Michal Kern: Navzdory úspěchu v sobě cítím pochyby

Po předávání Českých lvů jste doslova skákal radostí. Co vám proběhlo hlavou, když z pódia zaznělo vaše jméno?

Hlavou mi v ten okamžik neproběhlo asi vůbec nic, myšlenky převálcoval pocit štěstí a obrovské úlevy. Pak už jsem jen myslel na to, abych nezakopl na těch schodech vedoucích na pódium.

Jiří Arvéd Smíchovský, o němž film pojednává, byl rozporuplnou postavou českých dějin. Spolupracoval s nacisty i komunisty, věnoval se magii, hermetismu a okultismu. A také prahl po vědění, vášnivě miloval knihy. Co teď čtete vy?

Zrovna jsem dočetl knihu Zatím dobrý o bratrech Mašínech, moc se mi to líbilo. A taky Bílou Vodu Kateřiny Tučkové. Rozečtené mám Paví hody od Jana Štiftera.

Kolik knih přečtete za měsíc?

Záleží, kolik mám zrovna času. Na dovolené jsem schopný přečíst za deset dní třeba pět až sedm knížek. Do některé knihy se zakousnu a přelouskám ji za večer, pak se ale stane, že čtu knihu i dva měsíce.

Tušíte, kolik knih máte doma?

No… (přemýšlí) Knihovna mi zabírá celou obývací zeď. Počkejte, ukážu vám to. (Vytahuje mobil a ukazuje fotku své velké knihovny.) Teď je ještě narvanější. Tu knihovnu jsem si nechal vyrobit na zakázku. Mám takovou úchylku, pořád kupuju nové a nové knihy.

Zbavujete se aspoň občas těch starých?

(Zděšeně) Ne, kdepak! To vůbec neexistuje! I když teď je nemám kam dávat, do knihovny už se mi nevejdou, zabírají místo i v ložnici a objednaných mám zrovna dalších sedm.

Když jsme spolu mluvili po premiéře Arvéda, zmiňoval jste, že vás touha po vědění možná přivede k dalšímu studiu vysoké školy. Pokročil tento váš záměr?

Ano, v květnu nebo v červnu bych měl dělat přijímačky na obor dějiny umění na filozofické fakultě. Zvažuji taky arteterapii, ale tu bych musel studovat dálkově.

Zamýšlíte vzdělání prakticky využít, nebo má pro vás smysl samo o sobě?

Je to pro mě koníček, touha vědět víc a víc, víc a víc se v tom daném oboru orientovat. Dělám to v prvé řadě pro sebe. Chci mít něco, co mě naplňuje a baví.

Možná jsem si to uvědomil i díky tomu, že jsem si prošel syndromem vyhoření. Herectví dělám s velkou vášní a stejně vášnivě toužím studovat. Možná bych jednou mohl učit a také je mým snem napsat knihu. Baví mě životopisné knihy o umělcích, malířích.

Mimoto mě láká tematika toho, jak jednotlivé obrazy putovaly po světě, jaký byl jejich příběh, než se objevily v muzeu nebo galerii, kde jsou uložené nyní. Rád bych to blíže prozkoumal a popsal příběhy významných světových děl, zabýval se tím, kdo je koupil, kdo zdědil, prodal…

Není to myslím sepsané vcelku. Mnoho významných výtvarných děl drželi nacisti a zajímavé je i to, jak se pro ně obrazy falšovaly.

Dokázal byste v touze po vědění dojít tak daleko jako filmový Arvéd? Překročit morální pravidla, někoho udat, spáchat zločin?

Rád bych řekl, že určitě ne. Ale nikdy jsem se neocitl v situaci, kdy bych byl vystaven tak velkému pokušení a tlaku jako Arvéd. Když jsme na filmu pracovali, bylo pro mne nejdůležitější si co nejupřímněji odpovídat na to, jak bych se já sám choval za daných okolností.

Člověk se vzpírá představě, že by v dané chvíli neobstál, namlouvá si, že by se zachoval jako hrdina, nebo že by aspoň mlčel.

Já přišel na to, že bych určitě nebyl hrdina. Snažil jsem se být k sobě upřímný, jít hluboko. Ta zjištění leckdy nebyla příjemná. Jsem rád, že žiju v téhle době, že tohle nemusím řešit. Kvůli vědění bych asi morální hranice nepřekročil. Ale kvůli životu? Kdyby mi někdo vyhrožoval smrtí? Nebo někomu z mých blízkých? Člověk si říká – určitě ne. Ale když jde pak do sebe hloub a hloub, představuje si všechny okolnosti… Je to strašně těžký.

U Arvéda hrála svou roli homosexualita. Byl kvůli ní vydíratelný…

Je to jeden z momentů, který jsem jako herec mohl využít pro jeho obhajobu. Arvéd byl gay a nacisti to s největší pravděpodobností věděli. Vyhrožovali mu a myslím, že mu vyhrožovali nejen uvězněním, ale i trestem smrti.

