Michal Viewegh: Mozek s námi dokáže neuvěřitelné věci

Na jakoukoliv otázku odpovídá známý spisovatel otevřeně a s neúnavnou houževnatostí.

I kvůli tomu se dá očekávat, že se jeho stav ještě zlepší, i když už téměř rok není v jeho životě téměř nic jako dřív. I proto jsme si tentokrát místo u stolu v pražské kavárně povídali u něj doma na Sázavě, kde je mu teď nejlíp.

Uvědomuju si, že je to zázrak, že jsem přežil. Tohle všechno je vlastně nadstandard, proto bych se už opravdu neměl stresovat blbostmi. Měl jsem štěstí hlavně v tom, že aorta praskla až s příjezdem do nemocnice. Kdyby k tomu došlo dřív, tak mě nezachrání.

Když se mi doma udělalo zle a srdce mi bušilo tak, že jsem myslel, že vyskočí ven, dal jsem děti k sousedovi, protože manželka byla na srazu spolužáků, a zavolal sanitu. Lékař byl Filipínec pracující v Kolíně a jeho zásadní rozhodnutí bylo, že mě neodvezli na pohotovost do Uhlířských Janovic, ale rovnou do IKEM. Pochopil, že to bude něco jiného než infarkt. Pak jsme mu byli poděkovat a koupili mu hodinky.

V sanitce jsem omdlel, ale pak jsem se zase probral, protože vím, že v IKEM už čekala moje žena Veronika. Věděla, že jsem si zavolal sanitu, a pak jí řekli, kam mě odvezli. V nemocnici jsem s ní ještě mluvil, ale potom jsem začal krvácet z pusy a jel okamžitě na sál. Probral jsem se až řadu hodin po operaci.

Vůbec jsem se nemohl zorientovat, v představách jsem cestoval po celém světě. Byl jsem ve Francii a v Americe, a dokonce viděl svého dědečka, který už je mrtvý. Třeba jsem byl někde, kde jsem ho viděl, anebo v mozku jen náhodně naskakovaly divoké obrazy, podobně jako na monitoru, když se porouchá počítač. Mozek s námi dokáže neuvěřitelné věci, kam se hrabe naše fantazie. Měl jsem i halucinogenní vidiny jako po požití těžkých drog.

Řadu dní jsem například měl bludnou představu, že ležím v léčebně na Komorním Hrádku, což je vesnice při trati Sázava-Čerčany, a návštěv jsem se ptal, jak vyjely do toho prudkého kopce… Ležel jsem v IKEM a přitom měl utkvělé představy, že z okna vidím Sázavu a železniční trať, a nikdo mi to nevyvrátil. Pak jsem si zase myslel, že jsem ještě v Jižní Americe, kde jsem předtím byl na dovolené, a rodiny jsem se ptal, jak to, že za mnou přijeli až do daleké Jižní Ameriky.

Doma se pro změnu stala jiná věc. Kdysi se mi někde líbila ratanová křesla a já měl najednou pocit, že jsme je skutečně koupili a měli doma. Několikrát jsem obvinil Veroniku, že je prodala nebo je neuhlídala a někdo nám je ukradl… „Bezpečně“ jsem si pamatoval, že jsme na nich seděli i se sousedy na večírku - a ten večírek bych vám mohl podrobně popsat… A pak to jsou i horší problémy s pamětí. Třeba i pětkrát do deseti minut se ptám, kde mám klíče a peněženku…

Já bych tam musel mít ještě peněženku a doklady. Mívám z toho úzkosti až deprese.

Dcera Míša z prvního manželství, které právě bylo třicet let, za mnou chodila do nemocnice a každý den zapisovala, co se dělo. Pak mi ty zápisky dala a z nich jsem zpočátku vycházel. Předtím jsem nic rozepsáno neměl, stůl byl takzvaně čistý. V knize není vymyšleno nic, bohužel. Vše je pravda.

