Michal David: Začal jsem na sobě makat

Dárky si moc nedáváme, ale pro Sebíka jsem měl nakoupeno v předstihu. Dostal nový iPod, protože ten starý už má skoro tři roky a už dva měsíce mě prosil o nový, na který by mohl nahrávat další hry. Spíš jsme si ale užívali pohody. Předminulé Vánoce totiž dopadly tak, že vnuk dostal asi třicet dárků a u pátého povídal: Dědo, nenecháme to na zítra, to rozbalování je strašná práce? (smích) 

Nejsem příznivcem toho, aby děti přišly domů a hurá na počítač. Rodiče nad tím jenom mávnou rukou, hlavně, že mají klid. Sebíkovi jsme na to vyhradili čas, několikrát týdně třeba půl hodiny k večeru. Má jiné záliby – golf, tenis, plavání. Chodí do Montessori školky, kde ho od rána do čtyř odpoledne učí manuálně tvořit.

Naštěstí je s ním dobrá domluva. Nepřikazujeme mu, ale rozumně vysvětlujeme. Řekneme: teď se rychle musíš umýt a převléct do pyžama, protože máš ještě dvacet minut dovoleno koukat se na televizi, kde ti začíná oblíbený kreslený seriál Scooby Doo. Maximálně v devět už musí být v posteli.

(smích) Ne. Občas chce ještě vyprávět pohádky, většinou si musím vymýšlet příběhy o Transformers nebo o Spidermanovi. Už ho nebaví Disneyho postavičky jako Kačer Donald nebo Mickey Mouse, o kterých říká, že jsou pro malé, stejně jako pohádky o autíčkách a letadélkách. Musím si to nejdřív vygooglovat, abych věděl, o co jde, aby mi pak neřekl, že vykládám hlouposti.

Pořád si pouští moje písničky a záznamy koncertů a tancuje u toho, hlavně když má návštěvu. Jeho spolužáci ze školky, pětiletí špunti, mi říkají: Ahoj, dědo.

Hlavně začíná vnímat muziku, což je akorát, protože od šesti let je dobré začít děti učit na nějaký nástroj. Zatím je ještě příliš hravý, ale pět deset minut u piana vydrží a je vidět, že na to má vlohy. Je taky hodně sportovně založený, strašně ho baví golf. Když byl na podzim poprvé na trenažéru, prohlásil, že je to lepší než venku a že rozhodně chce znovu. No a tenis? Na ten chodí druhý rok. Zatím nijak nevybočuje, ale v jeho věku jsou na tom všechny děti zhruba stejně.

Chceme, aby byl všestrannější, vždyť spousta dětí je opravdu jenom počítačově založená, a to je šílené, to už začíná být nemoc. Říká se, že když jsou více než 40 hodin týdně na počítači, tak je to velice nebezpečné a můžou propadnout gamblerství a závislosti. Já taky nemůžu svou práci dělat bez počítače, který je navíc úžasný komunikační prostředek, ale nepropadám mu.

Samozřejmě, i když ho netrénuje. Chodí do tenisové školy k Petru Pálovi, našemu fedcupovému kapitánovi. Trénuje dvakrát týdně, stejně jako golf, na který se strašně rád dívám, klidně jsem schopný do šesti do rána sledovat turnaj v televizi, vyjmenuju vám všechny golfisty světa a teoreticky hru vysvětlím, ale ještě jsem hůl nevzal do ruky. Manželka hraje skoro čtyři roky a s handicapem 13 už je hodně vysoko.

Občas ho chytí smutná, zvlášť když si zrovna dopovídají, ale za pár minut už je to zase v pohodě. Klára musí ještě rok vydržet. Než malý začne chodit do školy, tak se třeba vrátí, anebo si ho odveze do Ameriky. Jsem celkem flexibilní, takže bych musel omezit svoji činnost a žít třeba tři měsíce tady a tři měsíce tam.

Kluk je strašně šikovný a společenský, protože s námi pořád někam chodí, což je fajn, vzhledem k tomu, že jeho kamarádi jsou kolikrát opravdu hodně plaší a stydliví. Když jsme byli se známými na večeři, měl Sebík dobrou hlášku. Kamarád mu zašeptal: Sebíčku, tady mají výborné palačinky. Ty máš rád palačinky, že? On se k němu naklonil a povídal: Strejdo, nemám. Je šikovný, no. (smích) 

Jestli si myslíte, že ho zavalujeme dárky, tak to ani omylem. Než něco dostane, tak si to musí zasloužit. Většinou uděláme dohodu, že nejdřív splní nějaký úkol. Vzpomínám si, že měl velkou radost, když se mu v listopadu na dovolené na Seychelách podařilo odehrát osm forhendů za sebou. Slíbil jsem mu, že pokud to dá, dostane zmrzlinu.

Z pozice dědy nebo babičky to vidíte s větším nadhledem a zkušeností. Víc například vysvětlujeme. Není to tak, že padne rozkaz a nazdar.

Mám to v genech, vždyť jsem z cirkusácké rodiny, z rodiny artistů a varietních umělců. Odmalička jsem věděl, že se budu živit muzikou, v šesti sedmi letech jsem napodoboval zpěváky a hrál jsem na umělohmotnou trubku. V patnácti jsem nastoupil do profesionální kapely a šoubyznys je od té doby můj život, takže popularitu beru jako něco, pro co jsem se narodil. Je to svým způsobem veliký dar.

