Mirjam Landa: Pocítila jsem nenávist opravdu natvrdo

Před více než rokem mi americký režisér Steve Josephson řekl, že by u nás rád Rent uvedl a jestli bych do toho nešla s ním jako producentka. Hudba i texty mě bavily, tak jsem souhlasila. Začali jsme shánět peníze, hledali herce a vhodnou scénu. Zůstali jsme u angličtiny a připravili české titulky. Premiéra se uskutečnila 15. března. Teď už ale budeme zpívat česky.

Seznámit s tímto muzikálem lidi v Česku. Aby věděli, že jde o muzikál Jonathana Larsona, který volnou formou vypráví příběh slavné Pucciniho Bohémy. Autor děj přenesl do New Yorku, kde se parta umělců snaží nepromarnit své životy. Chce něčeho dosáhnout a začíná chápat, že na ně svět nečeká.

Premiéra na Broadwayi proběhla 29. května 1996. Po nadšených ohlasech Rent dostal mj. Pulitzerovu cenu za drama a zbořil propast mezi muzikálem a pop-music. Je oslavou života a lásky, která přesahuje limity rasy, náboženství, sexuální orientace i smrti. Prohry se na konci nepočítají, jen momenty, kdy člověk prožíval lásku.

Jsou to slova z písně Doba lásky (Seasons of Love).

Mít starost je v dnešní době společenská nemoc. Znám ji taky. Snažím se z toho vyléčit, hodně o tom čtu. Nejvíc se trápíme věcmi, které se pak ani nestanou.

Ano, člověk má neuvěřitelnou vlastnost pořád sklouzávat do černých myšlenek, znovu se trápit, přemýšlet, jak co kdy bude, ale vlastně je to úplně jedno. Stejně vše proběhne jinak.

V literatuře najdete určité návody. Já si například domlouvám – Proč se zabýváš něčím, co bude za půl roku! Pravděpodobnost, že se stane nějaký malér, je podle statistik 1:100 000.

Jasně, ale není to dobře. Lidé jsou z úzkosti nemocní, mají rakovinu. Jako moje máma, která pořád něco řešila. Neuměla odpočívat, ležela třeba v posteli a nemohla spát, přemýšlela, co a jak udělat, až ji dostihla nemoc.

Žila v Düsseldorfu, což je asi 30 km od Kolína, loni v listopadu zemřela. V Kolíně jsme pobývali jen v pár let. Táta je novinář a my jsme se s ním hodně stěhovali. Od svých dvanácti let jsme s maminkou a bratrem Davidem bydleli v Düsseldorfu. Naši se rozvedli. Bratr se usadil v Mnichově, kde je technickým šéfem jedné televize, a já zůstala v Praze. S Davidem, který je o sedm let mladší, se často setkáváme.

Nádherný a v posledních letech jsem navázala opět kontakt i s tátou. Konzultuji s ním některé své věci, dobře píše, to jsem, myslím, po něm zdědila. Vystudoval teologii a je specialistou na bývalou NDR.

Ano, Manfred Müller.

Když jsem si vzala v roce 1990 Dana, moje máma chtěla, abych si nechala své jméno. Našemu manželství moc nevěřila, protože jsme se brali už po půl roce. Tehdy jsem jí vyhověla, ale teď je to zbytečná komplikace. Stačilo by jen Danovo příjmení, nicméně úředně se jmenuji Müller Landa a musím se tak podepisovat.

Jsme spolu, máme se rádi, staráme se o holky, a ty ho milují.

Jako s umělcem. Žijeme tak, aby nám to vyhovovalo. Konečně jsme se našli tak, že jsme oba spokojení.

Touhu považuji za náš nejucelenější muzikál, mám ji nejradši. Krysaře bychom dnes už hudebně přearanžovali.

Je krásný a plně za ním stojím, ale napsali jsme ho v roce 1996 a hudba šla za tu dobu dál. Také v Tajemství vidíme nějaké věci, které bychom chtěli změnit. Jen Touha sedí jak poklička na hrnci.

Nejprve napíšu text a Dan na něj skládá hudbu, někdy až na poslední chvíli. Ale už jsme se dohodli, že to tak dělat nebudeme, protože pak nastane taková panika, že to může uškodit dílu. A také jsme už na ty nerváky dost staří. Už bychom to neustáli, nepotřebujeme zbytečný adrenalin.

Ano, ale nechci o tom mluvit.

Podporuji ho, jako ve všem. Ten projekt je senzační, jen jsem se od začátku obávala, že Danovy úmysly lidi nedokážou přijmout. V Americe by to byla bomba. V Česku je všechno tak malinké – možnosti, pochopení, cíle. Jen málo jedinců se jako on dokáže angažovat pro ostatní. I v Německu je to jiné.

Svými vystoupeními chce získat finance a vytvořit silnou skupinu, která může v dobrém ovlivňovat společnost. On na to má a nevzdá se, jen mu to jde trochu pomaleji, než jsme si představovali.

Stázce je patnáct a dvojčatům deset. Moje děti nezlobí, a když se mi něco nelíbí, mluvíme o tom. Stázka měla trochu krizi ve třinácti, hlavně kvůli škole, nechtěla se učit. Říkala jsem jí, že nemusí být nejlepší, stačí, když projde. Ale i o to se občas obávám. Chodí na pražské gymnázium PORG, je v kvintě. Rozálie a Roxana jsou v páté třídě.

Stázka miluje motokáry. Teď zrovna mi volala ze Slovenska, kde je na závodech. Takže tohle má po Danovi. Chce být profesionální jezdkyní.

Co můžu dělat? Je to její věc. Ještě píše povídky, i v angličtině, a skvěle. Jsem na ni hrdá.

Ty jsou ještě hodně dětské, rády si hrají, tancují, sportují. Roxana se věnuje tenisu, obě chodí s tatínkem na box, ale puberta už také pomalu klepe na dveře.

Stázka skvěle, malé moc ne. Hodně jsem se o to snažila, jenže holky se mezi sebou bavily česky. Když byla Stázka sama, mluvila jsem na ni jen německy, u dvojčat se to nepovedlo. Budou se muset německy učit jako ostatní děti.

Nejvíc ho řeší mezi sebou, což je krásné, protože drží pohromadě. Pak se teprve obrátí na mě nebo na Dana.

Stázka ne, ta chce odejít na rok do Ameriky. Nevím, jak to přežiju. A malé by se nejdřív musely naučit jazyk. Uvidíme.

Tak především jsem se po studiích chtěla vrátit do Německa. To jsme si s Danem při svatbě slíbili. Jenže Danovi se začalo dařit, byl slavný, a tak se právem ptal, co bude v Německu dělat. Proto jsem se podřídila. Také se někdy zamýšlel, jestli jsme se rozhodli správně, ale teď to tak je. Takže představu o životě jsem měla úplně jinou.

Přiznávám, že jsem do studií šla neuvěřitelně naivně. Tehdy jsem měla totálně odlišnou představu, jak to ve filmu chodí. Táta je vzdělaný novinář, jenže svět šoubyznysu nezná, a na FAMU nás do praxe také moc nepřipravili. Bylo po revoluci, všechno se změnilo. Dřív stát natáčení filmů platil, dnes je to hodně tvrdý byznys, přišla jsem o iluze.

Snažím se, nejsem líná a myslím si, že jsem i dobrá, ale v českém prostředí je to pro mě těžší. Lidé tady Dana buď milují, nebo ho nemají rádi, a já v tom jedu s ním. Pocítila jsem nenávist opravdu natvrdo. Naštěstí jsem se naučila nevnímat negativní emoce a být tak sebevědomější.

Celou dobu, co žiju v Česku. Chtěla bych tam pracovat. Jenže v mé branži potřebuji kontakty, a ty nemám. Pořád věřím, že se to jednou podaří.

Nestojím o slávu, chci se svou prací dobře uživit. K tomu však publicitu přece jen potřebuji, aby lidé na filmy nebo na naše projekty chodili. Sláva je ošklivá věc a vůbec si neumím představit život světových hvězd. Ani se nedivím, že si pomáhají třeba alkoholem nebo drogami. Znáte Udo Jürgense?

Ve světě je ještě známější než Gott. Nedávno jsem četla rozhovor, kde Jürgens popisuje, jak byl úplně na dně, protože nemohl ani vyjít ven bez toho, aby ho někdo nekontaktoval. Nemohl to snést. Kdo to nezažije, nepochopí. Všichni vidí jen tu slávu a peníze.

Nám s Danem stačí vyjet za hranice a jsme v pohodě. Vydechneme úlevou. V Česku nás poznávají, hlavně Dana, proto s ním nikam nechodím, ani do restaurace. Nikdy nevíte, co se přihodí.

Jak jsem se toho věku bála, tak jsem spokojená. Opravdu. Ve dvaceti se mi třicátníci zdáli staří, ve třiceti jsem se děsila pětačtyřicítky.

Dnes je mnoha mým kamarádům padesát a připadají mi skvělí. Už bych nechtěla být zase mladá, naivní a hloupá. Například toužit po slávě je naivita. Čím víc se něco leskne z dálky, tím jste zklamanější, když přijdete blíž. Jsem šťastná, že mám spoustu věcí za sebou.

Zažila jsem situace, kdy jsem byla úplně na dně – přes těžkou nemoc po nepřijetí lidí – dokonce jsem chtěla skočit z okna. Ale během doby jsem se naučila zacházet s emocemi tak, že mě teď jen máloco rozhodí. Přece jen mám už půlku života za sebou. Ne všechno se povedlo, udělala jsem dost chyb, ale jsem připravená jít dál. Nabírat zkušenosti bolí a já jich už nabrala docela hodně a teď chci žít.

Napsala jsem filmový scénář, který si chci natočit. Jmenuje se Doktor Hádka. Hledám producenta.

Miluji samotu. Pouštím si filmy, kupuji si DVD. Hodně čtu v němčině, mám v tom jazyce lepší výběr. Zajímají mě hlavně motivační knihy, zkušenosti používám do svých příběhů. Chci dávat lidem sílu a radost, aby hleděli dopředu a nezabývali se tím, co se stalo špatného. Vždycky bude dobře.

Skoro až masochisticky miluji rušný život ve městě. Kdybych na to měla, pořídila bych si prosklený byt v Praze na Václaváku a dívala bych se na lidi a na to, co se tam děje.