Miloš Zapletal a Jan Měšťák: Přátelé, kteří by za sebe dali ruku do ohně

Vaše kniha se jmenuje Duel. Ten slovní mezi vámi probíhá pořád?

Miloš Zapletal: Určitě. Přijdu k němu například na návštěvu a on přede mě postaví bublaninu. Já říkám: „Honzo nemáš něco lepšího? Vždyť už jsem ji tady měl třikrát po sobě.“ On se totiž chlubí, jak umí vařit, ale mně dá vždycky jen bublaninu, nic jiného.

Jan Měšták: A víte proč? Jemu totiž strašně chutnala. Myslel jsem, že aspoň kousíček nechá, ale snědl ji celou.

Pan Měšták vaří a peče, vy taky pane Zapletale?

Miloš Zapletal: Já ne, umím jen míchaná vajíčka a čaj. Jíst se dají ale jen s přimhouřenýma očima! Mimochodem představte si, že mi Honza chce operovat víčka. Prý budu vypadat mladší.

Jan Měšták: Vypadat budeš pořád stejně, ale uleví se ti. Byl jsem u Karla Šípa ve Všechnopárty, bavili jsme se o víčkách a on mi říkal: „Můj přítel má ženu a ta byla na operaci víček a on je z toho nešťastný, protože se na něj celou noc dívá…,“ Naštěstí to nebylo u mne. (smích)

Kdo přišel s nápadem společně napsat knihu?

Jan Měšťák: Miloš. On má úžasné nápady.

Miloš Zapletal: Napadlo mě napsat knihu, která bude obsahovat rovnocenné hovory. Když jsem přemýšlel, s kým bych ji měl udělat, napověděla mi moje žena Hanka, která Honzu miluje, a on ji, což mě hodně štve. Říkala mi, s kým jiným než s Honzou. A tak jsem mu zavolal. Měl jsem kliku, že měl zrovna po operaci kolena a musel být doma, a tak jsme se u jeho bublaniny mohli scházet.

Dali jsme si asi dvacet třicet životních témat od práce, přes dětství, stáří, nevěru, smrt, krásu. Povídali jsme si, natočili, sepsali a vznikla kniha.

Jan Měšťák: Je to moje osmnáctá kniha. Většinou jsou odborné. Za minulý rok jsem napsal tuhle s Milošem a dvě medicínské. Miloš je fantastický, protože má v sobě pořád jiskru. A když něco napíše, má to hlavu a patu. Řekl bych, že je výjimečný.

Za padesát let, co dělám medicínu, jsem poznal řadu různých profesorů, osobností a vím, v kom je jaká síla. A Miloš má obrovský dar, který se skutečně rodí jednou za sto let.

Miloš Zapletal: Vytahuju kapesník a utírám dojetím slzu…

Jedna kapitola vaší knihy se jmenuje Není kámoš jako kámoš. A vy kámoši jste. Kdy jste se vlastně poprvé potkali?

Miloš Zapletal: V roce 1992.

Jan Měšťák: Fakt jo?

Miloš Zapletal: Dělal jsem Miss a do porotcovského týmu jsme potřebovali někoho, kdo je odborníkem přes krásu. A někdo mi řekl, že je nějaký Měšťák. Ale to jsi ještě neměl kliniku Esthé, že?

Jan Měšťák: Ne ne, to jsem ještě pracoval v Ústavu lékařské kosmetiky.

Miloš Zapletal: Sešli jsme se, dohodli a od té doby byl v porotě. Ale to kamarádství nebylo ihned od začátku.

Jan Měšťák: To jsme se střetávali.

Vy jste se spolu opravdu přeli o ženskou krásu?

Jan Měšťák: Když byl Miloš prezidentem Miss, tak neexistovalo, aby se lidé nehádali. Nic nebylo jasně dané. A to bylo dobře.

Miloš Zapletal: Honza měl totiž představu, že by se každá soutěžící měla předělat, protože každý člověk má nějaký nedostatek. Mně se třeba nějaká dívka líbila a on říkal, vždyť se hrbí, nebo má krátký krk.

Jan Měšťák: Nebo že má skoliózu. To byla jedna krásná dívka a měla jedno rameno níž.

Miloš Zapletal: Honza byl důležitým členem poroty, který měl velký respekt, a tím pádem jeho názor mnohdy převážil. A většinou to bylo ku prospěchu. To teď myslím vážně.

