Michal a Lucie Dvořákovi: Proč jsme stabilní pár? Stačí tolerance a empatie

Michale, nedávno jste se vrátil ze Soulu, kam jste s týmem dovezl výstavu iMucha. Jižní Korea je první zemí, kam tuzemský projekt o Alfonsu Muchovi putoval, evidentně je tam slavný secesní malíř populární. A vy zřejmě také, když si Korejci vystáli dvouhodinovou frontu na váš podpis…

Michal: Korejci jsou extrémně milí lidi a velcí milovníci umění a hlavně technologií. Už v roce 2017 jsme tam vyvezli projekt Vivaldianno. Dneska má už třetí verzi pod názvem The Show ve speciální úpravě pro pražské Divadlo Hybernia, které ho uvádí až do konce roku.

A co ta autogramiáda? Čekal jste takové davy?

Michal: Vůbec ne. Předčila i Lucii, se kterou jsme zažívali fakt obří autogramiády – teď mám na mysli kapelu, ne manželku. Myslím si, že je to dané tím, že pro ně Evropani stále představují exotické umělce, přece jen tam nevystupují každý den. Korejci milují Muchu, který se inspiroval Orientem a mimo jiné Byzantskou říší.

Dneska po sto letech zase Mucha inspiruje Asii. Mladí výtvarníci a kreslíři manga se vyznávají k obdivu a lásce k secesi. Tím se kruh uzavírá, emoce z kultury rezonuje zase zpátky. A já jsem rád, že mohu být u toho. Hudba je esperanto a výtvarné umění vlastně taky. Emoce vyjádřené autorem jsou lidem po celém světě společné.

Letos poosmé jste hostili mezinárodní festival Soundtrack, kde v minulosti vystoupili proslulí filmoví skladatelé, třeba Eric Serra, který napsal hudbu k snímku Magická hlubina. Vytouženého Angela Badalamentiho už jste nestihl, o dva roky dříve odešel Ennio Morricone… Nezdá se vám, že ti nejlepší, pokud nepočítáme Hanse Zimmera, vymřeli?

Michal: Doba se mění a velikány, kteří prolínali klasickou hudbu s filmovou, už nemáme. Dnes se hollywoodské filmy točí jinak, proměňují se i melodie Hanse Zimmera, které například se zlatou érou Johna Williamse (tvůrce soundtracku Čelistí či Schindlerova seznamu) nemají už nic společného. Je to asi tím, že doba se zrychluje a současnost si vyžaduje jiný druh hudby, než se původně dělal, což mě mrzí.

Koho byste si dnes přál přivítat?

Michal: S Johnem Williamsem jsme jednali, bohužel ale kvůli svému věku (91 let) nechce cestovat. Snažíme se o všechna velká jména, která ještě tvoří. Osobní návštěvy jsou těžké, takže jsme svůj zájem rozšířili nad skladatele o interprety. Možností je hodně.

Jak složité je do patnáctitisícových Poděbrad ve středních Čechách dostat hvězdná jména? Oproti třeba karlovarskému festivalu máte také mnohem kratší tradici.

Michal: Samozřejmě to je velmi náročné. Při vší úctě k Varům, které dělají mí kamarádi a ve světě mají daleko větší ohlas, v Hollywoodu to mají pořád stejně těžké jako dřív. Stále jsme na startovní čáře, v Americe běžně nikdo nezná Poděbrady ani Karlovy Vary, dokonce ani Českou republiku.

S rodinou jsme tam byli docela dlouhou dobu a musím říct, že pidi státy v Evropě jsou pro ně marginální. Vezměte si, že počtem obyvatel v Česku jsme pro ně jedno velké město. Ti vzdělanější nás znají díky Antonínu Dvořákovi, Kupkovi nebo Muchovi. Je to těžké, ale my to nevzdáváme. Třeba Pierce Brosnan, byť to není skladatel, našim projektům vyjádřil podporu, a to se vždycky cení.

Skamarádili jste se?

