Miloš Forman exkluzivně: V USA jsem musel začít dělat filmy jinak

Nikdy jsem nebyl přítelem velkých oslav a situacím, při nichž se to bez slavení neobejde, se trochu vyhýbám. Až to jubileum přijde, sejdeme se v kruhu rodinném a udělá mi radost, když mi Martina a Maru (režisérova manželka a její maminka - pozn. aut.) udělají dobrou svíčkovou. Vzpomínám na Václava Havla a mrzí mě, že mi zdravotní potíže nedovolily přijet do Prahy na pohřeb.

Byli jsme tam namícháni. Třetinu tvořili váleční sirotci, což byl můj případ, druhá třetina byli kluci velmi vlivných komunistů a třetina byli synové vlivných kapitalistů. S Václavem jsme se tam poznali hned po skončení války v pětačtyřicátém a bydleli jsme spolu v jedné ložnici. A protože jsem byl o čtyři roky starší, byl jsem pokojový vedoucí.

Než začala válka, bylo krásné. Chodil jsem v Čáslavi do kina na němé grotesky, a to jsem miloval. Buster Keaton, Charlie Chaplin, Harold Lloyd - všechny jsem je obdivoval.

Vzpomínám si, že jednou jsem viděl i němý film a celé kino přitom začalo zpívat. To mě fascinovalo. A také jsem nadšeně poslouchal, když někdo vyprávěl zajímavé příběhy, a chtěl jsem to umět taky. Za mého dětství byla v Čáslavi dvě kina - Pokrok a Sokol. Ani jedno z nich už neexistuje a tam, co je kino teď, byl společenský sál.

To jsem rád za svoje rodiče, kteří se tím do Čáslavi vrátili. A co se týče té tragédie… Když jako dítě přijdete o rodiče a je válka, moc si neuvědomujete, co se děje. Zbytek války jsem strávil u příbuzných a jako k sirotkovi ke mně všichni byli strašně hodní. Celou tu tragédii jsem si začal uvědomovat až v pubertě.

(Otec Miloše Formana Rudolf byl členem odbojové skupiny a matka Anna byla falešně udána ve spojitosti s protinacistickými letáky. Tatínka viděl naposledy, když za ním přišel do školy v doprovodu gestapa a kladl mu na srdce, ať se dobře učí. Pro maminku si přišli domů, zatímco malý Miloš ležel ve svém pokoji v horečkách. Slyšel v domě hluk a pak za ním maminka přišla do pokoje a dávala mu lék.

Divil se, protože ho měl před chvílí. Až pak pochopil, že se s ním šla rozloučit. Pak ji viděl už jen jednou při návštěvě v Petschkově paláci. Dvacet let po válce Miloš Forman dostal dopis od ženy, která s jeho maminkou strávila poslední chvíle v koncentračním táboře - předala mu maminčin vzkaz o tom, že Miloš je synem architekta Otto Kohna. S ním se Anna Formanová seznámila v rodinném penziónu Rut ve Starých Splavech. Režisér mu napsal, ale jednoznačnou odpověď nedostal - pozn. aut.).

Po skončení školy jsem dělal asistenta režie u Alfréda Radoka a taky jsem trochu hrál. A pak přišla léta šedesátá. Jestli je něco, k čemu cítím sentiment, je to právě tahle doba velkých nadějí a nejslavnější éry divadla Semafor, které jsem miloval. Mělo to ohromný význam nejen pro mě, ale i pro celou naši generaci.

V šedesátých letech jsem získal důvěru, že českou kulturu nelze zničit, a to byl nádherný pocit. Poprvé jsem Jiřího Suchého viděl v Redutě, kde zpíval rokenrol o tom, že rok co rok se divíme, jak rok co rok se měníme. Bylo tam narváno, a co tou písničkou dokázal udělat s publikem, bylo něco neuvěřitelného. Nádhera.

Byli jsme jedna generace a každý z nás byl jiný: já, Passer, Juráček, Chytilová, Jireš, a protože doma jsme byli drženi zkrátka, když jsme se mohli prezentovat v zahraničí, a dokonce přišla nějaká nominace nebo ocenění, vlastně nás to zachraňovalo.

