takový můj dluh. Ale zase, my si rodiče vybíráme, takže to mělo nějaký důvod, že jsem se narodila téhle mámě. Ale vlastně ona chce pro mne to nejlepší, akorát se svým pohledem na svět nechápe, že jsem šťastná, i když ostatní nade mnou lámou hůl. A ty články, které ze mě dělaly mrchu a podobně, ublížily právě proto mnohem víc jí, než mně... Máma taky úplně nevydejchala moji svatbu s Markem. Řekla jsem jí, že je to můj život a ať kašle na to, co si nějaká její kamarádka o tom myslí, protože mně to je jedno.

Nad tím jsem taky přemýšlela. Vlastně možnost, že bych měla postižené dítě, mě od dětství děsila. Od třinácti let jsem se začala spontánně modlit a každý večer jsem formulovala svá přání. Bohužel v té době jsem ještě nevěděla, že věci se mají přát pozitivně, a ne naopak. Takže třeba ať nemám postižené dítě, samozřejmě znamená, ať ho mám. Proto mě to po narození Petry ani nepřekvapilo. Když si to zpětně uvědomuju, tak mi to vůbec nikdy nepřišlo, že něco je špatně. Naopak vůbec jsem nechápala, že mě někdo litoval, že mám postiženou holčičku. Ona je naprosto šťastný člověk. Je absolutně čistá v tom, že neumí lhát, neumí hrát divadlo navenek. Prostě do mého života zapadá. Myslím, že Petra je taková moje pojistka, že nemůžu uhnout ze správné cesty. Prostě je můj anděl strážný tady na zemi.