Článek
Téma přehnané politické korektnosti, která nám někdy zabraňuje pojmenovat věci pravými jmény, je tématem monodramatu, s nímž hostujete v pražském Divadle na Jezerce. To téma visí ve vzduchu. Umíte být ve správný čas na správném místě?
Spíš bych řekl, že mě nějaký čas pronásleduje to vědomí, že je už správný čas a pak se něco stane. Tohle je, řekl bych, spíš náhoda.
Náhoda?
No možná ne, i když tahle hra byla napsána před dvaceti lety. Teď si ji Jan Hrušínský vybral, oslovil mě a je to zrovna aktuální. Ale on je Shakespeare i po čtyřech stech letech celý aktuální a nadčasový, takže se nedivme, že je taková i dvacetiletá hra kanadského autora Marka Leirena Younga, nazvaná Shylock.
Je podle vás herec spíš tvůrce nebo interpret?
Myslím, že spolutvůrce. Radost, nadšení nebo bolest interpretuje každý jinak. Na to nejsou noty jako na housle. Jistá míra tvůrčí spoluúčasti na inscenaci i filmu bývá obvyklá. Je to tak u většiny lidí, jsou to občané, žijí tady a nemohou se ubránit věcem, které jim do života zasahují.
Jak do vašeho života zasahuje politická korektnost?
Zasahuje. Od toho se odvíjí způsob, jak komunikujeme.
My dva?
(rozesměje se) Ne, teď jsem otevřený a bez nějakých mimořádných korekcí. Měl jsem na mysli vliv na občanský život. A člověk je občanem vždy, za každé situace. A v každé situaci přichází ke slovu komunikace, která je nyní zabarvena politickou korektností.
Jak jste svoji touhu zasahovat do veřejného dění řešil za minulého režimu?
Pokud to šlo, tak prostřednictvím divadla a historických her. Tehdy hodně běžela podprahová komunikace s divákem. To fungovalo, ale už se to definitivně změnilo. Dnes už politická metafora nemá v divadelním životě místo. Teď už se vše může říct naplno a nic se neděje. Nicméně pořád hledáme slova, kterými se vzdalujeme od skutečné pravdy.
Například?
Eufemismy a věty opisující skutečnost, abychom se náhodou něčeho nedotkli. Abychom neublížili sobě nebo jiným. Je to jistý druh autocenzury.
e hře Shylock, kterou uvádí Divadlo Na Jezerce, je sám na jevišti bezmála dvě hodiny. „Hra je teď aktuální, téma politické korektnosti je ve vzduchu,“ říká.
To je extrém, jiným je krajně pravicová strana pana Kotleby, která zaznamenala úspěch ve slovenských volbách. Proč se to podle vás stalo?
Vidím to v několika rovinách. Jednou z nich je následek selhání výkonné moci v situacích, které měla řešit.
Můžete být konkrétnější?
Dám vám příklad: pokud přijde povodeň a to, co způsobí, se neuspořádá do původního stavu, ač to bylo slíbeno, lidé jsou frustrovaní. A rozzlobení. A když pak přijde třeba Kotleba s jeho hochy a tři dny pomáhají někomu opravovat dům, pak je nevnímají jako fašisty a extremisty. Nevnímají je jako ty, co mají holé hlavy, ale jako ty, co pomohli.
Nebo další věc, romské etnikum. Doposud se nenašel způsob vzájemného soužití k oboustranné spokojenosti. Jedni si stěžují na druhé a vzniká napětí a leckdy i konflikty. Nikdo to neřeší.
A pak někdo přijde a slíbí rychlé řešení. Ale rychlá řešení jsou radikální řešení a často nepřijatelná. Osm procent pro extremistickou stranu je zatím v demokratických krajinách obvyklý jev. Ve Francii je to dvacet procent, v Maďarsku mají Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko, zkráceně Jobbik, je pravicová politická strana, která má od voleb 2010 zastoupení v Maďarském parlamentu – pozn. red.) a v Česku zase komunisty, je mi líto.
Karel Gott se netají názory, že v pozadí politiky stojí skupiny mocných. Myslíte si to také?
Já ty konspirační teorie moc nemusím. Jsou tak různé, že pravdivá pravděpodobně nebude ani jedna. Tvrdilo se, že za sametové revoluce jsme se domluvili s komunisty a estébáky. Tak o tom nic nevím. Ani o tom, jestli to dopadlo tak, jak chtěli.
