Milan Kňažko: K moci nemám erotický vztah

Podněty přicházely roky. A já je roky odmítal. I kvůli rodině, které jsem se v době mého předchozího politického působení nevěnoval tolik, kolik bych si přál. Ale tentokrát podněty natolik zesílily a natolik se změnila situace, že jsem se rozhodl si tuto šanci vytvořit.

Všechny okolnosti kolem mé kandidatury na prezidenta se krystalizují už několik měsíců. Situace na Slovensku se totiž zásadně mění. Začíná tak trochu připomínat velmi nepříjemnou nedávnou minulost, tím myslím vládu jedné strany. Nezávislé výkonné, a často i kontrolní instituce se dostávají pod její vliv.

Těch případů je tolik, že jsem přesvědčený, že je třeba, aby prezident byl opravdu nezávislý. Aby se mohl rozhodovat podle toho, co je a co není prospěšné pro zemi, a ne pro politické strany. A hlavně aby vstoupil jako další, nezávislý partner do politické diskuse. Protože demokracie potřebuje diskusi mezi vládnoucími institucemi a představiteli opozice a nezávislými. To je základní princip architektury demokracie, který je ale teď na Slovensku dost narušený. Státní instituce jsou personálně propojené a pracují pro jednoho člověka. Staly se jakýmsi ústředním výborem jediné osoby.

Mám na mysli samotného prezidenta, který se netají tím, že je jakoby člen strany Směr a který podléhá předsedovi této strany.

Jistě. Ale to není všechno. Na post šéfa generální prokuratury byl nedávno odmítnut již právoplatně zvolený kandidát opozice. A dostáváme se do situace, kdy výkonná moc kontroluje sama sebe. A soudí ji soudní moc, která taky ani zdaleka není nezávislá. To jsou poslední kapky, které ve mně vzbudily, řekl bych, až nevyhnutelnost, abych předložil svou kandidaturu.

Předně si myslím, že je třeba tento trend nekonfliktním způsobem zastavit. Chtěl bych, abychom se kvalifikovanou polemikou vrátili k principům, ke kterým se sice oficiálně hlásíme, ale které se tím vším, co jsem vyjmenoval, jednoznačně porušují. To jsou hlavní důvody mé kandidatury.

A pak je tu další věc: na Slovensku se znovu vytvořila jakási mlčící většina. Lidé na základě zkušeností zjistili, že rovnost před zákonem neexistuje. Že odbornost není víc než stranická příslušnost. Učinili zkušenost, že i když vícenásobně prosazovali svoje práva a žádali spravedlivé řešení, nedostalo se jim satisfakce. Upadli do letargie, lhostejnosti a mají pocit, že pozitivní změna beztak není možná. Ta mlčící většina potřebuje hlas.

Nejvyšší státní představitelé o tom vědí, musí to vnímat, pokud mají aspoň trochu cit pro demokratický vývoj, ale mlčí. Protože to vyhovuje těm, kdo je platí. Tady je třeba říci, že slovenská politika je propletená s finančními zájmy. A to ještě mnohem víc než kdykoli jindy, neboť to existovalo i v předcházejících obdobích. Ale teď je to propojené surově, a navíc je to považované za normální. A já si myslím, že to normální není a že je třeba ty věci pojmenovat. Že je třeba se zastat slabých.

Mám zkušenosti, že dokonce ani ti, co něco znamenají, se nedovolají svého práva. Tak pak si kladu otázku, proč jsme na těch tribunách stáli, když se dnes zpochybňuje i samotný fakt, že existoval listopad 89.

Ano. To je oficiální výrok předsedy vlády, který prohlásil, že si nevšiml, že nastala nějaká změna. A když tohle prohlásí premiér, že si nevšiml listopadu, pak si myslím, že to je případ vážný a nejen politologicky. Protože to by bylo možná i na odbornější diagnózu.

Nechci, aby mě nominovala jakákoli politická strana. Myslím si, že selhali ti, co jsou vlevo i vpravo a měli by z politiky odejít. Slovensko se dokázalo už několikrát dostat z marasmu, nejen v roce 1989. Ale pokud má vzniknout nějaká nová šance, pak se ti, co selhali, musí odporoučet.