Měli toho na něj víc, ale tohle by mu určitě nepomohlo. Je to možná jeden z důvodů, proč s nimi začal spolupracovat.

Svou homosexualitu skrýval, léčil se s ní v Itálii, a dokonce se oženil, aby ji maskoval. Ale maminka to o něm věděla, psal jí i dopisy z té Itálie. Jeho milenec Pravoslav Lexa byl snad jeho jediným partnerem, ale pak ho zradil a donášel na něj.

Film Arvéd se týká také okultismu. Předpokládám, že vás to téma coby zvědavého člověka zaujalo. Zkoušel jste do něj proniknout hlouběji?

Kvůli filmu jsem dějiny okultismu studoval, četl knížky, které se ho týkají. Stěžejní je kniha Milana Nakonečného Novodobý český hermetismus, je v ní i stať o Arvédovi Smíchovském, jde o jeden z nejpravdivějších pramenů o něm.

Pak jsem nahlédl i do rituálních knih, ale to jsou všechno náročné texty, kterým není možné jednoduše rozumět. Člověk by musel mít průvodce, který by ho ve studiu vedl a některé věci mu vysvětloval. Samostudium této oblasti je obtížné, spíš nemožné.

Jazyk, jímž jsou okultistické texty často psány, je uměle vytvořený, je to kombinace starořečtiny, latiny, různých historických jazyků, existovalo i takové esperanto okultistů. Nedá se to moc číst. Okultistické literatury je spousta od starověku až po současnost. Většina okultistických symbolů je tu odpradávna.

Četla jsem, že jste věřící. Není křesťanství s okultismem v rozporu?

Právě že vůbec ne. Okultismus se ve svém prazákladu opírá o křesťanství, čerpá i z biblických příběhů. Taky jsem měl vůči okultismu předsudky a viděl v něm temnou vědu a vyvolávání ďábla, ale skutečnost je složitější.

Okultismus čerpá ze starověkého Egypta, kdy šlo o víru v bohy, a novodobý okultismus, který čerpá z křesťanství, často zmiňuje Ježíše Krista, třeba i ve filmu Arvéd, když ve scéně jednoho rituálu Arvéd žádá Ježíše Krista o ochranu.

Okultismus je o lásce k vědě, umění, ale hlavně k samotnému vědění. Je v něm patrná snaha pojmout svět racionálně, a to je přece něco nádherného, když se člověk snaží uchopit svět rozumem. Že se to zvrtne jako v případě Arvéda a mnohých dalších, třeba satanistů, to jsou individuální selhání. Takže jako katolík s tím problém nemám.

Nesete si v sobě víru už od dětství?

Jsem sice z jižní Moravy, kde je katolictví rozšířenější, ale z domova jsem k víře a jejímu praktikování vedený nebyl, můj tatínek má židovské kořeny. Nechodili jsme pravidelně v neděli do kostela ani jsem neprošel náboženskou výukou.

Našel jsem si cestu k víře sám až asi před pěti šesti lety. Zažil jsem momenty, kdy jsem cítil, že se k něčemu podstatnému přibližuju, bylo to třeba během návštěvy Izraele nebo některých míst v Čechách. Ten pocit zintenzivnil, až jsem si řekl – dobře, takhle to tedy je, a víru jsem přijal. Křest mě teprve čeká.

Pocházíte z Valtic a nedalekého Podivína. V jaké rodině jste vyrůstal?

Pocházím z dělnické rodiny, režimu jsme nepřekáželi. Nikdo nás neperzekvoval, možná spíš naopak. Byl jsem snaživé dítě, učil jsem se, a když k tomu připočtete zmíněný dělnický původ, vyjde vám z toho potenciální ideální napomahač režimu. (směje se) Naštěstí všechno dopadlo jinak.

Takže když jsem si k postavě Arvéda hledal nějakou analogii, něco, co sám znám, musel jsem sáhnout spíš do své nedávné minulosti. Do dob, kdy jsem se bál vystoupit ze své komfortní zóny třeba proto, že jsem se bál o práci, a tak jsem ze strachu pracoval i na projektech, na které jsem nebyl úplně hrdý.

Můžete mluvit o syndromu vyhoření, jímž jste si prošel?

Stalo se to tak před čtyřmi pěti lety. Možná to souviselo s tím, že byl zrovna nový rok, kdy člověk očekává, že přijde nějaká změna, jenže se nic nestalo. Otevřel jsem diář a věděl jsem, že večer hraju a že hraju i druhý večer, třetí, čtvrtý. A v tu chvíli mi bylo až do breku.

Neměl jsem chuť vyjít před lidi, nechtěl jsem odhalovat sám sebe, být viděn, což při mé práci není možný. Cítil jsem k tomu povolání až takovou nechuť, že jsem začal nesnášet diváky. Ani jsem se netěšil na kolegy. Byl jsem pokaždé šťastný, že mám představení za sebou.

Pracoval jsem dál, ale bylo to hodně přes sílu. Uvědomil jsem si, že takhle to dělat nemůžu.

Bylo to možná tím, že jsem jel předtím několik let v kuse. Neodmítal jsem divadelní nabídky, neměl jsem osobní život, můj osobní život byl jen divadlo. Najednou přišel tenhle drsný náraz, kdy jsem si uvědomil, že to není všechno, že musím začít myslet sám na sebe.

To je důležité, přitom to někdy bývá mylně pokládáno za sobeckost…

Když člověk dbá na to, aby byl sám psychicky v pořádku, může pak fungovat i pro ostatní, pomáhat jim. Vylézt na jeviště a rozdávat lidem radost. Jak jsem v sobě radost neměl, bylo mi protivný dělat ze sebe šaška třeba v komediích. Humor mi byl odporný.

Ani mi tenkrát nedocházelo, že jde o vyhoření. Cítil jsem jen, že jsem unavený, a nechtělo se mi nikam jít. Pak to z ničeho nic přešlo. Už si ani nevybavuju jak. Jenže za čas to přišlo znovu, před covidem.

Jaké to bylo podruhé?

Už jsem věděl, co se bude dít. A věděl jsem, že toho musím nechat, že musím omezit práci. Nechtěl jsem se dostat do týchž stavů, jako jsem měl poprvé, což covid nakonec sám vyřešil.

Všichni v té době říkali – já nehraju, to je hrůza. Zatímco pro mě to bylo požehnání, byl jsem šťastný. Ještě před covidem jsem opustil komerční divadlo, kde jsem dělal na věcech, které mě nenaplňovaly. Dneska už vím, že když osm let hrajete v něčem, za čím si nestojíte, tak to není dobrý.

Teď se snažím dodržovat divadelní prázdniny. Omezil jsem divadelní činnost i v průběhu roku, hraju v tom, co mě baví a za čím si stojím. Pracuji s lidmi, kterých si vážím.

Donedávna jste byl známý především pražským divadelním divákům, role ve filmu Arvéd a ocenění, která jste za ni získal, to mění. Vnímáte, že jste se stal veřejně známým?

Stane se, že mě někdo pozná a třeba řekne – díky za Arvéda. Ale už jsem se chtěl od téhle role oprostit a posunout se dál. A tak jsem se jel s Arvédem pomyslně rozloučit do Milána, chtěl jsem tam vidět obraz Poslední večeře Páně, o němž Arvéd ve filmu mluví. Předem jsem si koupil lístek do refektáře kostela Santa Maria delle Grazie, kde je ten obraz uložený. Měl jsem od toho zážitku obrovské očekávání.

Naplnilo se?

Právě že ne. (směje se) Obraz jsem viděl, otočil se a odešel. Vůbec nic se nestalo. Ale v duchu jsem se tam s postavou Arvéda rozloučil. Byl to zvláštní zážitek, i když jiný, než jsem čekal.

Odlétal jsem z Milána a po nástupu do letadla jsem dostal zprávu, že jsem nominovaný na Českého lva. V tu chvíli mi bylo jasné, že to rozloučení bylo k ničemu, protože mi tím s Arvédem začne druhé kolečko.

Jsem za tu roli moc rád, ale trochu mě mrzí jedna věc. Kdybych spočítal rozhovory, které jsem dělal před natočením Arvéda za dvacet let u divadla, a rozhovory, které jsem dělal po něm, tak je to v prvním případě nula a v druhém dlouhý seznam.

Jako by práce u divadla neměla význam, přitom u divadla je tolik skvělých lidí, kteří odvádějí úžasné výkony, i o nich by mělo být slyšet. Je to trochu nespravedlivé.

Mrzelo vás, že k vám velká filmová role dlouho nepřicházela?

Myslím si, že je dobře, že to přišlo až v pozdějším věku, že to se mnou už nijak nezamávalo. Kdyby se mi to stalo třeba před deseti lety, možná bych to úplně dobře neunesl.

Máte spočítané, kolikrát jste ten film viděl?

Minimálně desetkrát. Miluju ho čím dál tím víc. Teď už ho dokážu vnímat jako celek, neošívat se, když se vidím na plátně. Dlouho mi trvalo zvyknout si na to, co a jak tam říkám a jak vypadám. Při tom jsem hlavně ze začátku trpěl. Byl mi protivný ten hlas, jeho tón. Až tak tři poslední promítání jsem si říkal, že už v tom filmu objevuju i zajímavé drobné detaily v práci režiséra a nemusím se zabývat sebepřijetím.

Necítíte tlak na to, abyste dále potvrzoval pozici excelentního, oceněného herce?

Závazek cítím. Cena české filmové kritiky i Český lev pro mě znamenají poctu, povzbuzení a vzpruhu, ale na druhou stranu to není nic jiného než pochvala za jednu konkrétní roli.

Mám právo na chybu, na to, že se mi třeba nějaká další role už tolik nepovede, a je to úplně legitimní. Nadále mám možnost začít jakoukoli roli zkoušet od nuly. Takhle to cítím sám před sebou. I po tom úspěchu si v sobě nesu pochyby, ty asi nikdy neustanou. A asi to tak má být.