Mirjam Landová: Nežiju ve správných kruzích

No, jsou ve mně dva pocity. Na jedné straně mi to je úplně jedno a nechci vůbec nic slavit. Padesát, ježíšmarjá a co! Ale pak si říkám, že všichni moji známí to slaví. Tak ještě nevím. Mnohé představy o životě už nemám, asi jsem moudřejší a získala jsem nadhled. To určitě.

Loni jsme na něm s Danem hodně pracovali, ale pak přišly jeho velké koncerty, a tak jsme práci přerušili. V Divadle Kalich by ho chtěli uvést v roce 2020, jenže to asi nestihneme, pod tlakem se špatně píše. Příběh a úvodní obraz máme hotový, ale chybí texty a muzika.

O totalitě v roce 2040.

Nejsem naštvaná, jen si myslím, že evropský systém není dobrý. Řekla bych ale, že v Česku je to lepší než v Evropě. Češi jsou vždycky o krok pozadu, takže to tady ještě není tak hrozné. Jsem v kontaktu s Německem, a tam to je ztracené. Se zemí, kterou jsem před třiceti lety opustila, dnes už nemá nic společného.

V Česku se také spousta věcí změnila, život běžného občana se zhoršil. Všechno se zakrývá slovem demokracie, přitom žádná není, svoboda se ztrácí, pořád vám někdo něco nařizuje, co máte dělat, co jíst, pít, kouřit, nekouřit, kdy chodit spát.

Ano, a pořád velmi aktuální. Dokonce jsme museli přidat další neplánovaná představení. Některé písničky bychom mohli zazpívat našim politikům.

Je fakt, že hudba a dialogy už patří k české moderní klasice. Funguje to až neskutečně. Nová inscenace se opravdu povedla, aniž bych se chtěla jako režisérka vyzdvihovat. S nápadem přišlo divadlo a trefilo se do černého.

Ježíš, to je takový evergreen! Nejsme hotoví. Adaptace není jednoduchá, protože jde o hluboké, moudré dílo. Točit film je finančně náročné a my s Danem nežijeme úplně v těch správných kruzích. Takže naše motivace dopsat scénář není tak silná. Máme dost jiných věcí, které chceme dělat dřív.

Jeden scénář, který chci dopsat. Pracovně se jmenuje Hádka, ale už to není jenom o tom, příběh se vyvinul ještě jinam. Jak byl dlouho v šuplíku, uležel se jako bramborový salát.

Jedna věc je zásadní: tady se na role nečeká ve frontách jako v Hollywoodu, takže si moc vybírat nemůžete. Jsem si vědoma toho, že někdy chci od herců víc, než dokážou. Chci maximum, a občas dochází ke konfliktům. Asi proto mám pověst přísné režisérky.

Například požaduji kratší zkoušku před každým víkendovým blokem Krysaře, aby se herci zase soustředili. A oni nechtějí s tím, že už to znají. Jenže za tím si stojím, dávám pozor, aby se kvalita představení nezhoršila. Pořád je co pilovat.

Jinou neznám, nemůžu srovnávat. Učili mě Jaromil Jireš a Karel Smyczek. Měla jsem ráda oba.

Jireš byl hodně svobodomyslný člověk, charismatický umělec. Seděli jsme v letech 1989 až 1994 v učebně, kouřili a debatovali o filmech. Se Smyczkem taky. Zažila jsem tam Chytilovou, Menzela, ale byla jsem moc mladá a neuvědomovala jsem si, jaká je to skvělá éra. Nedocházelo mi, s kým se setkávám.

Nevím, žiju tady a všechny vazby jsem ztratila.

Jistě, doma jsem se měla dobře. Chtěla jsem studovat v Mnichově, ale táta si přál, abych šla do Prahy, protože Mnichov je plný nástrah a drog, bál se o mě. Táta jako bývalý kněz vůbec nepil, nekouřil, byli jsme nudná rodina.

Dana jsem si vzala v době, kdy ještě nebyl známý. Neuměla jsem moc česky, tak jsem ani nevěděla, že je rebel. Ale mě stejně už od raného mládí přitahovali zlobiví kluci. Nikdy jsem nechtěla toho hodného. Dan byl přesně prototyp toho, co mě bavilo.

Dan se zklidnil. Na Vánoce 1989 se mnou jel do Německa. Doma jsme měli klavír a Dan hned vystřihl písničku. Naši z něj byli nadšení.

Už dávno ne, ale můj život by byl jiný, kdybych pracovala tam a ne tady. Jenže v Německu už nikoho neznám, nemám tam kořeny. Žila jsem šest let v Kolíně, deset let v Hamburku, dva roky v Düsseldorfu a teď jsem třicet let v Praze. Doma jsem tady, stejně jako naše dcery. Německo je pro ně vzdálené.