Jan Měšťák: Pamatuji si, že na jednom neveřejném konkurzu jsme hodně diskutovali. Fotograf Petr Škvrně, který tragicky zahynul, Jirka Adamec, Milada Karasová, Hana Kotásková i, Miloši, tvoje žena Hanka. Byla tam totiž jedna překrásná charismatická dívka, která měla velký nos. A my s Petrem byli jediní, kdo říkali, že je nádherná. Kam se na ni hrabaly ty, které vyhrály, vyzařovala něco úžasného.

No nechtěli ji kvůli nosu a já je přesvědčoval, ať ji nechají projít aspoň do prvního kola. Možná má Miloš pravdu, že kdysi jsem se na to díval trošku jinak, ale teď také. Protože z těch žen, co za mnou přijdou do ordinace, třicet procent odmítnu operovat. Vysvětlím jim, v čem jsou jedinečné.

Když vidíte ženu, neprojedete ji rentgenovým pohledem a neřeknete si, co by bylo potřeba upravit? Nemáte za ta léta profesionální deformaci?

Jan Měšťák: Ne, to určitě nemám. Hodnotím opravdu něco jiného. To, co z ní vyzařuje. A to je v očích. A jak řekla také Audrey Hepburnová, krása ženy není v jejím účesu, v její postavě, v jejím oblečení, ale v očích, což je okno do lidské duše a cesta k srdci, kde sídlí láska. Oči hrají největší roli.

Miloš Zapletal: Všímáte si, jak je vzdělaný a něžný?

Jan Měšťák: Ne vzdělaný, to je jen o tom, jak se dívám na ženy.

Soutěž Miss má asi jiná kritéria. Na světových soutěžích, kam jste vysílal missky, to je zase o něčem jiném, nebo se pletu?

Miloš Zapletal: Na světových soutěžích je to dost jiné. Tam nemají odborníky, jako je Honza Měšťák. Zabývají se spíš povrchnějšími věcmi. Také tam hraje roli politika, sponzoři. To u nás na rozdíl od některých českých Miss nikdy nebylo.

Každý z vás má za sebou nevydařená manželství, ale zkoušíte to znovu a znovu. Co vás k tomu pudí?

Miloš Zapletal: Honza byl ženatý dvakrát a tu a tam měl nějakou ženskou. A on to prosím nepovažuje za nevěru! To já když jsem byl některé své ženě nevěrný, tak jsem z toho vždycky měl mindrák, ale Honza říká, že to je jen takový akt, že to není nevěra.

Jan Měšťák: Nevěra to je, ale nikdy jsem nebyl zamilovaný a neopustil rodinu a děti. Pro mě jsou na prvním místě. Mohu ztratit všechno, co jsem v životě získal, jen když budou zdravé a šťastné moje děti. Nic víc pro mě neexistuje. Osm let jsem vychovával dvě ze tří dětí sám a bylo to nejkrásnější období mého života. Děti jsou pro mě nejvíc.

Jak jste se vlastně dostali ke svým profesím? Ani jeden jste nepokračoval v rodinných stopách.

Jan Měšťák: Můj tatínek byl šéfem pražských kin. A jeho tatínek, režisér Rudolf Měšťák byl zakladatel československého filmu. Ségra vystudovala FAMU, produkci. Já jsem sportoval, s volejbalem jsem byl v reprezentaci. Hrál jsem i házenou. Měl jsem dvojky trojky z chování, nejvíc poznámek ve škole. Měl jsem hodně energie. A naši mě dali do učení na mechanika jemných přístrojů. Ale v šestnácti letech jsem šel do sebe, abych mamince ukázal, že to se mnou není tak zlé.

V učilišti jsem měl samé jedničky, pak jsem dělal dvouletou školu pro pracující. Pracoval jsem od šesti do dvou, v půl třetí jsem čtyřikrát týdně chodil do školy, hrál jsem za nároďák, závodně jsem tancoval a chodil s holkama. A všechno se to dalo stihnout.

Po maturitě jsem se přihlásil na Albertov na matematicko-fyzikální fakultu, protože mě bavila matematika. To nevyšlo, tak jsem šel na vojnu do Dukly Kolín. A pak jsem se rozhodoval mezi Institutem tělesné výchovy a medicínou.

Vybral jsem si medicínu a každý rok jsem měl prospěchové stipendium. Ve třetím ročníku jsem jel na odpolední seminář z plastické chirurgie k profesorce Hrivnákové. Přijel jsem pozdě a ona se na mě zlobila. Ale já jí popravdě vysvětlil, že když jsme přijeli tramvají k Muzeu, běžel tam hořící člověk a za ním lidé, kteří na něj házeli kabáty. Byl to Jan Palach.