Začal jsem psát letos na jaře. Ze začátku to bylo složité hlavně proto, že jsem si třeba nepamatoval ani klávesové zkratky, a především jsem ještě měl písmena dost rozmazaná. Doteď píšu písmem velikosti šestnáct, zatímco dříve jsem používal dvanáctku. Hlavně jsem ale rád, že jsem psát vůbec začal. Sedět a bezmocně koukat do diáře bylo k ničemu.

Bylo tomu tak už i v obou denících, které vyšly knižně před lety, ale tam jsem do literární podoby převedl celý rok, zatímco tady to je jen tři čtvrtě roku, a hlavně je to jiné i tím současným smutkem.

Ještě ale nevím, jak se mi bude psát další, „opravdová“ kniha, tj. nikoli deník, ale román. Teprve pak dojde na lámání chleba. Když totiž teď něco vymyslím, druhý den vůbec nevím, co to bylo, a musím si to po sobě přečíst znovu… Nevím, jestli budu schopný takhle pracovat. V deníku o paměť tolik nešlo, protože jde o záznamy popisující sled jednotlivých dnů. Asi se budu muset vrátit k takovým středoškolským věcem, jako je podrobná osnova, abych měl možnost rychlé orientace.

Ano, schopnost napsat slušnou větu či souvětí mi zůstala. Styl takový problém není. Jenže jak jsem říkal - mám třeba dobrý, nosný nápad, ale když si ho hned nezapíšu, zmizí navždy…

Rozhodně se nedá čekat, že bych ještě napsal třeba povídky o manželství a sexu, v tom jsem se asi změnil. Zápletky jako nevěra a žárlivost mi už jsou zcela vzdálené a připadají mi náhle banální.

Nevím, jestli budu ještě schopný napsat třeba klasický milostný román, spousta věcí mě zkrátka teď nezajímá. Ani třeba to, když se lidé baví v tramvaji o nových mobilech. Touha vlastnit jiný mobil je pro mě něco nepochopitelného. Nebo nákupy. Byl jsem zcela zbaven běžné schopnosti bavit se s prodavačkami, říkat si o velikosti… Stresuje mě to a už dvakrát jsem z nákupního centra doslova utekl. Nejsem schopen sám sebe natolik motivovat, abych vlezl do zkušební kabiny. Taková ta běžná činorodost, to mě zkrátka opustilo. Zároveň vím, že nemůžu národu vnucovat, aby se zajímal o klinickou smrt a z ní plynoucí pasivitu a depky…

Často samozřejmě myslím na to, co se to stalo. Už jsem schopen debatovat i o spirituálnějších věcech, zatímco předtím jsem to odmítal. „Duchovno“ jsem ironizoval, napsal jsem koneckonců kdysi parodii na Moodyho (Raymonda Moodyho, autora bestselleru Život po životě - pozn. aut.). Už bych se dneska těmto věcem neodvážil posmívat, protože jsem v klinické smrti byl. Dokonce i moje poslední kniha se jmenuje Můj život po životě, takže jsem si od něj kus názvu půjčil.

Nejlépe se mi samozřejmě píše o tom, co znám a co jsem si prožil. Materiál pak vzniká, jak se říká, z vnitřního přetlaku, není to vycucané z prstu.

Pracovní název mojí další knihy je Don Juan po infarktu. Je tam motiv notorického děvkaře, do jehož života najednou přijde nemoc, a on má tragické problémy s pamětí - a bez vlastní viny se tak stane sňatkovým podvodníkem, neboť si nepamatuje, komu už sňatek slíbil… Ztráty paměti můžou být děsivé, ale i komické…

Není to samozřejmě autobiografické, ale stává se mi běžně, že si třeba opakovaně domluvím návštěvu - a opakovaně na ni zapomenu. Zažil jsem vícekrát, že do nemocničního pokoje vstoupila dáma, které jsem předtím návštěvu dvakrát potvrdil, v ruce držela zákusky… A já ji vítal v pyžamu s neumytou hlavou - neboť jsem vůbec netušil, že přijde. Ověřil jsem si to až dodatečně v diáři. Nejsem dobrý herec, ale přesto se podobné výpadky paměti snažím maskovat a předstírám, že jsem v obraze.

