Michal David: Každý chce prožít svou lásku z pasáže

Byla to paráda, protože si to užili všichni na jevišti i pod ním. Příprava představovala hodně práce, protože jsme chtěli, aby to mělo profesionální úroveň. Náklady se pokryly jen díky sponzorům, protože koncert byl charitativní.

Jinak šlo o retrospektivu všeho, co jsem ve své branži zatím udělal. Zazněly písničky z doby, kdy jsem hrál v kapele Kroky, ale byla tam i jazzová pecka a samozřejmě hity z mých muzikálů.

Samozřejmě, protože mi to vyšlo v kartách. Vytáhl jsem červenou desítku, kde je malý nahatý klučina. Doma se se mnou hádali, ale měl jsem pravdu. Byl to ten nejkrásnější dárek k narozeninám, jaký mi Klárka mohla dát.

Sebastian se narodil osmadvacátého května, což je datum, kdy se před pěti lety Vendule a Karlovi Svobodovým narodil malý Kuba a před dvěma lety Ivaně a Karlovi Gottovým druhá dcera Nelly, což je až neuvěřitelný. Jsou to věci mezi nebem a zemí, které prostě fungují, ať se někomu líbí, nebo ne.

Říkají, že geny se dědí přes koleno, tak uvidíme. Jako děda se ale ještě moc necítím, spíš pro toho malého budu něco jako starší táta.

Myslím, že jsem už trošku zmoudřel a vyzrál, ale jinak nic. Kamarádů, kteří z padesátky šílí, se ptám, co blázní. Vždyť se vůbec nic neděje. Horní víčka si nechám operativně opravit jen proto, že se mi častěji klíží oči, a delší návštěva u zubaře byla také potřeba, ale jinak se jede dál.

No to je pravda.

O dost líp, ale zase je pravda, že nemám soboty, neděle a pracuju třeba dva nebo tři měsíce v kuse. Pak si ale musím dát týden dovolenou a někam odjet, abych zase načerpal energii. Jinak dělám přes týden studiové práce a o víkendech jezdím po vystoupeních.

Pracuju rád, protože mě muzika baví, ale tempo si určuju sám. Oldřich Lichtenberg například chtěl, aby premiéra nového muzikálu Kat Mydlář byla už v září, ale na to jsem mu řekl, že to nepřipadá v úvahu a ať počítá s únorem.

Zaprvé se mám rád a zadruhé k práci potřebuji klid a vadí mi, když na mě někdo tlačí. To pak zvednu telefon a řeknu: „Odjíždím na dovolenou, mějte se tu fajn!“ Tam aspoň na chvíli zpomalím.

Na bilancování je ještě brzy a vlastně ani nevím, čím se to všechno podařilo. Lidé to chtějí sami, za což jsem strašně rád, ale že bych pro to něco maximálního udělal, mi nepřipadá. Ano, hodně vystupuju a víc než čtyřicet let jezdím po republice, hraju a také si s lidmi povídám, protože jsem, jakej jsem. Ale stejně to nejdřív musejí chtít sami, od toho to začíná.

Můžete být super, ale když o to nikdo nemá zájem, úspěch nepřijde. V dubnu jsem měl třeba dvě velké diskotéky na Slovensku, kde na jednu přišlo třináct set lidí, na druhou tisíc a z osmdesáti procent to byli teenageři. A vedle nich tam byla i střední a starší generace. Chápete?

Každý chce prožít svou lásku z pasáže, žít nonstop a mít pár přátel. A taky se chce pobavit. Slovo pop je odvozeno od populární hudby čili jde o žánr, který má lidi hlavně bavit. Nemá to být vážná záležitost, ale pohodová věc, u níž se všichni odreagují od práce, a chvíli jim je příjemně. Zřejmě tohle poslání naplňuju.

Mladí chtějí dnes zase znovu melodické písně, protože už zjistili, že rytmus nestačí. A víc než elektroniku chtějí slyšet nástroje. Písničky o lásce a o životě přitom poslouchají nejen holky, ale i kluci nebo podnikatelé v autech, hrajou se na mejdanech atd. Ta hudba prostě žije a za to jsem rád.

