Michal Hrůza: Uvědomuju si teď krásu lidského života

Když je varoval, že přivolá policii, pokud neustanou, zaútočili na něj. Po napadení zůstal ležet v bezvědomí. Přežil jen díky shodě náhod a rychlé lékařské pomoci.

Nyní se již Michal Hrůza chystá k návratu na koncertní pódia. Rehabilituje, odpočívá, zkouší s kapelou, věnuje se rodině a věří, že by jeho stav mohl být do konce roku dobrý. Naději mu v tom dávají lékaři i lidé v jeho okolí. Jeho koncertní turné začne 19. března v pražském Foru Karlín.

Rozhovor se uskutečnil u Michala Hrůzy doma v pražských Dejvicích. Byl v dobré kondici i náladě, vtipkoval a na otázky odpovídal upřímně.

Ještě se doléčuju, ale věřím, že je všechno na dobré cestě. Jsem rád, že se blíží doba, kdy budu moct zase stát na pódiu, protože jsem zjistil, že hudba je opravdu má velká láska. Jsem také rád, že na mě kluci z kapely počkali, že jsme se zvládli vrátit a čeká nás koncertování.

Chodím na jednu terapii, jejíž součástí je i muzikoterapie. Uvědomil jsem si při ní, že hudba opravdu pomáhá, respektive že na tom asi něco bude. Mně pomohla výrazně.

Jde spíš o to, že hudba je komunikační jazyk. Je úplně jedno, od jakého autora přišla. Pokud je hezky napsaná a působí na emoce, tak to opravdu není důležité. V poslední době to také zkoušíme tak, že hraju na kytaru nějakou svou písničku. Hudba působí jako komunikační prostředek schopný lidi oslovovat. Nejsem na to sice odborník, ale mám ten dojem.

Na nic si nevzpomínám. Nepamatuju si ani ten následující měsíc, kdy jsem byl v ostravské nemocnici.

Ani na ten si nějak zvlášť nepamatuju. Uvědomuju si jen, že byl hezký, přišlo dva tisíce lidí, kteří se mnou zpívali. Je to ale jen záblesk. Po měsíci mě z ostravské nemocnice převezli do pražského Motola a i část pobytu tam mi z paměti vypadla. Jediné, co se mi vybavuje, je skvělá péče lékařů. Mnohokrát jsem slyšel, že české zdravotnictví má své mouchy. Na vlastní kůži jsem se ale přesvědčil, že je na vynikající úrovni a že kromě péče v něm vládne i lidský přístup. A netýká se to jenom lékařů, ale i zdravotních sester, terapeutů a dalšího personálu.

Nevím přesně, kdy to bylo, ale z návštěv své rodiny a kamarádů jsem pochopil, že když nejsem doma a jsem v cizím prostředí, že se asi něco zásadního událo.

Nezlobte se, ale nechci si to připomínat. Ještě je na to moc brzy. Samozřejmě jsem se o tom něco doslechl, ale každé připomínání té situace na mě působí depresivně, protože je mi jasné, že šlo o ohrožení života. Nebudu ani přítomen u soudu. Beru to tak, že jsem rád, že je to všechno za mnou a že jsem to zvládl. Spíš se zaměřuju na práci, kterou dělám, a na to, co dělat budu.

Z toho jsem opravdu nadšený, protože se projevila solidarita a lidství. Víte, když jsem předtím skládal písničky a zpíval je s kapelou na koncertech, nepřipadal jsem si nijak výjimečný. Po té nehodě si ale lidé asi uvědomili, že ty mé obyčejné písničky mají docela rádi a že by je třeba ode mě ještě někdy chtěli slyšet. Měl jsem z toho obrovskou radost a dodnes mám. Je to pro mě stimul k tomu, abych byl co nejdříve v pořádku a mohl zase dělat svou práci. Moc mi to pomáhá.

Obecně vzato mě nejvíce držela má rodina, ať už ta původní, ze které jsem přišel, nebo má současná – manželka a obě dcery. Každý normální člověk, který má děti, ví, že je to jedna z nejkrásnějších věcí, které existují. Samozřejmě jsem Valerii vnímal a cítil.

Nikdo to neví stoprocentně. Momentálně chodím k lékařům na pražský Albertov a hovoříme spolu o tom, že by to mohlo být dobré zhruba v horizontu roku od úrazu. Tyto případy jsou ale velmi individuální, takže to nelze říct přesně. Doufám však, že na podzim by můj stav už mohl být dobrý.

Každý den se snažím trochu cvičit na kytaru. Začínám ho ale tím, že doprovázím starší dceru do školy, protože je ještě moc malá na to, aby chodila sama. Snažím se také co nejvíce pomáhat manželce Lindě, především s miminkem. Dvakrát týdně navštěvuji rehabilitace a samozřejmě zkoušíme s kapelou. Nenudím se. K tomu všemu ale patří velká porce odpočinku. Na radu lékařů v tomto ohledu opravdu dávám.