Padl jsem paní profesorce do oka a nabídla mi, abych k ní chodil jako pomocná síla. Pak jsem jí i profesoru Fárovi asistoval při operacích. Kdyby tam nebyl ten osud, bylo by všechno jinak.

A vy pane Zapletale?

Miloš Zapletal: Je osudové, že ve stejné chvíli jako Honza jsem tehdy byl u Muzea na Václaváku i já. Ale k mojí práci. Už od svých šesti let jsem věděl, že budu v showbyznysu.

Jak to přišlo?

Mám narozeniny 1. května. Rodiče mě vystrčili na balkon, dole šel prvomájový průvod a lidi mávali. Já jsem si myslel, že to je kvůli mně. A to mi zůstalo v hlavě.

Už jako kluk jsem hrál pro děti loutkové divadlo a s bratrancem jsme dělali pro rodinu estrády. Studoval jsem na hornické průmyslovce na Slovensku. Tehdy umřel táta, byli jsme hodně chudí, bylo to složité a v Handlové jsem měl vysoké stipendium, které mě uživilo. I tam jsem ale pořádal kulturní akce. Byl jsem také amatérský kouzelník.

Pak jsem se v Ostravě dostal do rozhlasu jako redaktor, tam už to bylo hodně o showbyznysu, ale když byl osmašedesátý, odešel jsem z rádia. Začal jsem dělat manažera Marii Rottrové, Bukanýrům, posléze Olympiku a dalším. Psal jsem scénáře. S Michalem Kocábem a s Oldou Lichtenbergem jsme založili uměleckou agenturu. A pak jsem začal dělat Miss.

A tam jste se potkali.

Jan Měšťák: Jsou tři čtyři přátelé, kteří by za mě dali ruku do ohně. A Miloš s Hankou k nim patří. Každý jsme jiný, ale jak on to má v srdci, to je ryzí přátelství, kde není sebemenší skvrnka. Miloš byl a je veliký srdcař. Žije mým osudem a já žiju tím jeho.

Miloš Zapletal: Mě hrozně štve, že pořád mluvíš o mé ženě! Doufám, že k tobě nechodí na „plastické prohlídky“! Za to tě chválit nemohu. Navíc když znám tvůj názor na nevěru!

Ale jeden pozitivní rys na něm je: když je člověku zle, má nějaký problém, tak mu lze zavolat v půl čtvrté ráno a on přijede. Je to člověk, který má snahu pomáhat za jakýchkoli okolností.

To ho ctí, ale také omezuje, protože pak nemá na nic čas. Opravdu celý den operuje, učí ve škole, vaří. Hodně toho stihne, nedokáže nikomu nic odmítnout a já, protože ho mám rád, říkám, že to někdy přehání. Že to ohrožuje jeho zdraví.

Pane Zapletale, váš bratr Svatopluk doplnil knížku svými kresbami. Vím, že sám vyrábí umělecké bibliofilie. Je to vaše první spolupráce?

Miloš Zapletal: Ano, přál jsem si ji už dlouho, protože je moc dobrý kreslíř i malíř. Konečně se to podařilo. Je známý v Německu, kam kdysi emigroval, ale žije i pod Blaníkem, kde ve svém ateliéru kreslí.

Budete společně pokračovat?

Miloš Zapletal: Pokud ještě něco napíšu, třeba román, tak možná.

Dovedete si představit obrácené role? Kdyby Zapletal byl Měšťákem a ten Zapletalem, tak jako to naznačujete na fotce?

Miloš Zapletal: Honzou bych klidně mohl být. Vždyť jeho práce není nic těžkého. Kladivem bych se do nosu pacientů snadno trefil, protože jsem vyhrál podblanickou soutěž v přibíjení hřebíků. I šití rozříznutých ženských prsů bych jistě zvládl. Mám doma po mamince nitě i jehlu. Jen bych si ji musel trochu přibrousit.

Jan Měšťák: No podívejte, jak Miloš v bílém plášti vypadá! Spíš jako malíř pokojů než jako lékař. A já, kdybych byl Milošem? To by mi bylo už osmdesát plus. Takhle jsem s mými osmasedmdesáti lety ještě mladík. Nejhorší by ale bylo tolik těch rozvodů a svateb. Dohromady sedm, to bych nepřežil!