Michal Hrůza chtěl být muzikantem vždycky

„Větu To je ale hrůza! jsem slyšel snad tisíckrát. Už to vůbec nevnímám, ve škole si všichni zvykli, spíš jsem budil pozornost vždycky v novém prostředí… Rád zažívám příjemné věci, snažím se hledat pěkné v každém okamžiku. Tím neříkám, že se mi to daří,“ přiznává dvaačtyřicetiletý muzikant, který v kontrastu ke svému jménu působí jako sympaťák odvedle.

Tvrdí o sobě skromně, že je písničkář samouk. Neabsolvoval žádné hudební školy, a přesto nebo možná proto je schopný vytvořit neotřelé melodie i texty, které nekřižují výlevy typu láska páska. O to víc znějí opravdově. Své o tom ví například Aneta Langerová, pro kterou napsal hit Voda živá. Většinu jich ale zpívá sám.

„Se slovem láska se musí strašně opatrně, to už musí být fištrón, aby to prošlo. Onehdy jsem ho použil v písničce Náhoda, ale přesně z tohoto důvodu jsem ho vyměnil za mám tě.“

To už mluvíme o cédéčku Den. Zatím má ohlasy na písně Ráno, Slunce a Sněhulák.

„Je to lepší, než kdyby oslovily všechny stejně intenzívně, aspoň se deska déle neoposlouchá. Mám rád rozvrstvené věci, třeba Black Tie White Noise od Davida Bowieho mi vydržela sedm let a stále jsem objevoval něco, čeho jsem si předtím nevšiml,“ vysvětluje i své směřování.

Den vás naladí hned od první skladby pozitivně, je plný slunce, světla, energie, naplněných i snových vztahů… a napovídá hodně o proměně Michalova životního pocitu.

„Je diametrálně odlišný než před dvěma lety, kdy jsme zažívali zvláštní období, ve vesmíru se odehrávaly jakési podivnosti a šířily se apokalyptické vize konce světa. Ať si o tom myslel, kdo chtěl, co chtěl, snad v každém to zahlodalo. Lidi se hromadně rozcházeli, já osobně měl tvůrčí krizi. Možná nás to mělo donutit oddělit nedůležité od podstatného,“ vzpomíná.

„Spadlo to ze mne až koncem loňského roku, srovnal jsem se a pochopil, k čemu mě to mělo navést. A najednou jsem se vyklidnil. Tedy pokud nevnímám realitu ve světě, která nás tvrdě bombarduje a dozvídáme se jednu katastrofální zprávu za druhou - často takové, které k životu vůbec nepotřebujeme a které nemůžeme ovlivnit.“

Michal se zařekl, že informační servery bude otvírat jen minimálně a pokusí si chránit duševní zdraví. „Protože když pak přijde skutečný problém, tak lidi, umlácení záplavou negativ, nejsou schopni vyřešit ani to, co by jinak snadno zvládli. Nejsem absolutně odříznutý, ale někdy je dobré to udělat,“ upřesňuje.

U emocí ještě chvíli zůstaneme. „Pro tvorbu jsou výkyvy emocí a citlivost na vnější vibrace ideální, pro běžný život je ovšem lepší zachovat určitou harmonii. Třeba když jsem byl půl roku ponořený do muziky pro film Lidice, zjistil jsem, že jsem úplně vyřízený. Měl jsem pocity úzkosti, bylo mi špatně, smutno… Teď jsem za to vděčný. Návrat byl léčivý, realita se mi zdála skvělá. Drsnější bývá pád z dlouhodobého stavu opojení. Zkrátka ideální je, když to kyvadélko je v každé z extrémních poloh jen chvíli.“

K vyrovnání stačí Michalovi přečíst si dobrou knížku, toulat se po horách, vyjet na běžkách… Sám. „Podstatné je najít si čas jen pro sebe. A je relativně jedno, jestli kopu do míče nebo se ponořím do ticha tibetského kláštera. Možností relaxace, meditace a přemýšlení o tom, co vlastně chci a zda je moje přání důležité, existuje víc. Jako mladý jsem myslel, že když určité věci vyřeším, budu už mít klid. Jenže přijde zase něco nového, proto mě fascinuje, že takhle zřejmě člověk žije až do konce, pořád přicházejí nové otázky, pokusy a omyly. Vše je v neustálém pohybu a ten nikdy nekončí.“

O tom svědčí i jeho klikaté životní křižovatky.

