Článek
Lidi si vás zařadili do jisté škatulky, jak jste se s tím vyrovnala?
Nejhorší to bylo na základce – prsa mi začala růst hodně brzo a kluci kolem kroužili jako vosy. Jejich pokřikování mě uráželo, nestála jsem o takovou pozornost. Styděla jsem se a snažila se prsa schovávat za oblečení.
Jenže i když si obléknete pytel, zůstanou velká, navíc působíte jako škatule. Takže dnes raději sáhnu po slušivějších šatech a prsa neřeším. Sundavací nejsou, prostě je mám. Je to úplně jiné, než když si necháte zvětšit ňadra operativně a jste na to připravená, natěšená, hrdá... Mně je doteď divné, že se kolem toho tolik nadělá, vždyť já umím tohle a tamto a mám názory na ledacos, na Merkelovou, běžence... Jenže chce je někdo slyšet?
Věřím, že ano. Vzhled ale také ovlivňuje typ rolí, které dostáváte...
Jasně. Nestačí změnit barvu vlasů, to jsem zkoušela a je to zbytečné. Ale může se to trochu posunout časem – už jsme hrála třeba matematičku, učitelku. Vím, že nikdy nebudu atletka, trenérka nebo vězenkyně z koncentráku, to mi nikdo neuvěří, byť holocaust je moje oblíbené téma, o kterém mám hodně načteno...
Nejsem člověk, který by se trápil dietami a zhubl třicet kilo, každý má určitou fyziognomii a svět je přece zajímavější, když jsou lidé různí. Sama se na ulici ohlédnu spíš za holkou, která je „baba“, líbí se mi dámy jako od Saudka.
Nakousla jste, že ledacos umíte, co vás bavilo jako malou?
Byla jsem nadšená klavíristka – a podle okolí asi docela dobrá. K tomu později přibyl mimo jiné akordeon, protože byl potřeba na jedno představení na DAMU. Nedělalo mi to problém, zdědila jsem muzikantské geny po dědečkovi, který v sobě měl cirkusového koně jako já. To je dobré zejména při moderování.
V praxi to znamená, že před vámi sedí tři sta lidí, čeká je úplně hloupý program, vy víte, že kapely, které budou hrát, stojí za houby. Ale jste tam proto, aby diváci měli pocit, že jsou na té nejlepší akci na světě, musíte pro ně udělat mejdan a potáhnout je, takže i v nevýrazné kapele najdou něco fajn. Zkrátka když je dobrý moderátor, je i dobrá akce.
Takže improvizujete?
Jo. Jsem přesně ten typ, že když spadne lustr, jsem skoro šťastná. Pokud mi dají do ruky přesný scénář a chtějí odříkat slovo od slova, trpím. Na to ať si najdou nějakou modelku. Moje devíza je právě schopnost improvizovat a stačí mi ideálně jen bodový scénář. Vzhledem k tomu, že se mi akce vracejí a organizátoři mě už znají, stává se, že ho pošlou dvě hodiny předem. Ideální.
Mě obvykle napadají trefné hlášky – jak se říká – „až na schodech“.
To mám taky, když jednám sama za sebe, jako Bittnerová. V pozici moderátora jsem sice taky trochu za svoji osobu, ale zároveň se schovám za tu roli. V běžném životě se snažím často řešit nějakou nespravedlnost, pomáhat, bránit někoho nebo něco… A po příjezdu domů mě napadne, že jsem neřekla ještě to a to.
Kdy jste v sobě schopnosti „cirkusového koně“ objevila?
Byla jsem extrémně vychované dítě, stejně jako sestra. Maminka celý život učila v mateřské školce, tak si to dovedete představit. Když dnes vidím, jak se vychovávají děti, jen zírám.
Jde o druhý extrém – volnosti je příliš. Táta neměl na výchovu moc času a v podstatě souhlasil s máminou, protože to bylo pohodlné.
Michalovi se podařilo rozhýbat pařízek tak, že se na to dalo dívat. Užila jsem si to. Tanec mě začal bavit a ráda v něm budu pokračovat.
Zlobit jsem začala až v pubertě – byla jsem drzá, odsekávala jsem, taková malá hnusná intelektuálka, která si něco přečetla a všem se to snažila vnucovat. Měla jsem vyhraněné černobílé vidění. Tehdy jsem, myslím, měla dělat politiku, protože jsem byla velmi pevná ve svých názorech.
Na gymplu přišla ta horší puberta, chodila jsem za školu, zkoušela alkohol, trávu, do toho kluci…
Jak jste viděla budoucnost?