To zcela vysklívám, to je nad mé současné síly. I tohle je teď starost ženy.

Nikdy jsem nebyl úzkostný puntičkář, ale věděl jsem, co a jak ve svém bordýlku najít. Věci jsem měl jakž takž uspořádané - a to teď nemám. Systém, který jsem měl, se zhroutil. Věčně něco nenalézám, a proto říkám, že jsem se změnil ve svou vlastní babičku. Na sklonku života měla hysterické záchvaty, že nemůže najít peněženku, brýle a tak dále - a já mám teď úplně totéž v bleděmodrém. Smáli jsme se jí - a dneska se jí v duchu omlouvám. Když dnes já sám položím klíče jinam než obvykle, nastane katastrofa a hledám je třeba hodinu.

Bohužel většinou jen chvilinku. Nemám krátkodobou paměť, na všechno se ptám čtyřikrát a pro jistotu většinou i popáté…

Ráno se ženy zeptám, co a jak daný den bude, a dozvím se, jaké mají děti kroužky a co kdo má udělat - ale za chvíli to zkrátka nevím. Takže když mám v Praze vyzvednout holky z kroužku aerobiku, sedím v kavárně s papírkem v ruce, kde je napsáno, že je mám vyzvednout v půl páté, a mám i nakreslený plánek, abych tam trefil…

Jako by na mapě mého mozku byla bílá místa - a vlastně to tak zřejmě skutečně je, protože při vyšetření jsou tam patrná nekrotická místa. Je to stresující handicap. Nechci říct ponižující, protože za to nemůžu, ale smutná pravda je, že jsem býval samostatný sebevědomý muž, který si umí všechno zařídit - a teď netrefím ve známé restauraci na záchod… Orientační smysl jsem ztratil skoro úplně.

PIN ke kartám a k telefonu a také narozeniny mých blízkých jsem se musel znovu našprtat, ale zajímavé je, že některá jiná, často méně důležitá čísla si kupodivu pamatuju. Lékaři slibují zlepšení, ale zatím je to hrozná bezmoc. Třeba jsme na večírku u sousedů, téměř nic nevypiju, protože to mám od doktorů zakázáno, ale druhý den nevím, v kolik jsme skončili, kdo tam byl, ani o čem jsme si povídali.

Objednat se na magistrát na výměnu řidičského průkazu je pro mě záležitost týdenních stresů. Nejprve to třikrát zapomenu, pak se náhle neumím připojit na internet, pak nemůžu najít uloženou adresu… Když jsem přišel domů z nemocnice, neuměl jsem ani zapnout televizi. Kdosi mi v mozku tohle všechno vymazal.

A protože pořádně nevím, co komu říkám, dělám ostudné věci. Třeba zapomenu třikrát poslat nějakou smlouvu a musejí mě urgovat. Pak se opakovaně omlouvám, a protože jsem zapomněl, že jsem se už omluvil, znovu a znovu… Všechno si zkrátka musím okamžitě zapsat - ale pak ty papírky ztrácím…

Tohle platilo v nemocnici. O nic jsem se nestaral, všechno zařizovali jiní, ale teď se mě už povinnosti zase týkají a musím se starat, jestli jsme zaplatili zálohu na daně, jestli je objednaný instalatér na topení a tak dále - a tím, jak jsem zapomnětlivý a nekoncentrovaný, dělám kiksy. Dřív jsem život řídil já a teď zkrátka život řídí mě. Jsem donucený se nad některé věci povznést, protože jinak bych se zbláznil.

