Milada Karasová: Ráda se teď dívám na chlapy

Jsem naprosto spokojená a děkuju tomu nahoře, že všechno pěkně klape a funguje. Celá rodina je zdravá, což je alfa omega. (klepe na dřevo)

Svoji agenturu jsem prodala před pěti lety a vůbec se mi nestýská. Když potkám na ulici hezkou dívku, ráda se na ni podívám, ale dodržuju své heslo a už ji neoslovuju, neobtěžuju. Dokonce můj muž tuhle přišel s tím, že ví o jedné krásce - a já mu docela ostrým tónem odpověděla, že mě fakt nezajímá.

Vůbec. Naopak se teď ráda podívám na chlapy, což jsem nikdy nedělala. Mám to doma povolené a užívám si. Ale už jen to koukání… Hlavní je umět se smát a radovat. Stárnutí je součást života, všichni stárnou, tak proč se tomu nějak zoufale bránit.

Jdu právě ze schůzky, kde jsme dolaďovali akci, která mě napadla při oslavě šedesátin jedné kolegyně. Její manžel pozval nás, bývalé modelky, na takový hezký večírek, přišlo asi padesát žen. Měla jsem ohromnou radost, s řadou jsem se potkala po letech - a zjistila jsem, že ty baby jsou pořád hezké, s pěknými zadečky, žádné žížalky.

Většina přiznala, že by si někdy docela s chutí zapředváděla. A ve mně uzrál nápad udělat remake - přehlídku žen vyššího věku a různých velikostí. A protože k nám patří Lucerna, sejdeme se právě tam. Oslovila jsem nějaké firmy, návrháře i zpěváky, všichni na to slyší… Nebude to večer o oslnivém mládí, ale o použitelné inspiraci pro každou ženu.

Motám se taky kolem akce k výročí Karla IV., které bude napřesrok, a pracuje na ní můj muž. Pomáhala jsem mu i s výstavou Šlechtické poselství na Pražském hradě, pořád je něco.

Děkuju. Přiznám se, že než bych se zajímala o drahé krémy, snažím se hodně sportovat. Cvičím pět Tibeťanů, v zimě běžkuju, naposled s partou o dost mladších kamarádů v Jizerkách. Ale dala jsem to, s plícemi na dlani, a měla jsem z toho moc dobrý pocit. Teď přes léto pro změnu vymýšlím výlety na kole. A chodím třikrát denně na procházky se psy…

Jinak fakt nic nedělám. Když mi zemřel bratr, zařekla jsem se, že nebudu provokovat Pánaboha nějakým rolováním kůže a zbytečným vylepšováním. Zatím odolávám. Jen jsem si před lety nechala udělat víčka, což beru jako skoro automatickou věc, krásně rozsvítí oči. Žádné liftingy ani nitě, ne!

No… že bych dodržovala ideální životosprávu, to ne. Dnes jsem snídala párky. Ale je pravda, že se člověk s přibývajícím věkem logicky posouvá, vnímá víc své tělo a nejde proti němu. Takže si hlídám vitamíny - i kvůli kostem, ráno si dám čerstvou šťávu, frešíček, omezila jsem kávu a spíš piju čaj. Ubrala jsem taky alkohol, i když miluju slivovici a víno.

Zjistila jsem, že mi nejvíc chutná to, co roste v našem pásmu v daném období. Dřív jsem byla v zimě pyšná, že konečně máme jahody nebo rajčata, dnes si je nekoupím. Ale občas si ráda zahřeším a nedělám si žádné výčitky, takový hemenex na rozjezd dne je skvělý!

Mně na to opravdu funguje pohyb. Začala jsem ještě chodit na step a břišní tance, jsou dobré na záda. Od všeho kousek. Ale nebojte, někdy jsem i v klidu. Studuju Univerzitu třetího věku, dějiny umění a hudby. Doháním, co jsem nevěděla ze školy, a moc mě to baví.

To je moje největší role, tu mám nejraději! Matylda už je velká holka, chodí do třetí třídy v Česku a na Sardinii, protože žije s maminkou, mojí dcerou Denisou, napůl tam a tady. Jsem rozmazlovací babička, ale dovedu být i přísná a hlavně sportovní. Učím Matyldu, že se nemá bát, hodně spolu blbneme, lezeme po stromech. Říkají, že je moje druhé já. Denisa je spíš opatrná.

Je dlouhá, hezká, má dlouhé nožičky, ráda se parádí… Něco už fotila, dělala pár přehlídek pro Tonak a vloni měla točit film, dokonce hlavní roli, což jsem jí zkazila, protože agentura jí nedala pořádnou smlouvu. Malá to obrečela, ale ozvala se moje profesní deformace. Pokud by se vydala v mých stopách, moc bych jí to přála, je to škola života. Mnoho se naučí, může cestovat, vylepšit si jazyky…

Je velmi komunikativní a tvrdohlavý Beran, neměla by se ztratit. Za chvíli se přihlásí puberta, tak pro ni chystám malé proškolení v ženských záležitostech, ve kterých ji můžu vést. Babička to má jednodušší než máma.

