Michal Dlouhý: Žijeme v jedné velké lži

Stane se to. Od lidí, kteří nevystupují na veřejnosti, ani je nevidíme v zábavných pořadech, takže není jasné, co od nich můžeme čekat, tam kolikrát zazní naprosto absurdní pravdy i lži. Občas vytáhnou takovou věc a řeknou ji s tak kamenným obličejem, že dostanou i člověka, který si myslí, že pozná všechno!

Jistě, to se stalo snad každému.

Na jevišti? I tam se to občas stane. Ale v životě kolikrát člověk naletí tomu největšímu blbci. Bývají situace, které jsou tak nepravděpodobné, že si říkáte, to přece musí být pravda – a ona není.

Možná, že procentuálně na tom můžeme být trochu líp, ale nejsme stroje. Zdaleka ne každou lež se podaří rozpoznat.

(Směje se) To víte, odraz společnosti. Žijeme v jedné velké lži. Tak se točí i věci, které s tím souvisejí. Myslíte, že může být lež nevinná? Takzvaná milosrdná? Jistě, ta se používá. I když je hrozně těžké rozhodnout a určit, jestli a kdy ji použít. Určit, kde je ta hranice.

Když jsem dostal své dvě první nabídky do angažmá. Jedna byla do Národního divadla, druhá do Činoherního klubu. Obě přišly v jeden den. Měl jsem je na záznamníku hned za sebou. V domnění, že je to nějaký fór, jsem zavolal na obě čísla, a opravdu jsem se dovolal do kanceláře Národního divadla a kanceláře Činoherního klubu.

Tak to byla situace, kdy jsem opravdu nevěděl, jak se rozhodnout, a pátral jsem kolem sebe. Tehdy mi ještě mohl pomoci brácha, hodně jsme to spolu probírali, a pak taky s kamarády. Udělal jsem to kulišácky. Hostoval jsem v Národním a angažmá jsem vzal v Činoherním klubu.

Ne, to ne. Byl jsem odkojený Divadlem Na zábradlí, kde brácha působil, což je divadlo malé formy, a to mi bylo blíž. Jenže kdo by si nechtěl zahrát v Národním? Tak jsme to vymysleli takhle.

Ne, není. Nevím, jakou specializaci mají kluci, co jezdí u sanitek. Myslím, že jsou zaměřeni víc všeobecně. Ale přestože lékař, kterého hraju, je holkař, snažili jsme se s režisérem Filipem Renčem, aby vyzněl jako dobrý člověk. Aby ho divák mohl mít rád.

(Směje se) Ty zejména.

Máte pravdu, poslední dobou slyším tenhle názor a postřeh čím dál častěji. Já to vysvětluju tím, že brácha byl tak skvělý herec, že mně teď vůbec nevadí ho tak trochu vykrádat. Nebo používat jeho styl herectví. Když jsme byli spolu, snažili jsme se být každý jiný. Teď se snažím jeho genialitu posouvat dál. To je asi jeden z důvodů, proč tak na lidi působím.

Super. Tak to je přesně to, co jsem chtěl.

Ne, protože tehdy byl velký strašák vojna a uniformy nám doma nějak nevoněly.

Chtěl jsem být popelář, kosmonaut a Karel Gott. Ten se trochu pojil s tím, že brácha hrál, já taky začínal a chtěl jsem to dotáhnout na mistra. Sny jsem měl, ale mně se plní jiné sny a jsem tak uspokojený, že nemám touhu dobývat ty, co jsem měl jako kluk. Jediné, co mi zůstalo nedosažitelné, i když dnes to už asi jde, je podívat se z vesmíru na Zemi.

Jasně, bylo to úžasné. Poznal jsem partu kluků, kteří s ní doopravdy jezdí, a musím říct, že jsou skvělí. To jsou frajeři! Pro ně to není povolání, je to poslání.

Mít svobodu například. Tu svobodu, kterou mám, tu má málokdo. Nevím, čím jsem si ji vysloužil a jak se to stalo, jestli je to jen souhra okolností. Tohle povolání je prostě kolo štěstí. Znám spoustu talentovaných lidí, kteří neměli to štěstí, co já, co se týče příležitostí být ve správné chvíli na správném místě. Je to zvláštní, ale často se stane, že když mám chuť něco hezkého hrát, tak za týden někdo zavolá a nabídne mi to.

Dávám přednost tomu, že člověk se může narodit na šťastné planetě a mít zkrátka kliku.

Takhle daleko jsem nedošel, i když nějaké horoskopy jsem dostal. Před několika lety jsem třeba dostal horoskop pro Váhy na celý rok. A jediný den, který tam chyběl, byl den mých narozenin. Že by znamení?

