Miluše Šplechtová: Člověk si často myslí, tohle bych nepřežil. A přežije

„Trochu víc teď odpočívám, venčím pejska a těším se na vnoučka, který se narodí v červnu. V našem Divadle Na Jezerce se právě zkouší - tentokrát beze mne - Vostrého hra Tři v tom a jsem stále v angažmá v Národním…,“ uvádí mě do děje sedmapadesátiletá Miluše Šplechtová.

Národní divadlo to určitě vydrží. Dnes jsem měla druhý pohovor s novým šéfem Danielem Špinarem a jednali jsme o určitých věcech. Až budou aktuální, tak je řeknu. Jsme spolu každopádně připraveni k domluvě. Zatím mám pevnou smlouvu na dobu neurčitou a ráda bych to nějak důstojně uzavřela…

Hlavní změna je, že jsem zestárla. A možná zmoudřela, už na všechno koukám jinýma očima. Samozřejmě ho miluju, setkala jsem se tam s úžasnými lidmi, režiséry i kolegy - pány Rajmontem, Kačerem, Vajdičkou, Smočkem. Šatnu jsem sdílela třeba s Janou Preissovou…

Všichni mě přijali moc krásně. Hrála jsem běžně pětadvacet představení v měsíci, vzpomínám na úplně první hru - Pygmalion v režii tchána Rudolfa Hrušínského…

Nevím, jestli zkamenělo, ale podle mne by mělo být vnímáno už podle názvu - jako národní. Měl by si tam najít každý to své. Jako když přijdete do restaurace, nabídnou vám českou kuchyni, exotiku i něco vegetariánského. Na nedostatek diváků si nemůžu stěžovat, samozřejmě na některé tragédie, kdy při odchodu z divadla máte pocit, že se musíte jít oběsit, narváno nebylo. Ale vždycky se to vyvažovalo.

Třináct let jsme sklízeli velký aplaus se Sluhou dvou pánů - a vyprodáno na tuhle komedii až po bidýlko je dodnes, i když moji roli převzala mladší herečka. Je báječné, když se lidi během představení uvolní a zapomenou na své starosti. Hraje tam moje dcera Kristýna a já jí říkám: Užívej si to! Protože dnes se to už tak často neděje.

Lidi jsou lidi a vždycky budou chtít jít do Zlaté kapličky, protože pro ně něco znamená. Otázka je, zda to, co uvidí, splní jejich očekávání. Jestli se tam ještě vrátí podruhé. Za kolegyní přišla ve Zlíně paní pro podpis a svěřila se, že dlouho šetřila na lístky - má dospívající syny a chce jim ukázat historickou budovu a nějakou klasiku. Takže vybrala Krále Leara. Osobně myslím, že právě u téhle hry šlo o trochu klamavou reklamu, protože se nejednalo o klasiku, ale jen o variace na Krále Leara. Takže nevím, zda se té paní líbila…

Těžká odpověď. S každým šéfem vždycky přicházejí noví lidé, o nichž ví, že na něj budou slyšet. Já přišla s Ivanem Rajmontem, znali jsme se už z Ústí nad Labem, kde jsem začínala. Angažmá tehdy nabídl i mému muži Janu Hrušínskému, ale ten šel raději do Divadla Na zábradlí za režisérem Grossmanem.

Ti, co nově nastupují, jsou všichni mladí, samotný šéf je velmi mladý a agresívní. Neupírám mu jeho nadšení, akorát s mými zkušenostmi vím, jak Národní divadlo funguje a že to není jednoduché. Jde o velkou práci a zodpovědnost. Ale přála bych všem, aby se s tím poprali a vyšlo jim to. Není snadné stoupnout si na jeviště právě Národního. Měla by to být meta… nakonec je tam napsáno: Národ sobě!

Pětadvacet let je dost. Mám za sebou kus práce a hezké vzpomínky. Vlastně mám splněno! V prosinci měla derniéru hra Ohrožené druhy v režii Petra Zelenky, kde jsem hrála s Jirkou Štěpničkou, Igorem Barešem, Sabinou Královou, Honzou Dolanským. A netušila jsem, že je to derniéra se vším všudy a už se s nimi nesetkám. Zůstává jen Jirka Štěpnička.

