Michal Jagelka: Leonardu DiCapriovi se to snažím nezkazit

Pokud jde o pití alkoholu, tak souhlasím. V tom jsme opravdu stále bezkonkurenční. Znovu jsem si to ověřil nedávno, když jsem byl v porotě jedné kulinářské akce u nás na venkově. Vařilo se, vařilo, ale také to soutěžící v průběhu dne poctivě zalívali nejrůznějšími lahodnými moky. Večer už byli všichni pěkně v náladě, a tak to má být. To k tomu patří. Takže ano, v tomto jsme opravdu jedničky.

Ovšem v dabingu, tam už to neplatí. Záleží samozřejmě na tom, jaký film se dabuje a kde se to dělá, tedy u jaké společnosti a s jakým režisérem, ale obecně šla kvalita dolů.

Protože se všude šetří. Na nic nejsou peníze a všechno se dělá příliš rychle. Na výsledku je to pak znát. Možná že kdybyste se zeptala někoho jiného, bude smířlivější. Já jsem ale jeden z těch dabérů, co protestovali a stávkovali, když se dabing začal kazit. Současný stav se mi už nelíbí.

Ono je to tak, že kvalitu si hlídají jenom někteří zahraniční producenti. U svých velkofilmů si ji hlídá například Disney, to ano. Hlídají si ji i společnosti, které produkují áčkové filmy s velkými hvězdami, jako jsou Leonardo DiCaprio či Matt Damon.

Ale u takové té běžné spotřební produkce, třeba u seriálů, se kvalitou nikdo nezabývá. U těchto věcí se razí heslo: „Mluví to česky? Mluví. To bohatě stačí.“ Pro nás, kteří jsme ze staré školy a chceme pořád dělat výborný dabing, je to ale špatně.

Je pravda, že mladá generace už asi o dabing moc nestojí. Mluví cizími jazyky a české znění ve filmu nepotřebuje. Dabing už dneska ocení jenom úzká skupina fajnšmekrů. Smysl má možná i ve filmech a seriálech, které nejsou v angličtině, ale v nějakém méně frekventovaném jazyce.

Nebo v takových snímcích, které si lidé pouští jako kulisu k vaření nebo žehlení. Pak také nesmíme opomenout seniory, ti by byli asi ve své většině bez dabingu ztracení. A i to jsou přece důležití diváci, na které by se nemělo zapomínat.

To má asi pravdu. Ono už se to částečně i děje. Herec přijde do studia, namluví určité sekvence a ty pak pospojuje počítačový program. Kolikrát se při tom ani nemusí s dalšími herci potkat.

Už to dávno není tak, že by se ve studiu sešli všichni dabéři najednou a začali pracovat společně. Vývoj patrně nezastavíme, a tak je všechno dneska samozřejmě jinak než před dvaceti lety.

Zatím ještě ne úplně, ale ta doba není daleko. Technika vítězí na všech frontách. Svědčí o tom i koncertní šňůra, kterou teď chystá legendární skupina ABBA. Jestli jsem to dobře pochopil, tak se ta šňůra odehraje úplně bez nich – na pódiu budou místo živých zpěváků jen hologramy. A lidi jsou za to přesto ochotni vydat nemalé peníze! To mě fascinuje.

Já jsem byl ještě zvyklý chodit na živou Madonnu. Zlatý dobrý časy, kdy se ještě všechno dělalo opravdově, jsou ale zjevně pryč.

Jé, to byla nádherná doba! Víte co, já si ještě pamatuju časy, kdy se herci museli sejít ve studiu společně a nazkoušet všechno jako divadlo. Nejdřív si film naposlouchali a pak už jeli podle svého.

Film se tehdy rozstříhal na smyčky, z nichž každá měla čtyřicet vteřin, a ty se pouštěly pořád dokola na plátno. Pouštělo se to tak dlouho, dokud to všichni společně nenamluvili.

Protože se v tom nedalo stříhat, nesměl nikdo udělat chybu. Jakmile to někdo zkazil, celá smyčka se musela smazat a všichni to museli namluvit znovu.

Samozřejmě se stávalo, že jsem někdy něco nezvládl. Hlavně na začátku. Některé smyčky jsme pak museli opakovat i dvacetkrát. Nikdo se ale nikdy nezlobil.

Bylo mi dvanáct, když mě slavný strýček Jedlička, ke kterému jsem chodil do souboru, poslal na konkurz do tehdejší Československé televize. Hledali totiž kluka, který nadabuje hlavního hrdinu celovečerního polského filmu pro děti. Ten konkurz jsem vyhrál a roli dostal. Pak už jsem byl hozený do divoké vody a musel jsem začít plavat.

