Mirai Navrátil: Japonci říkají Vánocům Kurisumasu

Mohl byste srovnat české a japonské Vánoce?

Vánoce v Japonsku nejsou zásadní svátek. Nový rok je zásadnější. My u nás máme Ježíška, ale Japonci, pokud Vánoce slaví, tak americky a mají Santu. Protože mají abecedy kaganu a katakanu, kde jsou slabiky, a nikoli samotné hlásky, vyslovují to jinak. Slovo Christmas potřebují přepsat do svého, a tak to vysloví Kurisumasu. Moje mamka o Vánocích mluví jako o Kurikumasu. Už jsem si na to zvykl. Ale zní to trochu srandovně, ne?

Mívají Japonci doma vánoční stromek?

Někdo asi jo, ale Japonci Vánoce moc neprožívají. Dají si maximálně slavnostní večeři. Vánoce jsou vidět hlavně v obchoďácích. To spíš Nový rok, ošógatsu, je vnímán intenzivněji. Všude jsou ohňostroje a prskavky a jí se pokrm, který si říká moči, což jsou sladké nebo i slané rýžové bochánky, které se zabalí třeba do řasy nori a polijí sójovou omáčkou. Špatně se polykají, a tak se jimi každý rok zadusí pár lidí.

Dávají se v Japonsku na Nový rok dárky?

Když jsem tam jednou byl, strejda mi dal do obálky peníze a já se divil, že je jich celkem hodně. Takže ano, dávají se peníze. Hlavně jsou plné hospody a bary, což ale u nás už taky. Každý prostě slaví, jak se mu líbí.

Jak budete slavit Vánoce vy?

První a druhý svátek vánoční budu s rodinou, babičkou a bratranci, co jsou rozesetí po světě. A pak si dám nějaký sportovní turnaj s kámošema, asi i nějakou party. Vypnu a nebudu řešit. Teda pokusím se.

Nedávno jste v Japonsku byl. Co vás tam zaujalo?

Obvykle tam jezdím tak na týden, dva, víc času není. A naprosto se tam přejídám. Miluju japonské gastro, takže přijedu a mám o pět kilo víc, i když je tam jídlo velmi zdravé. Doporučuji každému, ať se tam jednou za život podívá. Skrz Japonsko si vždycky sáhnu na jiný svět. Nechci říkat, že lepší, Česko je super země. Je tu dost pohody a žijeme tu celkem svobodný život.

V Japonsku je život anonymnější a protkán mnoha pravidly. Kdybych tam žil, pořád bych se zamýšlel, proč existují a proč je vše tak zformalizováno. Mnoho momentů je tam krásných, jako například nekonečný respekt k druhým. To by se nám v Čechách hodilo.

Japonsko je ale pro mě i nekonečným zdrojem kulturního bohatství. Každou naši desku pojmenováváme japonským slovem, a ta druhá se jmenuje Arigato. To znamená děkuji. Ta deska na sobě má zlaté žíly a znázorňuje techniku, která si říká kincugi.

Co to je kincugi?

Technika, kterou se opravovaly staré věci. Třeba se rozpadne rýžová miska a Japonci ji slepí zlatem. Dávají tím najevo vděk. Vlastně tím děkují té misce, že z ní roky mohli jíst a že vykonala službu. Mají ji za to rádi, a proto ji spraví zlatem. Vdechnou jí nový život.

Nevyhodí ji, nekoupí hned jinou, ale dostane novou šanci. Takových věcí, konceptů a symbolů má Japonsko spoustu. A taky božstev. Je to nekonečné.

Když jsem chvilku studoval japanistiku, zjistil jsem, že u nás existuje mnoho fanoušků japonské kultury. Znají toho mnohem víc než já. Já jsem se jen v Japonsku narodil a měl jsem možnost během svého dětství nasávat každodennost. Neležel jsem v knihovnách, nehltal jsem hodiny a hodiny animéčka a nezkoumal japonskou kulturu. Spolužáci a fandové Japonska mi otevřeli oči, jak je bohatá. Že v ní jsou věci, co se odehrávají na hlubší úrovni než moje oblíbené gastro.

Jak dobře umíte japonsky?

S mamkou mluvím celý život, ale je to japonština na denní domácí bázi. Japonci svou úctu k druhým promítají i do jazyka. Mají třeba různé úrovně tykání a vykání, které vycházejí z kastovního systému trochu jako v Indii. Je to sofistikované a jsou tam zcela jiná slova, podle toho, s kým mluvíte.

Když jsem mluvil s japonským velvyslancem, protože si mě pozvali na křtění bonsají v Praze, na rovinu jsem mu řekl zhruba toto: šéfe, my si budeme tykat. Já to vaše keigo prostě neumím. Tak to neber, že je to neuctivý. Já celej život mluvím s mámou takhle.

Takže pane velvyslanec, já se s tebou budu bavit, jako že seš moje máma, a rozumíme si, jo? On řekl jasný a bavili jsme se takhle.

