Michal Horáček: Máloco vyvolává větší úzkost a obavy než nemocné dítě

Je elegantní, dochvilný, zdvořilý. A samozřejmě chytrý, pohotový a vtipný. To vše jsem čekala. Nečekala jsem, že bude s takovým nadšením - až posedlostí - mluvit o své práci, ale ani to, jak upřímně se rozněžní při vyprávění o své malé dcerce.

Naopak. Je to pro mě pohodlnější, protože když bydlíte v Praze, spousta známých dostane nápad, že se zastaví, když nemají co dělat. Což se v Roudnici nestává, tam mám klid a můžu pracovat. A s lidmi, s nimiž se chci sejít, se sejdu v Praze, kam jezdím několikrát týdně.

Ani ne, dnes je to výjimka. Obvykle pracuji dlouho do noci a ráno dospávám. Nemám žádné rituály, pravidelný rytmus, vše podléhá tomu, na čem právě dělám. Když jsou nápady a mám šťastnější vlnu inspirace, musím tomu vyjít vstříc. Pokud se taková chvíle zaplaťpánbůh dostaví, jsem vzhůru třeba do čtyř. Umělecká tvorba se liší od tovární výroby tím, že ji nelze přivodit nějakou pílí nebo úsilím. Je to nevyzpytatelná milost, která už nemusí nikdy přijít. Že máte něco za sebou, nic neznamená, protože vždycky začínáte znovu u bílého papíru.

Mně se spousta věcí nedaří. Ale jsem na sebe přísný a snad umím posoudit, aspoň do určité míry, co se dá prezentovat, a co ne. Většina toho, co udělám, se nepovede. A to nemilosrdně zahodím. Je to těžké, vím, kolik jsem do toho vložil práce a nadějí, jak jsem byl nadšený… Všechny moje projekty proto trvají léta, aby dozrály. Každou desku s Hapkou jsme dělali čtyři nebo pět let. Studium sedmnáct let, Český kalendář čtyři roky - a výsledkem je 37 básní. Já jich ale napsal nejméně sto. Zveřejňuji jen špičku ledovce.

Samotný úspěch je relativní. Kdybych byl uklízečka, měl bych chodbu, kterou vytřu, otočím se a uvidím, že je čistá, což je jasný úspěch. Umělecká tvorba v sobě má prokletí, nejde zvážit nebo změřit. Vždycky se ozvou kritici s nálepkami povrchní, plytký. Můžou mít pravdu i nemusejí, což ale nikdo nezjistí. Moje životní teze je, že člověk musí mít sny. Hodně snít, nepodléhat dojmu, že sen nic neznamená. Sen je naopak nejsilnějším základem všeho. Mnohokrát jsem jen tak seděl, koukal do blba - ale tam někde se rodí směr, kterým lze jít.

Každý by si měl úplně svobodně představovat, že dostane za svoji práci Nobelovu cenu nebo že jeho knížka bude ve všech českých domácnostech. Že to bude referenční hodnota podobně jako Čapkovy povídky či Ostře sledované vlaky. Pak se zamyslí nad tím, co může nabídnout, aby tuhle bláznivou, nedosažitelnou ambici splnil. Nakonec jeho knížky nebudou ve všech domácnostech, ale třeba jimi potěší pár lidí.

Když myslíte moře, dostanete se možná k tomu, že budete mít jezero. Když sníte o jezeru, budete mít rybník. Když toužíte po rybníku, budete mít louži. A když sníte o louži, nebudete mít nic. Jsem velkým příznivcem velkých snů.

To ani ne. Měl jsem sen, že budu spisovatelem. Už ve druhé třídě jsem si napsal na sešit: Michal Horáček - spisovatel. A vlastně nevím, jestli se to úplně povedlo. Možná jsem spisovatel, protože jsem napsal sedm knih, které se docela prodávaly. Přesto myslím, že se to tak úplně nepodařilo, protože já chtěl být romanopisec, který napíše ten velký český román a stane se součástí národního povědomí. K tomu jsem se ale nedostal a možná už ani nedostanu. Zřejmě proto, že na to nemám zkrátka talent, že nepřišla milost té velké inspirace. Takže celý můj příběh je vlastně příběhem neúspěchu. Snad je polehčující okolnost, že jsem psal písňové texty, básně… Jsou možná malými kapitolkami a dohromady by na román přece jen vydaly.

