Článek
Namátkou například Josef Koutecký (88), zakladatel dětské onkologie, Zdeněk Svěrák (82), herec a spisovatel, Ludmila Wichterlová (101), lékařka a manželka Otty Wichterleho, Pavel Pafko (78), chirurg a transplantolog nebo Dana Zátopková (96), oštěpařka a olympijská vítězka.
Proč jste se rozhodl napsat knihu Nesmrtelní?
Když mi bylo sedmdesát let, začal jsem přemýšlet, co bude po našem životě. Bohužel mně někam odběhl Pán Bůh, jsem nevěřící. Nicméně když člověk stárne, tak mu to nedá, přemýšlí nad tím, co po něm zůstane, až jednou nebude.
Uvědomil jsem si, že zůstávají děti, které jsou našimi pokračovateli. A po každém člověku zůstává nějaké dílo. Beethoven se bude hrát vždycky, knihy Dostojevského a Steinbecka se budou číst pořád, sochy Michelangela budou obdivovat další generace.
Když po člověku zůstane dílo anebo potomci, stává se svým způsobem nesmrtelným. Ale je spousta těch, kteří odejdou do důchodu a najednou nemají co dělat. A je dokázáno, že lidé, kteří ve stáří nejsou aktivní, mají zdravotní problémy a mnohdy i dřív umírají.
Říkal jsem si, že by se jim mohl dát nějaký návod, jak se stářím naložit. Začal jsem si tedy psát seznam lidí, kteří jsou ve vysokém věku aktivní. Oslovil jsem je a u mnoha z nich uspěl. Některým se ale nelíbil název Nesmrtelní.
Co se jim na něm nelíbilo?
Je hodně adresný. A slovo smrt v Nesmrtelných měli za hodně ostré. Vysvětlil jsem jim svou filozofii a většina nakonec souhlasila. V knize je tak 43 nesmírně zajímavých lidí, jejichž věkový průměr je 86 let. Nejmladším je kolem 80 a nejstarší dámě 108. Tou je zároveň nejstarší občanka ČR paní Květoslava Hranošová.
Kde jste se setkávali?
Většinou jsem chodil k nim domů a povídali jsme si. Velmi málo jsme se bavili o jejich minulosti. U těch, kteří nejsou všeobecně známí, jsem napsal v kapitole o nich stručnou charakteristiku. Bavili jsme se především o tom, co dělají teď.
Když jsou v tak úctyhodném věku, plánují?
Každý trošičku jinak. Třeba pan profesor Vadim Petrov (86) říká, že plánuje, co bude dělat zítra, co za týden a za měsíc. Dál už moc ne. Plánovat se ale musí, člověk musí vědět, co chce a bude dělat.
Při těch setkáních jsem zjistil, že nejjednodušší to vlastně mají umělci. Protože umění, například zpěv, herectví nebo hudba, je jejich celoživotním koníčkem a oni ani vlastně nevědí, že vešli do důchodu. Například paní Yvettě Simonové je 90 let, panu Josefu Zímovi 86 a oba stále koncertují.
S věkem se ale například mění hlas a nemusí stačit ani dech…
S Karlem Gottem (79) jsem se shodou okolností sešel dvakrát a on stále vyzpívá to vysoké C, snad i H, ale přichází na to, a není to jen otázka dechu a hlasivek, ale také věc jakési moudrosti, že už nemusí dokazovat, jak vysoko umí zpívat, protože to už všem dokázal. Teď se spíš pokládá do vážnějších věcí, což odpovídá i jeho věku.
Je asi důležité být stále zaujat svou profesí. A nemyslím jen umělce.
Docent Luboš Perek (99) je astronom, ve světě velmi považovaný, u nás se o něm téměř neví. Tento pán dělal pět let v OSN vedoucího sekretariátu pro kosmické záležitosti a mírové využívání kosmického prostoru. Zasloužil se o to, že byla před lety určena hranice, co ještě je Země a co už vesmír.
A tento člověk stále pracuje, píše zajímavé publikace. Jak jemu to pálí! Ukázal mi řidičský průkaz, který mu platí do roku 2019, tedy do sta let. Ale říkal, že už skoro rok neřídí, protože nemohl zvednout vrata garáže, tak zavolal synovci a on ho od té doby vozí.
Co bylo pro vás nejtěžší?
Hodně lidí mě znalo, nejen z mého letitého působení v umělecké sféře. U těch, kteří mě neznali, bylo nejtěžší dostat se trošičku do jejich duše a srdce.
Bavil jste se s nimi také o konci. Mají z něho strach?
Nezaznamenal jsem, že by někdo měl strach. Víte, oni si to uvědomují. Jejich práce jim prodlužuje život. Oni to vědí, cítí, že jej mají prodloužený. Ale prodloužili si ho právě svojí aktivitou. Vědí, že je toho za nimi strašně moc, a neřekl bych, že se bojí konce.
Já osobně přirovnávám život k jednomu dni. Člověk ráno vstane, je odpočatý a svěží. Jde dnem, pracuje, baví se a večer je unavený a chce spát. A když usne, tak o sobě neví. A v životě je to podobné. Někteří věří, že ještě něco je, zejména věřící. Mají to jednodušší. Ale hodně mých „nesmrtelných“ je nevěřících a oni podobně jako já uvažují, jestli bude něco dál.