To je život. Ale život je dobrý. No co? Porod taky bolí - a co krásného z něj vzejde. Necítím zatrpklost, spíš nostalgii.

Obojí je úplně jiné. Asi každý divadelní herec vám řekne, že dává přednost jevišti, kde cítí bezprostřední kontakt s publikem, které dá okamžitě najevo, co se mu líbí a co ne. Na Jezerce máme kliku, že se lidi baví nebo pláčou, ale hlavně se vracejí, jsou tací, kteří jedno představení viděli šestkrát! Dokonce máme rekordmanku z Moravy, která přijela na totéž dvacetkrát!

Byla klika, že v představení Národního divadla Rock’n’roll, kde jsem hrála dvojroli manželky a dcery Lojzy Švehlíka, mě viděli autoři Cest domů - a nabídli mi roli kriminoložky Míly Jírové. Jsem tam s pauzou už čtyři roky a natáčení pro mě je taky takovou cestou domů. Za tu dobu jsme se všichni spřátelili, našla jsem svoji druhou, pracovní rodinu.

Zdá se, že ano. Jsou to všechno úžasní herci i kamarádi. Na seriálu je báječné, že se potkám s lidmi, které bych jinak minula. A taky se musím vyrovnat s úplně jiným typem postavy.

Na rozdíl od Míly Jírové, která je pilná a spravedlivá, když se nepracuje, nejsou prémie…, je Zdena Zábranská cílevědomá žena s ostrými lokty. Trochu jde přes mrtvoly, kouká, co jí co vynese. Ale tihle lidi se většinou přestanou kontrolovat a začnou dělat chyby. Přála bych jí, aby se malinko polepšila, i když vím, že v seriálu je potřeba mít negativní postavy.

Je fakt, že nic z toho, co provádí, bych nedokázala: Zvládat značně bouřlivé mimomanželské vztahy, být místostarostkou… Do politiky bych nešla, protože se mám ráda.

A co máme společného? Snad jen to, že jsme obě mámy dvou dcer. A taky máme stejného psa, akorát já na rozdíl od ní jeho hovínka sbírám.

Mockrát jsme si to zkusili na jevišti, už v Ústí, a na jevišti jsme se seznámili a zamilovali. Já hrála ve Třech sestrách Irinu, Honza Tuzenbacha - začali jsme randit a pak jsme si řekli, že bychom to mohli převést do života. A jsme spolu třicet let!

Před kamerou ale hrajeme intimní scény poprvé. Někdo myslí, že je to snadné, já to cítím naopak. Protože tak trochu dáváme nahlédnout do naší ložnice. Ale všichni na nás byli hodní a my se tím nakonec bavili.

To už je sedm let! A já umím dělat tlusté čáry. Musíte vědět, o co vám jde, zda vám ten člověk za to stojí. Řekla jsem si: Máš ho ráda? Máš. Chceš s ním být? Chceš. Nikdo nejsme dokonalý. Panebože, vždyť nevím, co se stane zítra! Prostě jsem se rozhodla. A už o tom nemluvíme.

To nevíte. Já to taky nevěděla, až to přišlo. Stejně jako jsem nevěděla, jak se vyrovnám se smrtí maminky - bolelo to, ale vyrovnala jsem se. Člověk si často myslí: tohle bych nepřežil! A přežije.

Každá tragédie vás posílí, nasměruje, něco se o sobě dovíte, čeho jste schopná. To není fráze.

A důvěra? Řeknu vám paradox: Já dnes věřím manželovi daleko víc než předtím. (směje se)

Změnou. Nejdřív se narodí děti - máte starost o děti. Pak rostou, studují a vy chcete, aby se uplatnily. Pak vyletí z hnízda - a zůstanete s partnerem zase sama. Teď jde o to, zda máte jeden druhému co říct, dokážete si spolu ještě povídat, smát se.

My s Honzou hodně cestujeme, neustále mě překvapuje nějakými výlety. V poslední době jsme byli v New Yorku, na podzim s přáteli v Londýně a před Vánoci ve Vídni, zašli jsme na krásné výstavy a do opery na Janáčkovu Lišku Bystroušku…

Strašně se těším, až poletíme za vnoučkem do Austrálie, syn tam žije už devět let a ještě jsme tam kvůli divadlu nebyli. Ale teď, když se nám narodí první vnouče, nechceme si jeho dětství nechat utéct. Takže si čas na cestu do Perthu určitě najdeme.

Ovšem až malý trochu povyroste, nechci být tchyně, co se mladým hned nakýbluje do bytu a radí. Chci jim dát šanci, aby zjistili, co je to rodina, že jsou táta a máma. Aby si užili ten nádherný pocit.

On tam odjel studovat, pak se vrátil, za rok zase odjel, našel si tam Ivanku, která je náhodou Češka ze Spořilova. Pak přijeli sem a žili tu tři roky, měli byt i zaměstnání a já se radovala, že třeba zůstanou definitivně. Jenže Nikola už měl australské občanství a odjeli zase do Perthu.

Všichni říkají, že kdo čuchne k Austrálii, tak si ji zamiluje. Nikola pracuje jako personalista v jedné firmě a vede si moc dobře. To víte, je to daleko, já bych měla nejraději pod křídly celou košatou rodinu. Ale svět zase není až tak veliký. Jsem ráda, že je dnes tak otevřený a naše děti ho mohou poznávat.

Maminka byla učitelka a učitelé musí být taky trochu herci, exhibicionisti, mít v sobě dávku odvahy stoupnout si před děti, zaujmout… Možná by byla dobrá herečka! Já jako každé dítě v Mostu chodila klasicky do lidušky, do divadelního kroužku, na recitační soutěže. Sbírala jsem fotky Vinnetoua a českých herců.

Jednou dávali v televizi Babičku s Libuškou Šafránkovou (a mým budoucím manželem) a já se o ni začala zajímat, zjistila jsem, že studovala konzervatoř… Šla jsem za maminkou do nemocnice, že chci taky na konzervatoř, a ona řekla: Když budeš mít dobré vysvědčení, tak ti to dovolím. Ale už se toho nedožila…

Kde by mě napadlo, že s Libuškou budu stát po letech na stejném jevišti!

Myslíte? Tak to jsem ráda, udělala jsem si totiž z času přítele - a asi to funguje. (směje se) Kromě dobré nálady si hlídám váhu. Drželi jsme teď s Honzou už podruhé velmi účinnou dietu, složenou z koktejlů a polévek. Nemáte při ní hlad, tělo krásně splaskne - a postupně si přidáváte další potraviny. Navíc si dobře nastartujete metabolismus, takže si posléze můžete dát i kachnu.

Jinak o sebe pečuju jako asi každá žena v mém věku. Ráda se nechám čas od času hýčkat v kosmetickém studiu, kde mám i svoji šikovnou kadeřnici Helenku. Oblíbila jsem si taky vacupress a lymfatické masáže…

Bydlíme v jednom domě, ale každá má samostatný byt, takže se vídáme víc v divadle, kde Kristýna hraje a Bára dělá grafičku. Jinak už si žijí po svém. A my taky. Jak to jde, sednu do auta a jedu na chalupu do jižních Čech. Klidně jen se psem a kocourem. Jsem někdy sama se sebou hrozně ráda. Můžu si upravit rytmus dne podle svého a je to úžasné.

Honza se ptá, co dělám. Odpovídám: to by ses divil! Spím, chodím na procházky, na pole, v létě plavu a hodně čtu. Vloni jsem se dostala znovu i k Babičce a byla jsem překvapená, jak je to krásná a čtivá knížka.

Už aby byly zase prázdniny! Během roku obvykle vstávám v půl páté, od sedmi natáčím a večer po představení se vracím domů kolem půlnoci. To je daň herectví, ale neměnila bych.