Mireille Mathieu: Zpěv je můj kyslík

Slavnou jste se stala téměř přes noc. V devatenácti letech, po vystoupení v pořadu Télé-Dimanche, 21. listopadu 1965. Jaká byla v té době vaše představa o budoucnosti?

Ano, celý rok 1965 byl pro mě důležitý. Začalo to ovšem dříve. V roce 1964 jsem se zúčastnila v Avignonu konkurzu, v němž hledali talenty. Vyhrála jsem v červnu. Následně mě zaregistrovali do vámi zmíněného, tehdy velmi slavného televizního pořadu Télé-Dimanche. Jak napovídá jeho název, vysílala ho první stanice francouzské televize každou neděli odpoledne. Vystupovalo v něm i pět amatérských zpěváků a zpěvaček, zpívali francouzské písně.

Šlo o soutěž. Kdo rozhodoval o nejlepším interpretovi?

V rámci Hry štěstí, jak se sekvence jmenovala, to byli samotní diváci. Museli zavolat na určené číslo, čímž podpořili toho nebo tu, které chtěli vidět znovu za týden v neděli. Svými hlasy je opět posílali do nedělního vysílání, mohli si je znovu poslechnout…

Já jsem se tam poprvé objevila právě 21. listopadu 1965, jak jste zmínila. Při následném spuštění hlasování telefonáty zahltily ústřednu. Díky nim, sympatiím publika, jsem pak v Télé-Dimanche vystoupila pětkrát. Vícekrát to nepovolovala pravidla soutěže.

Bylo vám to líto?

Já se do pořadu stejně vrátila pošesté. Šestadvacátého prosince 1965, kdy jsem „dělala“ svou první Olympii (slavný pařížský koncertní sál – pozn. red.). Tedy byla jsem tam spíš jako křoví slavnějším: zpěvákům Dionně Warwickové a Sachovi Distelovi…

A ještě se vrátím k tomu pro mě osudnému 21. listopadu, k mému prvnímu zpívání před kamerami. Jen jsem do nich zírala. Myslela jsem jen na svou rodinu, na rodiče, kteří mě sledovali v televizi doma, v Avignonu. Že bych měla nějaké představy o budoucnosti? To vůbec ne. A vidíte, přesto se rychle začaly dít věci, které bych přirovnala ke skutečné pohádce.

Vaše kariéra se vážně rozjela velmi rychle. V roce 1967 jste poprvé zpívala i v Praze. Vzpomínáte si na svůj první dojem z české metropole?

V roce 1967 jsem absolvovala své první velké turné po celé Evropě a také ve Spojených státech a v Kanadě. Doprovázel mě na nich dirigent Paul Mauriat a jeho muzikanti. Navštívili jsme společně řadu velkých měst, včetně Prahy, kde jsem byla vůbec poprvé. A ta vzpomínka na ni, na zdejší publikum, je pro mě stále nezapomenutelná. Od té doby se k vám ráda vracím. Jsem proto šťastná, že budu moci znovu v nádherné Praze zpívat, a to 22. října. Dva dny předtím budu poprvé koncertovat ještě v Brně. Jsem na ně velmi zvědavá.

Zatímco vy jste cestovala, na přelomu 60. a 70. let zpívali v pařížské Olympii také Češi: Helena Vondráčková, Marta Kubišová a Václav Neckář. Znáte někoho z nich osobně?

Osobně? Ne. Tehdy jsem byla často mimo Francii, mimo Paříž. Asi sama taky víte, že v 60. letech jsem ani jiné české zpěváky znát nemohla. Až později, díky kariéře, turné jsem potkávala Čechy a jiné umělce z různých zemí. Mluvila jsem s nimi. I proto vím, že Vondráčková, Kubišová a Neckář tvořili trio, které bylo u vás velmi populární. A pařížská Olympia byla důležitým místem, kde mohli zahájit svou mezinárodní kariéru. Cizincům tuhle šanci dával její až ikonický majitel a producent Bruno Coquatrix.

Vy jste před rokem 1989 koncertovala jak na Západě, tak v socialistických státech. Byla tato vaše publika v něčem jiná?

Byly to mé písně, které mi umožnily pobývat v mnoha zemích světa, včetně socialistických. Publika v nich byla vždycky úžasná, zapálená, přátelská. Dávala mi vždy najevo, že si cení toho, že jsem za nimi přijela. Podobně sdílené emoce, láskyplné souznění jsou pro umělce podstatné. A nejen na koncertech.