V Láskách hrál tátu od rodiny strýc Mirka Ondříčka, jeho ženu jsem si našel sám a hlavní postavu hrála Hanka Brejchová, sestra mojí první ženy. Trochu jsem to točil jako domácí video a to byla reakce na socialistický realismus, který se předtím cpal do umění, kudy to šlo. Vidět něco lidového pro mě bylo fascinující a to jsem chtěl.

Točit skutečné lidi, kteří budou říkat věci ze života. A oni byli skvělí. Všechno si zapamatovali a vyjádřili po svém. Byla v tom úžasná čerstvost. Po zájmu o Love of Blond čili Lásky jedné plavovlásky v USA mě lákalo udělat další film právě tady. Podařilo se to díky Filmexportu a odcestoval jsem legálně.

Když jsem v devětašedesátém roce poprvé přijel do New Yorku, byl jsem fascinovaný. V duchu jsem si říkal, že tady bych chtěl žít. Nikdy by mě ale nenapadlo, že to tak bude. Je to nádherné město hlavně v tom, že tam si každý může udělat život takový, jaký chce, a nikdo mu do toho nemluví. U nás byla komunistická strana jako moje starší sestra. Říkala mi, co smím a co nesmím, co mám říkat a nemám říkat.

Naivně jsem si myslel, že si z něj všichni sednou na zadek, ale to se nestalo. A když jsem na Filmexport poslal žádost, jestli by mě v Americe nechali udělat ještě další film, napsali mi, že se mnou rozvazují pracovní poměr. Bylo to v roce 1971 a musel jsem se rozhodnout. Věděl jsem, že moje filmy jsou doma už v trezoru, a kdybych se vrátil, pracovat mě nenechají nebo mě budou nutit dělat filmy o komunistické propagandě. A to jsem nechtěl.

Nejtěžší na mém rozhodnutí zůstat v Americe bylo, že mi bylo jasné, že ztratím kontakt se svou zemí a s lidmi včetně těch nejbližších. Kluky jsem s sebou do Ameriky vzít nemohl (jde o starší dvojčata Petra a Matěje z manželství s Věrou Křesadlovou narozené v roce 1964 -pozn. aut.) a kvůli tomu, co jsem sám zažil, bych je nikdy o mámu ani nepřipravil.

Věra chtěla zůstat v Praze. Přesto mi z toho dobře nebylo. Říkal jsem si, že když kluci uvidí některý můj film, snad pochopí, že jsem dobrý člověk. V USA jsem ale musel začít dělat film jinak. Ukončit film bez ukončení příběhu, to americké publikum nechtělo.

Byl jsem ve stejné situaci jako třeba Roman Polanski a další režiséři z východního bloku. Domů jsme se vrátit nemohli, a tak nám nezbývalo nic jiného než skočit do vody a plavat. První nápad udělat film Přelet nad kukaččím hnízdem měl Kirk Douglas, jenže na něj nemohl sehnat peníze.

Film o mentálně postižených nikdo nechtěl, ale on byl tvrdohlavý. A tenkrát, bylo to v šedesátých letech, se rozhodl, že pojede do Evropy, a přijel i do Prahy. Viděl některé naše filmy, mezi nimi i moje a pak jsme se potkali na party. Tam se mě zeptal, jestli by mě toto téma zajímalo a že mi knihu K. E. Keseyho, která měla být předlohou, pošle. Samozřejmě jsem okamžitě souhlasil, jenže kniha nepřišla. Myslel jsem si, že to byl asi nějaký hollywoodský vtip, jenže co se nestalo…

O osm let později, když jsem už byl v Americe, mi stejnou knihu přinesl producent Saul Zaentz a také Michael Douglas. Ale víte, co bylo pikantní? Že Michael ani nevěděl, že jsem o tom kdysi mluvil s jeho otcem. A když jsem se pak potkal s Kirkem, vyčetl mi, proč jsem se neozval. Já? divil jsem se. Vždyť jsem na knihu čekal marně. Ani jeden z nás nevěděl, že ji zkonfiskovala tajná policie. Zasáhli cenzoři, jenže osud byl silnější.

Po letech jsem se k té knize dostal a film jsme natočili. Jednoduché to nebylo. Objížděli jsme nemocnice a ústavy, ale nikomu se do toho nechtělo. Pak jsme se konečně na jednom místě dohodli a ve filmu hráli i skuteční pacienti. Byli úžasní a pracovali tvrdě.