Dlouho to vypadalo na ten klavír, absolvovala jsem různé soutěže… Jenže právě v pubertě mě zasáhlo divadlo, ve škole jsme hrávali na besídkách i ve třídě a já se hrozně bála říct doma, že mě to baví. Tajně jsem si hrála v pokojíčku, vciťovala se do různých charakterů, zkoušela si, jaké je být starý, bavila se s loutkami a ještě raději s kameny, vymýšlela jsem pro ně příběhy.
Ale oficiálně jsem o herectví do poslední chvíle mlčela, přišlo mi jako hrozně neseriózní povolání. V tom jsem se nemýlila. (směje se) Naštěstí zafungoval ten dědeček, který měl čtyři vysoké školy a mluvil deseti jazyky. Ale rodiče nebyli vůbec nadšení… Dnes se s tím už srovnali.
Litovala jste někdy své volby?
V něčem měli rodiče pravdu, je to povolání, které není až tak moc o vás. Talent a dřina představují sotva dvacet procent, osmdesát procent je o štěstí. Já si ani nemyslím, že se tak budu živit celý život. Vím třeba, že bych byla slušná produkční, jsem schopná rychle cokoliv zařídit.
Hodně jsem se naučila, když jsme měli s kamarády nadační fond a když jsem dělala dva roky Miss Junior. To by mě i bavilo. Ke klavíru bych se už asi nevracela, momentálně bych nemohla hrát ani v hospodě za peníze. Piano sice mám, ale sednu si k němu jen na večírcích. Je to instrument, kde musíte mít kázeň a pravidelně cvičit.
Vaše kariéra je ovšem zatím bez zádrhelů: DAMU, Národní divadlo, seriály…
Přesto tak jednou za rok přicházejí krize a pochyby, jsem dost sebekritická a navíc sebeironická – občas se bavím sama sebou. Vidím své limity, vím, co opravdu nemůžu – například dívat se na své fotky nebo seriály, kde hraju.
Občas mě napadne i radikální řez: co se přestěhovat do Portugalska, Thajska nebo Argentiny? Týden si pěkně plánuju, jak bych nedělala vůbec nic, jen si užívala moře a sluníčko. Ale pak se toho nabažím, vyšumí to…
Jste taková i ve vztahu k mužům? Prý vám někteří nabízejí kapesné 300 tisíc měsíčně?
To je prý normální, což jsem donedávna netušila, to mě rodiče neučili. Spousta holek bez mrknutí oka řekne chlápkovi: ráda bych s tebou žila, ale jsem zvyklá na tolik a tolik měsíčně, pokud je nemáš, sorry. To není ani generační problém, ani výchovný, to je věc psychiky.
Nechci mít dítě jen pro své uspokojení, chci mu dopřát otce, který ho bude přinejmenším pár roků vychovávat.
Ale mě se spíš muži bojí oslovit, možná i proto, že jim můj obličej přijde povědomý. A ti přidrzlí na to jdou tak strašně, že nemá cenu jim odpovídat.
Jak to máte s láskou? Vzpomenete si na tu první?
Jasně, protože mě nechtěl. Bylo to v první třídě, chodil do sedmičky a jmenoval se Milan. A mně přišlo divné, že se taky nezamiloval, myslela jsem, že to je automaticky reciproční. Jenže co pro něj znamenala nějaká prvňačka?
Čím jsem starší, tím pomaleji se zamilovávám. První pohled je úplně špatně – když udělám wauuu, vím, že musím okamžitě pryč, tihle chlapi nejsou pro život. Do postele nebo na zábavu fajn, ale já potřebuju víc. Naštěstí mám hodně racionální myšlení, půlku mužského mozku, takže si umím toho člověka zakázat.
Podle čeho si tedy vybíráte partnery, spojuje je něco?
Vůbec nic, volím zcela rozdílné typy – a nevím si rady ani s jedním z nich. Dřív jsem myslela, že jim docela rozumím, rčení, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, mi přišlo jako trapné klišé. Ale je to tak. Což je na druhou stranu právě hezké.
Spousta žen říká, že se s holkami nedá kamarádit, že jsou intrikánky. To jsou. Ale opravdová přátelství mám jenom s nimi. Muži uvažují jinak.