Věděla jste, že vaše písně pak interpretovali čeští zpěváci? I v češtině?

To, že je hodně mých písniček v češtině, mi říkali jiní. Vím také, že někteří čeští umělci je zpívají v originále. Ráda si je někdy poslechnu, ještě jsem k tomu ale neměla příležitost.

„Pracuji hodně.“ Tak odpovídáte, když se vás média ptají na to, co bylo tím hlavním pro váš úspěch, úžasnou kariéru. Jaké procento z toho přičítáte pouhému štěstí?

Podívejte se, já jsem velmi, velmi pracovitá. Denně cvičím hlas, opakuji si své písně. Hlasivky jsou sval a já je musím, podobně jako sportovci nebo tanečníci, neustále udržovat ve formě. Dělám to ovšem ráda, vůbec mě to neomezuje, naopak.

Zpěv je můj kyslík, moje vášeň. Je to mé všechno. Takže kdybych to měla nějak shrnout, za mou kariérou stojí z devadesáti procent práce. Deset procent je dar publika, který od něj pokaždé získávám. A je i mým štěstím.

Máte ještě vůbec před koncertem trému?

Ač se zpěv dávno stal mou profesí, trému po všech těch letech stále mívám. Mám ji kdykoli, když musím jít na jeviště. Což je podle mě dobré. Je nezbytné vědět, že se stále učíte, že nic na světě není samozřejmost. Jen díky mému publiku se ze zpívání stal můj splněný sen.

Myslím si také, že jsem v roce 1965 trefila správnou dobu, vhodný čas prosadit se. Za mou kariérou stojí určitě i můj manažer Johnny Stark.

V čem vám pomohl nejvíc?

Okamžitě mě nasměroval do světa, vysílal mě do televizních pořadů, na jeviště. Díky tomuhle všemu mě mohlo vidět, slyšet opravdu hodně lidí. Moje nahrávky se záhy dostaly do celého světa. Jejich dozvuk se mi přitom stále vrací v podobě vřelého publika…

To se nemění?

Ale jistě. Někdy po roce 2000, s rozvojem internetu, se všechno tohle, na co jsem byla zvyklá, změnilo. K tomu, abyste se proslavil/a, stačí jedno kliknutí. Jenže podobně rychle také zmizíte. Z umělců se často dělává spotřební zboží, což je škoda. Zbývá vám pak to, co dřív, to nejdůležitější: věřit ve svou hvězdu a hlavně pracovat.

Říká se o vás, že jste jedním z nejlepších velvyslanců francouzské kultury. Potkala jste řadu státníků. Na které vzpomínáte nejvíce?

Ano, opravdu mi říkají velvyslankyně francouzské písně. Což je přirozeně velmi lichotivé, zároveň doufám, že přes tohle označení zůstávám hlavně tou, jejíž práce, písně přinášejí jiným štěstí. Jsem především francouzská zpěvačka, jež přes pětapadesát let cestuje po světě. Převáží své kufry ze země do země, protože písně a hudba nemají hranice. Což mi umožnilo setkat se s různými hlavami států, s velkými osobnostmi. Je pro mě těžké je vyjmenovat všechny.

Mám-li vybrat setkání, která se mi vryla do paměti, zůstaly mi na ně nádherné vzpomínky, zmíním ta s britskou královnou Alžbětou II. a s papežem Janem Pavlem II.

Nazpívala jste více než 1200 písní ve dvanácti jazycích. Který z nich byl pro vás nejtěžší?

Tohle sedí. Vážně jsem měla to potěšení zpívat ve dvanácti jazycích. Abych v nich vše správně zvládla, musela jsem hodně pracovat s různými učiteli. Musela jsem v nich své písně pochopit.

Nicméně v cizině zůstávám hlavně francouzskou zpěvačkou, tou „vyrobenou ve Francii“. Zároveň se mi osvojené věci před různými publiky hodí. Osobně je pro mě důležité říci co nejvíc slov v jazyku země, kde vystupuju, kde zpívám.

Dobře, a ten nejtěžší tedy?

Možná finština, ta je vážně složitá.

Zmínila jste internet, který náš svět zrychlil. Vaše videa jsou na něm velmi úspěšná. Máte díky němu i víc posluchačů?

Internet samozřejmě otevřel nové obzory, možnosti, jak jsem už řekla. Lidé mají díky němu šanci zhlédnout snad všechna moje zásadní televizní vystoupení, koncerty. Ty, které nasměrovaly mou kariéru. I pro mě je krásné se znovu vidět, znovu u nich vzpomínat.