Muzikantem chtěl být vždycky. „Už na základce mě to fascinovalo, ale nevěděl jsem, jak na to. Pocházím z malého města, z Turnova, a vidím jako dnes v hudebninách za výlohou krásnou elektrickou kytaru, která mi připadala strašně nedostupná. Měl jsem ale dobrou paměť a uměl napodobit znělky večerníčků, seriálů, pořadů typu Branky body vteřiny, Aktuality. A bavil jsem tím spolužáky, byl jsem takový třídní šašek.“

První písničku napsal ve třinácti - na táboře měli kapelu, kde hráli na hřebeny a ešusy. „Byla pro jednu holku, pamatuju si ji, ale neřeknu ani dvojverší, byla fakt strašná,“ brání se. Kytaru si pak půjčoval od kamarádů a brnkal na ni písničky Nohavici a Kryla. V nejcitlivějším věku, po rozvodu rodičů, byl poslán do vojenského gymnázia, což byl jeden z temných bodů minulého režimu. Události, kterých tam byl svědkem, ho výrazně zbrzdily…

Hudební vzdělání si nedoplnil ani později. „Dnes si říkám, že to bylo možná dobře, protože se setkávám s lidmi, kteří jsou rozsáhlým věděním paradoxně trochu omezeni. Mají pocit, že vše už bylo vymyšleno, a bojí se vrhat po hlavě do nápadu. U mě neznalost přispěla ke skoku bez zábran.“

V době, kdy se Michalovi ještě nedařilo uživit hudbou, prošel řádkou profesí. Byl barmanem, prodejcem potravy pro psy a kočky, kopáčem vodovodních přípojek. „Bylo mi jedno, čím se živím, hlavně že jsem mohl hrát. Fyzická práce mi nevadila. Potkal jsem tak spoustu zajímavých lidí a osudů.

S jedním člověkem, který mi dost změnil život, se přátelím dodnes. Má zvláštní schopnosti, asi umí předpovídat budoucnost. Jednou řekl, že to nebude dlouho trvat a já se svou hudbou začnu živit. Smál jsem se. Bylo mi skoro třicet a byl jsem smířený, že to prostě v téhle zemi nejde. Za půl roku jsme podepsali smlouvu s nahrávací společností a písnička, která mě napadla při rozvážce zboží, vyhrála hitparádu. Jmenovala se Zejtra mám…

Jedenáct let byl Michal frontmanem kapely Ready Kirken. Vyšlo pět úspěšných desek, které má dodnes rád, ale závěr v něm nechal smutnou pachuť: byl paradoxně svými kolegy vyhozen. „Lidsky to přestalo fungovat, bylo mi to líto, přiznávám, navíc jsem musel začínat už poměrně starý od nuly. Trvalo zase pár let, než lidi zaznamenali, že existuje nějaký Hrůza. Znali písničky, ale nespojovali je s mým obličejem.“

Michal ví, že publicita je nutná, zároveň chce jít svobodně do hospody na pivo. „Jednou jsem potřeboval něco probrat s Luckou Bílou a navrhl, že zajdeme do kavárny u studia. Nechtělo se jí a mně chvíli trvalo, než jsem pochopil proč. Že pro ni není jen tak jít mezi lidi. To bych nechtěl zažít. Svoboda je pro mě důležitá, a je-li cena za popularitu tak vysoká, radši zůstanu skrytý.“

Pokud ale navštívíte jeho koncert, nepřehlédnete u pódia nadšené fanynky. Nelituje někdy, že už není volný? „Každý ješita je potěšený, že někoho baví, co dělá. Je to příjemné. Tahle zpětná vazba k mé profesi patří. A když je toho víc, než je zdrávo, tak se po koncertě zdekuju.“

Michal je šťastně ženatý a zázemí vnímá jako silnou hodnotu, kterou by jen tak neprodal. „Není mi šestnáct. Člověk přijde na to, že potřebuje pevný bod, aby mohl něco dobře dělat. A neznám lepší variantu, než život s lidmi, které mám rád - říká se jim rodina. Je pro mě moc důležitá a nerad bych ji poškodil nějakou blbostí. Na druhou stranu potřebuju i volnost.“

Čerstvým důvodem k návratům je vedle ženy Lindy a sedmileté Mariánky i dvouměsíční Valérie. Většinu času tráví muzikant jako běžný táta, pouze v době turné nebo natáčení funguje dálkově. „Když rodinu déle nevidím, vadí mi to. Už nechci jezdit šňůry, kdy nejsem doma pár dní, vracím se i mezi koncerty. Když skončím o půlnoci v Ostravě, jsem za čtyři hodiny zpátky.“

Jeho holky mu to oplatí. Potěšilo by ho, kdyby zdědily hudební geny? „Mariánka zatím poslouchá spíš Hurvínka, přesto k cédéčku Den nakreslila spolu s dětmi dalších členů kapely krásné obrázky. Nechci jí nic vnucovat. Občas mě slyší hrát na kytaru, tak poslouchá a zkouší si brnkat taky, ale víc ji baví kreslení. Nerad bych ji ovlivňoval, já se taky kdysi rozhodl úplně sám.“

Michal je ve výchově i v oblasti partnerských vztahů velký pohodář a optimista. Tvrdí například, že ubývá rozvodů. „Krize přijde vždycky, ale někdy stojí za to vztah zachránit, ne hned bouchnout dveřmi. Lidi pak často zjistí, že nový partner je stejný a ten minulý vlastně nebyl tak špatný. Vše je o komunikaci. Jedna z jejích forem je i hádka, je dobré se občas pohádat. Můžou klidně lítat pánvičky, jen je třeba včas uhnout!“ směje se.

