Miloš Forman: Angličtinou se doma jen tak zlomit nenecháme

Vzpomínky na to, s jakým zvláštním smutkem mi osmasedmdesátiletý režisér vyprávěl o uhynulém káčátku na svém rybníce, s jakou radostí otvíral láhev plzeňského piva a s jakou samozřejmostí mi nabízel, abych ochutnala z jeho porce polévky, mi stále běží před očima jako film. Slavný režisér si v něm pro tentokrát zahrál hlavní roli.

Během povídání mě provedl po domě i po zahradě a dokonce jsem směla sundat z poličky i trofeje ze všech nejcennější, filmové Oscary. Fotografovat se s nimi ale nechtěl.

Když jsem poprvé vešla do místnosti, seděl v kožené sedací soupravě a před sebou měl rozložené noviny New York Times. Hned mi vysvětlil, že kontroluje, jestli tam mají šachy.

„Oni jsou totiž úplně blbí a ruší v novinách spoustu rubrik. A vždycky na to doplatí ti, jichž je menšina. Já vím, že si všecko můžu najít na internetu, jenže to já se už nikdy zvládat nenaučím.“

Vlastně jsem je začal hrát díky bráchovi. Můj o dvanáct let starší brácha Pavel kdysi v Čáslavi jako jediný asi z třiceti jiných šachistů remizoval s velmistrem Capablancou, zatímco všichni ostatní byli poraženi. Na to jsem byl strašně pyšný. Ve Washingtonu žije náš šachový přeborník Luboš Kaválek, s ním byste měla udělat rozhovor.

To byste se divila. Není to tak dlouho, co jsem byl s divadelním představením Dobře placená procházka ve Valencii a někdo mi tam telefonoval, že by se se mnou rád sešel jeden šachový velmistr. Říkal jsem si, že asi přijde nějaký kmet, a vzkázal jsem mu, ať přijde půl hodiny před začátkem představení. A když bude chtít, může se na ně podívat.

A přišel sotva devatenáctiletý kluk, který je ve světě šachovou jedničkou, Magnus Carlsen. Španělská televize chtěla, abychom si spolu zahráli, a tak jsme si pak v hotelu sedli a dali nám šachy. Já udělal první tah, druhý, třetí a pak už najednou bylo tolik možností, že jsem mu řekl, že nevím, co dál. A on proti mně seděl a ani nemrkl. Držel dokonalý poker face a čekal.

Tak jsem udělal ještě jeden tah, na což mi řekl, že je to dobrý. Polilo mě snad ještě větší blaho, než když jsem dostal Oscara. Asi za další čtyři tahy jsem to vzdal, protože to bylo, jako kdybych chtěl hrát tenis s Navrátilovou.

No jo, to víte, je tu se mnou česká manželka a taky babička, takže se angličtinou jen tak zlomit nenecháme. Máme tu takovou malou Českou republiku. Visí tu obrazy od Jana Špály a Jana Zrzavého, v lednici je české pivo a v poledne u nás často voní kachna se zelím.

(Manželka Miloše Formana, spisovatelka Martina Formanová, Milošovi k rozhovoru připravila několik sklenic citronády, což režisér komentoval slovy, že je to hodná holka, což ví ostatně dávno – pozn. aut.)

Oni si to vysvětlili po svém: na světě je strašně moc dětí, takže Santa Claus by všechny podělit nestihl. Proto mu někde pomáhá Ježíšek. Vánoce slavíme zcela po česku, a to k velké radosti kluků, protože nemusejí čekat na dárky do rána pětadvacátého, kdy je dostávají americké děti. Než jdeme ke stromku, kluci zahrajou na klavír nějaké koledy. Jak rostou, mají tendenci považovat to už za „trapné“, ale je to tradice a držíme ji.

To je podobné jako v Praze. Global warming (globální oteplování – pozn. aut.) ale není žádný mýtus, je to pravda. Pamatuju si, že v sedmdesátých letech tady bývalo tolik sněhu, že jsem třeba tři týdny vůbec nemohl vyjet autem z garáže. Teď jsme poslední roky rádi, když vůbec něco napadne, a zpravidla to je až po Vánocích.

No zrovna asi před dvěma lety se tu odehrála zajímavá příhoda. Mrzlo, až praštělo, bylo asi druhého ledna, sedm hodin večer, tma a Martina najednou říká, že venku před domem jsou nějací divní lidi. Koukám a venku vidím tři lidi v bílých hábitech a v maskách, jak zpívají české vánoční koledy. Pustili jsme je dovnitř, že jim něco dáme, stejně jako když tu chodí v maskách třeba o Halloweenu.

Jenom mi bylo divné, že zpívají česky. No a jak tak stáli v kuchyni, najednou sundali masky a byl to Kaiser, Lábus a Holubová. To jsem teda koukal. S Martinou byli samozřejmě domluveni předem a převlíkli se dole v garáži. Nebo bylo prima, když tu byl Vašek Havel, ale to nebylo o Vánocích.

Byl tu několikrát i s Dášou, což bylo nádherné. A poprvé tu byl jako oficiální prezidentská návštěva, takže musel mít velkou ochranku. Ochranka u nás byla už týden předem, všechno prohlíželi a kontrolovali. Pak se ptali, kde si můžou udělat telefonní ústřednu, a tak jsem navrhl zahradní domeček u rybníka pár metrů od domu. Narvali tam všelijaké přístroje, a když manželé Havlovi přijeli a všechny ty přístroje se uvedly do provozu, v tu ránu vypadly telefony v celém domě. A Vašek byl šťastný, protože se mu nikdo nemohl dovolat a nějakou dobu byl absolutní klid.

Mladej a drzej jako všichni mladí lidi. Myslí si, že půjde všecko. Proto také dělají nejvíc objevů.

Nejdřív jsem se do USA dostal na výjezdní doložku, protože v roce 1968 udělal Filmexport s Američany smlouvu, že tam natočím film. A to byl Taking Off. Díky tomu jsem mohl být v Praze legálně ještě v roce 1970. Když jsem na filmu začal ve Státech dělat, nikdy by mě nenapadlo, že tam zůstanu.

Naivně jsem si myslel, že udělám veledílo a doma mě přivítají se slávou. Jenže to se nestalo, a když jsem pak velmi slušně požádal Filmexport, aby mi výjezdní doložku prodloužili a dali ještě druhou šanci, odepsali mi, že se mnou rozvazují pracovní poměr. Věděl jsem, že spadla klec, ale rozhodl jsem se zůstat tam, kde jsem už pracoval. A protože jsem byl od rodiny pryč už několik měsíců, nebyl to až takový úder.

Neměl jsem vůbec žádné peníze, ale naštěstí jsem dostal nabídku natočit dvě reklamy. To byl bod zlomu. Jedna reklama byla na dětské hračky a druhá na pití Royal Crown Cola. Rozpočet té reklamy byl milión dolarů, zatímco celý film Taking Off stál 850 tisíc dolarů.

Téměř dvacet miliónů dolarů, ale kvůli tomu ten film nepadl. Autor románu Mnichovský přízrak Georges-Marco Benamou, podle kterého jsme napsali scénář, se chtěl stát i producentem, jenže to by si práva na film a již hotový scénář musel koupit od Pathé. Jsou to extra peníze, které nemá a nikdo mu je nedá. Samozřejmě může scénář přepsat. Nesmělo by tam však být nic z toho, co je už hotovo, ale pak nemám důvod, proč bych to dělal.

Film o mnichovském diktátu by navíc mohl být Němcům, Francouzům i Angličanům nepříjemný, takže úvaha určitých lidí je taková, že by na tom mohli prodělat.

Na to jsem zvyklý. Takhle mi už zkolabovalo několik filmů, kdy už bylo všechno připraveno, a následující dny se mělo začít natáčet. To k šoubyznysu patří.

O Lidicích jsem chtěl točit už kdysi dávno, když jsem dělal ještě v Praze. Moje myšlenka byla natočit film o vyhlazení Lidic v tom smyslu, že Němci tam vlastně točí sami pro sebe instruktážní film, jak dělat genocidu. To by bylo ještě silnější než jenom ukázat, co a jak se stalo.