Michal: Musím říct, že je to jeden z nejmilejších, nejpokornějších a nejschopnějších lidí, které jsem kdy v šoubyznysu potkal. Mám zkušenost, že právě ti nejšikovnější bývají ti nejskromnější. Ptal se, jestli k Vivaldiannu máme filmový scénář, že by si v takovém snímku rád zahrál, kdybychom chtěli.

Lucie, s kým jste se ve svém oboru skamarádila vy?

Lucie: Nejvíc jsem se sblížila s Carlem Coxem, což je celosvětová legenda dýdžejingu. Měla jsem možnost čtyřikrát hrát na jeho rezidentních nocích na Ibize, to je taková mekka dýdžejů. Úplný sen. Bydleli jsme v jeho obrovské vile, tam jsem se s ním spřátelila a zjistila, že je normální, charismatický člověk, který si na nic nehraje. Přitom na něj chodí desetitisíce lidí. Takže Michalova slova musím potvrdit.

S kulturní scénou zacloumal covid, Soundtrack jste v osekané podobě pořádali i za pandemie. Už jste se oklepali z krize?

Michal: Ne. Zorganizovat festival za pandemie nás stálo strašné peníze i úsilí. Promotéři sázejí kvůli výdělku na jistotu, všechny novinky si nechávají v záloze. Nikdo neví, jak budou lidi reagovat. Naštěstí se návštěvnosti zvedají a zdá se to být na dobré cestě, i  když kultura pořád není v kondici roku 2019. Jsem však optimista a věřím, že to bude už jenom lepší.

Co musí projekt nabídnout, aby zaujal světové umělce i publikum?

Michal: Světovou úroveň. To se lehce řekne, ale těžko realizuje, bavíme se o sumě v řádu desítek milionů. Peníze nenahradíte pílí ani geniálním nápadem, byť obojí musíte mít taky. Projekty připravuju vždy několik let a pokaždé mě stály veškeré úspory. Pak musíte mít obrovskou kliku na zahraničního promotéra, který vám uvěří, že na vás neprodělá. Jakýkoli neúspěch znamená velké ztráty.

Už jsme naťukli, že v cizině je dobře zapsaná i Lucie. Pod jménem DJ Lucca vás znají ve spoustě zemí. Jak těžké bylo v nultých letech coby žena-dýdžejka prorazit?

Lucie: Moje první hraní bylo na konci roku 1999. Tehdy dýdžejek nebylo tolik, taneční hudba ještě nebyla takovým mainstreamem a byznysem jako teď. V Česku bylo snazší se prosadit, protože holek bylo málo, na druhou stranu se ženy nebraly až tak vážně. Muži si mysleli, že dýdžejing po technické stránce nezvládnu.

Měla jsem štěstí, že jsem se asi před dvaceti lety seznámila na brněnském výstavišti právě s Carlem Coxem, kdy mě ještě nikdo neznal. Dala jsem mu svou vůbec první skladbu na cédéčku s popisem, kdo jsem, a přáním, ať se mu líbí. Chodila jsem pak po hale, kde se konala jeho show, a najednou slyším ten svůj track, jak ho Carl hraje! Byl to neuvěřitelný pocit. Jeho manažeři mě pak kontaktovali a vznikla spolupráce. Hrála jsem s ním potom v Nizozemsku, dostala se díky němu do německé agentury…

Bez kontaktů to asi nejde…

Lucie: To opravdu ne. Naštěstí jsem byla mladá a nepřemýšlela jsem, jestli bych se měla bát. Šla jsem si za svým snem. Od pětadvaceti do třiceti jsem řešila jenom to, kde všude chci hrát, do DJské kariéry jsem byla blázen. Dneska mám dva syny, s rodinou se hodně změnilo a nikdy bych ji za nic nevyměnila.

Užíváte si dnes víc hraní na obřím pódiu, anebo v komorním baru?

Lucie: Obří pódia jsou super, skvělý zvuk a velký příliv energie. Mám ale ráda i menší, kde máte užší kontakt s publikem, a i tam se dá vytvořit dobrá atmosféra.

A doma pak máte radši ticho?

Lucie: Ano.