Byl tou postavou pořád a žil jako Murphy i mimo záběry kamer. Je to vynikající improvizátor, ale zároveň byl na natáčení vždycky perfektně připravený. Jack je od chvíle, kdy vyjde na plac, až do momentu, kdy skončí natáčení, absolutní profesionál. Disciplinovaný, zkoncentrovaný a ohromně vstřícný. Báječný. Říct, že ho znám i mimo natáčení, bych si ale netroufl. Mám ho rád. Je slušný. Když třeba potřebuju něco vědět a nezvedne to, vždycky mi zavolá zpátky.

Když jsem to viděl poprvé jako představení na Broadwayi, měl jsem sen udělat o tom film. Získání autorských práv ale trvalo deset let! Líbilo se mi, jak je to barevné a čiší z toho svoboda. Jenže když jsme pak přišli do komunity hippies, bylo to trochu zklamání. Byli nudní a apatičtí. Mnohem akčnější byli jejich rodiče, kteří o své děti měli starost. Jejich životy byly v tom porovnání mnohem dramatičtější.

To byla další velká kapitola. Stejně jako Přelet nad kukaččím hnízdem to totiž žádné studio dělat nechtělo. Říkali: Chcete točit film o skladateli klasické hudby? Kdo na to bude koukat? A k tomu ty nákladné kostýmy a paruky. Mysleli si, že je to mrtvý. Pak to producent Saul Zaentz přece jen dokázal a jeli jsme natáčet do Prahy, protože Vídeň byla moc drahá.

Po letech jsem tak byl v Praze znovu. Od všech emocí jsem se ale musel odstřihnout a soustředit se jenom na práci. Samozřejmě jsme byli sledováni tajnou policií. Vzpomínám si, jak jsme natáčeli v divadle, a protože to byla velká výpravná scéna, byly tam desítky herců, tanečníků, stovky svící, celý štáb atd. S padnutím klapky měla zaznít Mozartova hudba, ale místo toho najednou zazněla americká hymna a na pódium divadla se snesla americká vlajka.

Nejen Američané, ale i český komparz se zastavili a vzdávali hold. A hned se ukázalo, kdo byl od tajné policie, protože tihle lidé zůstali sedět, aby si nezadali, že respektují americkou hymnu.

V té době byla taky v Praze výstava Dódy Pištěka (kostýmního výtvarníka Teodora Pištěka -pozn. aut.), kam jsem se chtěl jít podívat. Jenže mě tam nepustili a vzkázali, že pokud to udělám, vypnou elektřinu. Tak jsem tam pak šel jindy, když tam nebyli lidi.

Protože jsem zažil tolik různých systémů - nacismus, komunismus i demokracii, uvědomil jsem si, jak závažný je konflikt lidské individuality a institucí. Možná proto se to objevovalo i v mých filmech. Co se týče filmu Lid versus Larry Flynt, v Americe zakázali i plakát, který k filmu byl, kde je Larry Flynt přikovaný k ženskému klínu. Přitom to je pravdivé. Proti tomu filmu se zvedla vlna odporu a nejpikantnější na tom bylo, že tu válku vedla „playboy bunny“, hosteska Playboye.

Na to ale lidi do kina moc nechodili. Něco s tím filmem nebylo v pořádku. Možná byla chyba, že v názvu figuruje jméno Goyi. Několik lidí mi říkalo, že si mysleli, že to bude celé o Goyovi a jeho hrdinství, ale on žádný hrdina nebyl. Nebylo to o něm, byl vlastně jen svědkem řady událostí a historických zvratů. A o ty právě šlo. Scénář vznikal skoro rok. Neviňte mě ani herce, ale historii. Taková byla.

Šlo mi hlavně o tu krásnou češtinu a poetiku Jiřího Suchého. Poslouchat to je pro mě rozkoš, proto písničky ze Semaforu poslouchám pořád. (Kus notového papíru popsaného před lety Jiřím Šlitrem má režisér dokonce v rámu doma na zdi mezi svými obrazy - pozn. aut.).

