Mirek Vaňura: Sousedé a sousedky jsou často nejlepším zdrojem informací

Motivovala vás moderace Ztracené rodiny ke spojení s někým, kdo vám zmizel ze života?

Ne. Naštěstí mám fungující rodinu, to musím zaklepat. Ale pozor, v pořadu jsou případy, kdy lidé o těch druhých vůbec netuší. Maminka jim třeba ani na smrtelné posteli neprozradila, že mají ještě dalšího sourozence. Myslím si, že tohle mi stoprocentně nehrozí, takže mě práce ani nepodnítila někoho hledat.

Zasáhl vás některý ze zpracovaných příběhů víc než ostatní?

Tím, že pořad nemá scénář a jde o živý mechanismus, kdy dopředu nevíme, koho a jak najdeme, je každý příběh úplně jiný. Dostal mě každý. A myslím, že nejen mě, ale celý štáb. Našim produkčním a maskérkám říkám plačky, za kamerou si rozdávají kapesníčky. Bavil jsem se o tom s psychologem, který mi řekl, že mě vždycky osloví to, co zrovna prožívám. V jedné epizodě například přijel tatínek z Kuby za svou dcerou, třicátnicí, kterou viděl naposledy, když jí byl rok. Bylo to úžasné a děsně emotivní setkání. Když otec tu ženu objal a začal vzlykat, ona si mu sedla na klín, měl jsem z něho husí kůži.

Tento pán o dceři věděl, ale muži se někdy o svých potomcích nedozvědí. Napadlo vás při natáčení, že se to může stát i vám?

To mi taky nehrozí, svou manželku miluju a mohu potvrdit, že já žádné utajené dítě určitě nikde mít nemůžu.

Jsou případy, kdy je v podstatě nemožné dotyčnou osobu dohledat?

Rozhodně, takových je mnoho. Před rokem 1989 se měnily i rodné listy, ve kterých nemusí být uvedena pravá maminka. Matky byly třeba samy z dětského domova, otěhotněly brzo a děti se jim odebíraly. Diváci uvidí jen případy, kdy se nám je povedlo najít a příběhy skončily happy endem. Nám coby tvůrcům hraje do karet, že máme zkušeného genealoga. Někdy ale dotyčného najdete a on řekne, že se sejít nechce, na což má samozřejmě právo. Vezměte si, že je mu třeba přes padesát let a o tom příbuzném dosud nevěděl. Nedokáže si připustit, že by měl jiného tátu nebo mámu.

Některá pátrání tedy skončila neúspěchem?

Pokud narazíme na slepou stopu, ani nezačneme natáčet. Až když víme, že hledání klaplo a ten člověk s rozhovorem souhlasí, teprve pak se za ním vydáme s kamerou. Je to vlastně taková policejní operativní práce. Díky svým předchozím projektům jsem s operativci v kontaktu řadu let a mám jejich práci odkoukanou. Musíte jít do archivů, přes sousedy. Kam se hrabou internetové sítě, sousedé a sousedky jsou často nejlepším zdrojem informací. Ti se navíc přirozeně neřídí žádnou ochranou osobních údajů a já si s lidmi rád povídám.

Asi jste už zvyklý na nejrůznější povahy. Jak postupujete, když narazíte na uzavřeného, zamlklého člověka?

Na to žádný univerzální postup neexistuje. Vždycky si dotyčného oťuknu a vymyslím metodu, jak na něj. Musíte se do něj umět vcítit, v tom je třeba Terezka (Pergnerová) geniální. Někdo je zamlklý, někdo brečí na první dobrou, jiný napřed dělá, že se ho to nedotýká, ale pak se mu taky spustí slzy.

K nalezení příbuzenstva využíváte testů DNA, zápisů v matrice nebo úředních záznamů. Jde s vidinou zaručeného úspěchu pátrat po vlastní ose?

Je to hodně těžké, musíte být vytrvalí. Překážky jsou různé. Největší je ta, pokud máte rodný list, ve kterém není vyplněno jméno onoho rodiče. Dám příklad. Můžete třeba vědět, z jakého dětského domova pocházel. Vyrazíte tam, potkáte starou zaměstnankyni a ta si může vzpomenout, kde bydlela rodina, která ho adoptovala. Pak už máte jistou šanci na úspěch. Pro nás tvůrce je hledání práce na plný úvazek, tudíž na něj máme dost času. Dobré je, že když mě lidi poznají, mají větší chuť si se mnou povídat. Neznámého člověka se spíš budou bát, nic mu nepovědí. Občas je musím hned na začátku uklidnit, že nejsem žádný prodejce. Je dobré si je rozmluvit běžnou konverzací o něčem jiném. Za deset minut rozhovoru máte lepší vztah a už to jede.

Ztracenou rodinu režíruje Jana Rezková, která je spjata hlavně s kontroverzní Výměnou manželek. Neodrazovalo vás to od spolupráce?

Jana nedělala jen Výměnu manželek, ale také Holky pod zámkem, dokumentární cyklus se ženami ve vězení, nebo hranou tvorbu. Slyšel jsem o ní, že je při práci trochu drsnější, tak jsem si ji nejprve obšlapával okolo. Ale je skvělá, dokáže vykřesat chronologický příběh z často zmateného vyprávění respondentů. Její režijní metoda mi skvěle vyhovuje. Není žádné ťuťu ňuňu, všechno říká hned a na rovinu. Mě léta režíruje má manželka, takže jsem si u Ztracené rodiny musel dávat pozor na jazyk.

Koncept pořadu se dost podobá Poště pro tebe, kterou vysílá Česká televize. V čem se snažíte lišit?

Ve všem. Pošta pro tebe vznikla před mnoha lety a televizní tvorba i společnost se od té doby posunuly. Pro tamní hosty je velký stres, že nikdy předtím nemluvili na kameru a najednou se mají otevřít před plným studiem lidí v talk show, která není příliš sestříhaná. Ve Ztracené rodině jedeme za lidmi domů s malým týmem, povídáme si s nimi dlouho, v jejich obýváku, je to intimnější. Lidé se v domácím prostředí spíš rozkryjí, protože se nebojí a jsou víc v klidu. Když se náhodou zeptám na něco choulostivého a nechtějí odpovědět, tak se scéna vystřihne.

Vaším autorským projektem je podcast Kriminálka. Padají vám příběhy od vyšetřovatelů do klína, nebo je lovíte sám?

Připravuji je po takzvaných obhlídkách. S vyšetřovateli si sednu a zeptám se jich, jestli pro mě mají zajímavý případ, se kterým by se chtěli pochlubit. Díky svým předchozím pořadům, třeba 112, mám po republice spoustu dobrých přátel mezi kriminalisty. S kolegy se snažíme, aby podcast působil i preventivně, aby lidé přemýšleli o důsledcích svých činů. Většina zločinů má svou příčinu. Mám oblíbený příklad, za který mě po přednášce většinou kamenují. Když jde hezká holka v náladě z diskotéky sama přes les domů, dělá tak trošku volavku na člověka, který v sobě může mít určitou deviaci. Ženy mi říkají, že na to má přece právo. Já říkám, ano, má, ale já bych to své dceři nedovolil. Já bych pro ni raději přijel.

Mezi policisty máte podle vlastních slov přátele, ale stejně. Jak moc jsou sdílní?

Dlouho jsme si budovali vztah. Hrozně si vážím jejich práce a oni to ze mě asi cítí. Nechci se chvástat, ale pak mi toho spíš řeknou víc. Navíc jde o případy vyřešené, odsouzené, s nabytou právní mocí.

Proč podle vás posluchače tolik fascinuje zločin?

Zločin lidstvo fascinoval odjakživa. Zaprvé je ve vyšetřování tajemno, to lidi baví. Je to pravda, není to fikce. Trošku nás podezřívám, že jsme svým způsobem rádi, že se něco zlého nestalo nám, ale někomu jinému.

V podcastu se věnujete polistopadovým, relativně nedávným případům, jejichž aktéři už jsou mnohdy na svobodě, navíc žijí příbuzní odsouzených. Nemáte strach z jejich reakcí?

Párkrát jsem dostal nepříjemný dopis od vězně, se kterým jsem dělal rozhovor. Měl být za několik měsíců propuštěn a v dopise mi vyhrožoval. Chtěl po mně peníze. Dopis jsem ukázal kamarádovi, státnímu zástupci, a ten mě uklidnil. My totiž jenom vyprávíme příběh zločinu, který spáchali. Když osvobozené zločince potkají na chodníku kriminalisté nebo prokurátoři, většinou je pozdraví. Moc dobře totiž vědí, co provedli a že si trest zasloužili. Vyšetřovatelé a právníci na ně nedělali žádné finty, jednali s nimi přímo a ti zločinci to pak ocení.

Když se probíráte často nechutnými detaily policejních záznamů, máte pak potřebu se rozptýlit?