Nu, teorie jsou různé a všechny jsou stoprocentně garantované. I když snahy jistě byly různé, nemyslím si, že to vyšlo těm, kteří byli domluveni. A jelikož jsem byl na čele tohoto pohybu, vím, že se mnou se nikdo nedomluvil, a ani s těmi, co byli kolem mě.
Ve filmu Agáva jako stavitel Hampl, který má problémy se svou mladou ženou Naďou (Kateřina Šafaříková).
Extremismus je jedním z témat hry Shylock, při které jste, mimochodem, sám bezmála dvě hodiny na jevišti.
Ano. S malou pauzou. Hra se týká i další podstatné věci, a tou je přepisování historie. Mark Twain, jeden z nejoblíbenějších autorů své doby, je dnes rasista, neboť použil slovo negr v Huckleberrym Finnovi.
Shakespeare taky nevěděl, kam se bude vyvíjet společnost, když v Kupci benátském stvořil postavu Shylocka, Žida, který chce svou libru masa. Netušil, že bude holocaust. Musíme vnímat, že to je umělecké dílo, a neříkat, že je to antisemitismus. Protože to skončí pálením knížek a obrazů a to už tu bylo. To je extrém.
Debatujete s diváky a odříkáváte spousty textu. Máte rituál, jak se to množství naučit?
Ne. Prostě je třeba se to naučit větu po větě a znát význam. Když pak vypadne slovo, mohu se zorientovat podle toho, co chci říct, a divák to ani nezjistí.
Ulevilo se vaší rodině, že se už věnujete jen umění?
Nepochybně ano. Už v roce 2002, kdy jsem odešel z politiky. Před dvěma lety žena trnula, že se povedou prezidentské volby nebo ty na primátora Bratislavy, kde jsem kandidoval. Z jejího hlediska naštěstí to vyšlo tak, jak to vyšlo.
Ale pro mě to je, a možná mi nebudete věřit, taky úleva. Ale nemohl jsem tuhle šanci nenabídnout. Protože jsem vyhrál prezidentské volby v Bratislavě, primátor už byla další povinná jízda. Nejsem však kariérní politik.
Byl jsem třikrát ve vládě, ale funkce byla vždy jen prostředek, nástroj, jak něco udělat. Na druhé straně, kdyby to vyšlo, nenatočím filmy jako Zádušní oběť nebo Agáva. Nemohl bych dělat divadlo s Milanem Lasicou, a to by mi scházelo. Nepotřebuju být slavný, ani mít peníze. Tyhle pocity jsem nechal za sebou, když mi bylo zhruba pětatřicet.
Rozmlouvala vám prezidentské volby vaše žena?
Byli proti, syn i manželka. Působil jsem třináct let v politice, věděli tedy, o co jde. Ale žijeme spolu čtyřicet let, takže si umíme vyjít vstříc. Kompromis je nutný, ale když je to zapotřebí, udělám to, pro co se rozhodnu.
S manželkou Eugenií jsou svoji již 40 let. Ačkoli z jeho kandidatury na slovenského prezidenta nebyla nadšená, k volbám ho doprovodila.
Byla to pro vás nová výzva pustit se v sedmdesáti do monodramatu?
Ano, nicméně se nebojím nových věcí. Jsem debutant. (směje se) Mohl jsem to vzít nebo odmítnout. Přečetl jsem si to a dlouho přemýšlel, je to opravdu hrozně moc textu. A jsem na něj sám. Myslím, že už další monodrama vyhledávat nebudu. Je to i fyzicky náročné. Zprvu jsem chtěl zkoušet dvakrát denně, ale ukázalo se, že to prostě nepůjde.
Už jsem dělal spousty těžkých věcí, ale vždy jsme byli minimálně dva. Třeba v Picassovi s Vilmou Cibulkovou. To byly taky odehrané stovky hodin, ale je rozdíl mít půlku času, a když už si na jevišti nedat pauzu, tak aspoň nemluvit. A mít inspiraci od partnera. Vést monolog hodinu třicet čistého času je těžká práce. Netušil jsem, co mě čeká, že budu debutant. Ale v sedmdesátce je načase začít!