Článek
Je vám šestapadesát. Je to hodně, nebo málo?
Tak pořád je to míň než pětasedmdesát. Ale někdy mi připadá, že je to nějaký omyl, že se to počítadlo zbláznilo. Připadá mi, že jsem pořád jako dítě, dokonce mě občas překvapuje, že mně někdo vyká. Jako bych se zastavil na sedmnácti.
To už jste sázel na koně a dělal v Chuchli černého bookmakera, že?
Ano. Přišel jsem tam v patnácti.
Kdy jste hrál naposled o peníze?
Ani si nepamatuji. Dnes už mám jiné hry. Nejsou o peníze, ale tím víc jde o zisky. Každá deska, každé divadelní představení, každý počin, do kterých investuji svůj čas, který už, jak vidím, není nekonečný, je také obrovská sázka. Největší hazardní hrou je život.
V angličtině je obtížně zvučně a překvapivě rýmovat, nemá pády nebo rody… je to v podstatě technická řeč. Čeština se nehodí pro jazyk počítačů, zato je to jazyk lásky… Když mě posedlo, že napíšu hru ve verších, 88 dní jsem psal od rána do večera, jenom s kafem a cigárama. Pak jsem to nabídl Petru Hapkovi a Státní opeře.
Napsal jste 300 písňových textů a ve spojení s Petrem Hapkou a Hanou Hegerovou jste k nepřekonání, často až zatrne u srdce. Půjdou nám do očí slzy i při Kudykamovi?
Zapláčete-li, potěšíte mě… Kdysi jsme s Hapkou udělali píseň Penzión Svět… v ní se potkáváme s člověkem, který sedí v malém pokojíčku v pátém suterénu a dumá, jestli by přece jenom neměl vyrazit do toho světa za dveřmi, dojít někam daleko, snad až do přízemí a možná ještě někam výš.
Tu písničku považuji za nejlepší svůj text, tak jsem na tom postavil libreto hry. Člověk z toho pokojíku vychází, aby hledal lásku, složitost světa, život.