Posledních tři sta padesát dní v mém životě bylo nesmírně důležitých a zvláštních. Po dlouhé době orby a zasívání se uzavřelo několik významných věcí - dokončil jsem studia na fakultě humanitních studií, napsal jsem a obhájil dizertační práci. O tom jsem dlouho snil, aby mi někdo, koho si vážím, předal v Karolinu diplom a oslovil mě pane doktore. Dokončil jsem také balady Českého kalendáře. Ale hlavní je, že se mi narodilo děvčátko. První rok života je zásadní, malému človíčkovi se vkládá základ, který v něm utkví napořád. Takže jsem se snažil co nejvíc přispět. Tyhle žně se možná projeví za pětadvacet let, až třeba i dcerka převezme titul Dr.

Vnímám jako nádherný dar, že holčička je zdravá. Ve svém věku si uvědomuju, že to není samozřejmost, spousta dětí nemá to štěstí. Máloco vyvolává větší úzkost a obavy než nemocné dítě. Když je člověk chorý sám, taky ho to bolí a stěžuje si, ale může s tím sám bojovat. Vidět nemocné dítě je moc těžké. Takže říkám: zaplaťpánbůh. Zatím holčička prospívá - je hezká, šikovná, chodí, začíná mluvit a osvojovat si různé dovednosti. Jde to hrozně rychle. Ona vlastně skládá své první zkoušky. I když si řeknete: co je za úspěch naučit se chodit a přejít místnost? Veliký! To je největší dobrodružství, jaké vůbec máme - seznámit se se světem a s životem. Mít možnost znovu to prožívat je úchvatné.

Určitě, protože i já jsem dnes jiný, mám jinou životní zkušenost. Chci se věnovat děťátku mnohem víc, trochu jsem posunul priority. V mladém věku má rodič starost o svoji vlastní práci, svůj boj, aby se něčím stal, získal si respekt okolí, aby sám před sebou mohl říct: dal jsem do toho všechno. Tohle je potřeba potlačit ve prospěch trpělivého pobytu s dítětem. To není, jako když se bavíme s dospělými a vyřídíme něco za půl hodinky. Tady to trvá hodiny každý den, to malé hraní - jak se tleská, jak uchopit kostičku do ruky. Na to potřebujete opravdu nejvíc trpělivosti.

Nedokážu odhadnout, jaké nároky na ni bude klást okolí za čtvrt století. Obecně je to pořád stejné: je třeba dítěti vštípit, že žijeme ve společnosti, která si cení práce (nebo aspoň já bych takovou chtěl), vzdělání a taky osobitosti. Aby to nebylo jen plnění úkolů od někoho jiného, ale stanovování si vlastních cílů. A to není jen tak, vzít život do vlastních rukou. To se nedá naučit ani k tomu přinutit. Jen je možné rozvíjející se osobnosti pomoct, aby se nebála, i když okolí bude říkat, že její cíle za nic nestojí. Pro mě je svoboda volný pohyb v rámci určitých pravidel. A tak bych si moc přál, aby i ona uznávala pravidla a přitom se v nich svobodně pohybovala.

Vůbec ne. Dnešní doba není drsnější než před třiceti lety. Naopak, myslím, že to dřív bylo mnohem obtížnější, že jsme museli bojovat úplně o všechno. Nepřetržitě. Vzpomínám, co prožili moji rodiče - máma, vědecká pracovnice, strávila osm hodin v práci a pak se vydávala do strašného boje, aby sehnala čabajku nebo banány. Zápas žen její generace byl hrdinský. Dnes je to zívačka. 70. a 80. léta byla vážně strašně drsná, jedna z nejhnusnějších. Člověk musel shánět známé, přemýšlet, co mu můžou nabídnout a co on nabídne jim, jakou provést výměnu ve společnosti trvalého nedostatku úplně všeho. Dnes žijeme v čase nadbytku.

Mě současnost naplňuje radostí, protože vím, že vše je relativní, můžu srovnávat. Při všeobecném nářku, jak je to hrozné, se vždycky ptám: ale vůči čemu? Kdy byste jako Češi chtěli žít? Za husitů? Nebo za Bachova absolutismu, za války, za první republiky? To byste si naběhli! Která doba byla ta lepší? Čili my žijeme v nejkrásnější době. V míru, prosperitě… A že tu je spousta velkých problémů? Ale ty jsou i ve Švýcarsku nebo Americe, všude. Nás nic příliš neomezuje v tom, abychom svůj život prožili co nejplněji. Proto můj Český kalendář končí baladou Žijeme v nádherné době. Já nezažil války ani období obrovských epidemií, narodil jsem se do éry penicilínu a tomografů. Jsem vděčný, jak nám to předchozí generace hezky naservírovaly. Přece nebudu kňourat? Spíš se snažím k tomu něco přidat.