Jako úplně mlaďounká. Ale pak se nasměrovala na cestovní ruch. Stará se o italské turisty u nás a naše na Sardinii, kde navíc pečuje o nemocnou tchýni. Kdo ví, možná se holky nakonec vrátí natrvalo do Česka.

Je škoda, že se dnes lidi neberou tolik jako dřív. U nás dvou to samo vyplynulo. Příbuzní nás už dlouho hecovali, ale já se k tomu neupínala. Až Michal písemně požádal o mou ruku Denisu… A dnes jsem ráda, náš vztah je ještě hezčí, líbí se mi říkat místo přítel manžel. I pro něj je to změna, nebyl nikdy ženatý a najednou získal rodinu. Smála jsem se, že neumře svobodný. Svatba byla jeden velký happening, sto dvacet lidí…

Tituly beru s nadhledem. Je pravda, že manželovo celé jméno je Michal Dujka z Bubnů a koupil malý lovecký zámeček Hájek u Polomu, který kdysi patřil rodině Kinských. Je chráněný památkáři a zatím tam nejezdíme, protože se rekonstruuje. Rozvodnil se blízký potok a voda z rybníka nás trochu vyplavila.

Ale je to nádherné prostředí, absolutní ticho, lišky tam dávají dobrou noc. Takže se těším. Samozřejmě bych tam nemohla bydlet nastálo. Jsem rodilá Pražačka a potřebuju mít kolem sebe život, kulturu, lidi. Jsem schopná utéct tak na měsíc - a už koukám, kde se co děje.

Poznali jsme se na jedné svatbě, kde jsme vedli lehce ovínění poněkud nevybíravý dialog. Michal má specifický suchý humor, je strašně chytrý a vzdělaný, což mi imponuje. Navíc má duši a srdce, a když jsem měla problémy s maminkou, moc mi pomáhal.

Vůbec pomáhá na všechny světové strany - i na vlastní úkor. Měl by být sobečtější a věnovat trochu energie sobě. Máme vyrovnaný vztah, ale hlavně: nechává mě žít! Jsem svéráz a potřebuju svůj prostor, volnost. Nevadí mu, když jedu kamkoliv, stýská se mu, ale neudělá mi žádnou scénu.

Všechno do sebe zapadlo jako skládačka.

Absolutně. Třeba na horách lyžuju a on jde na procházku nebo si čte. Vidí, že jsem šťastná, že mám pohyb, a je taky spokojený. Nikdy nebyl velký cestovatel, bál se létat, tvrdil, že mu to stačí v televizi. I tak věděl o každé lokalitě víc než já.

Já nemám jeho vědomosti, ale potřebuju si vše osahat a očichat. Až k mým šedesátinám tu fóbii překonal a letěl se mnou do New Yorku. A teď tvoříme dobrou dvojku.

Průběžně to sleduju, máme pořád hezké holky. Na Miss byla letos dokonce zajímavější děvčata než před pár lety. Můžeme světu stále nabídnout vysokou kvalitu… Od doby mého předvádění se všechno změnilo.

My se musely samy líčit (řasy krémem na boty, místo makeupu maurský krém), česat, nosit si pytle s oblečky, v tašce bílé a černé boty, prádlo a natáčky, nikdo nás neučil chodit, radily jsme si navzájem. Dnes přijdou modelky k hotovému.

Mě objevil v sedmnácti fotograf Milan Šára, ale modeling mi nic neříkal, já chtěla být vojandou. Bratr prohlásil, že jsem se zbláznila, že budu poduška všech! Tak jsem se na vojnu vykašlala a šla předvádět. Dělala jsem reklamu na mléko, aerolinky, punčocháče… Nikdy jsem to moc neprožívala, bylo to moje hobby. Až jsem vyhrála konkurz do ÚBOK.

Tak to mám se vším. Vím, že funguje síla myšlenky, ale když na něco trochu kašlete a berete to zlehka, samo vám to přijde. Zatímco když něco moc chcete, taky to přijde, ale komplikovaně a už z toho nemáte takovou radost. Já dělám všechno s lehkostí bytí.

Neměla jsem takové ambice. Po ekonomce jsem byla na prázdninách v Německu u přítele a zvažovala, jestli nemám zůstat venku. Vrátila jsem se kvůli rodičům. Pak jsem začala chodit do jazykovky a seznámila se s prvním mužem, který mě tlačil do svatby.