Dobře. Já jsem se totiž do toho prostředí okamžitě zamiloval. Kavčí hory pro mě byly magické místo, kde bydlí Arabela a Rumburak, kde pracuje Saskia Burešová. Bavilo mě, že mluvím do skutečného profesionálního mikrofonu, ne už do svého magnetofonu doma.

Líbilo se mi, že je tam plátno, scéna, režisér, všechno bylo na vážno. A ten pocit, když pak film běžel v televizi! Všem spolužákům jsem to pokaždé připomínal a byl jsem mezi nimi za hvězdu. Tehdy se totiž ještě striktně ctilo, že na konci filmu spolu s titulky zazněla i jména českých dabérů. Takže zaznělo i to moje. To byl neuvěřitelný pocit.

Ano. Konkurz na polský film se opravdu konal přesně v ten osudný den, kdy se v naší zemi pomalu začínaly měnit dějiny. A zatímco já jsem daboval své první smyčky v životě, Kavčí hory se plnily letáčky a euforickou atmosférou. Celá společnost se probudila a bylo to hezký.

Platí. Leonarda mám vážně rád. Možná je to tím, že ho dabuju už asi pětadvacet let. V podstatě jsem s ním vyrůstal – daboval jsem ho už v dobách, kdy jsme byli oba ještě klučíci, a dabuju ho dodnes.

Je to taky jediný herec, u kterého mi vadilo, když ho jednou nebo dvakrát obsadili někým jiným. To bylo třeba ve filmu Revenant – Zmrtvýchvstání. To mě docela mrzelo.

To mi ukažte ta čtyři procenta, která hlasovala opačně! Najdu si je a vyříkám si to s nimi! (směje se.) Ale vážně: ta podpora mě samozřejmě moc těší a moc za ni divákům děkuji.

To je strašně těžké říct. Nemusím ho v akčňácích, ty mě tolik nebaví. Ale když hraje reálné lidi, tak je nepřekonatelný. On si totiž o nich vždycky všechno zjistí, pídí se po jejich osudech, takže je v těch rolích pak nepřekonatelný.

Bylo to vidět třeba v životopisném kriminálním filmu Chyť mě, když to dokážeš, kde hrál mladého podvodníčka. Tam byl fakt bezvadný. Skvělý byl i ve filmu Letec. Ale on je vlastně úžasný ve všem.

Mně se jeho výkon vždycky strašně líbí, a to jako divákovi i jako herci. On hraje opravdu krásně. Mám pak vždycky velkou motivaci mu to nezkazit.

Jasně. Moc se mi líbí třeba jeho vztah k přírodě a životnímu prostředí. Byl jsem nadšený, když založil organizaci Earth Alliance a fond za záchranu amazonského deštného pralesa.

Nebo když točil s Obamou dokument o globálním oteplování ve své vlastní produkci. Já jsem totiž taky hodně zvířátkovej a přírodu miluju. Obzvlášť posledních několik let, co jsme si s Alešem pořídili chalupu kousek od lesa, na které trávíme většinu svého času. (Životním partnerem Michala Jagelky je moderátor a publicista Aleš Cibulka.)

Bohužel nesetkal. On tu sice kdysi dávno byl, zúčastnil se karlovarského filmového festivalu (v roce 1994), ale to byl ještě neznámý mladíček. Takže chodil po městě s babičkou a s baťůžkem na zádech a nikoho nezajímal. Co by za to dneska dali, kdyby přijel znovu!

To ano. Setkal jsem se s Richardem Gibsonem. Daboval jsem ho v seriálu Haló, haló, což je jeden z mých nejoblíbenějších seriálů vůbec. Richard Gibson tam hrál kulhajícího a šišlajícího gestapáka Herr Flicka, kterého jsem úplně zbožňoval. To dabování jsem si hodně užil.

No po pár letech, konkrétně v roce 2013, mi volali pořadatelé festivalu britského humoru, že sem představitel Herr Flicka přijede. Měli nápad, abychom tam udělali společnou besedu. Byl jsem pochopitelně pro, a tak jsme se poznali. On se pak zajímal o to, jak český dabing vypadá, protože v Anglii ho vůbec neznají.

Když jsem mu začal ukazovat, jak jsem jeho postavu daboval, strašně se smál. Musel jsem mu to předvádět pořád dokola. Bavil se u toho a byl to neuvěřitelný sympaťák.

