Michal David: Věřím, že člověk sem nejde jen na jeden pokus

Cítil jsem to tak. Vyhrát nad Karlem Gottem je vždy dvousečné. Měl jsem velikou radost, že jsem vyhrál. Ale na druhou stranu, vyfouknout cenu Kájovi Gottovi někdy není moc populární. V žádném případě se nechci nijak vyvyšovat, ale je fakt, že za poslední rok jsem měl akční rádius větší než on. A to se asi projevilo.

Zdravý přírůstek do rodiny je dar. Prožili jsme si se ženou v životě dost těžké období, takže když se povede a narodí se zdravé miminko, není nad čím přemítat. Je třeba ho přivítat s radostí. Klárku jsme podporovali už v tom, aby si dítě nechala. Má u nás zázemí a chceme, aby dostudovala. Dostala dobrou nabídku na prestižní školu v New Yorku, je to takový Harvard pro ženy, kde chce studovat dějiny umění. Škola jí začíná v srpnu, poletíme tam s ní, a až začne studovat, budeme se jí starat o malého.

Ano, budeme trochu náhradní rodiče. Maminka, tatínek, dědeček, babička v jednom. Až bude mít Klárka volno, přiletí sem, nebo my poletíme za ní. Je jeho máma, takže musí být v kontaktu. A budeme v kontaktu i přes počítač. Myslím, že když si to člověk dobře naplánuje, dá se to zvládnout.

Bezvadný. Jistě, prošli jsme si různými obdobími. Naši se rozvedli, když mi bylo pět, a v osmašedesátém roce, kdy mi bylo osm, táta odcestoval se svou novou rodinou. Emigroval do Švýcarska. Do svých osmnácti jsem ho neviděl. Po deseti letech jsme se pak setkali v Heidelbergu, u univerzity. Je jasné, že když člověk takhle dlouho nevidí rodiče, city ochladnou. Takže jsme si na sebe museli zvykat. Chvíli trvalo, než jsme k sobě našli cestu. Nejen s ním, i s mojí sestrou, kterou jsem taky tak dlouho neviděl. Dnes máme krásné vztahy. Ano, táta tady už bohužel není. Nicméně tak to chodí, všichni jednou odejdeme. Ale zase přišel vnouček, prostě jak o tom zpívám, někdy přijdou naráz i ty největší nálezy i ztráty.

Ano, byl vlastně z buržoazní rodiny. Vlastnili továrnu na harmoniky a ta se jmenovala Kebrdle. Tam se vyráběly slavné harmoniky kebrdlovky. Moje babička, za svobodna Kebrdlová, byla elegantní dáma, která se opravdu stýkala s Baťovic rodinou. Dokonce byla jako řidička v jednom automotoklubu s Eliškou Junkovou. Obě závodily. Eliška Junková se stala slavnou, protože závodila dál. Moje babička se provdala a nechala toho. Když přišla éra komunismu, tak téhle části mojí rodiny vše vzali.

Ano, moje maminka pocházela ze slavné cirkusové rodiny Kludských, což byl opravdu obrovský cirkus. Měl tři manéže, čtyřiadvacet slonů a obrovský zvěřinec. Byla to taky bohatá rodina, ale zase z jiného soudku. Pan spisovatel Eduard Bass o téhle rodině hodně psal, popisoval její anabáze. Když byla druhá světová válka, můj pradědeček Karel Kludský nalodil veškerý zvěřinec. Chtěl zachránit zvířata. Loď plula směrem do Afriky, kde je měli dát do rezervace. Tu loď ale potopili Němci, s celým zvěřincem. Takhle neblaze skončil cirkus Kludský.

To nevím, ale táta prý byl za mlada hodně bujný.

Ano, on je bratr Evy Vyskočilové, druhé manželky mého táty a tudíž mojí macechy.

Mám, a veliké. Možná, že si lidé myslí, jak je to jednoduché stoupnout si před lidi a začít zpívat, ale není. Já měl trému a dnešní SuperStar obdivuju. Navíc já začal zpívat až ve dvaceti.

Tehdy mě ještě kritika měla ráda proti tomu, co jsem dělal potom. (směje se) Když jsem zběhnul od jazzu k popině, už to bylo horší. Ale já se chtěl živit muzikou a jazzem bych se neuživil. Byl jsem z chudých poměrů, moc jsme toho neměli, máma byla v invalidním důchodu a já se o nás musel začít starat. Když přišla nabídka skupiny Kroky, okamžitě jsem ji vzal. Nechal jsem i konzervatoře, nedokončil jsem ji. Tím pádem se ze mě stal profesionální muzikant u skupiny Kroky, kde tehdy zpívala Jana Kratochvílová. Tu jsem obdivoval.

Ano, i když i já jsem po deseti letech z Kroků odešel a založil si vlastní skupinu Allegro.

V té době nám odešla dcera. A já nechtěl vůbec nic dělat. Člověk v takové době přestane mít zájem o život. Už jsem jakoby ani nežil, jenom přežíval. A pak za mnou přišel kamarád, že musím začít něco dělat. Že musím začít žít. Nabídl mi, že mi zaplatí muzikál, pokud ho napíšu. V roce 2000 jsem tedy začal psát Kleopatru, o rok později jsem ji dopsal a v roce 2002 měla premiéru. To už se podařilo získat prostor nynějšího divadla Broadway. A tím začala moje muzikálová éra.

No, ten začal už dřív, přesněji v roce 1996, kdy mě začali hrát na diskotékách. Vyvrcholilo to v roce 1998, kdy naši hokejisti vyhráli v Naganu a moje písničky si hráli v šatně. Říkali, že je moje muzika naplňovala optimismem.

