Michal Dlouhý: Na bratra myslím často

Upřímně řečeno jsem. Trhání rekordů v návštěvnosti se mi líbí, protože to může znamenat, že režisér Jákl bude točit další film. A možná si v něm zase zahraju. (směje se) Ale soudit nemůžu, jsem moc zaujatý.

Ano, ale pak jsme se s režisérem shodli, že bude lépe, když ho nebude hrát v Česku známá tvář. Spolupráce s Petrem byla úžasná, to jsme si libovali už s bráškou. Byl výborně připravený a nás natáčení strašně bavilo. Na premiéru jsem si s sebou vzal schválně ty nejkritičtější z mých blízkých, kteří mi říkají i nemilé věci. A oni z toho byli nadšení. Tak já nevím, ale asi je to dobré…

Já poslední dobou dostávám jenom takovéhle věci. To máte Sametové vrahy, seriál Expozitura, všude hraju grázly. Polda v Kajínkovi byl taky grázl. Takže mě to nepřekvapuje.

Je to kontrast k těm princům, co jsem hrával dřív. Prince jsem vystřílel na začátku a teď mi zbývají ti lumpové.

No, svatý jsem nebyl, ale že bych byl grázl nebo že bych někomu záměrně ubližoval, to ne. Ani jsem neměl takové myšlenky.

Když to vyžaduje role, tak ano. Role v Kajínkovi to nepotřebovala, protože to byl zkrachovalý policajt - alkoholik. Takže kdybych vypadal vymakaně, bylo by to divné.

Já zbraně nemusím. Rád si občas zastřílím a při natáčení mě to bavilo, ale nevyhledávám to. Na střílení ale není nic těžkého. Odjistíte a zmáčknete kohoutek.

Ale tak to bylo psané v roli. Víte, mě to svým způsobem zajímá, rád si zastřílím, ale ze zbraní mám respekt. Vlastní zbraň bych si asi nepořídil. Dokud někdo neublíží mé rodině, tak zbraň mít nebudu. Ale dovedu si představit, že bych zabil, kdyby někdo sáhl na někoho z nás.

Máte pravdu, nabídky na společnou práci nám přicházely stále častěji. I dřív jsme spolu chtěli dělat, ale nikoho to nenapadlo. A pak se s tím roztrhl pytel. Skoro každou věc, co jsme dělali v poslední době, jsme točili spolu. Nás to bavilo. A myslím, že jsme ničemu neublížili.

Ne. Ta se ruší. Je to nenahraditelné.

Úplně stejný jako brácha.

Piju normálně to svoje pivko. Jenže já mám asi lepší spalování nebo nepiju tak dlouho, jsem přece jen o deset let mladší. Víte, ono se vždycky hovořilo o bráchovi a alkoholu. A já otevřeně řekl, že jsme se kvůli tomu dvakrát pohádali. Nicméně ve skutečnosti toho - co do množství - zase nevypil tolik, aby se tomu někdo divil. Jen na něj alkohol působil hůř než třeba na jiné. Tak to má padesát procent lidí. Ti jsou ale zalezlí doma. My ovšem jdeme na jeviště, do práce. Tak velký problém, jak se z toho dělal, to nebyl. A navíc: on pil pivo a to není alkohol. To je lék. Tvrdého a vína se nedotkl.

Myslím, že o něm všichni věděli, že je to skvělý herec. To se ukázalo i na posledním rozloučení, kam přišlo opravdu hodně lidí. I bulvár o něm psal s úctou. Vědělo se, jakou kvalitu má. Těsně před koncem, když dostal Českého lva za vedlejší roli ve filmu Hlídač č. 57, děkoval, ale říkal, že by chtěl hrát ty hlavní role.

Málokdo ho přizval. Ale to je právě spojené s tou fámou, která kolem něj vznikla. Každý se bál jeho údajného problému s alkoholem. A že by to neutáhl. Opak byl pravdou. Jejich chyba. Brácha říkal, že by to mělo být žalovatelné. Bulvár mu vzal práci. Lidi, kteří ho neznali osobně, o něm rozsévali pochybnosti. A on kvůli tomu nedostal práci, kterou si zasloužil a kterou by udělal dobře.

Tyhle věci vždy zasáhnou do života a ovlivní jeho běh. Jako když ozubenému kolečku chybí jeden zoubek. Ale ono mi to dojde, až začne sezóna a já se vrátím do divadla, kde jsme se s bráchou potkávali nejčastěji. Nevím, jak bych to popsal. Ale vím, že budu jiný. A nejen já. Všichni nejbližší.

Ano, i v téhle hře, jako v mnoha jiných, je divoká sexuální scéna.