Když to nahlásím dopředu, tak ne. Když se tvoří kulisy, chci, aby se udělaly výztuhy, aby se nerozpadly po třech reprízách. Protože když se dostanu do ajfru, létají třísky.

Mám.

Když je příležitost, skočím si třeba bungee jumping. Skočil jsem zatím třikrát. Dvakrát z mostu na Zvíkově a jednou na Jičínském náměstí.

Že nevíte, jak to dopadne. Ale to je i divadlo. A celý život.

Tak moment, nejen tady, to platí o jakémkoli divadle. Někdy to na mě dokonce působí tak, že předpoklad k tomu, aby člověk byl hercem, je být dyslektikem. Když se v jakémkoli divadle sejdeme na první čtení, říkám si, že by se mělo točit! To je taková sranda! Co dokážeme přečíst a jak!

Je tam skvělá parta, takže hraní je pořád příjemné. A navíc divadlo je tvárné – jak se mění doba, tak se mění i projev a reakce diváků. I nás herce to posouvá někam jinam.

A jsou i jiné vlivy. Nedávno jsem s Ondrou Sokolem zkoušel Válku Roseových. Zkoušet s Ondrou Sokolem znamená posunout se o kus dál, je to geniální režisér. Takže pak, když jsme hráli ředitele, mi kolegové říkali, že hraju úplně jinak. Zní to jako klišé, ale to představení je fakt pokaždé jiné.

Ano, netušili jsme, kolikrát se ve hře řekne slovo rád a jak v kontextu toho, co se právě dělo, najednou vyzní. Diváci na to tehdy reagovali.

Já zaplaťpánbu proti Kamilovi nemám tolik času, abych si pinkal s holí a balónkem. (směje se) Nemluvě o tom, že všichni, co sedíme kolem něj, jsme vlastně v ohrožení, protože ty švihy jsou takové, že se obávám, že to jednou uletí a někomu to rozbije hlavu! Kamil nás ale neustále uklidňuje, že to je v pohodě.

Nezdravím ho před představením, ale v průběhu, protože používám, jak už jsem řekl, některé jeho intonace, reakce a myšlenky. Mám ho na představení pokaždé. Nemluvě o tom, že když hraju se švagrovou Petrou Jungmannovou, hrajeme jako rodina.

Jo, schválil nám to. Dokonce tam máme ve scéně, kdy na všechno odpovídám Ano, jeden jednoduchý, lehký fórek, který nám brácha vymyslel. A vždycky zabere! Brácha měl totiž geniální češtinu a uměl pracovat s jazykem. Po té replice si na něj vždycky vzpomenu.

Ne, my ne! Přijel ještě se dvěma kamarády a naše děvčata vymyslela, že jim jako chlapům nebudou dávat kytky, ale že jim věnují klasický český nápoj, becherovku. Přeci jen je u nich prohibice, tak abychom jim udělali radost. Ovšem netušili jsme, že chlapci ve třech tu litrovku vypijí hned v průběhu představení, které trvá jen hodinu čtyřicet. A oni pak byli hrozně nadšení. Tak jsme si říkali, že to je skvělé, že takhle by se mělo pracovat s autory.

Poslední tři moje velké divadelní tituly, tedy Chválu bláznovství, tu jsme hráli ještě s bráchou, Kdo je tady ředitel a Kurz negativního myšlení jsou všechno severské věci. Připočtu-li k tomu ještě Peer Gynta od Ibsena, kterého jsme hráli v Rokoku, tak mohu říct, že s těmi seveřany mám dost zkušeností. A všechny velmi dobré. Taky jsem přemýšlel o tom, jak to, že česká mentalita jejich humoru rozumí a jde mu naproti. Jsme přece dost daleko od sebe.

No vidíte, to je pravda. Zase severský příběh. Mluvil jsem o tom i s ředitelem a dramaturgyní, a ti seveřani mají zkrátka dobré hry. Když se tak podíváme dokola, není tolik dobré tvorby. Ta severská je.

Tím se to kompenzuje.

Ano. Jsou.

Bože, to je tak jednoduché! Chlapi mají ke všemu zkrátka jiný přístup než holky. Třeba k jiným chlapům. Z pozice otce mohu říct, že pro holky je táta princ. Když přijdu domů, je to nádherné vítání, rozeběhnou se ke mně, objímají mě.

Když přijdeme na návštěvu za kluky, tak pozdraví a to je celé. Berou mě jako parťáka, když něco potřebují. Přitom jsme si blízcí, když slyší, jak na mě holky volají tati, občas jim to taky tak ujede. Ale holky jsou citově mnohem otevřenější než kluci.

Bohužel se zatím rýsuje u té malé. Byl bych rád, kdyby dělaly úplně něco jiného, ale ta malá začíná být velká komediantka. Taková kopie mě. Karolínka je velmi živé dítě. Den ode dne obdivuju víc a víc svoji maminku, protože ona mi dělá to, co mi vyprávěla, že jsem dělal já jí. A je to dost děsné.