Nebál jste se, že vám někdo zemře?
Bál a bojím se dodnes. Také mi umřeli. Rajko Doleček, významný dietolog, se kterým jsem se znal. Bezvadný člověk, byli jsme domluvení a zanedlouho mi volal jeho syn, že měl tatínek mrtvici a pak umřel.
Druhým byl pan Zdeněk Mahler, úžasný pán, kterého jsem obdivoval. Také jsme byli domluveni. Ale když jsem mu psal, odepsal mi hezkým mailem a omlouval se, že už na to nemá sílu, že je hodně unavený. Krátce nato zemřel.
S Milošem Formanem jsem se nikdy nesetkal, ale znám se s jeho ženou Martinou, takže jsem s ním komunikoval přes ni. Vzkázal mi, že už všechno v životě řekl, a už se nechce k ničemu vyjadřovat. A krátce nato zemřel. Nestihl jsem se domluvit s panem Janem Třískou, kterého jsem v knize také chtěl mít.
Jak dlouho jste knihu psal?
Začal jsem na konci léta loňského roku. Knihu jsem měl hotovou na konci letošního jara. Zažil jsem jeden kritický moment, který se týkal fotografií. Říkal jsem si, fotografie 97letého člověka, při vší úctě k jeho zevnějšku, to by mohlo být u některých tristní. A dávat tam fotografie z dřívějška by nebylo fér.
Přemýšlel jsem, co s tím, a napadlo mě jednotící téma karikatur. Přes kamaráda jsem se dostal k šéfovi unie karikaturistů a on mi doporučil Pavla Hanáka. To byla šťastná volba, protože karikatury nikoho neurážejí.
Neuspěli jsme jen ve dvou případech. Karikatura se nelíbila Jiřině Bohdalové. Tak nakreslil pan Hanák druhou a třetí. A Jiřina, se kterou se dobře znám, tykáme si, vídáme se, je taková svérázná, mě s nimi poslala do háje. Dala mi kontakt na jiné dva karikaturisty, že jsou výborní. Začal jsem je hledat a zjistil, že už nejsou mezi námi.
Totéž pan Jan Kačer s paní Ninou Divíškovou. Vyřešili jsme to tedy tak, že Jiřina na karikatuře stojí zády před zrcadlem a Divíšková s Kačerem mají před sebou velkou knihu Nesmrtelní, takže je nelze poznat. Je to fór, snad se nebudou zlobit.
Úryvky z knihy Nesmrtelní |
Jiří Menzel (80)
Na jednu stranu mě sice štve, že jsem tak starej, ale na druhou jsem vlastně rád, že jsem starej. Vždyť já se mám tak dobře, že si vlastně to stáří závidím! A smrti se nebojím. Až budu cítit, že jsem špatný, tak chci umřít. Nechci být na obtíž. A nechci pohřeb. Mám jenom strach, aby to nebylo dlouhý blbý umírání.
Yvetta Simonová (90)
Mám v sobě pořád dost energie. Prostě mě baví současný život. Rodina, kamarádi a samozřejmě také zpívání. Já bez zpěvu, bez publika nemohu být. To mě drží, dodává mi optimismus a přesvědčuje mě, že mě pořád ještě diváci mají rádi.
Denně si doma zpívám u klavíru, jen si musím dávat pozor, abych nerušila sousedy. Opravdu mě to pořád baví a pak si musím trénovat hlas, aby se mi nesnižoval, což se zpěvákům ve vyšším věku stává. Zatím je to dobrý.
Každý den cvičím. Jednak se musím udržovat ve formě, a pak jsem měla operovanou páteř, skřípnutou ploténku, tak to hlídám, abych ještě vylezla na jeviště. Tam je to pak už dobré, na pódiu se cítím o třicet let mladší.
Karel Gott (79)
Umím si představit nesmrtelnost díla, které tu jednou zanecháme. O tom je ostatně tato kniha. Nejsem však věřící a nevěřím v nesmrtelnost člověka jako takového. Myslím, že nesmrtelností se někteří lidé jen utěšují. Namlouvají si, že jim Bůh zajistí věčnost. Jsem přesvědčen, že Bůh nestvořil nás, ale my jsme stvořili jeho. Každé náboženství si stvořilo svého Boha, nebo více bohů.
Petr Nárožný (80)
Jediná brzda stáří je práce. Systematická, každodenní práce, ale pozor, ne koníčky. To je ukrutný omyl! Tomu podlehla spousta lidí. Já mám pro ně vždycky takový chyták. Někdo třeba řekne, že je vášnivý rybář. Já poznal hodně lidí, kteří se těší, aby už byli v důchodu, už aby byli se ženou na chalupě. Tam je tak krásně, to je božský klid, ty ryby...
A já na to říkám: „Když bude lejt jako z konve, půjdeš chytat ryby? Odpověď zní: No, to se na to vykašlu! Fajn, tak dávej pozor: Prší jako z konve, je ohavný listopadový počasí. Já se doma musím oholit, oblíct, vzít si deštník, dojít na metro, jet tím metrem, vystoupit, dojít do divadla, převlíknout se, odehrát představení, vysprchovat se, dát si pivo, dojít na metro znovu, dojet domů… To já prostě musím udělat. A to je práce.“
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: