Milena Holcová: Naše justice zrovna neposkytuje pocit bezpečí

Kdepak, takových zběhů je mnohem víc, například herec Jiří Macháček. Do toho bych to taky neřekla.

Spíš racionální úvaha. Poté, co jsem absolvovala matematické gymnázium, jsem hledala obor, kde není matematika. Práva mi přišla praktická a dokonce jsem se tím za totality asi deset let živila. Ale jako všichni jsem cítila, že nám ta škola nic moc nedala. Vyšli jsme z fakulty a neuměli napsat ani návrh na rozvod. Praktické věci nás nikdo neučil. Zato teď má brněnská fakulta velmi dobrou pověst.

Neměla jsem možnost to zjistit. Byla jsem právnička v naprosto zbytečném podniku. Běhalo se tam po schodech s papíry hlavně proto, aby bylo vidět, jak je kdo důležitý. Byli však ochotni mě zaměstnat se dvěma malými dětmi. Po právnické kariéře jsem ale nikdy netoužila. Už v sedmi letech mi bylo jasné, k čemu inklinuji – k cestování a psaní. Ovšem obojí se mi zdálo neuskutečnitelné. Cestovat se nedalo a psát vlastně také ne.

Asi ano, ale nejsem si jista, že mi to nějak pomáhá. Specializovala jsem se na pozemkové právo a nějakou dobu po revoluci byla v realitce. Tehdy se mi znalosti hodily. Uměla jsem převádět pozemky a nemovitosti, měla ponětí o katastru nemovitostí. Teď už bych asi tápala.

Jasně, zrovna v těch nemovitostech. To je stejné, jako byste chtěla po doktorovi, aby nebyl nemocný. Víte, co se děje, umíte to pojmenovat, jenže nepředvídáte, že vás někdo úmyslně podráží. Stalo se nám to při stavbě půdního bytu. Díky rafinovanosti stavitele a lhostejnosti vlastníků domu jsme mohli jen přihlížet, jak jsme okrádáni. Naše justice zrovna neposkytuje pocit bezpečí.

Po Petrovi a Pavle se narodila dcera Lenka, ta už nebyla manželova. Rozvedla jsem se a s novým mužem a dcerami jsme bydleli v suterénním plesnivém bytě. Můj přítel Martin byl v Praze produkčním v televizi, také toho nechal a odešel za námi do Brna, kde v životě nebyl, odhodlán jezdit třeba s trolejbusem. Nakonec jsme v přívěsu u Prioru prodávali palačinky. Dělali bychom cokoli, abychom byli spolu. Opustila jsem dům a syna Petra. To byla podmínka rozvodu. Naštěstí jen přechodná.

Naopak, bylo to horší. Pokud nejste schopná se s partnerem domluvit, je vám znalost práva k ničemu. Chtěla jsem být s Martinem, otcem Lenky, ale exmanžel se bránil. Trval na zkoušce otcovství, a ta se dělala až v roce dítěte. Takže se rozvod vlekl a byl všechno, jen ne elegantní. Spor se dostal výhradně do právní roviny. Jeho právnička využívala všechny procesní prostředky, jak průběh zdržet – nedostavili se, nepřebírali poštu, náhle onemocněli.

Bylo. Potřebovali jsme finance a volnou dispozici s časem. Takže na nějakou společenskou prestiž jsme kašlali. Nakonec jsme koupili nafukovací hrad a jezdili jsme dva roky po poutích. Sice se dalo vydělat, ale přiznávám, že tenhle svět už na mě byl moc. Když jsme našetřili trochu peněz, vzali jsme všechny tři děti a vyrazili do světa. Nadivoko. Spaní venku, autostop. Chvílemi docela drsné.

Na přelomu totality se mi podařilo s kamarádkou odjet do Japonska a do Číny. Po návratu jsem zkusmo napsala sérii reportáží do novin. Líbila se. Tehdy jsem si uvědomila, že by to asi šlo.

A na to jste přišla jak? Spisovatelé sice pochybují, ale potřebují taky velkou vnitřní ukázněnost, „sicflajš“. Jinak by od toho utekli, protože sedět na zadku několik týdnů deset až dvanáct hodin denně docela bolí. A vyjadřovat se přesně je i pro spisovatele požehnání. Když jsme oba šli na volnou nohu, byla jsem s Lenkou doma a všechno táhl Martin. Z té mizérie jsem se pokoušela vypsat. Byla to psychoterapie a pomáhala mi. Tak vznikla moje první knížka – Nech tu děti a zmiz!

Text si přečetl manžel mé kamarádky, shodou okolností vydavatel, a navrhl, že ji dá na trh. Knížka je hodně subjektivní, možná až příliš otevřená, tušila jsem, že to pár lidí neprodýchá. Přesto jsem si řekla – No a co! Opravdu se pak rozpoutaly emoce, část lidí mě zcela zavrhla. Myslela jsem si, že ti, kteří rozvod prožili, se mnou budou souhlasit, a ti, kteří se nikdy nerozváděli, budou pochybovat – „že by až takhle hnusně“!? Jenže tudy hranice nešla. Liberálnější lidé knihu vnímali jako příběh lásky, konzervativnější jako příběh zrady.

V těchto případech je pravda často obojí. Až soukromá historie ukáže, jestli při nevěře šlo o avantýru z nudy nebo osudový vztah.

Tatínek ji snad ani nečetl, ale to mu nemám za zlé, zajímaly ho spíš detektivky. Maminka mě celou dobu odsuzovala, považovala můj rozvod za morální selhání. Jakmile však knížku přečetla, cítila jsem, že mě začala víc chápat, i když mě nepochválila. Věděla jsem, že by mě před případnými kritiky vášnivě hájila. Typická mateřská reakce.

Podle rodokmenu jsme několik století všichni sedláci. Vždycky jsme tíhli k půdě, jen já jsem se nějak vymkla. První moje revolta nastala až po třicítce, kdy jsem svůj život otočila naruby. Rodiče mě tehdy nabádali, abych myslela na děti. Byla to pro ně rána. Začala jsem cestovat a na nějakou dobu se stala černou ovcí rodiny.

Stejná jako teď. Lajna zůstává zachovaná. Nedělám si starosti s tím, co bude, a nezabývám se tím, co bylo. Vždycky jsem žila hodně přítomností, nebála jsem se nových věcí a rizika. Jen jsem se musela naučit vnitřní kázni. Bez ní je svoboda zničující. Nějaká rebelka jsem ale nebyla nikdy. Hodná a poslušná, z chování vždy jednička. Vyrůstala jsem se starším bratrem a dvěma bratranci, v dospělosti už mě mužský svět příliš nezaskočil.

No jo… atletika. Za Zbrojovku Brno jsem běhala překážky a dělala pětiboj. Všechno mi docela šlo, ale nijak zvlášť. Sportovní talent s nevhodnými morálněvolními vlastnostmi. Kdybych se do tréninku opřela, asi bych zazářila. Jenže mně se nechtělo, neviděla jsem v tom smysl. Taky nejsem nijak soutěživá. V sedmnácti jsem závodění nechala.

Jen rekreačně. Poslední měsíc jsem chodila denně deset kilometrů se psem, s labradorkou, která se jmenuje Kotě. Je to terénní pes, vydrží vedle mě celou cestu klusat, leze po skalách, brodí se potokem, přebíhá kmeny, trpělivě čeká. Obě to milujeme. A ještě pořád s mužem Martinem denně plaveme v řece. Začínáme v květnu a končíme v říjnu, i déle.

U Dukovan, máme tam nedaleko chatu.

Nebojte, Jihlavka nesvítí, je to jedna z nejčistších řek, kterou znám, a že mám s čím srovnávat.

Všechny velké. Zvlášť odporný je Mekong ve Vietnamu.

Nejdřív člověk hledá hlavně sebe, ale to brzo přejde. Potom chcete vidět místa, o kterých čtete v románu nebo je znáte z filmu, a také jsem si na věci potřebovala udělat vlastní názor. Teď se ráda vracím na stejné místo prostě proto, že už to tam znám. Pořád se to vyvíjí…

Obvykle předem nevím, do čeho lezu. Zajímají mě lidi, jak se chovají v různých podmínkách. Stanovila jsem si hypotézu, že jsme všichni zhruba stejní, jinak se chováme jen kvůli vnějším okolnostem.

Že to platí. Skoro všude narážím na lidi, kteří mi někoho připomínají. Na hlavě nemají rádiovku, ale turban nebo sombrero, ale životním postojem, názorem, založením, dokonce podobou jsou dvojníci někoho od nás. Týká se to i mne, potkávám se v buši, před jurtou i někde u iglú. Vždycky mě napadne, že kdybych tam žila, budu se chovat i uvažovat stejně.

Kdybych u nich žila pět let, už bych nikdy nic nenapsala. Reportáže vyžadují jistou míru povrchnosti, abych si vůbec troufla.

No jistě. Rozčilují mě schémata a klišé všeho druhu. Předsudky, kdy se už předem ví, jaké to kde je. Takže jsem trochu vzala za své poslání ta schémata rozbíjet. Když se například říká, že je islám nebezpečný, jedu se přesvědčit. A hledám i kladné stránky. Nepovažuji to za dobrodružství. Prostě normální zvědavost.

A kterého máte na mysli? Ne. Je mi všech těch bohů až líto, co všechno do nich lidi vložili a co všechno od nich očekávají.

Lidská psychika mě bavila vždycky, zvlášť ta ženská. Ne proto, že bych ženy považovala za kvalitnější než muže, to je další klišé. Jen je líp znám. Souzním s nimi, rozumím jim. Nejdřív jsem vztahy mezi ženami zkoumala a popisovala na cestách, protože se tam rychleji dostáváte k jádru, jenže ten způsob, jakým jsme cestovali, je hodně namáhavý. Cítím únavu, zmáhá mě to fyzicky, už nejsem zvědavá na nové pravdy, „materiál“ mám i doma. Bylo to fajn, dalo mi to hodně, ale stačilo.

Už je po smrti. Náš vztah byl spíš komplikovaný, žádné hollywoodské „mám tě ráda“ se v něm neobjevovalo. Závěr tomu také nepomohl, protože maminka trpěla demencí. Jsou to čtyři roky, ale ještě jsem se z toho úplně nevzpamatovala.

Osudy hrdinek nejsou skutečné, pravdivá je jen jedna postava, a to zrovna moje maminka, v knize babička Marie.

Četla a hrubě nesouhlasila. Měla spoustu výhrad, za kterými jsem však cítila jistou hrdost.

Ne staré, jen poněkud přezrálé. Už všechno vědí a už se jim nechce něco zásadně měnit. Jde o druhý díl tetralogie. První díl se jmenoval Romance na tři doby, hrdince bylo něco přes padesát, mé postavy stárnou se mnou. Začala jsem ve čtyřiceti, teď mi je osmapadesát.

Proč? Jen píšu o tom, co dobře znám. Není to kvůli zásluhám. Tetralogie se jmenuje Žena, růže, píseň, kost aneb Fena, kůže, plíseň, zlost. Tím chci dát najevo, že si ženy rozhodně neidealizuji.

Nevím. Napsala jsem tři scénáře, ale ten třetí už se nenatočil. Celý tým, se kterým jsem spolupracovala, se rozpadl, takže můj hlavní osobní motiv odpadl. Navíc jde o úplně jiný způsob psaní, mnohem nesvobodnější než próza. Ale třeba zase zatoužím po tvůrčí společnosti, těžko říct.

Pokud by to platilo, tak je omyl hybnou silou mého života. Série omylů, ale všechny zajímavé. Proč ne? Jde o pohyb. Jestli špatným směrem, už není tak důležité, protože směr můžete změnit. Nejhorší je přešlapovat na místě.

Protože tam máme všechny tři děti a vnoučata. Studovaly v Praze a už tam zůstaly. Petr (33) francouzštinu a ekonomii, co přesně dělá, se mi stále nepodařilo pochopit. Dcera Pavla (32) dokončila žurnalistiku a iberoamerikanistiku, je vedoucí sekce společnosti Člověk v tísni. O Lence (24) teď nějak ztrácíme přehled. Dodělala bakaláře na dokumentu na FAMU a mám dojem, že ještě přesně neví, kudy dál. Všechny děti odešly z domu v osmnácti, pokud chceme udržet a prohlubovat vztahy, musíme být blízko.

Nevím, jaké to bude, ale strach nemám, Praha mě baví. Bydlíme kousek od Vyšehradu, magického místa, které mám prochozené s kočárkem a kde se cítím šťastná.

Věcně uspěchaný, protože jsme prodávali velký byt v Brně, ponechali jsme si tam jen malou garsonku na přespání, kupovali jsme byt v Praze, oba rekonstruujeme. Od května do října býváme na chalupě v Dukovanech, střídaly se tam návštěvy, vnoučata, Martinova maminka, které je přes devadesát, dveře se netrhly.

Souhlasím s tvrzením, že nejvytíženější jsou ženy po padesátce – ještě pracují, často mají rodiče a obvykle už i vnoučata. V tomhle věku máte nejpestřejší sociální role – jste dcera, matka, babička, snacha i tchyně, manželka a občas i milenka. Je to zajímavá životní fáze.

Ještě se naučit hospodařit s energií. Nějak proklatě jí ubývá.

Ale bože, úplná blbost! Na tohle nevěřím, jde to mimo mě.

Jak řekl sir Alexandr Fleming – Všechno na světě je důležité, ale nic zase ne tak moc.