Michal Dalecký: Blaník mě baví, nepotřebuju být celorepublikově známý

Moc často ne, protože mě nepoznávají. Pokud se tak stane, nevadí mi to. Hraju v dětské kapele BomBarďák, kde občas na koncertě nějaký rodič z publika zakřičí něco jako Žížala umí!.

Ani ne. Mně to vlastně vyhovuje. Blaník mě baví, nepotřebuju být celorepublikově známý.

Hodně, nepočítal jsem je. Každý obraz snímají z mnoha záběrů, takže ho jedeme třeba desetkrát. Může tak padnout i deset facek za jeden obraz. Ale jen v dílech, ve kterých je Tonda Blaník pořádně rozjetý.

Jistě, Marek Daniel (představitel Tondy Blaníka – pozn. red.) mě bije citlivě. Od toho jsme herci, abychom to uměli zahrát.

Každý z nás si je může dohledat. Google vám najde vše o odposleších v kauze Jany Nagyové. Na to nemusíme mít tajného špeha ve Sněmovně. Víme, že se určití lidé nějak chovají, a od toho se to odvíjí.

Nevím, zda je loajální, prostě to bere jako zaměstnání. Potřebuje peníze, možná si nedovede představit, že by dělal něco jiného. Je to pro něj práce.

Je fakt, že postava Žížaly má asi morálku menší. A jak to beru já? No je šílené, co všechno je možné. Informace, které se ke mně občas dostanou, ať už ve scénáři, nebo z novin, někdy překračují meze představivosti.

Lidem, kteří se dostali do důležitého postavení, už nejde o peníze, ale spíš o moc a vliv na to, co se děje. Často jsme svědky toho, nakolik je to změní.

Přesně tak. Člověk může být skoro svatý, ale jakmile je součástí struktur, které mají své zájmy, změní ho to. Lidé pak nejsou sami za sebe, stojí za nimi vlivná skupina, a tu musí ctít. Jsou nuceni dělat mnoho kompromisů a často volí jen menší zlo. Tak vnímám i prezidentskou volbu, kterou máme za sebou. Mnoho lidí taky nevolilo, koho chtělo, ale jen menší zlo.

Ano. Mám rodinu, dvě děti, moje práce je často kompromis. Jako herec bývám poslední článek, rozhoduje režisér, i kameramanovi se musím nějak natočit, ale mně kompromisy nevadí.

Ano, někdy je toho moc. Pak si člověk přeje, aby to ze sebe dostal a měl třeba doma někoho, koho by mohl beztrestně zabít. A zahrabat za barákem, aby o tom nikdo nevěděl. (směje se)

Jsem spíš povaha, která vše dlouho zvládá a pak vybuchne. Naštěstí bydlím mimo Prahu, na vesnici, a klid tam je k nezaplacení. Takže nikoho zabít ani nemusím, raději vyrobím něco ze dřeva.

Ani ne. Takovou profesionální deformací netrpím a elegantní boty nenosím. Možná jen k obleku, ale jinak to není praktické a já mám raději pohodlí.

Užil, ale bylo to hektické. Měl jsem povinnosti, takže jsem tam byl jen tři dny a všechny jsem točil. Volno na rozchod jsem neměl. Možná hodinu, kdy jsem obešel čtyři ulice na Manhattanu, než jsem musel odjet na letiště. V New Yorku bylo vedro jako v pralese, v metru pak čekala rána v podobě klimatizace nastavené snad na šestnáct stupňů. Všude trochu všeobecné špíny, ale jinak jsem si to užil, byl to fakt skvělý zážitek.

Minimálně že nebude mít osm minut jako každá epizoda, ale asi hodinu dvacet. Naše postavy dostanou více prostoru, bude prozrazeno, co prožívají. Tonda Blaník se chce stát prezidentem. Já jako Žížala něco zamotám, takže se podpisy na jeho kandidaturu odevzdají pozdě, a následují další komplikace. Více bych do toho nerad zabrušoval.

Výborně. Jsme sehraní i jako přátelé.

Často. Scénář bývá na poslední chvíli, některé věci dotváříme na place. Prostor na to, jak děj okořenit, se najde.

Po DAMU jsem rok působil v divadle v Českých Budějovicích, pak tři roky v brněnské Huse na provázku. To bylo úžasné období, kdy jsem se setkal se skvělými režiséry i herci.

Po třech letech jsem odešel, protože jsem potřeboval mít i svůj život. Rozhodoval jsem se, zda dám přednost divadlu, nebo slečně, a zvítězilo, že budeme raději spolu. Šel jsem za láskou.

Spíš pragmatik.

Já ne, to moje žena Eva Kratochvílová. Měl jsem proti ní menší plat, hrála tehdy v Klicperově divadle, takže všechno platila.

Ne, vždyť je to pravda. Já jsem zase koupil byt v Praze. Dostal jsem pak nabídku do Národního divadla v Brně a taky jsem moderoval přehlídku krátkometrážních filmů. Režisér Marek Najbrt ji kdysi vyhrál a byl mezi pozvanými, a tak mi nabídl roli v tehdy vznikající Kanceláři Blaník. Nevědělo se, co z toho bude, peníze nebyly. Bylo jasné jen to, že jde o politickou satiru.

Věřil jsem Marku Najbrtovi, protože je výborný režisér, se kterým jsem dělal na filmu Protektor. Tam jsem měl jen roličku, ale byl to zážitek. Věděl jsem, že to bude zajímavé, ačkoli nikdo netušil, co se z Blaníku vyvine. Bral jsem to i jako možnost vyjádřit se ke stavu společnosti.

Ano, mám dva syny, čtyřletého Tea a ročního Jeronýma.

Můj kamarád Jiří Jelínek dostal nabídku od vydavatelství Indies Scope, aby natočil v rámci projektu BomBarďák, což bylo dětské hudebně-divadelní představení Příhody kluka BomBarďáka, písničky jiných kapel.

Řekli jsme, že to nechceme, ale že jim natočíme novou desku s vlastními skladbami. Vydavatelství na to kývlo a vznikla první deska. Teď už máme tři.

Je spíš pro rodiče s dětmi. Když jedou do Chorvatska osm hodin v kuse, aby nezešíleli z Dády Patrasové. Navíc různých kapel je tolik, že nemá smysl se prosazovat. Ale tady to šlo.

No jasně, nechtěli jsme se nikam tlačit a mít k tomu obrovský rozpočet na propagaci, takhle nás to baví víc. Kdybychom měli opravdovou kapelu, museli bychom víc přemýšlet a být strategičtí. Máme svobodu a můžeme hrát punk i country. Nehrajeme si na hvězdy, a když uděláme chybu, klidně koncert zastavíme a vyzveme publikum, aby volalo fuj.

Ano. Když si čtyřletý Teo nechce oblékat bundu, tak ho nenutíme.

Jo, protože pak to pochopí a podruhé si ji vezme. Na druhou stranu nechceme, aby kluci něco dělali jen ze slušnosti, ale aby například věděli, proč se za věci děkuje. Je fakt, že naši rodiče mají na výchovu jiný názor.

Shodneme se, i když nejsme stejní. Já jsem spíš klidnější a nemluvný, ona je výřečná a spontánní, emotivnější. Dokážeme o všem diskutovat a dojít ke shodě, aby se nestávalo, že se koupí stůl, u kterého ten druhý nebude chtít příštích pět let sedět.

Drobné opravy na domě, které se nestihly. S malými dětmi se moc nezastavím. Eva je s nimi sama, když točím, protože babičky jsou daleko. Pokud mám volno, trávím s nimi hodně času.

Ano, to jsem. A dejte to prosím do titulku.