Dobře placená procházka je vlastně taková pohádka o lidské chamtivosti a to je dnes téma, které je aktuální možná ještě víc než v šedesátých letech. Byl jsem šťastný, že můžu dělat se svými kluky. Někdy měli jiný názor, protože jsou zarytí divadelníci a já jsem filmař, ale vždycky jsme se dohodli. Heslo bylo: rodina. Byla to hezká spolupráce.

Nestrašte mě. Udělat dobrý film je stejné jako uvést do chodu obrovskou továrnu a to stojí nejen mnoho peněz, ale i sil. Pracuju vlastně pořád, protože sleduju různé příběhy a kauzy a přemýšlím, jestli by z toho nemohl být film a jak by se to dalo filmařsky zpracovat.

Je to jako s láskou. Každý film je několik let života a na nový film musí být člověk připravený emocionálně stejně jako na nový vztah. To taky chvíli trvá, než je člověk připravený na další partnerství. A potom: můžete mít nejlepší nápad ze všech, ale když to není dobře udělané, nestojí to za nic. Na druhé straně můžete mít i nádherně udělanou blbost. Musí se to potkat obojí - dobrý námět i perfektní zpracování.

Nikdy jsem s ním dopředu nepočítal. Vždycky to člověk musí udělat, jak nejlépe umí, a dělat to rád. Ale i když je s výsledkem spokojený, nemá přitom ani ponětí o tom, jak to přijme publikum. Režisér může být sebeschopnější, ale když lidé příběhu neuvěří, je to k ničemu. Dialogy musí být pravdivé.

Často se stává, že si v knize přečtete příběh, který se vám zdá skvělý. Když ale totéž, co je v knize, říkají filmové postavy, najednou to není ono. To je to jádro pudla. Všechno ve filmu musí být věrohodné a režisér to musí vidět. Kniha je prostě úplně jiné médium než film.

To je věc náhody, osudu a intuice. Když je film hotový a dáte mu všechno, co můžete, pak už vám nezbývá nic jiného než jít do kostela a modlit se, aby ho nestrhaly kritiky.

O tom jsme si pak povídali, když už byl prezidentem. Měl jsem ho moc rád. U mě doma v Connecticutu byl několikrát. Poprvé sem přijel jako prezident, jako oficiální státní návštěva. Už dva dny předtím přijela ochranka a dole v domečku u rybníka si zřídila telefonní ústřednu. Narvali tam všelijaké přístroje a ve chvíli, kdy přijeli Václav a Dagmar a všechna ta bezpečnostní zařízení uvedli do provozu, v celém domě vypadly telefony.

Václav byl šťastný, protože se mu nikdo nemohl dovolat, a byl klid. Když po několika letech přijel znovu, měl bohužel zdravotní problémy a museli jsme ho odvézt do nemocnice do New Yorku, což je od nás asi dvě hodiny autem. Když ho pak pustili, šli jsme do Lincoln centra na večer věnovaný Michaelu Douglasovi.

Brzy poté, co se stal československým prezidentem, přijel na oficiální návštěvu do Washingtonu. K oběma komorám amerického Kongresu promluvil tak skvěle, že jsem z toho měl knedlík v krku. Zavolal mi, že v New Yorku bude mít také den volno, a tak jsme spolu vyrazili na takovou soukromou sentimentální procházku po městě, samozřejmě v doprovodu ochranky.

Šli jsme na Broadway na muzikál a pak na pivo do rockového kubu CBGB. Hudba byla tak hlasitá, že jsme se ani neslyšeli, ale Václav byl nadšený. Bohužel tam měli ale jen takové to americké pivo bez pěny. Pravou plzeň jsme si pak museli dát ještě u mě doma.

Protože mu to poradili jeho poradci, ale potom jsme měli soukromou večeři, na níž byl i představitel hlavní role Woody Harrelson. Politika je zvláštní svět, proto jsem tyhle ambice nikdy neměl. Když se člověk věnuje politice aktivně, žije v zajetí různých ideologií a systémů a to pro mě není.

I teď je naivní si myslet, že budeme budovat demokracii jako buldoci, protože to nebude dokončeno nikdy. Zatím je to ale nejlepší systém, jaký vznikl. Všechno jen komplikuje lidská hloupost, jenže víte, co se říká: Nad blbostí nevyhrajete nikdy, ale když s ní přestanete bojovat, zvítězí ona nad vámi.