Měl jsem a mám štěstí na lidi kolem sebe. Jedním z nich je můj dlouholetý kamarád, lidový léčitel. Znám ho přes deset let a hodně mi pomáhá. Kombinuji tedy klasickou medicínu a léčitelství. Na té zdi v kuchyni jsou slova, která mi můj kamarád řekl. Chci je mít neustále na očích.

Moc si to nepamatuju. Byl a dosud jsem ve skvělé péči našich lékařů a myslím, že žádnou další nabídku na pomoc jsem nedostal. Alespoň ke mně nedoputovala. Dostal jsem ale ohromnou lidskou pomoc a děkuju všem, kteří mě jakýmkoli způsobem podporovali a mysleli na mě. Jsem jim za to upřímně vděčný. Uvědomil jsem si, že lidskost a humanita jsou v téhle zemi na vysokých příčkách v hodnotových žebříčcích.

Mám ho tak rozdělený, i když je to velmi jednoduché dělení. O dobru a zlu se musí hodně přemýšlet, protože někdy nejsou jednoznačně rozpoznatelné. Principiálně ale člověk dobro a zlo páchá. Zlo možná někdy omylem, nehovořím o nějakém fatálním zlu. Lidské chyby však patří k našim životům, tak to prostě je. Máme na ně všichni právo, protože jsme omylné bytosti. Je pak dobré, když si člověk uvědomí, že udělal chybu, a třeba ji odčiní.

Když jsem se dostal z nemocnice v Motole domů. Brzy jsem zjistil, že ta část mozku, která má na starosti ovládání nástroje, je relativně v pořádku. Ale v té části, která má na starost zapamatování si textů, je nějaká chybička, a tak se musím všechny své texty učit znovu. Jde to pomalu, ale do začátku koncertního turné to zvládnu.

Paradoxně mi jdou jednodušeji starší texty než novější. Asi nejdéle jsem se učil text písničky Sněhulák, zatímco 1+1 nebo Černý brejle mi šly snadno.

Bylo to mé poděkování lidem, kteří mi pomáhali a stále pomáhají. S kapelou jsme hráli pro naše rodiny, kamarády hudebníky, herce a pozval jsem samozřejmě i lékaře, kteří se o mě starali. Bylo to takové přátelské posezení, na kterém jsme zahráli asi patnáct písniček. Cítil jsem tam zase tu obrovskou lidskost. Člověk si uvědomuje, že je to dobrá věc, ale když ji pocítí na vlastní kůži, připadá mu neobyčejně silná.

Teď ještě ne, protože bych měl podle rady lékařů nechat svůj mozek více odpočívat. S týmem filmu Zakázané uvolnění, pro který jsem složil titulní písničku, jsem ale domluvený, že napíšu skladbu i pro jeho nový snímek. Bude se jmenovat Padesátka a bude se odehrávat v prostředí Jizerské padesátky. V minulosti jsem se jí zúčastňoval a letos jsem se byl alespoň podívat. Mám ještě jednu nabídku napsat hudbu k filmu, ale o tom nechci předčasně mluvit. Mělo by to proběhnout až na podzim.

Zatím to nemám úplně vyhodnocené. Jsem ve fázi, kdy o tom přemýšlím. Cítím, že se člověk má ze všeho poučit, ale já ještě nejsem v okamžiku, kdy bych věděl, co mi to mělo v životě přinést. Přemýšlím o tom, ale nemám to uzavřené. Ona událost možná mou tvorbu ovlivní. Spíš bych ale asi v nějaké případné písničce vypíchl, že se mi zvedla emoční hladina.

Když vzniká něco hezkého, velmi intenzivně to vnímám. Věřím, že mi tenhle dar zůstane.

Samozřejmě mě to přinutilo a nutí o věcech přemýšlet. Asi se budu opakovat, ale do popředí se mi dostala lidskost. Jsem živá bytost a jsem šťastný, že jsem obklopen lidmi, kteří si zaslouží, abych je měl rád. Uvědomuju si krásu lidského života.

Po tom úrazu neřídím auto. Začal jsem tedy jezdit tramvají a rád sleduju lidi, kteří jsou vedle mě. Dříve jsem žil poměrně dost uspěchaně a nestihl jsem si uvědomovat, kolik zajímavých lidí po světě chodí.

Hudebně určitě a velmi se na ně těším. Myslím si, že lidé neočekávají a ani nechtějí, abych na pódiu pobíhal jako šílenec. Já to ostatně nikdy nedělal, o tom to není. Návštěvníci našich koncertů uslyší písničky, které znají a třeba i neznají. Na pražský koncert 19. března jsem si pozval řadu hostů. Jsou mezi nimi Anna K, Aneta Langerová, Klára Vytisková, David Koller, Michal Malátný, Xindl X, v několika písních s námi bude hrát i smyčcový kvartet. Na tom koncertě poděkuju lidem, kteří mně i celé kapele drželi palce. Ať ale přijdou všichni, kteří by u toho chtěli být.

To asi nebude možné, ale určitě se mnou bude jezdit Klára Vytisková. Když se někde někdo ještě přidá, budu rád.