Michal: U nás doma reprodukovanou hudbu neuslyšíte. Jenom bubny, kytaru, piano, housle nebo basu, kluci už zkoušejí všechny možné nástroje. Že bychom si ale přes den pouštěli MTV, to ne.

Kdy se od mixážního pultu odchází do důchodu? Probdělé noci asi nejde vydržet donekonečna, i když podle fotek vypadáte svěže i po páté hodině ranní.

Lucie: Skoro nepiju alkohol a hodně sportuju. Musím udržovat správnou životosprávu, bez ní to v pokročilejším věku nejde. Ale samozřejmě jsou probdělé noci znát, přes týden funguju v normálním režimu a o víkendu se mi to úplně přehodí.

Michal: Lucka má jet lag dvakrát do týdne. Nedělám si legraci.

Lucie: Mívám problémy se spánkem. Jsou třeba dvě hodiny v noci a já nemůžu usnout, protože jsem v tuto dobu zvyklá být v největším zápřahu. Přes všední dny mám ale volný program, můžu si jít třeba dopoledne zacvičit.

Plánujete být dýdžejkou, dejme tomu, dalších dvacet let?

Lucie: Uf.

Michal: Já si vždycky vzpomenu na Rolling Stones – kdo by před dvaceti lety řekl, že ještě budou hrát. Je to o nastavení jednotlivých lidí, v Americe jsem viděl snad i osmdesátiletého dýdžeje. Je otázka, jestli na něj diváci přijdou a budou s mladšími schopní udržet krok.

Lucie: Tuhle práci dělám třiadvacet let a promotéři mě stále poptávají, za což jsem ráda, ale taky si občas říkám, co budu dělat v padesáti. Zatím ale jiný plán nemám a být DJ mě pořád baví.

Nese s sebou působení ve stejném oboru třecí plochy?

Lucie: Spíš naopak, vzájemně se chápeme. Kdybych měla partnera zaměstnaného třeba v bance, asi by to nefungovalo.

Michal: Jedině že by dělal banky. To by také pracoval po nocích.

Lucie: Občas řešíme, když máme oba v noci koncert, kdo pohlídá děti.

Michal: Jednu dobu jsme měli tři různé chůvy. Jedna mohla jen přes den, druhá zas jen o  večerech a třetí nemohla o víkendu. Flikovali jsme to, jak kdo zrovna mohl. Pomáhali nám i příbuzní.

Jak to máte dnes?

Lucie: Michal naštěstí teď kluky bere na koncerty, jak už jsou větší. Na moje párty to nejde, když končí ve tři ráno.

Michal: Jednou, když měl Míša dva měsíce, hrála Lucka s Tiëstem (proslulý nizozemský DJ) a ještě co tři hodiny kojila. Zůstal jsem s malým na hotelovém pokoji a modlil se, aby to stihla, mléko z lahvičky totiž odmítal. Nakojila, vzala si šaty na párty, odjela taxíkem. Pak se Míša probudil a začal řvát. Říkal jsem si, ježišmarjá, co budu dělat, a v tu chvíli se otevřely dveře a v nich Lucka.

Kluci už jsou díkybohu starší, Michalovi je třináct a Františkovi deset. Teď mají navíc prázdniny. Jak pak vypadá váš rodinný time management?

Michal: Záleží, co zrovna v daném roce děláme. Loni jsme měli s Lucií turné skoro celé léto. Někdy jsem si je vzal sám, jindy je vzala Lucka, pak jsme společně jeli na dovolenou. Když to přes prázdniny nevyjde, vytáhneme je až v září.

Lucie: V létě mám každý víkend hraní, takže nemůžeme odjet na víc než pět dnů.

Jak vyplňujete vzácný čas, kdy jste všichni čtyři pohromadě?

Michal: Sportujeme, cestujeme, jezdíme na kolech nebo paddleboardech, chodíme plavat. Že bychom se vyvalili na pláži, to neznáme. Z toho bych asi zešílel.

Lucie: To já bych chvíli na pláži s dobrým drinkem vydržela. Ale po dvou třech dnech mě koukat do moře taky přestává bavit.

Michal: Já tenhle styl dovolené vlastně nechápu.

Jdou synové ve stopách obou rodičů?