Jeden z luxusů, které mám, je, že se nemusím zabývat otázkou komerční úspěšnosti a můžu se věnovat nějakým básním. Sbírky se vydávají v počtu několika set kusů, a když se prodá pár tisíc, je to ohromný úspěch. Mě nesmírně těší věnovat se rýmované poezii, už jen proto, že je úplně na vymření, něco jako malovat krajiny. Je doba jiných uměleckých trendů.

Přesto myslím, že poezie je hluboce založená věc, po staletí byla rýmovaná přinejmenším proto, že člověk je určený rytmem - naše srdce bije v rytmu, náš dech je rytmus, kroky. Jsme velmi rytmické bytosti a rytmika v naší psychice se odráží v tom, že tak byla od nepaměti tvořena i literární díla, třeba řecká Odyssea, skandinávská Kalevala…

Ta je vrcholem toho všeho a hodně vám ukáže o té které řeči, zda je schopná nabídnout materiál, aby ji básník mohl vytvořit. Což třeba angličtina nemůže, nemá rody a pády jako naše úchvatná čeština. A taky ukáže technické kvality básníka. Proto mě lákala. Karel Čapek pěkně říká o Nezvalovi, že se houpe jako šťastná opice v koruně stromu řeči. Což je nádherné. I já mám z tvorby rýmů velkou rozkoš. Ideál ovšem je, aby si čtenář skoro neuvědomil, že je to zrýmované, ale šel po vzkazu básně, jak emocionálně působí, jak rozbíjí ustálená klišé, nasvítí známé prostředí jiným světlem. A právě tahle náročnost mě přitahuje.

A to je příčinou problémů, které zažíváme. V 90. letech byly nastoleny poměry, jako by pravidla nebyla. Teď sklízíme trpkou žeň, vidíme, že se rozhostilo mocné prostředí, v němž se poztrácí mnoho ze společně vytvořených hodnot. Takové nerespektování pravidel se jen tak nevidí, i proto se chci vracet tam, kde fungují. Vezměte si fotbal, to je hra s prostými a jasnými pravidly - máte outové čáry, branku a nesmíte hrát rukou. Dnes mi připadá, že kdejaký chytrák během zápasu za stavu 1:0 jako by popadnul míč, utekl s ním do šatny a tam se zamknul. A všichni říkají: Jé, ten je chytrej! Ale to přece už není fotbal. To není svoboda, ale blbost.

Na začátku byly dvě básně, inspirované atmosférou nějakého období. Napadlo mě, že by bylo pěkné vrátit se k tomu, co dělali naši předkové - k prožívání kalendářního roku. Během něj se odehraje dramatický koloběh - poté, co všechno umřelo, se zase oživí, vyraší listy, květy, z nich se stane ovoce, to se sklidí, listy opadají a zase se vše uloží ke spánku… Ta cykličnost, příběh zrodu, rozkvětu, zrání a úpadku, je něco fantastického. To je drama i lidského života. Za druhé tu byla tradice našich umělců - český rok přesně zobrazil Mánes na Staroměstském orloji… Tradice kalendářů je hluboká a má velký smysl. Chtěl jsem k ní něco přidat, třeba se za sto let přidá někdo další, uvidí ten můj v knihovně a řekne si: aha, tenkrát to viděli takhle…

Mnoho umělců, písničkářů, se vyjadřuje k tomu, co právě prožívají, k momentální politické situaci. To jsem nikdy nedělal, ačkoliv jsem cítil politikum kolem sebe a účastnil se některých událostí. Já to vidím spíš v konstantách, které máme. Změnily se brutálně režimy, ale kultura tak ne. To dlouhé trvání, čas až v geologickém smyslu, mě zajímá. Co by to bylo za sbírku, kdyby tam bylo jen něco o Paroubkovi nebo Topolánkovi? To je pro noviny. Třeba písnička Běž domů, Ivane byla ok, ale dnes naopak říkáme: Pojď sem, Ivane a investuj. Je jen svědectvím doby a to dělat nechci, já se snažím o uměleckou výpověď, která bude žít stále. Text S cizí ženou v cizím pokoji zaujme i lidi, kteří se ještě nenarodili.