Mám potřebu se ze všeho vymluvit. Přijdu domů a všechno vyprávím své ženě. Nejvíc mě vezme, jak tragédie dopadá na nejbližší té oběti. Když se na začátku léta zabije při nehodě motorkář a policistka na místě z občanky zjistí, že má dvě malé děti, kterým začnou prázdniny bez táty, rozseká vás to.

Se ženou dlouhodobě spolupracujete, v minulosti jste stvořili třeba Legendy kriminalistiky. Jak tu hrůzu snáší ona?

Po roce natáčení 112 začala mít fyzické zdravotní problémy. Lékaři došli k tomu, že jde o neodžitý stres. Díly dramaturgovala, příběhy tudíž na rozdíl od ostatních kolegů musela naplno procítit. Tohle se stává hlavně hasičům, kteří jsou přitom sportovci a většinou nepijí alkohol. Když přijedou z nehody, vyrazí si třeba zahrát fotbal. Nebo se z toho vykecají, což je můj případ.

S manželkou připravujete i podcast Na panáka. Jaké je pracovat se členy rodiny?

Je to velmi náročné. Většinou se se ženou hádáme jen o práci, o domácnosti tolik ne. Já jsem povahově Ital, Dana je navenek víc klidná. Ale vždycky najdeme kompromis, a nakonec jsme oba rádi. Jsme Hradečáci a dojíždíme do Prahy. Máme takové pravidlo, že když se pohádáme, musíme se usmířit nejpozději do Poděbrad, což je přesně v půlce cesty.

Nikdy mezi vámi nepřišlo na přetřes, že byste spolupráci utnuli?

Vůbec ne, my jsme si ji se ženou vysnili. Nejdřív jsme spolu pracovali v regionální televizi, kde jsme se oba učili, pak jsme se skamarádili. Já si vždycky říkal, že náš vztah nesmí sklouznout do milostného, protože bychom pak spolu nemohli pracovat. Ale stejně to tak dopadlo. Teď býváme čtyřiadvacet hodin spolu, a i když se občas pohádáme, nikdy bych neměnil.

Evidentně jste fanouškem pracovníků složek IZS. Netoužil jste vstoupit do jejich řad?

Kolikrát… Můj strejda byl záchranář, děda zase hasič. Když jsem se vrátil z vojny, hlásil jsem se k policii. Ten den, tehdy v roce 1992, jsem zároveň zkusil první televizní konkurz. Stál jsem na rozcestí, ale rozhodl jsem se pro média, protože tenkrát v devadesátkách to bylo pole neorané.

Přitom jste prý vystudoval hudební konzervatoř, dokonce i obor výroba pian.

To musím opravit. Někdo to napsal na internetu, ale já jsem odchodil lidovou školu umění, nikoli konzervatoř. Mám střední průmyslovku, obor mechanik klávesových nástrojů. Ale hudbě jsem se celé dospívání věnoval a do pětadvaceti let jsem se jí živil. Hrál jsem na saxofon, klarinet a bicí a zpíval s kapelou po barech. Práce v televizi mě pak ale naprosto strhla, vyzkoušel jsem si všechno od píky. Vzdělání jsem si doháněl různými kurzy, základy herectví a novinařiny. Nejvíc je však praxe. Devadesátky byly v tomhle směru skvělé. Dneska je novinář každý, kdo má foťák a napíše zprávu.

Aktuálně jste i tváří proudového vysílání Českého rozhlasu Dvojka, do něhož si zvete samé hvězdné hosty. Na který rozhovor opravdu rád vzpomínáte?

S celebritami dělám rozhovory od roku 1995. Bude to znít jako hrozné klišé, ale dodnes si nejvíc vážím Karla Gotta, se kterým jsem dělal vícero rozhovorů a už na začátku kariéry jsem s ním pracovně strávil půl dne. Povídali jsme si o druhé světové válce a našem oblíbeném spisovateli Erichu von Dänikenovi. V roce 2007 vyhrál anketu Českého rozhlasu Šarmantní osobnost roku, kterou jsem moderoval. Měl jsem ho pár hodin před živým vysíláním v Hradci Králové zabavit, a tak jsem mu v kuchyňce připravil palačinky. Pamatoval jsem si totiž, že je měl rád. Rozebrali jsme život, vyprávěl mi o svých dcerách. Na konci našeho povídání se zarazil a řekl mi: „Vy mi připomínáte toho z té 112.“ Já na to: „Karle, to jsem já!“