Dá se srovnat japonská a evropská hudba?

Japonci velmi často vezmou hudební žánr a dotáhnou ho do extrému. Když vezmou punk, tak ho udělají šílený. Číro nemá patnáct čísel, ale půl metru.

Japonsko je studnice hudebního bizáru, ale má to něco do sebe. Když se vrhnou na pop, tak ho udělají přesládlý, když na nezávislý underground, tak se nedá poslouchat. Japonci si něco vezmou a posunou to tvůrčím způsobem dál. Uchopí to s úctou a vnesou do toho něco svého, není to jen nápodoba.

Na podzim jste ohlásil novou etapu v éře kapely Mirai. V čem spočívá?

Není to žádná zásadní změna, ale změna to je. Chystáme čtvrtou desku a každá deska představuje něco nového. Vydali jsme z ní zatím dvě písničky a už ta první, Dopis, byla zvukově dost odlišná od toho, co jsme vydávali v minulosti. Je to i tím, že čím dál míň cítíme tlak na úspěch a čísla.

Ve vašem portfoliu už pár hitů je. Možná proto?

Možná ano. Setrvačnost úspěchu však může být krátká. Kapela může jít rychle nahoru, ale i dolů. Cítíme mnohem větší svobodu a v nahrávkách je to cítit. Na desce jsou jak staří Mirai, tak i nové věci, a tak si snad každý najde své.

Nová etapa je to i v tom, že jsme na naší cestě vytratili našeho kamaráda Davida Stypku, který jako starší brácha dohlížel na naši cestu. Měl zkušenosti a byl to básník a génius.

Muzikant David Stypka bohužel v lednu 2021 zemřel na rakovinu.

A já měl po jeho odchodu potřebu psát víc a víc. Cítil jsem se, řečeno sportovní terminologií, v oslabení a měl potřebu makat na 150 procent, abych náhodou nedostal gól. Začal jsem být autorsky aktivnější než před tím.

Jaký jste s Davidem měli vztah?

Někdo mi na Facebook napsal, že je pěkné, když na něj často vzpomínám, protože jsem asi byl jeho nejlepší kamarád. Tak to si rozhodně nemyslím. Měli jsme specifický vztah lidí, co žijí na jednom místě. On byl z Dobré, což je asi 3 km od Frýdku-Místku, kde jsem já.

V roce 2018 jsme získali ocenění Anděl, on jako interpret, my s kapelou jako objev roku, a zabodovali i další muzikanti od nás. Měl jsem pocit, že pod jeho záštitou Frýdek dobývá republiku. Byl o třináct let starší než já a já k němu měl velký respekt. Každou akci svým charismatem, humorem, hlubokým hlasem a inteligencí ovládl.

Měl jsem pocit, že drží prapor a my jdeme za ním. Ale i když jsem k němu vzhlížel, naše kapela Mirai byla po letech vystupování populárnější než on. Jemu se dařilo až do čtyřiceti být v zákoutí a schovávat se ve své esoterické knihovně před svými zákazníky.

Stalo se třeba, že někdo přišel, on se zhulil a dělal, že tam není. Já ho obdivoval a on nás mladé, myslím, respektoval. Možná si myslel, že držím klíč od něčeho, co si říká úspěch? Těžko říct.

Vloni jste s kapelou Mirai vyprodali O2 arénu dvakrát po sobě a letos znovu. Máte po podzimním turné po velkých halách. Vyžaduje to odvahu?

U takových zásadních momentů na naší koncertní cestě potřebuji, aby mě do toho lidi trošku dotlačili. Mám často obavu, že to bude prů.er a že se to nepodaří. Ta pochybovačnost je bohužel součást mé DNA. Je mi líto, co se stalo panu Nesvadbovi, našemu dětskému hrdinovi z Kouzelné školky. Aréna se mu vyprodat nepodařila. Chtěl se před důchodem rozloučit a ono se to nepovedlo, je to smutné.

My se sice neloučíme, jsme na začátku cesty, ale odpálit ji tím, že se to nepovede? Já byl v tomhle vždycky trochu posera, ač zatím všechno vždycky dopadlo dobře a je to už 10 let.

Váš úspěch nepřišel ze dne na den. Začínali jste hrát v klubech pro pár lidí. Jak na to vzpomínáte?

Muziku dělám skoro dvacet let. No vážně! Když jsem zakládal první kapely, bylo mi třináct. Kapelu Mirai máme už deset let. Prvních pět, šest let jsme hráli jen koncerty po klubech, kam přišlo třeba dvacet lidí. Zvukař, servírka, pár našich kámošů a několik zbloudilých ožralců, co nevěděli, co s pátečním večerem. Takových koncertů pro nikoho jsem odehrál desítky, možná nižší stovky. Ale nás to bavilo.

Na začátku nám to přišlo i adekvátní. Jenže pokud se kapela neposouvá, člověk později nutně začne řešit existenční věci. Pokud je stále muzikant, co ho muzika neuživí, a vrací se domů z koncertu ve čtyři ráno dodávkou, často se kapela rozpadne. Anebo se přepne do módu „každý něco má“. Standa od vedle chodí ve čtvrtek na fotbal a pak na pivo, já s klukama chodíme na zkušebnu.

Tak jsem si to postavil já. Nikdy jsem od muziky moc nečekal, ale když si nás puberťáky kdysi Kryštof vybral jako předkapelu, a my začali zpívat česky, začala pro nás nová etapa. Do té doby jsme zpívali anglicky.

Jenže pak najednou písničky začaly nacházet svého adresáta. Do té doby nám fanoušci říkali, že zníme celkem světově. Ale proč poslouchat českou kapelu, co zní světově, když si můžu pustit Coldplay? Zpívat česky byl dobrý krok.

Zpěvník, co jste jako kapela nedávno vydali, je neobvyklý. V čem?

Jako zpěvník si představíme obvykle sešit tenoučkého formátu a náš zpěvník je knížka o deseti letech našeho života. Kromě not v něm jsou i texty s akordy v originální verzi i ve verzi zjednodušené kapodastrem. Tak, jak to hraju já.

Jsou tam i QR kódy s odkazem na videolekce, které jsme natočili na zkušebně. V nich řeknu ke každé skladbě pár slov a ukážu, jak se to hraje. Je to interaktivní zpěvník.

Máma se ptala, proč je na přebalu motiv lepicí pásky. Je to proto, že ta páska je symbolem živých koncertů a hraní. Pásce říkáme gafa a bez ní by polovina koncertů neproběhla. Používáme ji všude. Časový harmonogram se připlácne gafou, playlist taky, když se něco viklá na kytaře, zalepí se to gafou. Máme jí plný sklad.

Jiří Macháček, lídr kapely MIG 21, vystudoval práva, protože si to přáli rodiče. Co ke studiu práv vedlo vás?

Mám pocit, že jsem to chtěl sám. Nevěděl jsem, kam jít, a vylučovací metodou jsem došel k právům. Nedávno jsem se bavil s tátou. Říkal, že to byl jeho nápad, a tím mě znejistil. Možná to tedy bylo sofistikované vštěpování té myšlenky ze strany rodičů. Fakt nevím.

Hodí se vám právo? Ohlídáte si smlouvy?

Někdy asi jo, ale čím dál méně. V prvním ročníku jsem byl hrr na všeobecné podmínky smluv, každý papír jsem měl chuť si projít. Zdvihnout ukazováček, jako že na mě si nepřijdete, já jsem totiž právník! Ale když se pak ze mě stal advokátní koncipient, svoje smlouvy jsem skoro nečetl. Když se smlouvy týkaly klienta, tak samozřejmě ano.

Bavilo vás dělat v advokacii?

Bylo to zábavné kromě nezábavných věcí, jako je vypořádání manželství při rozvodu anebo insolvence. To jsou věci nabité negativní energií, průšvihem a vyhrocenou životní situací. A já nechci chodit řešit do práce vyhrocené situace.

Ale když se naším klientem stal i jeden z největších festivalů ve střední Evropě, propojil se mi hudební svět s tím právním. Bavilo mě to. Když pak přijel světový interpret, viděl jsem pod pokličku, za jakých podmínek.

Věnoval jste se celkem dost i tenisu. Opustil jste ho?

Sem tam si ho zahraju, ale teď jsem ho vynechal, protože jsem udeřil plnou silou do boxovacího pytle, co bývají v putykách. Já ho netrefil a plnou silou jsem trefil to železo, co drží ten pytel. Přelámal jsem si kosti na ruce. Už je to rok a pořád to není úplně ono.

Můžete po tom zranění hrát na kytaru?

Dva měsíce jsem nemohl, teď už to jde. Takže jsem jen zpíval a kluci byli rádi, že se prý víc hejbu, běhám po pódiu a nejsem jen přilepený s kytarou na mikrofonu.

Taky se z vás stal pilot. Jak to?

Létání jsem si zamiloval. Mám pilotní zkoušky a mohu lítat na malých strojích většinou pro čtyři lidi. Mám sen, že bych obletěl svět s Markusem Krugem, bývalým režisérem Kazmy. Kdo by se chtěl proletět, určitě bude možnost. Dělám s fanoušky vyhlídkové lety. Mohou vidět svůj barák z oblak.

Máte v plánu udělat si vlastní festival, je to pravda?

Je to tak, příští rok plánujeme pauzu od velkých festivalů. Budeme dělat vlastní akce, Mirai Summer festy a chceme tam s lidmi zažít víc než běžně na koncertech.

Plánujeme se s každým pobavit, podat si ruku, podívat se do očí. Chystáme program na celý den, konzole, sport, orientální vaření, muziku a umíchám vám i drink. To vše na pěkných místech.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zájezdy do Asie, O2 aréna

Může se vám hodit na Zboží.cz: Mirai zpěvník