Klasika: jste unavená, něco se pokazí, nastanou problémy… když to řeknete u kafe holce, uvede podobné případy, ale nehledá hned řešení. To ani neexistuje. Řešení je vyspat se a počkat týden, až bude líp. Zatímco když si vylijete srdce chlapovi, vypočítá, co musíte udělat. Ale to já nechci, v tu chvíli stačí, že to ze sebe dostanu ven, vyčistím si mozek a malinko se mi uleví.
Momentálně jste rozvedená, lze shrnout proč?
Náš vztah s Lukášem byl dlouhý a hluboký, trval od mých devatenácti let – já přišla na DAMU a on studoval fotografii na FAMU… Rozešli jsme se před dvěma lety, majetky jsou uspořádané, i když formálně rozvedení ještě nejsme, to není podstatné. Oba už máme své životy, ale zůstali jsme přátelé. Mám nadále ráda jeho rodiče, bráchu i současnou partnerku.
Rozdělily nás rozdílné názory na styl života – on chce bydlet v lese na Šumavě a studuje vysokou školu, aby se po letech práce fotografa stal lesníkem. Vrátil se tak na venkov, ze kterého kdysi přišel do Prahy. Já neříkám, že nutně musím žít v hlavním městě, snažila jsem se najít kompromis, ale máme už zcela jiné vnímání.
Poučila jste se nějak z vašeho vztahu?
Chvíli po rozchodu jsem měla tendence, že kdo má rád les, nesmí se ke mně přiblížit. Bavila jsem se jen s těmi, komu stačí městský park. (směje se) Ale nepoučila jsem se. Je fakt, že mě Lukáš hrozně rozmazlil, protože byl velmi dokonalý muž – trochu jako by ani nebyl z Marsu. Pamatoval si výročí, skvěle vařil, což já neumím, vycítil moji náladu… A takových je málo.
Ale teď jste prý zamilovaná!?
Nesnadno se mi hledají slova, je to ještě v začátcích. Dřív mi vyhovovalo, že jsem mohla mluvit o manželovi, a tím bylo vše vyřešené. Se současným partnerem se známe čtyři roky a mám ho prověřeného jako kamaráda, což potřebuju nejvíc. Intimita posledního půl roku je hezká nadstavba.
Seznámila jsem ho už s rodiči, byli jsme na báječné dovolené, ale víc o něm nechci mluvit. Prostě mám kluka a chodíme spolu, je to fajn, ale ještě křehké. Můj partner není z oboru, i když ho zná, dělá v reklamě a spolupracoval na některých projektech. Je prostě normální člověk. Neschovávám ho, ale normální člověk neleze před objektivy!
Čím vás dostal právě on?
Je už na pohled maximální testosteroňák – a přitom má něžnou duši. A mně se líbí kontrasty. Samozřejmě určitá chemie fungovala od začátku, ale měli jsme partnery… a pak najednou v jistém okamžiku jsme si řekli: tak jo, zkusíme to!
Vidíme se ovšem málo. Občas mě vezl z tréninku StarDance a vedl vtipné řeči typu: pojď si zatancovat! Tu soutěž celkem bral, ale dovedl být pěkně škodolibý. Mého tanečníka Michala Necpála litoval, protože ví, že to se mnou není jednoduché, že když mi něco nejde, bývám netrpělivá a naštvaná.
A došlo už někdy na tanec s přítelem?
Asi dvakrát. Mě dřív tancování fakt bavilo, ulítávám na muzice 60. let – jak někde pustili hity od Gotta, Kubišové, Golden Kids, vydržela jsem tancovat až do rána... Jenže trénink byl taková dřina, že už jsem vážně neměla na víc chuť.
Nechápu, že se při minulých ročnících vytvořily dokonce zamilované dvojice! Heslo „tanec sbližuje“ mě v téhle rovině minulo. Takže partner ani nemusel žárlit. Připadala jsem si navíc jako obryně Stáňa, kachna nebo lachtan. Michal je hrozný subtilák, takže jsme coby dvojka působili legračně. Ale já ho vykrmovala! Kupovala jsem mu chlebíčky, zákusky, jitrničky, jinak by mě neuzvedl.
A za dva měsíce tréninku jste se neuvěřitelně zlepšila!
Za cenu, že mě bolelo celé tělo, nejvíc nohy. Takže jsem je pořád mazala koňskou mastí a alpou, která má vícero využití: při únavě pár kapek na kostku cukru nebo do vína dělá divy. Začala jsme se o tenhle zázrak zajímat a zjistila, že se neví jméno člověka, který alpu vymyslel, a nemůžu mu přinést kytku na hrob.