Nejsem v tom evidentně sama. Mnohá videa mají miliony zhlédnutí. Těší mě taky to, že je vyhledávají mí oddaní fanoušci. I kvůli nim jsem aktivní na sociálních sítích. Mám oficiální účty na Facebooku a Instagramu. Pozorně taky čtu vzkazy, které mi tam lidé nechávají.

Takže nakonec berete internet na milost?

Ano, znovu díky němu mnohé věci objevuju. Třeba na YouTubu, kde je nespočet televizních pořadů z celého světa. Některé z nich jsem přitom nikdy neviděla, k jiným se po letech ráda vracím. Znovu vidím lidi, s nimiž jsem zpívala, slyším je. Podobná videa mě vracejí do minulosti, umožňují mi báječně si zavzpomínat. A i zde čtu příspěvky, které se pod videy objevují. Těší mě to.

Fanoušky máte evidentně ráda. Vím, že máte silný vztah i s rodinou, sourozenci, přáteli. Kolik osob byste pozvala, kdybyste organizovala skutečně velkou oslavu?

Hodně. Tajemstvím mého vztahu s rodinou je bezpochyby výchova, kterou nám dali naši laskaví rodiče. Naučili nás lásku sdílet, být si navzájem oporou. Máma a táta se takto skvěle postarali o nás všechny, o čtrnáct svých dětí. Díky tomu jsme na sebe vždy mysleli, zůstali spolu. Má-li se tak teď zorganizovat velká oslava, je nás rozhodně přes čtyřicet.

Vaše turné, díky němuž se vracíte do Česka, se jmenuje: Anniversary Tour 2022. Chtěla jste jím oslavit své pětasedmdesátiny. Na hudební scéně brzy oslavíte šedesátiny. Slavíte ráda prací?

To evropské turné bylo skutečně původně naplánované k mým pětasedmdesátinám, jež jsem měla loni. Jenže přišla pandemie. Zasáhla celý svět, ochromila hudbu a kulturu obecně. Proto se k vám dostávám až nyní. Mám ale radost, že přijedu.

Těším se na své česko-slovenské publikum, před nímž jsem v Praze naposledy zpívala 8. března 2020. Vedle Prahy a Brna vystoupím za pár dnů ještě v Bratislavě, 18. 10., a z Prahy zase poletím do Sofie, kde budu 24. října.

A v příštím roce mě čekají další evropské země. Musím se také připravit na oslavy šedesátin, tedy mé šedesátileté kariéry. Ani v tomhle případě nezapomenu na české publikum. Je mi věrné řadu, řadu let. A jak jsem již říkala, ráda se vracívám také do vaší překrásné Prahy.

Vím, že ji znáte velmi dobře. V katedrále svatého Víta jste dokonce natáčela videoklip. Asi to nebyla náhoda, že?

Prahu znám vážně velmi dobře. Všechna ta nádherná místa, která dělají radost i ostatním turistům, jsem prošla. A klip? Vznikal v roce 2016, kdy jsem si Prahu vybrala pro nahrávání svého alba klasických skladeb nazpívaných v různých jazycích, s Pražským symfonickým orchestrem. Vyšlo v roce 2018 (Mes Classiques – pozn. red.).

Kvůli albu jsem se do Prahy opakovaně vracela. Když už jsem tu byla, vznikaly záběry z jejích ikonických míst, včetně třeba Karlova mostu, katedrály sv. Víta… Následně jsem je použila ve svých videoklipech.

Ne všechna místa jsou pro tyto účely přístupná. Kdo vám je pomohl „otevřít“?

Váš pan prezident Miloš Zeman a jeho žena Ivana. Byla jsem u nich také na návštěvě, čehož si ohromně vážím. Paní Ivana Zemanová chodí také na mé koncerty. Za ty roky se z nás stali, můžu-li to říct, přátelé. I díky nim jsem mohla natáčet v prostorách Pražského hradu, zejména ve vznešeném Španělském sále, v krásných okolních zahradách, které mají úchvatný výhled na město.

Konkrétně záběry v katedrále sv. Víta pak, rovněž s výjimečným povolením, doprovodily slavnou skladbu Ave Maria Franze Schuberta. Krásně se k ní hodily. Je to nádherné místo, plné magických příběhů, emocí a vroucnosti.

Může se vám hodit na Zboží.cz: The Fabulous New French Singing Star - Mireille Mathieu, Made in France - Mireille Mathieu [2CD], Mes Classiques - Mireille Mathieu [2LP]