Michal: To bych neřekl. Snažíme se jim poskytnout všechno, co život nabízí. Jsme zastánci renesanční výchovy i přístupu k životu. Úzce zaměření lidi jsou sice pro společnost potřeba, pro normálního člověka je podle mě lepší vhled do více sfér lidských činností. Pomáhá to sociální inteligenci.

Kluci hrají, sportují, malují, občas něco vyrábějí v dílně a pak si najdou, co je bude nejvíc bavit. Mě ale kdyby babička od rána do večera neřezala vařečkou při hře na klavír, asi bych už dnes nehrál.

A asi byste se bez přísné babičky nikdy nedostal do Lucie…

Michal: Je to možné. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, ale třeba bych se do Lucie dostal i jinak, když jsem už ve čtrnácti založil svou první kapelu Pant.

Příští rok bude mít třicetiny deska Lucie pojmenovaná Černý kočky mokrý žáby, k níž se na konci letoška uskuteční speciální koncerty. Z alba pochází i jeden z vašich největších hitů Amerika, o který publikum naživo málokdy ochudíte. Baví vás tyhle vypalovačky po tak dlouhé době ještě hrát?

Michal: Chtěl bych podotknout, že Ivan Král, který album produkoval, tam tuhle písničku vůbec nechtěl dát. S Davidem Kollerem a Robertem Kodymem jsme ji vytvořili pro film Amerika. I tím je možná romantičtější a košatější.

Ale jasně, pořád mě baví. Karel Holas z Čechomoru, se kterým se na Barrandově dělíme o studio, říká, že pódium léčí. A má pravdu. Energetický ping-pong mezi pódiem a publikem je to nejvíc, nedá se ničím jiným nahradit.

Kdybyste měli možnost se vrátit do devadesátek za jedním zážitkem, co by to bylo?

Michal: Předskakování Rolling Stones na strahovském stadionu pro sto třicet tisíc lidí. Lucka ale hrála ještě před větším publikem.

Lucie: V roce 2006 na Love Parade v Berlíně jsem hrála, sice jenom dvacet minut, na hlavním pódiu pro dva miliony diváků.

Byla jste tenkrát fanynkou skupiny svého nynějšího manžela?

Lucie: Ne, poslouchala jsem spíš elektronickou hudbu. Ale samozřejmě jsem Lucii znala a jednou v sedmnácti jsem byla na jejich koncertě.

A když to obrátíme do současnosti, chodíte si, Michale, občas zatrsat na Lucii?

Michal: Na to není čas. Jsem rád, že spím víc než čtyři hodiny denně. Poskakování na párty bych možná ani nepřežil. A že bych měl další den volno, to se mi za posledních deset let nestalo. Ale až budu mít před sebou třeba týden volna, tak možná půjdu.

Že jste se, Michale, napočtvrté oženil právě s nositelkou tohoto jména, se zdá osudové…

Michal: Mně ne, to je náhoda. Před čtrnácti lety, kdy jsme se poznali, byla navíc kapela Lucie u ledu. Ani nikdo netušil, že se ještě někdy probere.

Píše se o vás jako o jednom z nejstabilnějších párů českého šoubyznysu. Máte recept na šťastný vztah?

Michal: To napsal jeden novinář a pak to psali všichni dokola. Takových stabilních párů je v šoubyznysu mnoho, jenom nedostali tu nálepku.

Lucie: My máme takovou nálepku? To ani nevím.

Michal: Píšou to v každém rozhovoru…

Pořád jste mi neřekli, jak to děláte.

Michal: Jako všichni ostatní, kteří spolu žijí déle, na tom není nic nenormálního. I když je fakt, že fluktuace párů v šoubyznysu je veliká.

Lucie: Tolerance, trpělivost, úcta a uvědomění si priorit.

Michal: Podle mě je důležitá empatie. Ale nejenom v manželství, i v hudební skupině, která je horší než manželství. Nedej bože, když je v ní zpěvačka, takové se většinou rozpadají.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Hybernia

Může se vám hodit na Zboží.cz: CD: Černý kočky mokrý žáby - Lucie