Michal Viewegh: Když máte deprese, občas z vás vyhřeznou nepříjemné pravdy

Tak já mám takový velmi obyčejný radosti... Teď si vzpomínám na událost, kterou nemůžu vynechat. Vdávala se mi na jaře třicetiletá dcera Míša, takže svatba byla fakt velká radost a povedla se. Ženich je mi sympatickej, jeho příbuzný taky.

Ano, jsem tchán. Možná budu brzy i dědeček, to se ještě uvidí, ale těším se.

Víte, všechno, co řeknu, může znít sobecky: že si hraju na svém písečku, že se nestarám o okolí a záležitosti, které jsem vždy kritizoval. Ale neskromně říkám: už mám odpracováno.

Psal jsem fejetony o politice, angažoval se v různých politických aktivitách. Vyšly mi dva tlusté romány o české politice. Dodnes podporuji charitativní organizace, ale na politiku jsem se vykašlal, ať se stará někdo jiný.

Já jsem statisticky mrtvý, patřím k deseti procentům lidí, co přežili prasklou aortu, čili si z toho vyvozuji právo už se nevěnovat Miloši Zemanovi.

Čím dál častěji. Psal jsem si je už před tou zdravotní příhodou. Kdybych ztratil diář, přestanu existovat na příštích sedm měsíců, protože absolutně netuším, jaké mám povinnosti, nevím ani, co za povinnosti budu mít zítra. Vím třeba, že jedu někam do Bratislavy, ale už nevím, kdy tam mám být, s kým se potkám.

Spíš vám můžu odpovědět, jak by se měla cvičit. Nedělám to, mě to prostě nebaví, třeba pamatovat si pražské mosty podle nějaké říkanky mi připadá absurdní...

(začne klepat lžičkou do hrnku, v rytmu morseovky) Někdo vám má takhle klepat do sklenice a tohle třeba znamená pták, tohle slon a toto je žirafa...

Udržet v nemocným mozku pár jednoduchých informací, zapamatovat si je, to je úkol tak těžkej, že to zdravý člověk nepochopí.

Jo, rouhal bych se, kdybych si stěžoval. Je to skutečně o dost lepší. Také to souvisí s tím, v jaké jsem životní fázi. Když se mi začalo rozpadat manželství, prožíval jsem logicky největší krizi, nicméně ta s nemocí vlastně nesouvisela.

Pak se ale dostavil známý efekt: od momentu, kdy jsem sám, se všechno paradoxně zlepšilo. Zmizely konflikty a třecí plochy.

Ne, to je na dlouhé lokte, teď jsme v takové počáteční fázi. Naposledy, když jsme byli na Míčánkách u soudu, tak je celé vyklidili kvůli bombě, jednání odročili, bude se to protahovat. Jde taky o péči o děti (dcery Sáru 13 a Báru 11 – pozn. red.) a to znamená zase další kolo jednání.

Musím vzdát hold své rodině a sázavským sousedům, a nejenom jim. Mám třeba celoživotního kamaráda Davida, který mě v nemocnici navštěvoval ze všech nejvíc… Támhle (ukazuje přes cestu na domek s červenou střechou) bydlí brácha Josef se ženou, kteří se o mě hodně starají. A za nimi, v takovém tom skromném baráčku, žije maminka s přítelem. Takže chodím v bačkorách na obědy jen přes ulici.

Já nevím, zhruba tak před rokem? Trochu paradoxně, když odešla Veronika… Mám opravdu skvělý bráchy, ujali se mě i se svými ženami. Jedna rodina se mi stará o finance, druhá o doktory, recepty, chodí do lékárny.

Hlavně vše potřebným způsobem synchronizovali a vnesli do mého života řád. Sehnali i jednu milou paní, s níž jsem se skamarádil a která mi pomáhá s domácností. A hodně se o mě stará také nejstarší dcera Míša.

Ano, to přiznávám. Ale zlomyslným poznámkám se usmívám. Já moc dobře vím, jak se žije českým spisovatelům, neboť jsem jako neznámý český spisovatel začínal. Za první novelu, kterou jsem psal půl roku, jsem dostal asi 4000, takže vím, jak těžké je uživit se psaním a že naprostá většina českých prozaiků prodá 1500 až 2000 výtisků nebo, když už jsou známější, maximálně deset, patnáct tisíc. Ale padesát nebo sto tisíc kromě mě neprodává nikdo.