Otevřel jsem transparentní konto. Máme mnoho dobrovolníků, kteří se přidávají prakticky každý den. Pracujeme i přes sociální sítě a internet. Chci chodit mezi lidmi a setkávat se s nimi. Mám nějakou minulost a někdo s ní nemusí souhlasit. Ale v každém případě jsem čitelný. Lidé si mohou najít, jak jsem se zachoval při pádu totality a při dalších klíčových událostech. Za mě hovoří moje postoje v situacích, kdy bylo třeba srozumitelně říct ano či ne a zdůvodnit to.

Nechci nic přikrášlovat a z pozice nevelkých ústavních kompetencí prezidenta nechci dávat nesplnitelné sliby. Ty jsem dával jako politik v politických stranách, neboť ty na nich stojí. A neříkám, že to je špatně. Protože je někdy dobré o něco víc slíbit, než se dá splnit.

Ale jsou tu jisté hranice. Tak jako v reklamě. Výkon je vždy o něco horší, než se slibuje, ale výrobky by neměly být šmejdy. A ty nejsou jen v oblasti spotřebního zboží, ale i v politice. Mám na mysli politické strany, které vědomě a několikanásobně víc nabízejí, než dokážou splnit. Například jistoty v politice. To je přece absurdní.

Nemám rád konfliktní situace, jsem pro kompromis, dohodu a hlavně pro respektování svobodných voleb. Spolupráce s politickými činiteli je samozřejmostí, ale ne za cenu porušování demokratických pravidel. To pak nejsou kompromisy, ale spolupachatelství. Chtěl bych poukazovat na to, jak si chránit svá práva, především ta občanská. Chtěl bych toho docílit podporou a vytvářením pravidel, aby občané stát co nejmíň potřebovali. Aby se o sebe mohli postarat sami.

Z pozice prezidenta bych si dobře rozmyslel, který soudce bude osobou, která může přispět ke zlepšení současného stavu. Tam může prezident sehrát velkou roli. Může pojmenovávat věci, které nesouvisejí s demokratickým vývojem, nemlčet a neukazovat se jen při sportovních a kulturních událostech. A pak je tu oblast diplomacie. Chtěl bych být prvním velvyslancem Slovenska, a to nejen oficiálně. Chtěl bych vytvářet dobré mezinárodní vztahy i osobně, protože i na tom je založena zahraniční politika.

Určitě ne zastrašující sílu své armády ani svůj automobilový průmysl. (usmívá se) Evropa je bohatá svou různorodostí, je to jedna velká mozaika rozdílných kultur. Existuje mnoho programů, jak je pěstovat. Slovensko může zaujmout svou kulturou a myšlenkami. To je třeba rozvíjet a prezentovat, protože kultura a umění jsou naše vizitka. To má větší vypovídací schopnost o naší kulturní civilizaci než jakýkoli výrobek. Přál bych si, abychom se stali navštěvovanou zemí, zajímavou pro ostatní. Tam ještě máme rezervy.

To je specifický problém a je v něm třeba oddělit fakta od mýtů. Tak nejprve ta fakta: že Mečiara někdo objevil a nabídl mu funkci ve vládě národního porozumění, to jsem nebyl já. Já byl tehdy v Praze u Václava Havla jako poradce. To, že Mečiara někdo nominoval do volební kampaně, to jsem taky nebyl já. To, že ve volbách uspěl, je také fakt, a ne mýtus.

Naším centrem hnutí Veřejnost proti násilí byl takřka jednoznačně zvolen za předsedu vlády. Že měl každý týden projev víc než desetiminutový a získal si nebývalou popularitu, není možné vyčítat mně. Mýtus je, jak jsem mu hrozně pomohl, když jsem na jeho podporu vystoupil v televizi. U toho se zastavme. A připomeňme fakt, že on tehdy byl mnohem populárnější než já. Už jsem ho nemohl zpopularizovat více.

Abych to shrnul, někdo vypustil džina z láhve a já to nebyl. Já jen veřejně oznámil, že někdo se toho džina snaží dostat zpět. A že s tím nesouhlasím. A to je celé. Kdybych to měl udělat znovu, při tom stupni poznání jako tehdy a při informacích, které jsem měl, udělám to.

Pochopitelně mohu být taky generálem po bitvě. Kdybych měl to poznání, co mám dnes, nebo už tak dva roky po tom, co jsem se k Mečiarovi dostal blíž a pomohl mu založit HZDS, jednal bych jinak. Tehdy jsem také z HZDS vystoupil. Oznámil jsem veřejně, že lež se stala pracovní metodou předsedy strany, a označil ho za patologického lháře. To nikdo přede mnou a ani dlouho po mně neudělal.