Roku 1971 jsem se vdala a o rok později porodila dceru. A protože muž pracoval v bance a mohl jezdit do ciziny, poznala jsem s ním i kus světa. Ameriku, Japonsko… A vozila si hezké hadříky a šminky, to byl pro modelku poklad. Šmelily jsme mezi sebou, tady nic nebylo.

Muž byl o dvacet let starší, což jsem začala záporně vnímat až po třicítce. Byl velmi chytrý, naučil mě spoustu věcí i v byznysu, nikdy mi neubližoval. Ale chyběla mu citová stránka, empatie. Přitom byl pyšný, že jsem manekýna, a chlubil se mnou, byla jsem jeho hračka. Měla jsem se s ním dobře, drahé auto, luxusní byt… Nikdo nechápal, proč se rozvádím, ale já musela. Mám ráda hezké věci, ovšem moje hodnoty jsou jinde. Zůstala jsem sama s dcerou.

Správný chlap pro mě se musí umět smát a dávat najevo emoce. Je fakt, že jsem na takové měla kliku. Po rozvodu jsem žila deset let s mužem, který pracoval v Čedoku a byl velký sportovec, taky jsme hodně cestovali… Vždycky se mi líbili blonďáci s jiskrou, vizuálně jsem měla slabost pro pěkný krk a ruce. Jinak byl každý úplně jiný: s prvním jsem získala zkušenosti, druhý byl spíš pro zábavu a třetí je na život.

Do šestatřiceti, pak jsem přesedlala na průvodkyni. I když jsem ještě vypadala slušně a měli mne myslím rádi, protože jsem nebyla komplikovaný člověk a byla se mnou legrace.

Ale zapracoval osud: Zora Stoklasová z ÚBOK mě nasměrovala na francouzskou agenturu Madison Models, která hledala „skauta“ - ženu vyhledávající hezké dívky. A tak jsem to rozjela, obíhala jsem diskotéky, přehlídky. V podstatě všechny slavné české modelky prošly mýma rukama.

Třeba Evu Herzigovou, která přišla na casting, a protože ji nebavil, chtěla odejít. Moje francouzská šéfová zařvala: Chyť ji! A bylo. Danielu Peštovou jsem zahlédla v kině tři řady přede mnou, měla nádherný profil - a celý film jsem hlídala, aby taky nezmizela. Smutné bylo, že když jsem ji vypravila do světa, její přítel mi vynadal, že jsem jim zničila vztah.

Pak přišla Jarka Rytychová, Pavlína Němcová… Oslovila jsem i Kateřinu Brožovou a Evu Vejmělkovou, jenže daly přednost herectví. Ani povahově by to asi nefungovalo. Hlavní totiž nebyla klasická krása, ale spontánnost, pěkná pusa, zuby a dobrá výška a postava. I když na té se dalo hodně zapracovat. Nejvíc se poznalo po vylezení z bazénu…

Určitě! Řekne se: totáč byla strašná doba. Ano, měla tisíce vad, ale já jako Karasová jsem si ji užila se vším všudy, měla jsem nádherné mládí a skoro žádné starosti. Hodně jsme flámovali. Dnešní dvacetiletí vylezou ze školy a musí se ohánět, současnost je opravdu přísná a krutá.

Důležité je mít se ráda, udělat si chvilku na cvičení, kosmetiku, cokoliv… Neuznávám větu: já nemám čas. Protože když bude žena spokojená, přenese to i na okolí. Už hodně žen to umí. Stejně tak se vyrovnají západním cizinkám v oblékání.

Pařížanky, které mívaly šmrnc, mě teď zklamaly, zdají se mi ukoptěné a tmavé. To mi jsou skoro milejší bláznivé Američanky v růžových šortkách, ale vysmáté.

Problémem u nás zůstávají vlasy a líčení, dost žen na to kašle, přitom stačí málo! V každém časopise o tom píší a nabízí se spousta stylistů a vizážistů. Jenže někteří jen vydělávají na lidské důvěřivosti, přicházejí třeba s barvami, které jdou k různým typům, což je hloupost. Jde o to, jak se žena cítí a vnímá. Mně říkají, že nesmím nosit žlutou, ale já ji miluju a sluší mi.

Samozřejmě bych chtěla mít krásné, mladé tělo. Jako holka jsem toužila mít větší prsa, každý má nějaký mindrák. A ráda bych se dozvěděla fůru věcí, na které už nebudu mít čas.

Jen žasnu, kolik renesančních lidí, kteří pořád něco dělají, žije kolem. To mě dostává do kolen. Moc ráda bych taky viděla Austrálii a jižní Afriku… Bývalá tchýně mi řekla: Dokud tě to baví, žij na plné koule, protože pak se to ze dne na den zlomí a zjistíš, že máš peníze na všechno, ale nemáš chuť na nic.