Teprve pak by si lidi mohli uvědomit ten šílený a pro mě nepochopitelný paradox, že ti zabijáci jsou vlastně normální lidi, kteří to dělají jako džob. Třeba o politice nemají ani šajn, ale dostali to jako džob. A to by mě bavilo. Pro mě je nepochopitelné, jak se přes den můžou dopouštět zvěrstev a večer jít ke svým rodinám.

Maminku odvedli z domova, když jsem ležel ve vedlejším pokoji v horečkách. A pak jsem ji viděl už jen jednou, když jsem ji směl navštívit v Pečkově paláci. A táta se se mnou přišel rozloučit v doprovodu gestapa do školy. Bylo mi asi jedenáct let. To víte, že by to bylo náročné, ale když o tom chcete točit, musíte se emocionálně odpoutat. Něco podobného jsem zažil, když jsem v Praze v osmdesátém čtvrtém točil Amadea.

Až jsem se trošku bál. Ne tajné policie, to jsem věděl, že si nic dovolit nemůže, ale byl jsem zvědavý, co to udělá se mnou. Už jsem vůbec nedoufal, že se do Prahy ještě kdy podívám. Ale pak přijde práce a tolik zařizování všeho možného, že vás to přenese jinam. Celá ta doba byla jakoby trochu vymknutá z kloubů.

Abych pravdu řekl, už si to přesně nevybavím. Když jsem byl nominovaný s filmy Hoří, má panenko a Lásky jedné plavovlásky, věděl jsem, že to nedostanu, ale přesto v hlavě někde vzadu máte, že se stane zázrak a že ti členové akademie přece musí pochopit, že má vyhrát to vaše. Přitom si to člověk absolutně nesmí přiznat a čekat na to. No a pak, když to jeho jméno řeknou, je najednou taková tma.

Mluvil jsem o tom s několika lidmi, co byli nominovaní nebo Oscara získali, a přesně to řekl F. M. Abraham, který dostal Oscara za Salieriho. Řekl: „Kdo říká, že si žádnou řeč nepřipravil, lže. Já jsem si tuhle řeč připravoval dvacet let.“ Čili každý má pro případ, že se to stane, něco připraveného, ale ve chvíli, kdy to jeho jméno řeknou, zpanikaří, že to zvorá a něco zapomene. A když tam přijde, tak se už jen soustředí na to, aby z paměti vyhrabal to, co chtěl říct. Když pak odejde z pódia, uvědomí si, co zapomněl.

Třeba při Přeletu nad kukaččím hnízdem jsem chtěl poděkovat těm chudákům, co jsou mentálně postižení a pracovali pro nás. Věděl jsem, že se na to v televizi dívají, ale já na to zapomněl. Prostě mi to vypadlo, a když jsem si to uvědomil, tak kdybyste mi v tu chvíli přinesli zlaté hodinky, zahodil bych je. No a u Amadea jsme si všichni přáli, aby to dostal i Mirek Ondříček za kameru, ale to se nestalo a zkazilo nám to celý večer. S Mirkem si pořád voláme, a když byl nedávno nemocný, měl jsem o něj strach. Je to zlatý člověk.

Konflikt mezi jedincem a institucí je prostě nejpodstatnější konflikt lidstva. Jako jedinci instituce potřebujeme, aby nám pomáhaly žít a sloužily nám, ale nakonec skončíme tak, že si připadáme, že my sloužíme jim. Instituce nás začnou ovládat a diktovat nám, a to platí v jakémkoli režimu odnepaměti.

Amerika se změnila jedenáctým zářím 2001. Najednou se k moci dostali ti, kteří k jejímu posílení využívají strachu lidí, a to není dobrý. Když Bush řekl: „Kdo není s námi, je proti nám,“ signalizovalo to něco zhoubného.

Lidé chtějí být v bezpečí a nelze se jim divit, ale přináší to formování zákonů, které zužují osobní svobodu. Za svobodu se holt musí platit, a kdyby sem právě teď přišel terorista a postřílel nás, tak právě my budeme tou cenou, kterou za ni zaplatíme. To se nedá nic dělat.

Tak tomuhle já vůbec nerozumím a je to pro mě úplná záhada. Na světě je tolik inteligentních lidí a oni se nedokážou domluvit na tom, aby to fungovalo. Mír, byznys, ochrana planety, všechno… Copak jsme takoví blbečkové?

Bez politiky se vlastně žít nedá, protože jak máte víc než dva lidi, jeden musí být vždycky ten, kdo nakonec rozhodne. Politika je něco, co se nějak vymyká. Já politické ambice nikdy neměl.

Šoubyznys mě fascinoval od dětství, ale bylo mi jedno, jestli je to film, divadlo nebo cirkus. Klidně bych dělal i klauna, kdyby mě vzali. Každý mladý člověk, když je mu patnáct, napíše alespoň jednu básničku a aspoň na chvíli zatouží být hercem. Každý. Jenže já jsem zjistil, že mám před lidmi hroznou trému.

Můj o dvanáct let starší brácha Pavel dělal asistenta výtvarníka ve východočeské operetě. Bylo to za války, jemu bylo přes dvacet a mně asi devět. Bral mě do divadla do zákulisí a to pro mě bylo něco. Baletky, subrety a tanečníci pro mě byli bohové a bohyně a ty jejich šminky a parfémy jsem čichal s úplnou fascinací. A mezi těmi mými bohy tam chodil takový otrhaný strejda, k němuž vzhlíželi jako k pánubohu. Když jsem se bráchy ptal, kdo to je, odpověděl: „Režisér.“ Tak jsem zjistil, že to by bylo něco pro mě a že to bych si přál. Ale pak bylo všechno mnohem prozaičtější.

Nejdřív jsem se po maturitě hlásil na režii na DAMU, kde mi u zkoušek dali úkol, abych tam na místě zrežíroval boj za mír. Tak jsem tak chvíli stál a oni řekli: „Děkujeme.“

Jenže jsem nechtěl na vojnu, a když jsem se v září oficiálně dozvěděl, že mě nevzali, zjišťoval jsem, jaké vysoké mají ještě dodatečné zkoušky. A byly tři: báňská a hutní v Ostravě, právnická fakulta a FAMU, obor dramaturgie-scenáristika. Přihlásil jsem se na všechny tři a do které by mě bývali vzali, tam bych šel.

Zkoušky na FAMU se naštěstí dělaly jako první a tam mě vzali. No, a když pak během čtyř let vidíte stovky filmů a prokecáte o nich plno nocí s kolegy, nějakou vášeň nebo lásku to ve vás už vyprovokuje.

České filmy mi posílají a dívám se na ně rád. Líbí se mi filmy Svěráka, Slámy, Zelenky, Hřebejka… Myslím, že český film je na tom dobře a má úroveň. (V tu chvíli si k nám přisedá režisérova manželka Martina i její maminka, které tu všichni říkají „Maru“. Maru dodává, že Miloš sleduje nejen české filmy, ale také českou politiku i všechny společenské kauzy a někdy je prý hlavou v Praze víc než kdekoliv jinde. Miloš Forman k tomu doplňuje, že výsledky červnových parlamentních voleb považuje za velmi zajímavé a potěšily ho – pozn. aut.)

Mně je tady strašně dobře. Tenhle dům byl původně stodola a ještě v padesátých letech byly v téhle místnosti krávy a nahoře seno. Já to koupil od malíře Erica Sloanea, který tu měl ateliér. Něco jsem přistavěl a nakonec se sem s rodinou přestěhoval. Je tu klid, příroda… Dokonce jeden známý z New Yorku, co tu přespal, si ráno stěžoval, že tu je takový klid, že nemohl ani usnout.

Už moc nehraju. Jedno oko mám totiž v hajzlu, přestávám na něj vidět a špatně se mi trefuje. I čtení je pro mě práce. Bohužel mám makulární degeneraci a to se zatím vyléčit nedá. Ale nestěžuju si, mohlo by být i hůř. Jak říkal pan Werich: stárnutí je blbec.

S tím jsem skončil na jaře a dopadl jsem tak, jak to říkal Václav Havel. Stal se ze mě nekouřící kuřák. Ale i tak je tady veselo. Každé jaro nám na zahradu chodí třeba medvěd.

Jednou stál přímo tady za tím oknem. Slyšel jsem, jak štěká pes, a štěkal furt a furt. Tak jsem se šel podívat, co se děje. Byl to jeden z největších šoků mého života. Za oknem, asi metr ode mě, jsem viděl obrovského černého medvěda. Jednou packou se opíral o okno a v druhé měl krmítko pro ptáky. Vybíral z něj zrníčka. A pak se se zájmem koukal k nám dovnitř a do mé pracovny na moje sošky medvědů, což jsou filmové ceny. Koukal na ně, jako by to byly samice.

Zíral jsem jako blázen a přemýšlel, kde mám bouchačku. Koupil jsem si ji kdysi, když jsem přijel do Ameriky, ale nikdy jsem z ní nevystřelil a za nic na světě jsem si nemohl vzpomenout, kde je. Volám na Martinu, ta zůstala taky paf a volá děti. Bylo jim asi šest.

Přiběhly, podívaly se a šly pryč. Když totiž byly malé, brala je Martina v New Yorku každý týden do zoologické zahrady v Central Parku a medvěd za sklem pro ně byl normálka. Martina běžela pro kameru, tak máme i záznam, jak medvěd odchází. Když totiž nic nenajde, jde zase dál. Potom jsem šel ven a ten otisk tlapy byl zvenčí na okně výš než moje ruka.

Všichni radí nehýbat se a dělat hluk, protože to medvědi nemají rádi. Jiný rok zase přišel k domu, když tu byla jen Martina a Maru. A tak v kuchyni vzaly hrnce, poklice a vařečky a dělaly rámus. Kluci přiběhli ze svého pokoje a z tohohle byli celí pryč. Že je u domu medvěd, nebylo proti tomu, co vyváděly máma s babičkou, vůbec nic. Medvěda kluci znali, ale tohle ještě nikdy neviděli.

To je asi součást toho, co člověk musí mít, aby mohl dělat režii. Radši ze sebe dělám blba než chytrého. To mají lidi rádi.

Dostal jsem Cenu bratří Lumierů. No jo, bráchové. Asi mi to dali, že mám dvakrát dvoje bratry.

Sám bych si na to netroufl, ale kluci mají s divadlem velké zkušenosti. Bylo to hezké, dlouhá léta předtím jsem s nimi tak dlouhou dobu nebyl. Jsou fajn.

Ano, Matěje jsme dali podle Matěje Kopeckého a Petra podle mého filmu Černý Petr, který jsme dodělali v roce 1963. U Andyho a Jima byl malinko zádrhel. Ve filmu Muž na Měsíci jsou dvě stěžejní jména Andy Kaufman a Tony Clifton, jenže synovi Petrovi se tenkrát zrovna narodila dcera a dali jí jméno Tonička, takže jsme místo Tony dali jméno Jim podle představitele hlavní role, jímž byl Jim Carrey.

Jsou to samé vnučky, protože Petr má tři holky. Všechny tři jsou starší než jejich strejdové čili naši kluci. Jsou to už slečny. Vloni v létě jsme s nimi byli na dovolené v Evropě a bylo to nádherné. Letos jsme v létě zůstali tady a bylo to také nádherné. Bylo výjimečně krásné léto. Starší kluci tu letos nebyli, ale Petrova manželka Klára ano a všechny tři holčičky tu byly s ní.

Prostě piju, co mám rád. Že za to dostanu vyznamenání, jsem nevěděl. V dokumentu, který o mně natočil Miloš Šmídmajer, také piju Plzeň a řeknu vám ještě jednu historku. Někdy v roce 1973 jsem byl ve vyhlášené gurmánské restauraci L’Ami Louis v Paříži a neměli tam vůbec žádné pivo, jenom vína, což mě zklamalo. Když jsem tam pak jel podruhé, pivo pro mě už měli, ale aby se Francouzi neurazili, musel jsem si ho objednat jako českou minerálku.

A co se potom ještě nestalo. Když na státní návštěvu Francie přijel prezident USA Bill Clinton, byl Jacquesem Chiracem pozván právě do této restaurace. Clinton si chtěl dát pivo, načež mu vrchní řekl, že tam je k dispozici jen soukromá rezerva pana Formana, a tak si Clinton dal naši Plzeň. A druhý den bylo ve všech novinách na titulní stránce, že Clinton pije na státní návštěvě Francie české pivo. A to bylo něco.

Tož, sú taky len človák, jak říkali Lasica se Satinským. Vždyť, o co jde?