Ano, trochu. Jde o kancelářský sex. Já nevím, jestli jste někdy měla kancelářský sex…

Já tedy taky ne. Ale když se podíváte, co se vám v kanceláři může hodit, tak to máte stůl, židle…

Ano, přesně tak. A to všechno se muselo použít do scény a to všechno tam je. Pikantní ovšem je, že ji hraju se svou švagrovou.

No ano. Do premiéry to hrála Klárka Cibulková, jenže otěhotněla. Tak jsme s bráškou oslovili jeho ženu Péťu, která už měla kluky větší, takže se mohla do divadla vrátit. Brácha byl ještě na premiéře a tuhle scénu viděl.

Myslím, že je. A víte, koho to původně napadalo? Ne mě, ale moji ženu. Já se nejprve celý prostyděl. Ona řekla, že bychom mohli požádat Petru. Já myslel, že Petru Špalkovou, tak říkám, že to je dobrý nápad. A ona: no, bráchovu Péťu.

Ano. Je trochu poťouchlík.

Dovedu si představit rodiny, kde to táhne jen ta holka. Je to tak možná zafixované a bere se to jako normální. A možná si to tak někteří chlapi představují. Když ale vidím, jaký je to záhul, a mám možnost pomoct, tak strašně rád pomůžu. Jednak mám svou ženu velmi rád a jednak mě to baví.

Přijít o chvilku s dětmi je pomalu jako přijít o rok jejich života. Každý den je pokrok. V současné chvíli mě to drží nad vodou, protože je to nejlepší lék na to, co se kolem mě teď dělo. Začal jsem s dětmi pozdě, ale připravoval jsem se na to, těšil jsem se a děti jsem opravdu chtěl. Jsem šťastný, že to vyšlo.

Přesně. Jakmile jedna usne, probudí se ta druhá. To je zákon schválnosti. Ale ony nám to vrátí přes den. Jsou fakt roztomilé. Obě.

Přebalování už jde u druhého dítěte úplně automaticky. A co se týče nočního vstávání, tak to taky vstávám. Musíme každý spát u jedné. Takže se s ženou moc nepotkáváme, noci máme oddělené. A kdo je víc utahaný, jde si lehnout k té menší. To je jednodušší, ta víc spí. Řekne si jen o mléko.

To se mě ptal milión lidí. Ale já jsem rád, že to vůbec vyšlo. Když se podíváte kolem sebe, je to velký problém.

A početí vůbec. My tím byli překvapení, ale velmi šťastní. I u prvního jsem si myslel, že to bude trvat nejméně rok, a ono to vyšlo napoprvé. Myslel jsem, že je moje tělo přece jen trochu unavené. A tak jsem se čistil a nekouřil jsem. Žil jsem zdravě. Ale jen týden! (směje se) Žena mi tvrdila, že to budu muset vydržet rok! Vydržím, neboj, uklidňoval jsem ji. A pak se to povedlo hned. A vzápětí přišlo i to druhé. No a syn - jsem šťastný, že jsou holky zdravé. Navíc brácha říkal: chtěj holčičky, je to lepší. A měl pravdu. Když vidím jeho kluky, to je zápřah! Jsou krásní, skvělí, ale zlatý holky! Dvojčata jsem sice chtěl celý život, ale od té doby, co je má brácha, už nechci. To bych se asi zbláznil.

Toho je víc. Musel jsem teď řešit spoustu věcí, ale až začnu zase hrát a brácha už na divadle nebude, myslím, že mi to plně dojde. Myslím na něj často. I na to, jak byl rád s dětmi. A jak miloval naši malou Aničku. Byli jsme oba rádi s dětmi, i sami. Jeden rok jsme založili akci Fotr week, kdy nás několik chlapů jelo samotných s dětmi. Bez maminek.

Skvěle. Brácha říkal, dáme tři dny a ve středu jedem zpátky. Zvládli jsme to ale celý týden a úplně v pohodě. Přestože počasí nám nepřálo, v noci bylo na nule a celý týden pršelo.

Má to své výhody, když je zima a prší. To pak děti oblíknete teple a dáte jim pláštěnky.

Ano, furt jsme byli venku. (hrdě) Děti pak spaly jak zabité. Pořád jsme lítali po lese, i v dešti.

A další výhoda: použijete jen tu pláštěnku. Pod pláštěnkou se nic neušpiní. Děti jsou pěkně celé zabalené v igelitu. No a pak necháte tu pláštěnku jen okapat. A děti zůstanou čisté! Dovezl jsem domů celý kufr čistého oblečení.

Ptala se: to jste nic nepoužili? Ne, já na to. Byla zima, tak se nepotily a v pláštěnce nic nepotřebovaly. Děti byly nadšené a na maminky si ani nevzpomněly.

Ono se to časem propojuje. A teď se to spojilo úplně, protože už nebude porovnání. (smutný úsměv)