Já opravdu zažil pád na dno ve všech ohledech, i ve financích, protože najednou mi to přestalo psát, najednou nastal roční pracovní výpadek. Mám dvě auta, dva leasingy, splácím dost vysokou hypotéku, a ještě asi šest let budu. Mám sázavský dům a pražský byt. Mám tři děti…

Musíte utáhnout provoz toho všeho. Brácha mi spočítal, že moje rodinné měsíční náklady jsou 90 tisíc. Vydělejte 90 tisíc měsíčně, když vám to nepíše! Myslím si, že se nervozita dá pochopit.

Zase zasáhli bráchové, například mě hodně zkrouhli při výběru vín, musím být skromnější. A tak podobně.

V mém případě to nebyla úplně zanedbatelná položka, já si kupoval dost drahý láhve… A taky chodil na opulentní obědy a večeře. Teď dostávám jako řadový občan obědy v kastrůlku z fabriky. Éra drahých vín a luxusních restaurací skončila, ne že bych si tu a tam někam nezašel, ale nestravuju se tam.

Veronika žije v mém bývalém bytě, v domě, který postavil můj pradědeček. Zůstane tudíž v rodině, budou ho mít holky. Ten dům patří naší rozsáhlé rodině, já v něm vlastním jeden byt 3+1 a malou garsonku, kterou pronajímám.

Veronika je původní profesí zdravotní sestra, dlouhá léta byla v domácnosti, ale dělala si různé kurzy, třeba na dulu, průvodkyni porodem. V posledních letech se začala zabývat finančnictvím a jako finanční poradkyně se nyní, tuším, živí.

Na její pečovatelskou trpělivost se názory rozcházejí. Slyšel jsem samozřejmě i hlasy velmi kritické: že mě opustila ve chvíli, kdy jsem na tom byl nejhůř, a tak dále. Já ji v takových debatách paradoxně obhajuju. Připomínám jejím oponentům, že Veronika se mnou zažila dva nejhorší roky svého života…

V té době mi opravdu hodně pomáhala, minimálně v prvním roce. Ať její případné selhání posoudí někdo jiný, já nevím, možná Pán Bůh. Já osobně si fakt nejsem jistý, jestli mám právo jí vyčítat, že to s tím nesnesitelným protivným pacientem, který se furt na něco ptá, něco chce a nic nezařídí, vydržela jenom tři roky. Kdybych to psal jako román, byl bych vůči postavě „žena pacienta“ shovívavý.

To se tak blbě sešlo. To mé doznání přišlo v nejhorším možném čase, jenže šlo o důsledek nemoci. Když má někdo úplavici, průjem ho zastihne i ve zcela nevhodných situacích, třeba v autobusu. Když máte deprese, občas z vás podobně nekontrolovaně vyhřeznou nepříjemné pravdy.

Samozřejmě to byla fatální chyba, ale já si nemyslím, a tvrdí to ostatně i Veronika, že by tohle byla hlavní příčina rozchodu. Oba víme, že problémy mezi námi, rozdílné názory na život, na výchovu dětí, na životní styl, se hromadily už dlouhá léta předtím. Měli jsme už dřív názorové střety, jak žít: kam na dovolenou, s kým, jak bych chtěl trávit týden, víkend já a jak ona atd...

Postupně se nůžky začaly rozevírat. Když si někoho berete v takovém tom romantickém oparu, všechno vypadá idylicky. Zdá se, že máte stejné představy o životě, ale za deset let je to nevyhnutelně jinak.

Já jsem navíc tak trochu morous, potřebuju svůj „staromládeneckej“ klid, musím vědět, kde co mám, musím vědět, kam jdu zítra a kam pozítří… Musím zkrátka mít věci kolem sebe srovnané, abych se cítil uvolněně a klidně, nejsem žádnej beatnik.

Veronika měla pochopitelně vyšší ambice než dělat jen moji manželku, takže postupně absolvovala různé vzdělávací kurzy, angažovala se v místní politice, a hlavně učila děti doma. Ne jenom naše, ale i sousedů. Čili můj klidný staromládenecký dům se najednou změnil v hlučnou domácí školu.

Já coby patřičně ješitný chlap už jsem najednou nebyl v jejím životě číslo jedna, ale skončil jsem někde na sedmém nebo jedenáctém místě Veroničina hodnotového žebříčku, jak sebeironicky píšu v románu Biomanželka. Ten její čím dál víc alternativní životní styl mi šel čím dál víc na nervy.

Příklad: já jako vystudovaný učitel tradiční školy nijak nezavrhuju, zatímco Veronika je zjevně přesvědčena, že když škola není dostatečně alternativní, je automaticky špatná. A podobně.

Mám teď antidepresiva, u nichž alkohol není úplně kontraindikován. I lékaři, kteří o mě pečují, mi nějaké to rozumné množství vína povolili. Ano, občas piju příliš. Člověk potřebuje aspoň na pár hodin vypnout, utéct od depresivní reality, ale snažím se vyhnout excesům.

V minulosti jsem prožil různé divoké večírky, dokázal jsem toho vypít opravdu dost, ale dneska vypiju dvě tři skleničky vína a většinou končím, protože vím, že když si dám litr a víc, budu mít druhý den v hlavě úplné prázdno.

Já ale byl při vší skromnosti dobře trénovaný, sportoval jsem navíc celý život, v mládí jsem dělal atletiku.

Kavárenský povaleč?

No, to asi nebude lichotka… Vzhledem k tomu, co o pražském magistrátu vím, to nutně chápu jako invektivu.

Mužný pacient, jo?! (poprvé se srdečně a hodně dlouho směje) Jako dítě tady v Sázavě jsem dělal atletiku a pak dlouho nic, žádný sport. Po čtyřiceti jsem si chtěl zaběhnout maratón. Kolik mi bylo? Asi čtyřicet šest, sedm, už jsem měl hodně velkou nadváhu a říkal si, že s tím musím něco dělat, a začal jsem běhat.

Moje nynější váha je 90 kilo, měřím 182 centimetrů, ale ještě před dvěma lety jsem měl 110 a to bylo fakt kritický. Po maratónu jsem měl 81 kilo, což je u mě akorát. Nejdřív jsem dal v rámci přípravy půlmaratón čili žádné extrémy: trénoval jsem dostatečně dlouho. Odborník vám navíc řekne, že běh je klasický kardio sport, že posiluje cévy a nedovolí jejich ucpání. A mně aorta praskla.

Říkali, že šlo o neléčený zánět, který vznikl třeba z nevyléčené chřipky či angíny a projevil se tak, že zeslabil stěnu tepny a ta pak praskla. O žádném zánětu ale nevím, předtím jsem nikdy nebyl v nemocnici. Dokonce jsem absolvoval obsáhlou zdravotní prohlídku na jakési soukromé klinice, kde tvrdili, že jsem zdravý jako ryba. Přišlo to opravdu jako blesk z čistého nebe.

Udržuju kontakt s čerčanským hospicem, kde jsme kdysi objednávali tátovi, který umíral doma, polohovací postel. Měl jsem tam dokonce čtení.

Málo, šedesát tři. A já to pak popsal v novele Andělé všedního dne. Když zažijete „umírání v přímém přenosu“, nevyhnutelně vnímáte život trochu jinak. Nebo když v Brně navštívíte dětskou onkologii…

Já mám především místo části aorty implantovanou jakousi plastovou trubičku o velikosti asi dvanáct centimetrů. Občas si uvědomím, když se při zalévání rododendronů dívám na spojené tlakové hadice, že plastová protéza mojí tepny je napojená vlastně dost podobně. A jen dovednost kardiochirurgů z IKEM, kteří mi tenkrát zachránili život, zajišťuje, že mi to pozítří nepraskne. Ale zpočátku to nebyl příjemný pocit.

Za peníze jsem nikdy nikoho neobšťastnil.

I to je čirá fikce, samozřejmě. Připouštím, že za tím neobvyklým námětem je moje únava z tuctových příběhů. Všechno, co vás napadá, je vždy jen variace na to, co už tu bylo, v literatuře, v kině, v televizi, originální námět je těžké najít.

Už jsem navíc psal skoro o všem, vždyť tohle je moje pětadvacátá kniha. Pár příběhů o nájemných vrazích jsem slyšel, něco málo jsem se dozvěděl i o gigolech, ale především je to příběh o ztrátě paměti. Což znám dobře.

To je pro mě snadno rozlišitelné: to, o čem přemýšlím nad počítačem a pak promítám do knížek, je literatura, a to, co žiju, když odejdu z pracovny, je život.

Nepopírám, že píšu hodně autobiograficky, ale jedním dechem zdůrazňuji i stylizaci. Že to není stoprocentní pravda, ale že to je „na motivy“. Co je skutečně pravda a co jsem si vymyslel, to už vypočítavě nechávám na fantazii čtenáře.

Většina věcí je fikce, ale které pasáže jsou pravdivé a které fiktivní, to nebudu nikomu prozrazovat. Můžu tudíž psát úplně svobodně a nemusím se bát, že na sebe něco prozradím, protože vždycky můžu říct, že to a to je fikce, i když třeba není….

Tahle otázka připadá v úvahu vlastně jenom u deníků, tam vám tu zodpovědnost nikdo neodpáře. V denících přiznaně píšu o sobě, takže jestliže napíšu, že jsem šel do vinárny a pak do nevěstince, tak jsem to bohužel opravdu já, a ne žádná moje postava. Já snad ale v denících nepíšu o ničem, co by většina českých mužů nezažila, neprojevuji se v nich ani jako fašista, ani jako pedofil, a dokonce po pravdě uvádím, že třídím odpad.

Ale s ohledem na okolí, některé autobiografické pasáže předčasně ukončuji s velmi naivní poznámkou „Cenzurováno“. A nechávám čistě na fantazii čtenáře, jak asi ona pánská jízda, o které právě píšu, skončila.

Román Báječná léta pod psa celou rodinu potěšil, protože to je autobiografický příběh skvělé, soudržné rodiny, ale život přináší i méně hezké věci a já píšu i o nich. Snažím se nicméně neubližovat. Čtenář mého románu si nemůže říct: aha, tak tahle postava je žena Michala Viewegha, pro to nemá žádný důkaz.

Jednoznačně Báječná léta pod psa, protože za prvé to byl vůbec první „můj“ film. Ten román je navíc silně autobiografický, takže i na plátně mám všechny babičky, dědečky, kteří už dávno zemřeli. Na své filmy se obvykle nedívám, už je znám zpaměti, ale když jdou Báječná léta podesáté v televizi, vždycky se dívám a sentimentálně si zavzpomínám.

Já to upřesním: léta jsme s rodinou procházeli kolem bývalé huti František, naprosté ruiny, s propadlou střechou, a otci to samozřejmě bylo líto a vždycky snil o tom, že by se ta stará huť dala zrekonstruovat. Jenže když ještě chodil do práce, neměl na plnění snů čas. Až když už měl potom stanovenou diagnózu a zbývalo mu půl roku života, matka dostala nápad, že bychom ho měli upnout k něčemu pozitivnímu, aby nemyslel na umírání.

Měl rakovinu slinivky, což je rychlý, pacient zemře půl roku od stanovení diagnózy. Máma založila nadaci pod jeho jménem, získala na to peníze od Evropské unie i od soukromých dárců a sponzorů, samozřejmě i naše rodina přispěla. Díky její nezlomné aktivitě se nakonec povedlo huť krásně zrekonstruovat.

Dneska je v Huti František největší výstava sklářského umění v Čechách, jde o originální prostor, pořádají zde i kulturní akce, autorská čtení, plesy, tančí se mezi sklářskými pecemi.

Měl, on tady na Sázavě pár let i starostoval, myslím si, že Huť František je jeho krásný pomníček.

Podědil, no... Asi jistou cílevědomost, možná i pracovitost. Měl tah na branku, když něco vymyslel, tak to chtěl dotáhnout do konce. Uměl se i bavit. To jsem po něm taky zdědil. Otec byl schopný pozvat celou hospodu, to už jsem taky udělal. Neskromně bych řekl, že tohle máme v rodině. Všichni. Rádi utrácíme peníze za naše přátele. Ale abych otce jen nevychvaloval: měl i sklony, no řekněme, donchuánské. Pamatuju si na různé rodinné návštěvy, kdy otec po chvíli lehce hladil cizí paní předloktí. Byl jaksi až moc galantní.

Něco si asi protrpěla. Nechť je to bráno jako omluva, že za některé své špatné vlastnosti nemůžu, prostě jsem je zdědil.

Jo jo, dobře, koneckonců ta scéna, jak jede na kánoi s tou prsatou Chorvatkou, to jsem fakt zažil. Otec si se svou sekretářkou vyjel na lodi po Sázavě a mě si vzal jako alibi s sebou, aby to vypadalo jako nevinná schůzka.