Když už věděli, že budou zlatí nebo stříbrní, přišli oni sami s nápadem, abych jim napsal oslavnou písničku. Tak během dvou dnů vznikl Správnej tým. Klukům se strašně líbila, už míň se líbila kritikům, ale tak to bývá vždy.

Když je člověk známý a trochu slavný, bývá o něj zájem. Ten zájem není jen ze strany běžných lidí, ale i ze strany sportovců či politiků. Nebo podnikatelů. Takže žádné propojování s kmotry není. Zkrátka si mě někdo objedná na vystoupení a zaplatí si mě. To je moje práce a to mě živí. Nevidím důvod, proč bych někomu měl zpívat, a někomu zase ne. Pokud si mě někdo objedná a zaplatí, nemám s tím problém.

Proti tomu, že si mě nějaký politik oblíbí, nic nemám. Nebyl to jenom Gross, byl to třeba i pan Paroubek. Mají mě ale rádi i lidé z pravicových stran. Zpívám pro každého. Jsem pozitivní člověk a s každým si rád popovídám. To, že fandím ČSSD, se o mně ví. Mám rád středovou politiku, kterou podle mě ČSSD razí. Mám zkrátka sociální cítění, po tom všem, co jsem si prožil. Pravicové strany na můj vkus víc myslí jen na materiálno.

Ano, mezi různými lidmi, s nimiž se stýkám, jsou různá osudová spojení, která nepokládám za náhodná. Třeba nám se vnuk narodil ve stejný den jako Kuba Svoboda nebo Nellinka Gottová. S Karlem Svobodou jsme zase měli podobné osudy. Oba jsme psali spoustu písniček, muzikály, oba jsme prožili ztrátu dítěte. Tím vzniknou silné vazby. Myslím si však, že je to už dopředu dané. Věřím na reinkarnaci. Věřím, že člověk sem nejde jen na jeden pokus a že duše se stále vrací.

To ne, jsem docela free člověk. Ale práci mám rád profesionální. A myslím, že textař musí mít jasno, jaký part kdo zpívá, to je třeba mu nastínit. O tom asi mluvil Fanánek. Je pravda, že když mu dodávám demo verze, jsou skoro v takových aranžích, jak se pak prezentují. Jsou skladatelé, kteří dodají nazpívané lalala u piana, ale já si myslím, že potom tomu chybí představa, kterou textař potřebuje mít.

Jsme spřízněné duše a hodně si vyhovujeme v názorech. Příští rok oslavíme stříbrnou svatbu. Někdo se hádá o ničem, a to si pak říkáme, o co jim asi jde, že se hádají o takové ptákoviny.

Ne, to se nám nestává. Jak to asi musí u takových dvojic vypadat, když opravdu o něco jde? Když jsme třeba stavěli dům, dost jsme se doplňovali a viděli jsme to stejně. Spřízněnou duši se málokdy povede najít a nám se to povedlo. A je fakt, že v naší branži je to unikátní. Je to i tím, že Marcela byla sportovkyně a hrála tenis, takže poznala něco podobného, co dělám já. Šňůry po hotelích, honičky, rychlé jídlo v restauraci, to, že člověk jede sám na sebe. V něčem je to podobné. U sportovců jde víc o fyzičku, u nás o to duševno. Moje žena chápe mou práci a ví, jaké to je. A zvykla si i na to, že se kolem mě motají holky a ženský.

Ví, že to patří k mému povolání a že se s tím nedá moc dělat. Nežárlí. Věří mi.

Ano, začalo to v O2 aréně, kterou jsem vyprodal. Pak se podařilo vyprodat Lucernu ještě dřív, než jsme ji oznámili na plakátech, no a pak přišel muzikál Kat Mydlář, který jsem napsal a o kterém se taky dost mluvilo.

Když se v šoubyznysu nabídne možnost, je třeba ji využít. Takový comeback se nedaří komukoli a není ani na denním pořádku. Je to dar. Pokud se můžete vrátit po třiceti letech do špičky pop music, je potřeba to přijmout a začít hodně pracovat. Což teď dělám. Vydávám nové CD i nový singl Čas vítězství, který jsme napsali s Hankou Sorossovou.

Je to tak. Vrátili jsme se ke spolupráci. Taky chystám duet s Luckou Vondráčkovou.

Ano. S Luckou se chystáme nazpívat písničku a natočit k ní klip. S Helenou bych si měl zazpívat na turné, které pojedu na podzim po Česku i na Slovensku. Ano, všichni znají tu kauzu mezi nimi dvěma. Já budu zpívat s oběma. Jejich spor se mě nedotýká. Tudíž to neřeším, s kým dělat a s kým nedělat. A nemám pocit, že ony by to cítily nějak jinak. A když jsme u těch plánů, chystám se vystoupit s Ricchi e Poveri, kteří zazpívají na mém vánočním koncertě. Pro mnohé to budou vzpomínky a myslím, že i mladší si je rádi poslechnou.

Dnes jsme s Jirkou Pomejem skončili v pět ráno v jeho talk show na rádiu Frekvence 1, takže jsem vstával v půl jedenácté. Ale to jsem si přispal. Jindy jsem na nohou tak v osm, v půl deváté. Únavu necítím. Energii dostávám od publika. Když třeba přijde šest tisíc diváků, jako nedávno v Ústí nad Labem, když jindy chodí dva nebo tři, je to fajn. Koncerty mě zkrátka nabíjejí.