Michal Dlouhý: Herci do politiky nepatří

„Hned se mi vybavily filmy Jan Hus, Jan Žižka, Bílá nemoc, Nezbedný bakalář, Císařův pekař. Je mi často vytýkán moc temperamentní, expresivní projev, ale když jsem se díval na Štěpánka, nacházel jsem to taky. Něco blízkého jsem našel a řekl jsem si, že bych mu mohl porozumět a že by to mohlo dopadnout dobře.“

Četl jsem hlavně jeho vzpomínky, o jeho účasti v legiích, a obdivoval jsem jeho pevný charakter. Naneštěstí přišla doba, která ho přinutila udělat pár věcí, na které nebyl pyšný, i když v ní obstál daleko statečněji než většina ostatních.

Nemělo by se zapomínat, v jaké době to bylo, v jakém ohrožení byl on i jeho blízcí. Pro mě je podstatné, že miloval divadlo, kde si s čistým štítem vydobyl místo na slunci.

Udržet si v téhle profesi pevný partnerský vztah je velmi těžké. Musíte potkat toho správného partnera, který s vámi vydrží herecký styl života, který vám rozumí a fandí vám - zaplaťpánbůh já to štěstí zatím mám.

Žil jsem se dvěma herečkami (Sabina Laurinová a Lucie Vondráčková - pozn. red.), to jsem si taky zkusil a vím, jak jsem udělal dobře, že jsem si nakonec vzal ženu, která nemá s herectvím nic společného. Štěpánkův osud mi to jen potvrdil.

S Petrem Štěpánkem jsem se dřív potkával při natáčení pohádek, teď se občas vídáme v divadle, ale o Bohémě jsme spolu zatím nemluvili.

S Janou Štěpánkovou jsem před Bohémou točil pokračování detektivního seriálu Labyrint. To jsem ještě netušil, koho budu hrát. Jinak bych už na paní Janě vyzvídal všechno možné o jejím otci. Jednou se jich snad zeptám na údajné nesrovnalosti ve scénáři.

Třeba na tu, kde dávám do huby Juliu Fučíkovi, protože mi převlečený za profesora Horáka spal se ženou. (smích) Věřím, že se tak skutečně odehrála.

Rád vzpomínám na scénu, kdy na jakémsi nedobrovolném konkurzu do německých filmů Štěpánek předváděl, jaká je jeho němčina zoufalá, přestože uměl německy dobře. Vymanil se tím z povinnosti hrát v německých filmech.

Já německy opravdu neumím, takže jsem se to poctivě naučil. Na place se pak chytali za hlavu, že to říkám moc správně, a musel jsem se to učit znovu. Všichni se tím bavili. Můj závěrečný pozdrav auf andrzén byl nápad Saši Rašilova (představitel Oldřicha Nového - pozn. red.), který u toho taky byl.

Je obdivuhodné, že si čistý štít zachoval i po komunistickém převratu. I když musel hrát ve věcech, které mu asi neseděly, třeba ve hře právě o Juliu Fučíkovi. Byl hlavně velký divadelník, který divadlem žil a naslouchal divákům, nechal se unášet jejich odezvou.

Herec podle mě do politiky nepatří, ale ať chce, nebo nechce, divadlo je zrcadlem společnosti a tehdy společnost takové hry přijímala a byla z nich nadšená. To bylo rozhodující, nikoli to, že s tím třeba vnitřně nesouhlasil. Pro herce je nejdůležitější potlesk a ocenění diváků.

Stále se to opakuje. Herec může ovlivnit hodně lidí, hlavně dřív, když bylo jen divadlo a film. A populární herce si politici rádi berou jako štít. Jenže to je zneužívání toho, čeho dosáhli, co umí, proč je mají lidé rádi.

Herec má být čistý, vnímavý ke své roli, k tomu, co v ní je napsáno. Politici hrají úplně jiné hry.

Ne, jen to je víc vidět. Je to nápor na psychiku, díky alkoholu může člověk najít odvahu, uvolnění, inspiraci, může pomoct najít správnou podobu postavy. Dva a půl měsíce zkoušíte a pak se každý večer převtělujete do jiné postavy. Když z ní za dvě hodiny vystoupíte, zůstává chvíli ve vás a vy ji dožíváte. Třeba v divadelním klubu. Oslavuje se, nebo utápí žal, podle toho, jak to dopadlo. Potřebujete nějaký čas, než jste zase sám sebou.

Když se v noci učím texty, otevřu si víno a napadají mě pak různé varianty, trefnější reakce. Člověk ovšem musí popíjet tak, aby si na to druhý den na zkoušce vzpomněl. (smích) Rozhodně se o to neopírám.

Když mi bylo asi pětatřicet, odjel jsem na půl roku na Nový Zéland a Tobago. Chtěl jsem si ověřit, jaké to je, žít mezi lidmi, kteří nevědí, kdo jsem, odkud jsem. Abych věděl, jaký jsem vlastně člověk. Učil jsem se anglicky, chodil jsem do školy s lidmi nejrůznějších věkových kategorií z celého světa.

Moc se mi to líbilo a ověřil jsem si, že bych klidně mohl dělat něco jiného. Když jsem se vrátil a všichni se mě ptali, jestli se mi po hraní stýskalo, odpovídal jsem po pravdě, že ne.

Pro mě je droga rodina, bez té bych nemohl existovat.

Má to svoje etapy. Když jsem vyšel z konzervatoře, stál jsem pořád před kamerou. Když jsem po čase přičichl k divadlu, stalo se prioritou.