V roce 2002 jsem odešel z politiky, protože jsem si myslel, že už nejde o tolik, že mnohé věci jsou za námi. Dnes jsem zjistil, že to není pravda. Že jde znovu o hodně.

Odpovím vám tak, že to pro někoho může vyznít jako bonmot, ale pro mě je to pravda. Když jsem se na jaře 1990 vrátil z Prahy, představili mi Mečiara jako úžasného a výjimečného člověka. Někdo dokonce tvrdil, že to je génius. Mně trvalo rok a pár měsíců, než jsem se přesvědčil, že nemají tak úplně pravdu.

A za druhé jsem pro zánik mečiarismu udělal více než pro jeho vznik. Nechci se omlouvat, že jsem tehdy jednal tak, jak jsem jednal, protože jsem byl přesvědčený, že je to tak správně.

A ještě jako dřevorubec. To už předtím, o prázdninách na střední škole. Víte, sociální problematiku jsem se nemusel biflovat z knih. A vím, co je manuální práce. Sociální cítění se nemusím učit.

Ano, ten moment zmiňuju v knize, kterou jsme napsali s Jánem Štrasserem a jmenuje se Nosím v sobě mnoho jizev. Tehdy jsem měl vlasy na ramena, které mi stříhali na buzerplace v kasárnách a plukovník na mě vřískal, že jdu o šest dní pozdě. A tak jsem napsal, že je opravdu velký rozdíl mezi noční Paříží a nočními Levicemi. A to je pravda.

Ještě předtím jsem podepsal petici za propuštění politických vězňů, kteří se provinili tím, že položili kytice k hrobu zavražděných dětí za okupace.

Ano, měl jsem jen své osobní nepříjemnosti, jako že mi třeba sebrali pas. A lámali mě na spolupráci s StB.

V sedmdesátých letech. Točili jsme v Bulharsku film Nevěsta s nejkrásnějšíma očima a já tam měl drobný střet s policií.

Řekli mi, že mě už nikam pouštět nebudou, ale že když budu spolupracovat, cestovat budu, a dokonce mi dají diety. Odpověděl jsem, že jsem se v Bulharsku nechoval vhodně, tak ať už mě tam tedy nikdy nepustí, ale návštěvy zbytku světa ať laskavě ponechají na mém rozhodnutí. S tím ale nesouhlasili.

Tak to šlo pár měsíců. Já už vyměnil byt, který jsem měl v Bratislavě, za garsonku, protože jsem chtěl emigrovat. Věděl jsem, že když jim to nepodepíšu, nastane problém. Ale pak se něco ve mně zlomilo a řekl jsem si, že nebudu utíkat z vlastní země. Estébákům jsem oznámil, aby zapomněli na můj podpis, ale že kdyby někdy chtěli lístky do divadla, tak ať se zastaví. Dva týdny nato mi sebrali pas.

To ano.

Když mi kamarád donesl Několik vět, nic extra jsem na tom neviděl. Kdyby si to dnes někdo přečetl, žasl by, protože tam šlo o základní lidská práva. V tom čase to ale bylo jinak. Nechal jsem to být, ale když jsem se novinách dočetl, jak odsuzují moje kamarády, kteří podepsali, Bartošku, Bolka Polívku a další, za něco, co ta petice vůbec neobsahovala, tak jsem ji podepsal taky. A pak to začalo.

Dostal jsem zákaz do rozhlasu. Tehdy byl Julo Satinský zlatý, protože ani on nechtěl kvůli mému zákazu pracovat pro rozhlas. Pak to zmírnili, řekli, že mohu hrát, ale ne účinkovat v relacích, kde bych mohl projevit vlastní názor.

Pak byl týden československého filmu v Barceloně a Madridu a z šesti českých nominovaných filmů já hrál ve dvou z nich hlavní roli. Co s tím, po podpisu Několika vět? Bylo jasné, že bych měl do toho Španělska jet, ale přehazovali si mě jako horký brambor. Češi tvrdili, že mi mají cestu zaplatit Slováci a naopak. Tak jsem se nabídl, že si to zaplatím sám. To odmítli. Poznal jsem, že není v zájmu socialistické vlasti, abych vycestoval.