To bylo tak: Francouzi za 1. světové války přivezli do Vídně v sudech namíchaný bylinkový nápoj. A když odtáhli, Vídeňákům nechutnal na pití, ale zjistili, že pomáhá na únavu svalů. Recepturu převzala česká firma a vyrábí podle ní dodnes.
Jste soutěživá? Nebo proč jste vlastně nabídku přijala?
Jsem do soutěží úplně nevhodný člověk. Ani jako holka jsem s nikým nesoupeřila. Takže pro mne byla StarDance o překonávání sebe sama. Že čtyři hodiny denně trénuju, nechám se navléct do minišatiček a pokouším se o tanec vedle úžasného Michala. Ale že bych se musela dostat do finále, mě ani nenapadlo.
Brala jsem to jako šílené dobrodružství, to mi potvrdil i Jirka Schmitzer. On a pár kamarádů mě nahecovali, ať do toho jdu. Ovšem už mi neřekli, že to tak strašně bolí.
Ve druhém kole jste vypadla a máte klid. Přesto: nemrzí vás to?
Jak říkám: Mně chybí soutěžní duch. A vylézt před milión diváků s něčím, co jste nikdy nedělal a na co nemáte talent, stojí hodně sil. Jsem ráda, že jsem to dokázala. Strašně mě překvapily pozitivní reakce na naše dvě vystoupení.
Michalovi se podařilo rozhýbat pařízek tak, že se na to dalo dívat. Užila jsem si to. Rozhodně mě tanec začal bavit a ráda v něm budu pokračovat. Dostali jsme už hodně nabídek na taneční vystoupení na plesech, což mě překvapilo. Máme s Michalem natrénováno pár dalších tanců, takže je co předvést. Těším se na to.
Sledujete dál soutěž? Komu fandíte?
Jsou výkony, které se nedají srovnávat s ostatními, protože jsou o deset levelů výš než zbytek. Pak jsou výkony vyrovnané a záleží na tom, jak zrovna ten týden budou fanoušci jednotlivých párů hlasovat. Já sama se neodvážím tipovat. Lidé ze štábu říkali, že tak silný ročník nezažili.
Vytvořili jsme si tam východočeský gang: Láďa Vízek z Bydžova, Jana Plodková z Jičína a já z Hořic. Takže pokud bych měla někoho vyzvednout, tak pochopte, že musím fandit jim.
Jak jste na tom jinak s pohybem?
Bídně. Jsem kavárenský typ. U kávičky se cítím bezpečně. Mám ráda jen jógu, dřív jsem chodila běhat a dokonce se občas objevila v posilovně, kde mě ale rozčilovali lidi, co dělali takové to hu, hu! A nebavilo mě to.
Dnes chodím na dlouhé procházky s pejskem. Bydlím v Tróji, kousek od Stromovky, takže ideál. Říkáme mu Pan Antonín a máme ho s Lukášem ve střídavé péči.
Termín střídavá péče se používá u dětí, o těch neuvažujete?
Jasně, že ano. Jenže jsme se s Lukášem nesetkali v čase: on chtěl dřív, já později. Přišlo mi, že musíme nejdřív dodělat byt… A když jsem byla pro, poukazoval na to, že současný svět je divný a přivádět do něj děti není dobrý nápad.
Rčení, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, mi dlouho přišlo jako trapné klišé. Ale je to tak. Což je na druhou stranu hezké.
Uvidíme, jestli to stihnu, nebo ne. Nejsem typ, který by se rozhodl mít dítě jen pro své uspokojení, chci mu dopřát otce, který ho bude přinejmenším pár roků vychovávat. Mužský vzor je velmi důležitý.
Ale to je můj názor, nemůžu říct, že jediný správný. Někdo má pět dětí s různými otci a nebere to jako problém. Hlavně ať je těm dětem dobře, na to bych apelovala. Jsem fatalista, a pokud mi ten nahoře dítě dá, dobře. A jestli ne, třeba nějaké adoptuju…
Co ještě byste si přála?
Jsem vášnivá čtenářka a rybářka. Jenže letos jsem ještě nevzala prut do ruky a v literatuře mám období lehčích žánrů, které nezatíží mozek a zvládnu je louskat v metru nebo ve vaně.
Takže bych si přála víc času a klidu. A světový mír! (směje se) Missky už to neříkají, škoda.
Mám i velké sny – projet se zaoceánskou lodí kolem světa, vystudovat sociologii a taky letět na Měsíc. Věřím, že se toho dočkám. A samozřejmě nejvíc si přeju zdraví pro své blízké.