Nezradí vás. Když jste dobrý, pokaždé si vás přivolá. Film je jedna velká náhoda. Nikdy nevíte dopředu, zda vás někdo obsadí, nebo ne. Divadlo ale sežere všechen váš čas. Trávím v něm kromě prázdnin prakticky každý den. Teprve nedávno jsem si vydobyl volný víkend jednou za dva týdny. Jinak bych vůbec nebyl s rodinou.

Je to výborně napsaná hra, která se dá aplikovat na jakoukoli společnost včetně naší. Diváci se třeba baví vulgárnějším vyjadřováním hlavy státu. Z těch reakcí je zřejmé, že si diváci nemyslí, že by tak prezident mluvit neměl.

To je herecká politika, taková, která se odehrává na jevišti. Pamatuju si, jak jsem jako kluk chodil před revolucí na všechna představení Divadla Na zábradlí, kde hrál brácha. Lidé naslouchali mezi řádky. Byla to pro ně živá voda.

Na jeho absolventském představení na konzervatoři, což byla komedie Benátská maškaráda. Hráli ji asi patnáctkrát a já to viděl třináctkrát. Seděl jsem vždycky v první řadě.

To ještě ne, bylo mi sedm. Ale ta inscenace mě fascinovala. Brácha, který byl o deset let starší, se mě pak snažil od konzervatoře odradit, protože věděl, jaká je herecká štěstěna vrtkavá. Měl jsem tehdy v záloze učební obor umělecký truhlář.

Jsem. Doma a na chalupě si všechno kutím sám. Vyčistím si krásně hlavu a mám radost z toho, co udělám. Vyženil jsem nádhernou chalupu v Českosaském Švýcarsku, kde se realizuju. Hrozně rád pracuju se dřevem.

Zpočátku ne, my jsme byli každý úplně jiný. Brácha byl introvert, já extrovert. Přišlo to až později, když jsme spolu stáli na jevišti. A ještě víc po jeho smrti. Jsem mu prý pořád víc a víc podobný. Pro mě to je vyznamenání, jako by mi někdo připnul na hruď medaili.

Hodně. Třeba když jsem dostal v jeden den nabídku do Národního divadla a do Činoherního klubu. V Národním jsem tehdy hostoval ve Smrti obchodního cestujícího v režii Jana Kačera. Rodiče mi hráli Alois Švehlík a Věra Galatíková.

Jsem rád, že jsem si mohl ohmatat obrovské jeviště. Jenže brácha mě upozornil, že v Národním dostanete na začátku jednu úžasnou velkou roli, a pak třeba pět let čekáte na další a hrajete ty malé. Rozhodl jsem tedy pro Činoherní klub a nikdy jsem nelitoval.

Dávala se tam dohromady nová parta pod vedením Vladimíra Strniska, mohli jsme razit svoji cestu. Zůstal jsem tam osm let, během nichž jsme Činoherní klub znovu zaplnili.

Teď v angažmá nejsem, hraju v Městských divadlech pražských, ve Švandově divadle, v Příbrami a ve Studiu Bouře. Mezi mnou a řediteli jsou tak mnohem příjemnější vztahy, když si můžeme jako rovný s rovným říct, co ano a co ne.

V televizní detektivce režiséra Jiřího Svobody Domina. A v jedné scéně jsme se potkali v jeho posledním filmu Kajínek. Hlavně jsme spolu dohrávali Chválu bláznovství v divadle Kalich, to jsme si ho už půjčovali z nemocnice.

Bylo to krásné, protože jakmile vstoupil na jeviště, rozsvítil se. Ubývaly mu síly a tam se i přes všechnu bolest dobíjel. Já byl šťastný s ním.

Ve všem. Svou nepřítomností. Chybí nám v rodině, chybí na jevišti, protože byl mimořádnou divadelní osobností. Není den, kdy by si na něho někdo nevzpomněl.

Jsme si hodně blízcí s jeho rodinou, s Petrou Jungmanovou a jejich dvojčaty. Kluci jsou jen o něco starší než naše holky (Anna 9, Karolína 6,5 - pozn. red.). Jsou často spolu. Jezdí společně na tábory, pak jsme všichni na chalupě.

Po vzoru bráchy se je snažím držet trochu stranou, protože holky to mají v herectví ještě těžší než chlapi. Zatím chodí do taneční školy Petra Čadka, což je hrozně baví. Na konci sezóny mají vystoupení, trochu mě děsí, jak se jim to na jevišti líbí.

U tchána pinkají tenis, chodí na výtvarku, všechno si zatím oťukávají, nedá se říct, že by se k něčemu přikláněly víc.

Vystudovala hotelový management a pak létala po celém světě jako stevardka. Vzhledem k tomu, jak jsem vytížený, zůstává s holkami doma. Doučuje ale soukromě angličtinu.

Na tenise. Hráli jsme s jejím tatínkem, který je tenisový trenér, a chyběla nám holka do týmu. Jeho napadlo, že by si s námi mohla zahrát Zuzanka. Ona mě tenkrát sjela pohledem a bylo jasné, co si o někom, kdo sedí u piva a kouří u toho, myslí.

Musím říct, že ani jejímu tátovi se moc nelíbilo, že by se jeho dcera měla zaplést s nějakým hercem. Teď jsme si ale s tchánem velmi blízcí.

A sport zůstal podstatnou částí našeho života. Hrajeme tenis, jezdíme na kolech, v létě plaveme, hrajeme volejbal, nohejbal, snad všechno kromě bruslení. To už nechávám na dcerách.