Stázce je dvacet, studuje práva na Karlově univerzitě, ale podle mě to není její parketa. Inklinuje k herectví.

Patnáctiletá dvojčata Roxana a Rozálie jsou v prváku na gymnáziu. Roxana je dravější, jezdí na koni, učí se na kytaru. Rozálie zkoušela golf, teď začala hrát na klavír. Mluvíme spolu více česky. Jen když chci něco říct rázně, přejdu nevědomky do němčiny.

To je mazec. Mají třeba půlhodinový proud emocí a slov, pak zalezou do pokoje. Musím to vydržet. Stázka už doma nebydlí, v srpnu se odstěhovala do podnájmu.

Moc ne. Táta žije v Düsseldorfu. Je bývalý kněz, pak se stal redaktorem Spieglu a teď už je dávno v důchodu. Je mu 85 let. Měla bych tam jezdit častěji.

Maminka před šesti lety zemřela. Měla rakovinu a léčila se na klinice v Heidelbergu. Za ní jsem jezdila víc. Hezky malovala, mám v ateliéru několik jejích obrazů. Živila se jako designérka interiérů.

Ráda píšu, to mám po tátovi. Ale jinak je vidím dost kriticky. Otec je intelektuál s několika vysokými školami. Ten by se hodil do pražské kavárny. Ale nalajnoval mi život. Mohl víc respektovat to, co mě bavilo.

Nikdy se mě například nezeptal, jestli chci studovat gympl. Vždycky to bylo jasné. A přitom jsem mohla být třeba šťastná kadeřnice.

Samozřejmě, asi bych nebyla dobrá kadeřnice, jenže oni mi ani nedali na výběr. Vyrostla jsem v určitých kruzích, kde se něco očekává, a já teprve teď objevuji i jiné možnosti.

Řemeslo tehdy nepřipadalo v úvahu. Máma byla hodně náročná, sama asi v životě nenaplnila to, co chtěla.

Určitě, snažím se neopakovat chyby rodičů.

Běhala jsem sprinty 100 až 400 metrů, ale v šestnácti letech jsem si zranila koleno. Ležela jsem půl roku v nemocnici. Pobyt na chirurgii v Kolíně mě zásadně ovlivnil.

Mimochodem předloni mi tady dělali endoprotézu, už jsem nemohla chodit. Artróza. Operaci jsem pořád odkládala, ale ty bolesti jsem už nezvládala. Jsem spokojená, už zase běhám. Lehce a jako želva.

Uvědomila jsem si, že už nemůžu dál sportovat na vyšší úrovni. Ležela jsem v posteli a sledovala v televizi filmy a seriály a rozhodla jsem se, že budu režisérkou. Docela mě to tehdy psychicky posílilo. Proto jsem za dva roky souhlasila se studiem na FAMU. Ta škola tehdy měla dobrou pověst.

Někdy o tom přemýšlím, asi by mě to bavilo. Ale upřímně, když vidím, kdo všechno píše knihy, je mi trapně. Nemyslím to ve zlém. Co já můžu dát světu nového?

A zároveň jsem introvert a vlastně nikomu nic dávat nechci. Zajímavé věci bych asi stejně nezveřejňovala, ostatní je nuda. Navíc radši píšu německy.

Nevím, proč by je to mělo zajímat, mají svých starostí dost. To bych tady musela zažít opravdu velký příběh.

I kdybych byla s Karlem Gottem, nikdy bych o tom nenapsala knihu. Proč?

Spoustu věcí jsem nechápala, a zároveň jsem ho podporovala. Vždycky a ve všem. Aby mohl rozvíjet svůj talent a byl svobodný. To nevím, co by musel dělat, abych ho nepodporovala. Dan je umělec a já umělce miluji.

Tenkrát si potřeboval odpočinout od zpívání a skládání a zvolil si druhou profesi mentálního a motivačního trenéra. Šel do extrému: skočil salto mortale, plaval mezi žraloky, odjel za vojáky do válečné zóny.

Určitě získal nadhled, posunul se dál.

To bylo horší. Není příjemné, když o tatínkovi píšou, že je magor. Ale překonaly to. Mockrát jsme se o tom bavily. Říkala jsem jim, že lepší je být bláznem než opilcem nebo násilníkem, který svou rodinu mlátí.

Kdybych nevěděla, jak to chodí, tak možná. Mám ráda živé diskuse k aktuálním událostem. Ale jak říkám, nežiju ve správných kruzích a nechci foukat do stejné trubky jako ostatní. A bez toho to nejde. Tak to bude dělat někdo jiný, no!

Může se vám hodit na Zboží.cz: