Miluše Bittnerová: Pro úplně normální lidi tenhle stát nefunguje dobře

Se soutěží Můžeme dál? teď přichází s televizním štábem do českých domácností a zjišťuje, jak tam jsou na tom se znalostmi nejrůznějších oborů i jaké mají záliby a koníčky, jakými starostmi a radostmi žijí.

„Jsem mile překvapená, jak jsou Češi vstřícní a otevření, navzdory tomu, co se o nás říká. Když jsem se v létě vrátila z dovolené v Itálii, přišli mi pak tady lidi jako studení čumáci, ale teď jsem se přesvědčila, jak jsou milí a sympatičtí. Jen si na rozdíl od spontánních Italů víc připouštíme problémy a víc se trápíme,“ říká moderátorka a dodává, že všechny, kdo do soutěže šli, obdivuje.

„Hrozně všem fandím a pokaždé si přeji, aby dostali otázku, na kterou budou umět odpovědět,“ přiznává. Lituje jen, že kvůli alergii na lepek musí odmítat všechny voňavé bábovky a lákavé koláče, které jí v rodinách nabízejí.

„Natáčení by s námi měli absolvovat politici, aby viděli, jak žijí normální lidi. Mám pocit, že to vůbec netuší,“ míní Miluše. „Byli by překvapení, jak uvažují, jaké mají starosti, ale i co mají v ledničce. Kdyby přišli v Ústí do domácnosti rozvedené středoškolačky, mámy od dvou dětí, která nemůže sehnat práci, asi by koukali,“ shrnuje své poznatky z natáčení soutěžního pořadu.

„Teď se řeší církevní restituce - je to jistě důležité - ale ty rodiny s prázdnými lednicemi by si asi přály řešit něco docela jiného. Třeba pobídky na vytváření pracovních míst. A mnoho dalších věcí. Mám za to, že pro úplně normální lidi tenhle stát nefunguje dobře,“ podotýká s tím, že se na druhou stranu při natáčení soutěže setkali i s velmi úspěšnými lidmi, kteří si cestu k úspěchu poctivě vyšlapali.

Nabídka na moderování televizní soutěže ji nezastihla nepřipravenou. Pětatřicetiletá herečka má za sebou bohatou moderátorskou praxi. Od podnikových večírků až po velké charitativní koncerty.

Díky tomu ji nějaké překvapení na podiu jen tak nerozhodí. „Miluju improvizaci. Hlavně na podnikových večírcích se pravidelně stane něco nečekaného. Třeba vám nepřijde host nebo vybouchne mikrofon a musíte uřvat tisíc lidí - naštěstí mám školený hlas,“ říká a připomene večírek jedné nadnárodní společnosti, kde se generální ředitel opil a začal se na pódiu svlékat. „Je to generální ředitel, přiletěl až z Ameriky, ať si to užije, řekla jsem si. Byla jsem zlomyslná, nechala jsem mu k tomu zahrát a všichni jsme mu pak zatleskali.“ směje se a dodává, že v takových chvílích je hlavní neztratit nervy.

„Lidi, hlavně když mají vypito, láká pódium. Jednou jsem v Brně moderovala módní přehlídku a najednou na molo vylezl člověk, který mi začal brát mikrofon a chtěl něco říkat. Snažila jsem ho v žertu odpálkovat, ale marně. Ochranka měla za to, že to je domluvený výstup, stála tam se založenýma rukama a bavila se,“ přidává další moderátorský zážitek.

Na moderování se jí líbí, že na rozdíl od hereckých úkolů může být sama za sebe: „Proto to hodně herců dělá. Je to pro nás taková dovolená.“

Své popularity i moderátorských schopností hojně využívá při charitativní činnosti: „S pár kamarády máme nadační fond Pepina. Začalo to tak, že jsme s kolegou Rudou Kubíkem moderovali v nymburském dětském domově celostátní soutěž pro děti z dětských domovů. Zalíbilo se nám tam, protože nymburský domov perfektně funguje, všichni se k sobě výborně chovají.“

Domov neměl dětské hřiště, a tak se rozhodli, že uspořádají charitativní koncert, z jehož výtěžku se hřiště postaví. „Původně to měl být malý koncert, ale když už slíbila účast Eva Pilarová a Petra Janů, zkusili jsme oslovit další spřátelené umělce. Pak mě napadlo zeptat se u nás v divadle, jestli by nepřijeli zahrát pohádku. A když už byla pohádka pro ty menší, tak jsme si řekli, že bychom měli uspořádat i koncert pro teenagery, a pozvali jsme skupinu Nightwork. Nakonec se připojilo nečekaně hodně lidí a hřiště už je hotové. Vůbec jsem mimochodem netušila, kolik všechny ty prolézačky a houpačky stojí. Celé to přišlo na 300 tisíc.“

Kolem Pepiny - symbolem nadace je háčkovaná ovečka, která je doprovázela na divadelních zájezdech - se vytvořila výborná parta, která se nechtěla rozejít, a tak zorganizovali pomoc pro hospic v Hořicích, odkud Miluše pochází.

Pak se zase vrátili do nymburského dětského domova, kde potřebovali peníze na střechu. Letos Pepina zamířila do Libereckého kraje, kde se zaměřila na dopravní bezpečnost a pomoc obětem dopravních nehod.

„Nechceme být příliš velká nadace, nemáme ani nějaké vysoké cíle. Chceme si klást drobné úkoly, které pomohou konkrétnímu člověku. Víme, že v mnohém suplujeme stát, ale je to tak, jak to je,“ líčí cíle Pepiny její nejznámější tvář.

Největší popularitu přinesla Miluši Bittnerové role vrchní sestry Elišky v Ordinaci v růžové zahradě. „Byla to výborná zkušenost, jsem za ni vděčná. Eliška ze seriálu definitivně neodešla, tu a tam se objeví, ale jak to s ní bude dál, to vědí jen scenáristé,“ uvažuje nad dalšími osudy své postavy a dodává, že to byla první hodná holka, kterou hrála. „Většinou mi dávají potvory. Eliška mě občas štvala, protože si od chlapů nechala až moc líbit. To já bych byla radikálnější.“

O hodně radikálnější postoj vůči mužům jí nabízí role Vlasty v komedii F. R. Čecha Dívčí válka, kterou hraje s divadlem Artur. „Šárka by mě nebavila, já tyhle naivky moc nemusím a naštěstí na ně ani nemám vizáž. Ve Vlastě se vyřádím, je tam i prostor k improvizaci, ta mě baví.“

Nad emancipací v českém podání však kroutí hlavou: „Je hezké, že žena může třeba řídit jeřáb, ale celé to je k ničemu, když doma má chlapa rozmazleného od maminky, který si ani neumí namazat chleba, a dalšího tak vychovává. To mě štve.

Pro některé feministky jsem možná strašná konzerva, ale mám ráda, když mi chlap podrží dveře a pomůže mi do kabátu. Nemusím dělat všechno, co dělají chlapi, chci ale, aby si mě vážili.“ Svůj sexy zjev vůbec nepovažuje za životní výhru: „To, jak vypadám, je vlastně nevýhoda, protože vás spousta chlapů nebere vážně. Chtějí vás sbalit, dostat do postele a to je tak asi všechno, co si od toho slibují. Myslím, že holky, které působí éteričtěji, to mají jednodušší, protože přitahují jiný typ mužů.“

To, že ji často považují za blbou blondýnu, ji nechává v klidu: „Mě to naopak baví. Vždyť můžu jenom překvapit. Asi na někoho působím, že neumím ani číst, a jsou situace, kdy je v tom ráda nechám.“

Úvahám bulvárního tisku o tom, že má nafotit akty, se jenom směje. „Nabídku na akty dostane každá mladá herečka, která se objeví v populárním seriálu. K mému překvapení to ani nebylo za velké peníze. Kdyby mi za to někdo dal milión nebo dva na charitu…“ dodává se zvednutým obočím.

Skutečnost je ale taková, že se stydí a z erotických scén před kamerou má hrůzu: „Pokaždé je přemlouvám, aby se to přepsalo a udělalo jinak. Fakt mi to vadí. Na druhou stranu chápu, že takové věci jsou součástí našeho života, že se lidé prostě svlékají.“

Když ji v nějakém časopise poprvé přirovnávali k Marilyn, smála se tomu: „Vzniklo to z nějakých fotek, nepřišlo mi na tom nic zvláštního, každá prsatá blondýna s modrýma očima se tak může vyfotit. Ze 180 cm vysoké hubené manekýnky Marilyn neuděláte.

Teď mám obavy, aby si někdo nemyslel, že to beru vážně. Opravdu ne. Nemáme nic společného. Ona byla sexbomba nejen tím, jak vypadala, ale i jak žila. To, co vyzařovala, já ani nezahraju.“ Slavnou americkou herečku znala do té doby jen z fotografií a z filmu Někdo to rád horké, díky narážkám na jejich podobu si o ní leccos přečetla. „Byla to holka uvězněná ve svém těle, byla hrozně sama a nešťastná, i když ji milovaly davy.“

Hodně vzdálené jsou si prý i ve vztahu k mužům: „Vypadám možná jako ženská, která chlapy kosí, ale já v podstatě chlapa sbalit neumím,“ přiznává Miluše. „Proto bych si tak ráda zahrála pořádnou potvoru, co s chlapy zametá jako s hadrem. Abych si to aspoň zkusila. Od toho jsem herečka, abych se do toho vžila, v normálním životě by mi to nešlo.“

Nad otázkou, jací muži se jí líbí, však neváhá: „Muži se mi vždycky líbili a jsem ráda v mužské společnosti. Bude to znít jako klišé, ale mám ráda vtipné muže s charismatem. A je vlastně jedno, jak vypadají.

To ale platí i o ženských. Mám období, kdy se pro někoho nadchnu, a je jedno, je-li to chlap nebo ženská. Třeba se mi zalíbí nějaká kniha a zhltnu od toho autora všechno najednou. To samé je s hudbou. Teď mám v mp3 album Tomáše Kluse a pořád ho poslouchám.“

V osobním životě září spokojeností: s manželem Lukášem se poznali na vysokoškolských kolejích, on studoval fotografii na FAMU, ona herectví na DAMU. „Mám úžasného manžela, který umí skvěle vařit,“ pochvaluje si Miluše a dodává, že když o ní vyjdou nějaké nesmysly v bulváru, manžel se královsky baví. „To spíš já se rozčiluju. Třeba když o něm napsali, že fotil porno. O mně ať napíšou, co chtějí, vadí mi ale, když lžou o mých blízkých.“

K jejím koníčkům patří i jeden pro ženu málo obvyklý - rybaření. Letos se na ryby moc nedostala, ale dřív prý byla schopná ve čtyři vstát, aby byla v pět na rybách. K úlovkům, na které je pyšná, patří osmdesáticentimetrová štika a sedmdesáticentimetrový candát.

„Kdo nerybaří, ten to nepochopí,“ odpovídá na otázku, kde v tom nachází potěšení. „Jste u vody uprostřed přírody, v úplném klidu, ale zároveň jste ve střehu, kdy ryba zabere. Je to svým způsobem adrenalin.“

Na ryby chodí s manželem nebo s kamarády: „Pro samotnou ženskou to bohužel není. To bych si musela pořídit velkého psa. Zatím máme tříkilového krysaříka.“

Ten je v současnosti jejím největším koníčkem. „Je v pubertě, vyžaduje hodně pozornosti. Má rád dlouhé procházky, potřebuje se vylítat.“

Ke krysaříkovi jménem Pan Antonín ji inspirovala kolegyně a blízká kamarádka Jaroslava Obermaierová, kterou všude doprovází tříletá krysařice Pariska. A proč Pan Antonín? „Protože to je české plemeno, chtěli jsme české jméno. A Pan, abychom mu při jeho třech kilech dodali důstojnosti.“