Současný stav, kdy je mnoho mužů zženštilých a žen mužsky drsných, bere jako dočasný. „Velký podíl na tom má fakt, že většina dětí jde po rozvodu do péče matky a chybí jim otcovský model. Vše má svůj rub i líc a nelze říct, kam co povede. To platí úplně o všem - třeba když vidíte, že mladí dnes nechodí ven, ale sedí celé dny u počítače. Každá generace má svůj problém, moje měla se sebevědomím, nebyli jsme moc otevření. Po nás přišla generace s dozvukem totality, takže si vážila svobody, je sebevědomější a mně přijde skvělá. Devadesátkové děti jsou ještě víc sebevědomé, ale někdy zase poznamenané vytížeností svých rodičů. Všechny generace se přitom se svými problémy vypořádají. To je ten geniální chod světa,“ uzavírá vztahové téma.

Zajímá mě, jak vznikají jeho neotřelé, a přesto chytlavé písničky. „Začínám vždycky hudbou. Ať jsem na kterékoliv straně onoho emočního kyvadla, popadne mě zvláštní potřeba, začne se mi uvnitř všechno rozehrávat. Takže se snažím tenhle moment využít a zaznamenat. Pak ve studiu natočím demo - a nakonec emoce zkonkretizuju textem. Poslouchám hudbu a přemýšlím, jakým příběhem by se mohla obestřít, doplnit. Jako když malíř maluje obraz,“ odhaluje tajemství své tvůrčí dílny.

„Nakonec se soustředím na jednotlivá slova, i drobnost rozhoduje, je to takové vymýšlení křížovek. Jde to jen při naprosté koncentraci, pokud mi dcera hupsne na záda, nit se přetrhne. Scenárista Dietl tvrdil, že jemu to naopak vyhovuje, což nechápu. Já neumím dělat dvě věci najednou,“ krčí rameny.

Úplně odlišnou kategorií je pro Michala psaní filmové hudby, kterou zasahuje zase jinou skupinu posluchačů. „Když mě oslovil Honza Budař, že se připravují Lidice, přišlo mi zvláštní, že na tohle tragické téma mají muzikanti něco složit. Napadla mě písnička Plamen a díky ní jsem dostal zadání pro celý film. Rozdíl je hlavně v tom, že tři složky písničkáře - hudba, text a interpretace - se smrsknou na jednu. Smím se vyjádřit jen hudbou, a přitom se musím trefit do děje, který někdo vymyslel a herci zahráli. A právo veta nemám já, ale autoři. Přesto jsem rád, že jsem mohl být střípkem v té mozaice.“

Scénickou hudbu psal ještě pro film Martin a Venuše a pro komedii Zakázané uvolnění vytvořil ústřední písničku, která se už před premiérou stala hitem. „Nemůžu se ale měřit se skladateli, kteří komponují velké věci. Nemít v kapele Karla Heřmana, klávesáka, který mi pomohl s rozepsáním a aranžováním, nikdy bych do toho nešel.“

Filmové prostředí Michala chytilo drápkem, ovšem o jiné účasti, třeba jako herec, neuvažuje. Stejně tak ho míjí popularita muzikálů. „Šel jsem se na jeden podívat. To, co mi přišlo zajímavé, bylo bez odezvy, a to, co mě vyloženě rušilo, vzalo publikum s nadšením. Mám to asi nějak jinak. Ne že bych neměl respekt k tomu žánru, obdivuji Jesus Christ Superstar nebo Vlasy. Ale napsat opravdu dobrý muzikál musí být nesmírně těžké a zabere to spoustu času. Nemohl bych to dělat už proto, že jsem netrpělivý.“

Má rád pohyb a sport, kdysi byl talent na orientační běh. „Jako dítě jsem vyhrál mistrák, byl jsem hodně soutěživý - a vlastně jsem furt. Taky se rád sázím s kamarády o nesmysly.“

S manželkou ovšem dostává jeho soutěživost na frak. „Jednou jsme hráli badminton a já počítal, že ji porazím. Prohrál jsem 0:81! Měl jsem zkažené dva dny, od té doby se nemíním ponižovat. Pak jsme byli na běžkách, měl jsem velký proslov, jak se to má dělat, a když jsme sjížděli kopec, vjela mi noha do dráhy v protisměru a skončil jsem držkopádem. Má žena je prostě nebezpečná. Taky jsem ji naučil šachy - ale přestal jsem hrát v okamžiku, kdy mě začala porážet.“

Navrch prý nemá Michal ani v muzice, protože Linda byla odkojená souborem Bambini di Praga, hraje dobře na piáno a skvěle zpívá. „I tam má větší zápich než já, zpívala vokály Michaelu Jacksonovi,“ říká s hrdostí.

O tom, že se Michal vydal správným směrem je i jeho silná píseň Bílá velryba. „Víte, o čem je přesně? Že když jste na samotném dně, může vám paradoxně pomoct nějaká posedlost, třeba hudbou, to je právě ta metafora bílé velryby. Hudba je důležitá součást mého životního štěstí, které se snažím neztratit.“