Celý život chci, aby se moje věci zhudebňovaly a někdo je zpíval, protože poezii se ne nadarmo říká lyrika. Lyrika je to, co se doprovází na lyru - a tedy i zpívá. Když zemřel básník, říkalo se, že odešel pěvec. Já to beru doslova. Nevýhoda je, že villonská balada se těžko zhudebňuje. Tak ať se na tom podílejí všichni Češi, ne jen ti z V. I. P. zpráv. Třeba nějací velcí tvůrci čekají na svoji šanci v Děčíně nebo Moravských Budějovicích! Je to taková až naivní obrozenecká idea. Ale kupodivu jsem dostal 1100 zhudebnění, z nichž 35 vyjde v říjnu na dvojalbu. Někteří autoři mají tak zajímavé osudy, že o nich Helena Třeštíková natočila dokument. Třeba montér z továrny… Až mě dojímá, že jsem v nich probudil to, co chci dát dcerce - sebedůvěru a šanci uvěřit ve svůj talent. Někdo tomu říká reality show, což je hloupé…

Někdo dobře pekl housky, tak si založil pekárnu. Já věděl něco o sázení, protože jsem dělal chvíli bookmakera, znal jsem dobře prostředí hazardu a černých sázek. Tak jsem s kolegy založil Fortunu. Raději bych v pětadvaceti dostudoval a stal se spisovatelem. To ale nebylo možné, tak jsem se musel uchýlit k jiné životní strategii. A kompetence, které jsem získal, jsem využil. Nikdy jsem ale nic nezprivatizoval, nabídky na kupónovou privatizaci jsem odmítal, to bych byl dnes něco jako Kellner. Já si nechtěl osvojovat majetek vytvořený někým jiným, já chtěl udělat svoji věc. Taky když jsme Fortunu prodávali, přišli auditoři a řekli: ano, je v pořádku, žádné tikající bomby. Dnes už se k ní ani myšlenkově nevracím…

Dnes sázím na tenis, ten sleduju hodně, a bývám úspěšný, dokonce radím ostatním na Facebooku. Na intuici nedám, jen na kompetenci vyplývající ze zkušenosti. Ale celá odpověď se nevejde na pět řádků. Koho zajímá tahle otázka, ať si v říjnu koupí třísetstránkovou knihu Spící pes a tancující medvědi, což je v podstatě moje dizertační práce s fotografiemi a dlouhým vysvětlením. Věřím, že stojí za přečtení.

Musel bych oddělit to, co považuju za hru, kterou respektuju a účastním se jí, a to, co hra není. Když myslím, že vyhraje americké volby Obama, a někdo jiný, že Romney, a vyzve mě k sázce, považuju za povinnost zastávat svůj názor. Je to gentlemansky čisté a zodpovědné. Ale automaty bych nikdy nepovolil, je to banditismus nejsilnějšího zrna. Jistě, lidi tam házejí peníze dobrovolně, ale vše má své meze. Od začátku jsem varoval, že to je výraz čiré hlouposti, vlastním dětem bych za to dal facku. Že se tak rozmohly, je příznak společenské změny, která udělala zmíněné prostředí bez pravidel. Doufám, že vrchol už minul a bude se to postupně omezovat do běžných rozměrů jako v celém světě - kromě Nevady.

To je fakt. Teď bylo sice obcím dáno právo rozhodovat o automatech, ale někde může být zastupitelstvo uplacené. Anebo protože hazard je zpoplatněný zvláštním způsobem, se radní svobodně rozhodnou, že automaty nechají. Jsou pro ně finančně výhodné.

Risk byl neustále. Asi roku 1974, kdy jsem chtěl jet do Ameriky. Jako jediný na fakultě jsem nebyl člen SSM, jenže pro výjezdní doložku bylo třeba jejich razítko. Tak jsem ho zfalšoval a předložil na policii. Což bylo riziko, které v sobě neslo velké konsekvence - kdyby se na to přišlo, jistě by mě vyloučili a nedovolili psát, a tím by se celý můj sen zhroutil. A to se taky všechno stalo.

Zdálo se, že to byla největší prohra, ale nakonec to byla největší výhra, která mě potkala. Nemusel jsem se kompromitovat, musel si najít vlastní způsob přežití, dělal jsem skladníka, myče nádobí, plavčíka… Ale naučil jsem se taky anglicky a psal do cizích časopisů tak dobře, že jsem dostal novinářskou cenu a stipendium. Ta prohra mě donutila k větším výkonům.