Mikolas Josef: Nejsem fanda sociálních sítí. Skutečné hodnoty jsou jinde než v telefonu

Tím hlavním důvodem, proč jsem šel hrát na ulici, bylo, že jsem zkrachoval všude jinde. Bylo mi už osmnáct a hodiny tikaly čím dál hlasitěji. Vyhodili mě z umělecké školy a málem také ze střední školy, a to paradoxně kvůli hudebce. Už tehdy jsem ale věděl, čeho chci dosáhnout, kde začít a jaká cesta k tomu povede.

Na ulici mě tak přivedla zejména touha ztratit trému. Ulice v tomhle směru umí být občas dost tvrdá. Dalšími důvody bylo vydělat si na živobytí a první produkce. Obojí se mi tímto způsobem jakžtakž dařilo.

Díky hraní na ulici jsem se dostal do nahrávacího studia, kde jsem nahrál první písničky, které mě přiblížily k lidem a pak i k těm, kteří mi byli schopni v něčem pomoct.

Jako první s tím přišel Nikodem Milewski, který mixoval a masteroval (to jsou procesy dokončování nahrávek v hudebních studiích) moje písně Lie to Me nebo Me Gusta. Zavolal mi a naznačil, že Eurovize je něco, co bych měl zvážit. A to rok předtím, než jsem se k Eurovizi vůbec přiblížil.

Vždy jsem byl přesvědčený o tom, že každé vystoupení umělce by mělo být brutální, a je jedno, zda zpíváte v metru pro 10 lidí, nebo na Eurovizi. Bez toho se jednoduše z toho metra nikdy nedostanete.

Musím říct, že modeling mě ironicky k módě vlastně moc nepřivedl. Naopak jsem tenkrát měl k celému tomu odvětví a všemu, co se kolem toho motalo, slušný odpor. Vadil jsem v té pozici už i sám sobě.

K módě jsem kupodivu našel cestu přes svoji hudbu. Postupně jsem zjišťoval, že pódium je místo, kde si na sebe můžete vzít prakticky cokoliv a všichni vám to odpustí (smích).

Nikdy jsem proto neměl stylistu a zpíval v tom, v čem mi bylo dobře. Outfit na Eurovizi jsem si šel koupit do obchodu v portugalském Lisabonu noc před vystoupením.

Dřív bych tu asi mluvil o promiskuitě, nadřazenosti, neustálém tlaku na váš zevnějšek či nemorálnosti, ale dnes už tu potřebu se o tom vyjadřovat nemám.

Každý si musí zkusit v tom světě obstát sám a rozhodnout se, kam až půjde. Já jsem utekl, hned co jsem začal. Ale nemusí mít každý takovou zkušenost jako já.

Měl jsem to štěstí, že jsem dělal s dobrými lidmi. Moje domácí agentura mě v mnohém podržela. A to bych radil všem. Dobře si zvolte, s kým do toho půjdete.

Prvotní změna přišla už před Eurovizí s písní Lie to Me, která mě vyhodila do úplně jiné sféry. Díky tomu, že nějaký kluk z vesnice nahrál mou píseň na Spotify, tak se dostala na první příčku poslechovosti ve Španělsku. Nikdy jsem tam přitom předtím nebyl a ani nepodnikal žádné kroky z pohledu PR.

Když jsem pak poprvé vystupoval v Madridu, nevěřil jsem svým vlastním očím. O rok později jsem se tam vrátil a vystupoval v 17tisícové aréně před zpěvačkou Ritou Orou. Ten úspěch by ale určitě nepřišel bez těch devíti let snahy, a tedy zpěvu na ulici, uklízení kanceláří či vystupování na svatbách.

Samozřejmě díky Eurovizi jsem se posunul ještě mnohem dál. Nicméně pořád mi připadá jako včera, co jsem hrál v Hamburku, mrzlo a já přespával v autě.

Po Eurovizi jsem to hodně omezil. Nejsem upřímně velký fanda sociálních sítí, všichni moji fanoušci to vědí. Je tolik dobrodružství, co člověk může zažít. Nikdy bych toho tolik neprožil, kdybych každý den jenom projížděl Instagram a koukal do telefonu.

Pro mě jsou ty skutečné hodnoty jinde než v telefonu. Zůstávám na sociálních sítích jen kvůli hudbě. Snažím se tam trávit co nejmíň času a žít život tam, kde se má žít. Jsem tam dostatečně na to, abych nepřetrhl spojení s mými fanoušky, kteří jsou tisíce kilometrů vzdálení. Ale to je všechno.

Byl jsem hroznej. (smích) Fakt. Byl jsem tak hyperaktivní, že mi maminka musela každý den na hlavu dávat helmu, abych si neublížil. Sundala ji, až když jsem večer ležel v posteli. Sedmkrát jsem si jako dítě rozsekl hlavu.

Škola mě pak totálně otupila. Nesnášel jsem každou minutu, kterou jsem musel sedět v lavici. Když jsem dokončil střední a přestal mít ten režim hodinového poslouchání věcí, který mě vůbec nezajímaly, vrátil jsem se zpátky k sobě.

Začalo to ve mně opět proudit a postupem času jsem se naučil tuhle energii směřovat k disciplíně a práci. Režim se vrátil, dokonce mnohem tvrdší, ale určoval jsem si ho už já sám. Díky tomu jsem dneska tam, kde jsem. A moje rodina je tam díky bohu se mnou. Za nic bych neměnil.

S naprostou upřímností si nemůžu vzpomenout, kdy jsme se naposledy neshodli. Vybudovali jsme si zlatý vztah…

Byl jiný hlavně v tom, že mohlo být po mém. Moje projekce, moje kapela, moje stage, tanečníci, vokalisti, moje hudba – všechno na míru vyrobené pro ten večer. I tu hudbu jsem psal tak, aby vynikla etnika afrických vokalistů, ale zároveň byla aktuální a mohli na ni tančit tanečníci.

Všechno tohle ho zásadně odlišuje od vystoupení, jako jsou třeba festivaly. Tam prostě takový tým a zázemí nemůžete nikdy zreprodukovat. Koncerty se nějak jmenují – mají příběh, jsou jako divadelní hra.

Na pódiu nás bylo 31. Je to velké číslo. Ariana Grande má při svém světovém turné na pódiu míň lidí. Neříkám, že bych to znova neudělal. Rozhodně to udělám a udělám to ještě větší. Koncerty připravuju velmi pozorně.

Chci si připadat jako ve filmu. Chci, aby mě to strhlo. Svojí originalitou, překvapením, profesionalitou. Je to hodně práce, ale práce, která vám přinese mnoho radosti.