Spousta lidí si myslí, že být slavný je jenom super život, jenže ono to tak není. Vadí mi třeba to, že když přijedu do společnosti, kde jsou opilí lidé, chtějí, abych zazpíval. Když to neudělám, začnou řečnit, že jsem namyšlený frajer. Ale jinak, když mě někdo zastaví na ulici, chce podpis nebo společnou fotku, tak to je naopak skvělé. Horší by přece bylo, kdyby zájem neměli.

Musíte si nacházet destinace, kde Čechů moc není, což mi zatím až na výjimky vychází. Chci si odpočinout, jsem rád, že mě nikdo nezná a mám klid. Doma je to něco jiného, tam je to pochopitelná součást mé práce. Jakmile sám potkám někoho slavného, jako třeba na Maledivách Rogera Federera, taky ho požádám o fotku a potěší mě, když se dotyčný chová mile.

Na druhou stranu je pravda, že pokud by za mnou přišlo tři sta lidí, taky by mě to otrávilo, protože jsem přijel dobít baterky a vím, že po návratu se zase obvykle čtvrt roku v kuse nezastavím. Nejsem typický workoholik, který by nedokázal vypnout, a rád si užiju týden volna, proto několikrát do roka odjíždíme odpočívat do tepla. Neumím lyžovat, takže hory nevyhledávám a zimní sporty mám rád jenom v televizi.

Po zranění kotníku jsem se rok a půl moc nehýbal, přibral jsem a zlenivěl, takže jsem se musel nad sebou zamyslet. Dal jsem se dohromady s Vítkem Chaloupkou (dietolog a fitness konzultant – pozn. red.) a začal jsem na sobě makat. Několikrát týdně chodím cvičit, dělám sklapovačky, zvedám činky, pádluju. Posiluju se slabou zátěží, protože nepotřebuju mít svaly, ale být v kondici.

Když jsem se bavil s jednou kamarádkou, známou moderátorkou, o cvičení, ptal jsem se jí, jestli už zkusila Pět Tibeťanů. Říkala: No, zatím jenom dva Japonce. Koukal jsem na ni a začal se smát. Divila se: Čemu se směješ, vždyť Japonci nejsou špatní?

Z mé strany je to spíš amatérská hra. Bohužel jsem nedostal od pánaboha ty správné geny, takže jsem rád, že se vyběhám a tu a tam se strefím do míče. Raději si jdu zahrát čtyřhru, u které je větší sranda, a zápas beru vyloženě relaxačně.

No, nulovou… Ale hodně si s ní zaběhám, zatímco ona stojí furt na místě. (smích) Než jsem ji poznal, nevěděl jsem, co to tenis je. Až jsem za ní jel v roce 1986 na US Open, kde jsem si začal trochu pinkat. Potkal jsem tam Martinu Navrátilovou, která mě vzala na koncert Bruce Springsteena.

Naštěstí nemá vlohy, takže muzika je pro ni vzdálený vesmír. Díky tomu je moje žena barometr, podle kterého poznám, jestli nová písnička má šanci na úspěch. Jako naprostý laik totiž řekne, že je to buď super, anebo mě s tím pošle do háje. V tom případě usoudím, že to nemá cenu, protože se to nebude líbit ani devadesáti procentům národa.

Když se mi něco povede, hned přemýšlím, co dál, neusínám na vavřínech. Napadlo mě, že bych si najal textaře, který by mé písničky přeložil do angličtiny, a hlavní hity bych zkusil nabídnout nějaké světové hvězdě. Před dvaceti lety bych do světa šel klidně sám, ale dneska mám tolik práce, že mi to naprosto stačí. Už je mi 55, a jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš.

Čekám, až Libor Vaculík dopíše libreto muzikálu Mozart. Půl roku mi vždycky trvá, než si ujasním, jak by to mělo vypadat a kudy se budu hudebně ubírat, ale do dvou let by mohlo být dílo hotové. I když vím, že je to velká výzva, rád bych v něm propojil pop a Mozartovu muziku. Hlavní roli jsme nabídli Romanu Vojtkovi, který Mozarta dlouho hrál jako činohru a má ho perfektně zmáknutého.

Z hudebně-tanečních filmů už tu dlouho nic nebylo, naposledy Šakalí léta, takže romantický příběh ze života se skvělým obsazením má velký divácký potenciál. Kromě hvězd typu Ivy Janžurové, Lucie Vondráčkové, Rudolfa Hrušínského staršího i mladšího si v něm zahraje i bývalý kapitán plzeňské Viktorky Pavel Horváth, který měl mít původně jen malou roli popeláře, jenže ta se pak rozšířila, protože se projevil jako velice dobrý herec, zpěvák a komik.

Z obchodního hlediska určitě. Ne jenom kvůli honoráři, ale kvůli lidem, které tam potkám a se kterými můžu domluvit sponzorství nebo partnerství. Každý muzikál, film nebo turné přece potřebuje peníze. Navíc jsem rád ve společnosti. Je to pro mě lepší než sedět doma a koukat do zdi.