Hlásil jsem se tedy několikrát u ministra kultury a několikrát mě nepřijal. Tak jsem vzal tu rouru a položil ji na stůl sekretářce s tím, že nechci být nositelem něčeho, co se necítím být. Napsal jsem pak otevřený list vládě, straně a druhý den to bylo na Svobodné Evropě. Pak naštěstí přišla revoluce.

V roce 1972 jsme se potkali na párty při příležitosti inscenace Faust a Markéta. Václav mě seznamoval s Prahou. Potom jsme se dlouho neviděli, jen občas. A pak 18. listopadu.

Byl jsem zrovna v Praze na vystoupení, které se jmenovalo Herecký koncert. Účinkovali tam i Kačer, Kolářová, Preiss, Štěpánková a další. Jedno představení začínalo ve čtyři a druhé v půl sedmé. Jenže ve dvě už pod vlivem událostí předchozího dne zasedali ředitelé pražských divadel a o čtvrté se rozhodli, že jdou do stávky. V půl páté s tím přišli Kratina a Křižan. Tak jsme sepsali naše stanovisko, které navazovalo na rozhodnutí DAMU a divadel, a přidali se tak ke stávce. Večerní představení už se nehrálo.

S Václavem jsme se potkali v jednu v noci v realistickém divadle v takové malé místnosti u záchodků. Tehdy mě upozornil, že 10. prosince na den lidských práv bude na Palackého náměstí demonstrace, že přijde možná i 40 tisíc lidí, tak ať si připravím projev. Že bude na Letné 750 tisíc lidí, tehdy ještě jasné nebylo.

Velmi otevřený a přátelský. Panovalo mnoho mýtů, že jsme se pohádali a já u toho rozbil benátské zrcadlo, ale nic takového se nikdy nestalo. Ač jsme se názorově ne vždy shodli, vždy jsem si ho vážil. Setkali jsme se i na natáčení filmu Normal, kde jsem hrál já i jeho manželka Dáša.

Ano. Snad nebude nutné použít zkušenosti ze scénáře. (usmívá se)

Čas ukázal, že to byl dobrý krok. Podstatné jsou vztahy a ty jsou mezi námi lepší než kdykoli předtím. Jsem pořád čechofil, mám českou kulturu rád, v Čechách žijí dva z mých tří synů, takže mám k vaší zemi blízko. Všeobecně nemám rád politiky, protože jsem se mezi nimi pohyboval, ale nyní jsou dobré vztahy i mezi nimi, což tak vždy nebylo.

Ano, a jsem hrdý na to, že kritiky byly dobré a že jsme se s tou hrou dostali do užšího výběru na divadelní cenu Thálie. Když jsem se dočetl, že moje čeština je perfektní, byl jsem moc rád, protože, jak už jsem někde poznamenal, Vilma Cibulková hovoří česky taky poměrně slušně. (směje se)

V odpovědi se musím vrátit až do doby, kdy jsem vrátil zasloužilého umělce, protože tehdy jsem si to v sobě musel vyřešit. A bylo to velké dilema. Ti, co nezažili socialismus, si to už nedokážou představit, ale vrátit titul zasloužilého umělce bylo nebývalé. Lidi udělali mnoho věcí, aby ho získali, ale aby ho vrátili? To se nestalo v celém socialistickém bloku.

Takže, kdyby nepřišla revoluce, zcela jistě bych už nikdy nemohl hrát. A když jsem byl po roce 1989 v politice, nehrál jsem sedm let. Takže abych to shrnul: pokud uspěju, skončím za deset let a pak znovu začnu s herectvím, neboť budu mít celý život před sebou. (usmívá se)

Na začátku byli kategoricky proti, protože vědí, co politika znamená. Neměl jsem kvůli ní na nejmladšího syna tolik času, kolik bych si přál. Postupně však mé rozhodnutí akceptovali, manželka dokonce přinesla několik podpisů pro mé zvolení.

To v mém případě nehrozí. Dost na tom, že mi tolerovali mé předchozí působení v politice a teď zas to, co cítím jako nutnost.

Musí to být v první řadě služba. Je ale legitimní, že je třeba mít moc, aby se dalo něco prosadit. Nechci, aby to vyznělo neupřímně, ale pro mě osobně moc neznamená nic a nemám s ní žádný problém. Vyzkoušel jsem si už mnoho funkcí, které jsem dobrovolně opustil, a tak mohu říct, že k moci jako takové erotický vztah nemám.