Nemám rád, když musím dabovat rapující černochy. Přijde mi, že se to vůbec nehodí k mému naturelu. Nejde mi to, neumím to.

Před šesti lety jsem taky málem přišel o hlas, když jsme dabovali seriál Šmoulové. Mluvil jsem v něm postavu, která měla hlas posazený hrozně vysoko, dělalo se mi to opravdu zle. Navíc jsme to vyráběli ve spěchu, během jednoho dne jsme nadabovali asi deset dílů. Byl jsem z toho fakt vyřvanej. Snad poprvé v životě mě tehdy fyzicky bolely hlasivky.

To bych asi měl, ale já jsem to nikdy nedělal. Jediné, co jsem kdy pro svůj hlas dělal, bylo to, že jsem celý život kouřil. Kouřením se totiž hlas zkrášluje a prohlubuje. (směje se) No vážně, poslechněte si třeba Valinu Zawadskou nebo Jiřího Bartošku, jaký mají krásný vyhulený hlasy. Ale už ani to nedělám, poslední čtyři roky nekouřím.

Na film s úplně normálním příběhem o úplně normálních lidech, což už se dneska skoro vůbec nedělá. Moc se mi líbil třeba film Nouzový východ – to byl nádherný příběh o vztahu, lásce a nenávisti.

Naopak moc nemusím takové ty různé Avatary a zelené mimozemšťany, nebaví mě fantasy příběhy. Všechno už tady bylo a dle mého je to pořád dokola. Proto už moc do kina nechodím. Už ani nevím, kdy jsem v něm byl naposledy.

Bude to znít možná divně, ale já miluju filmy v originálním znění. Nevadí mi ani titulky. Možná tady platí, že kovářova kobyla chodí bosa. A možná je to i tím, že znám všechny kolegy, kteří postavám ve filmech svoje hlasy propůjčují. Takže když si nějaký film pustím v dabingu, hned si je představím, což mě ruší.

Na druhou stranu jsou herci, bez kterých si neumím česky nadabovaný film představit – mluvím třeba o Zlatě Adamovské jako Meryl Streepové nebo o Míšovi Dlouhém jako Bradovi Pittovi. Tam se mi ty české hlasy tak moc líbí, že bych originál oželel. Geniální byl samozřejmě i František Filipovský a jeho Louis de Funès, to je klasika.

Mám svůj pořad v Českém rozhlase a jsem staničním hlasem Novy Fun (hlas programových upoutávek). Pak také s Alešem občas jezdíme po vlastech českých s besedami, děláme pro různé časopisy a nakladatelské domy a máme spoustu dalších projektů.

No a jak už jsem naznačil, chalupaříme. Pořídili jsme si v roce 2010 domeček v Máchově kraji na Kokořínsku a zamilovali se do něj. Staráme se o kytky, hnojíme rajčata, sekáme trávu. Dokonce už umíme i opravit zatékající střechu nebo okap!

My jsme přitom byli vždycky kavárenští povaleči, kteří hodně večírkovali a cestovali. Léta jsme třeba trávili týdny dovolené na Ibize, nedokázali jsme si bez toho představit život. Ale od té doby, co máme chalupu se zahradou, se naše životy změnily. Vezmeme psa a jedeme tam. Sedíme pak na zápraží a užíváme si čerstvého vzduchu. To je nejvíc.

Ne, to nemůžu. Slíbili jsme mu, že to uchováme v tajnosti. Můžu jen říct, že je to stále žijící legendární český básník. Na chalupě nám nechal celou svou knihovnu, takže máme co číst.

On nám tam vůbec nechal spoustu věcí. Když jsme si chalupu přijeli převzít, což bylo den po narozeninách pana básníka, jeho paní nám udělala zmrzlinové poháry, pak vzala to, co se vešlo do dvou síťovek, nastoupila s manželem do fabie a odjela. Ještě předtím ale řekla památnou větu: „A to nádobí už si umejete sami.“ Do smrti nezapomenu na ten pocit, když jsme tam osaměli. Bylo to děsivé a současně úžasné.

Protože jsme nikdy nic takového předtím nezažili. Najednou jsme měli celou chalupu a museli se o ni začít starat. My dva, kteří jsme do té doby uměli tak maximálně zapnout ústřední topení v našem pražském bytě!

Na všechno jsme museli přijít, na začátku jsme ani nevěděli, kde se zavírá voda. Ale jak říkám, teď je to báječné a za nic bychom to nevyměnili.