Vždycky jsem měl rád věci pod kontrolou - a teď veškerá kontrola zmizela. To mě stresuje, ale výjimečně přijde i chvíle, kdy si uvědomím relativitu těch problémů. Dívám se do zahrady, vypiju trochu vína a najednou se vnitřně zklidním a připomenu si, že 90 procent lidí s prasklou aortou nepřežije…

Už vůbec nesleduju noviny, literární kritiku, bulvár ani politiku. Nic nenakupuju, nic nesháním…. Takže to vlastně mělo i jistá pozitiva.

A teď jsem vůči tomu úplně ochladl. Tuhle kapitolu považuju za uzavřenou. V knihách Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu jsem snad odvedl kus práce a poukázal na věci, které prokazatelně existovaly, jako třeba korupce politiků, různá zločinná spolčení atd.

Nemalý díl občanské odpovědnosti - a možná i statečnosti - jsem si v těchto dvou knihách jaksi odpracoval - a už chci být vystřídán. Když jsem ty knihy psal, neustále jsem sledoval politické dění, díval se na všechny zprávy, četl noviny, scházel se s policajty… Vlastně jsem dělal investigativní žurnalistiku - koneckonců se leccos z toho, o čem jsem v těch „fiktivních“ příbězích psal, mezitím v praxi potvrdilo, že?

Lékaři nevědí, proč se to stalo. Nejspíš je to dáno geneticky, i když u nás v rodině nikdo srdce nemocné neměl. Anebo to prý bývá z neléčeného vysokého tlaku, ale to také nebyl můj případ. Stalo se mi to navíc coby maratónskému běžci - a běhání je sport, který by měl srdce a cévy posilovat. Na jaře předtím jsem uběhl maratón, takže jsem měl dobrou kondici… Teď kondice pomalu odchází a měl bych zase začít něco dělat. Běhání mi ale doktoři ještě nedoporučují, zatím střídám běh s chůzí.

Možná k této příhodě přispěl i běžný stres z dlouhé cesty po Jižní Americe, kterou jsem absolvoval krátce předtím. Ale slyšel jsem i teorii, že to byl atentát Rusů, které si také v románu ironicky dobírám - což samozřejmě říkám s pochybovačným úsměvem. Zabývat se tím nebudu, protože bych byl paranoidní.

Zas tolik toho není. Nemám chodit do sauny a zvedat těžké věci. Alkohol můžu jen na chuť. Před pár dny jsem poprvé znovu sedl za volant a jel ze Sázavy do Prahy. Hlídal mě spolujezdec, ale žádná krizová situace naštěstí nenastala.

Asi patnáct denně. Psychofarmaka jsem už vysadil, teď užívám hlavně léky na tlak.

A co se na to bere? Tablety s motýlem? To bych potřeboval, ale pokud vím, tabletu na radost ještě nikdo nevymyslel. Extázi jsem nikdy nezkoušel a ani zkoušet nechci. Drogy mi nepomůžou.

Byl jsem šťastný - a nevěděl o tom. Vím, že na tom jsou tisíce lidí hůř, přesto se svou vnitřní sklíčeností nic nenadělám. Někdy se mi zoufale nechce z postele a musím se přesvědčovat, abych vůbec vstal, umyl se a nějak celý ten dlouhý den přežil… Na druhou stranu ze mě nemoc možná udělala lepšího manžela, protože rodinná procházka pro mě už není nuda, a dokonce se dobrovolně hlásím o účast.

Kamarád Jarda Dušek k nám na jaře přivedl na návštěvu Henriho Monforta. Francouze, který se už víc než deset let stravuje pránou a nic nejí. Řekl mi, že jak mi otevřeli hrudník, unikla ze mě životní energie a tu musím zase nasbírat. Nejsem úplně mystik, ale tomuhle věřím, protože to přesně tak cítím. Jako by mě opustila celková životní energie a tím člověk zmorousovatí…

Ale asi nejvíc mi vadí ty výpadky paměti. Už jsem vám říkal, jak jsem si tenkrát myslel, že ležím v léčebně na Komorním Hrádku? Nebo že se mi líbila taková křesla z umělého ratanu?