Vím, že třeba Karel Svoboda bral každou kritiku strašně vážně, až ho to ničilo. Kdybych si měl dělat vrásky ze všeho, co o mně napsali, musel bych už zešílet, ale já to beru s humorem. Něco jiného je fundovaná kritika – tou se zabývám, ale většinou jde bohužel pouze o zesměšňování a urážení a nad tím mávám rukou.

Do divadla Broadway jsem tenkrát dorazil z premiéry filmu Hostel, kde mi kamarádi nalívali becherovku. Odešel jsem dřív, takže si režisér myslel, že se mi film nelíbí, jenže já spěchal ještě do divadla Broadway.

Olda Lichtenberg byl nejdřív nadšený, že jsem to stihl, ale to ještě nevěděl, co ho čeká. Nejdřív jsem prý měl na jevišti dlouhý proslov. Osobně si z toho nepamatuju nic. Měl jsem okno a druhý den ráno jsem se Oldovi omlouval, že jsem to prošvihl. A on mi na to řekl, že se stalo ještě něco mnohem horšího, protože jsem dorazil a zpíval. Musel prý zalézt pod sedačku. I trapasy musíte brát tak, jak přijdou. Lidi se prý úžasně bavili.

Měl, ale je to dávno. V branži jsem šestatřicátý rok a v té úplně první kapele se mnou byli Aleš Brichta a Jakub Smolík. Hráli jsme hlavně bigbít, Black Sabbath, Slade aj. Že budu dělat hudbu, jsem věděl dávno předtím a bylo mi jedno, jestli to bude jazz, country nebo pop.

Když jsem jako malej přišel ze školy, tašku jsem hodil do kouta a jediné, co mě zajímalo, bylo piano. Na konzervatoři jsem se věnoval jazzu a doprovázel Janu Koubkovou. A teprve pak jsem přešel k popu. A byl jsem za to rád, protože jsem se taky musel nějak uživit, a jazzem to moc nešlo.

Částečně určitě, ale asi jsem si to přivolal. Pamatuji si, jak jsem v rádiu slyšel zpívat Janu Kratochvílovou a říkal jsem si, že s touhle holkou bych někdy chtěl hrát. Byla to česká Janis Joplinová. A dva dny nato jsem dostal nabídku hrát na klávesy v kapele Kroky, kde Jana zpívala.

Je to opět víceméně romantické dílo z doby Rudolfa II. Hlavní zápletka je podle skutečné události, kdy se vdaná žena zamilovala do mladého medika, a proto zabila svého muže. Jenže pak byla odhalena a odsouzena k popravě. A onen mladý muž se dal do služby kata, aby u toho mohl být.

Pak se stal katem sám. V našem pojetí zůstane se svou milou dál v jakémsi duchovním spojení, čímž to celé získá dimenzi tajemna a ezoteriky, a to mám rád.

Řešili jsme pracovní věc a k tomu jsme si dali pár panáčků. Když mi v legraci řekl, že mě zabije, řekl jsem mu, ať o tom udělá divadlo, a on se toho chytil. Je to crazy komedie, u které se všichni hodně pobaví.

Myslím si, že stroj času existuje, ale ne v naší dimenzi. Čas je relativní, to říkal už Einstein. Každý tu jsme na určitou chvíli, někdo na delší, jiný na kratší, ale to není to nejdůležitější. A až odsud odejdeme, možná zjistíme, že čas neexistuje. Na světě určitě nejsme proto, abychom se zabývali minulostí. Je třeba žít přítomností a zároveň dělat to nejlepší pro budoucnost kvůli našim potomkům, kteří tu budou žít po nás.

Docela často. Také hraje na klávesy, ale jen pro radost. Je šikovný, dostudoval policejní akademii a určitě jsem rád, že ho mám.

Jako na úžasnou čistku mezi mými přáteli. Taková věc není špatná, protože hned zjistíte, kteří lidé vás mají rádi, protože ti se k vám hlásí pořád. Telefon jsem si tenkrát mohl vyčistit tak ze sedmdesáti procent. I to je normální součást života.