No až máme strach, protože se nám to páruje! Marně jim vysvětlujeme, že jsou příbuzní. Mají naplánovanou svatbu a basta.

Balón jim sluší. Ale řekl bych, že jsou všestrannější. Péťa je vede přes školku Montessori, na kterou pak navazuje stejná základní škola. Je to zajímavý systém výuky. Dětem to velmi rozšiřuje obzor. A kluci jsou opravdu všestranní, takže si zakopou, ale zajímají je i knížky. Jsou citliví, vyjadřují se i výtvarně. Zatím se to v nich tříbí, tak uvidíme, co z toho bude dominantní a co si vyberou sami.

Já do školy moc nechodil. Od malička jsem točil, takže jsem spíš pořád doháněl. Svým způsobem jsem byl často rád, že jsem zase konečně v partě dětí, protože jsem se pohyboval hodně v prostředí dospělých. Věci, které mi šly, třeba tělocvik, ty mě bavily. Ale stres jsem neměl ani z těch ostatních.

No, když jsem propadal na konzervatoři, tak to byl trochu stres. Ale to už jsem byl větší a dospělejší a měl jsem reference od bráchy, který prošel tou samou školou, že se moc nestává, aby nechali někoho prolítnout. Že to je hodně vzácná věc. Takže stres zas tak velký nebyl. Šlo o to si sednout a naučit se aspoň něco. Člověk se pak z té zatáčky hned vyškrabal o stupínek výš.

Snažím se.

Zpanikařit? Dlouho jsem se nedostal do situace, kde by byl důvod k panice.

Ale to se přece stane! Vždyť je to jenom divadlo. Tuhle jsem slyšel, jak nějaká babička povídala: Všechny nemoci jsou z nervů. Jen syfilis je z lásky. A já tomu věřím. Všechny nemoci jsou skutečně podpořeny tím, že lidi jsou na nervy a dělají si hrozné bloky sami v sobě. Z toho jsou nemoci, které člověka zničí.

Ano, už dlouho. Už jí přeju, aby to skončilo a šla si odpočinout mezi lidi. Myslím, že bude doma tak do prázdnin a po nich asi nastane změna.

Máme. Nákupy a zásobování mám na starosti já. A Zuza holt stíhá vše ostatní. I když i tam se snažím pomoci. Co se týče vaření, dělíme se. A svoje věci si klidně naházím do pračky sám! Žehlení, to ne, to máme oba nějaký blok, a co se týče úklidu, tak když hlídám holky, uklízím i byt. Tak je to zdravě rozděleno.

Je fakt, že z mého okolí teď hodně lidí jde od sebe, ale nevidím důvod v tom, že by chlapi byli méně chlapy a ženy méně ženami. Myslím, že to je spíš zrychlenou dobou, kdy chceme urvat co nejvíc, a tím se přetrhávají nitky mezi lidmi.

V těch párech většinou makají oba, do toho mají děti, a nezbývá jim chvilka na výlet a jiné hezké chvíle. Prostě vzít děti a vypadnout. Já mám štěstí, že moje žena je ze skvělé rodiny, kde se odjakživa jezdilo na výlety, aspoň na jeden den. A to se snažíme dělat stejně.

No samozřejmě, že se to vytrácí. Je toho méně a méně. O to je vzácnější, když to někdo umí. Když muž ženu překvapí nebo když žena muže okouzlí.

Že se mnou vydrží, to je základní věc. A pak obdivuji každou ženu, která má děti, že obětuje tu dobu, kdy se mohla prosadit a využít toho, co vystudovala, tomu, že se stará o rodinu. O děti, než povyrostou a najdou si svůj prostor. To opravdu obdivuju, protože pak není jednoduché naskočit do své profese.

Muž by měl ctít ženu jako ženu. A měl by jí to umět říct. Víte, myslím, že gentlemanů je dost, ale chybí komunikace. A pojmenování věcí. Myslíme si, že je to automatické, že to je jasné, že máme rádi toho druhého, ale neřekneme to. A to je chyba. Přitom stačí to vyslovit, pochválit, to co druhý dělá, a máte padesát procent ze dne zalitých sluníčkem.

Teď jsem si vzpomněl, že jsem taky dlouho svojí ženě nepřinesl snídani do postele. A přitom pak můžete dělat cokoli, protože jí to ráno tak zvedne náladu, že můžete jít s chlapama na pivo a je to v pohodě.

Přitom je to tak jednoduché! Vstát a přinést čerstvé rohlíky. Což jsem dělal, když jsme spolu začínali. Teď jsem si právě uvědomil, že jsem to strašně dlouho neudělal a že to musím napravit. Abych měl zase nějakou tu zásluhu. (směje se)