Michaela Salák: Manželky hokejistů jsou normální ženské

Pochází z Českých Budějovic. Do ciziny se s mužem vydala prvně v devatenácti. Zamířili do Finska. Následovaly Švédsko, Spojené státy, Rusko a Lotyšsko. Manželé jsou od července 2010.

O rok později v říjnu se jim narodil první syn Frederick (10). Poté do rodiny přibyli Sebastian (8), Charlotte Mia (6), Beatrice Anna (5) a loni v dubnu Benjamin Hugo.

A právě tím, jak zvládá svou početnou rodinu a běžné starosti matky znásobené pěti, zaujala – sleduje ji přes osmdesát tisíc lidí.

V Evropě bylo většinou fajn všude, naopak Amerika je úplně jiná, než na co jsme byli z domova, z angažmá zvyklí. Mám-li ale jednoznačně říct, kde nám bylo nejlíp, kde jsme zažili jako rodina nejkrásnější období, bude to určitě Sibiř. V Novosibirsku, kde Saša hrál několik let, byli strašně fajn lidi. Milí, otevření, vřelí.

Jde to, po důkladné přípravě… Rozhodně to pro nás byla změna proti Petrohradu, kde Saša chytal předtím. Do Novosibirsku jsme se stěhovali se třemi dětmi, Beuška se tam narodila. Na nich jsme vše vypilovali.

Třeba lednový odchod z domova na Sibiři trval asi čtyřicet pět minut. Zahrnoval důkladné oblečení, namazání dětí. Venku jsme pobyli tak deset minut, déle tam ani být nešlo, a zase jsme šli dovnitř.

Já jsem naštěstí měla v Novosibirsku k ruce chůvu. Sama bych asi odchod tolika správně oblečených dětí denně nedávala. Bez pomoci jsem je pak měla jen na víkendy, to se vždy nějak zvládlo. Všechno se dá.

Navíc naše děti jsou odmalička strašně samostatné. Jsou zvyklé se oblékat, zabaví se tím. Na Sibiři se proto do kombinézek nasoukaly. Já „jen“ zkontrolovala jak. Jediný větší problém nastával pravidelně právě u rukavic. Ty neumím nandávat doteďka.

Miluju sníh v kombinaci se sluníčkem, což na Sibiři máte. Žádné smutky tam na vás nepadají. Co se týče zimy, tak pro nás byla rozhodně horší Riga, kde bylo chladno a pošmourno. Ano, je to překrásné město, jenže v tuhle dobu tam skoro pořád prší. Což na náladě nepřidá. Ostatně podobné to bylo i v Petrohradě. Sibiř byla prostě pro nás nejlepší ve všech směrech.

K mému dětství brusle patřívaly. Táta hrál rekreačně hokej, s mámou jsme chodily na rybník. Byla jsem jedináček. Rodiče se mi hodně věnovali. Ale že bych teďka chodila aktivně na led? Bruslila? To není úplně moje představa odpočinku, trávení volného času. Raději si zajdu na masáž…

I když. Občas, potkáme-li s manželem ve městě veřejné kluziště, sklouzneme se rádi.

Když jsem s Instagramem začínala, určitou představu jsem měla. Ale nyní? Těžko říci. Vím, že mě sleduje spousta maminek. Jde plus minus o ženy v mém věku, řekla bych tak do čtyřicítky, s dětmi. Řeší podobné věci jako já, jako my doma.

Právě že ne! Rozhodně nejsem čísly posedlá. Sice je mám k dispozici, posílám je dál, tam, kde je potřeba, ovšem skoro se na ně nekoukám.

Celé to vzniklo úplnou náhodou, původně na Facebooku. Se Sašou jsme žili ve Finsku a já jsem chtěla dát blízkým, kamarádům vědět, jak se máme. Nechtělo se mi ovšem každému zvlášť psát, posílat sérii fotek. Facebookový profil jsem proto pojala jako svůj/náš deníček.

Pak jsme se odstěhovali do Švédska, kde mi jeden trenér řekl o Instagramu. I tam jsem ale pořád pokračovala v deníčkové formě. Jelikož mě sledovali lidé, kteří nás znají, popisovala jsem, co děláme. Časem jsem si všimla, že mi přibývají čtenáři/sledující, které ani neznám.

Můj muž? (smích) Ten v tomhle mívá takové záchvěvy. Občas by celý profil nejraději vymazal, pak ho najdu doma, jak skroluje (prohlíží si obsah – pozn. red.). Někdy mě i poprosí, jestli bych mu s ním nepomohla, aby byl hezčí.

Ráda, jenže on po chvíli řekne cosi ve smyslu: To je strašná práce, já nechápu, jak to vůbec můžeš dělat. Čímž to pro něj zase na čas končí.

Zadaří-li se, klidně hodiny. Ono to vypadá jednoduše, ale výroba dobré fotky vyžaduje poměrně hodně času. Času, který já s pěti dětmi téměř nemám…

A když probíráme čísla, statistiky, mobil mi ukazuje, že jsem na internetu průměrně sedm hodin denně. Do čehož se započítává úplně všechno: od navigace, diáře, v němž si věci plánuju/plánujeme, po čtení zpráv… Instagram pak z těch sedmi hodin ukrojí opravdu dost.

Zvykat asi ne, měla jsem co dělat. Čímž nemluvím o Instagramu. Koupili jsme dům, zařizovali ho. Navíc byla korona, nikam se moc nemohlo. Užívali jsme si rodinný život, protože Saša neměl hned angažmá. Až podepsal Spartě. A mě zhruba po půlroce začalo napadat, že bychom zas mohli odjet. Zatoužila jsem po našem starém životě plném přesunů.

Stále stojí, stále nám patří, jenže jsme v něm skoro dva roky nebyli. Z tohohle pohledu jeho výstavba nebyla asi naše nejlepší investice, ovšem kdo mohl tušit, co přijde, že?

Náhodou. Se Sašou obecně moc neplánujeme. Hodně se rozhodujeme podle momentálních pocitů, potřeb. Když se tedy v roce 2016 v Novosibirsku zranil a my jsme věděli, že se bude léčit měsíce, řešili jsme co dál.

Náš pražský dům jsme krátce předtím prodali, neměli jsme se kam vrátit. Naše věci byly kdesi v krabicích. Pronajímat se nám nic nechtělo. Zároveň jsme měli čtyři děti, Beušce byly tři měsíce. Najednou manžel řekl: Hele, pojedeme na dovolenou. Nakonec z ní byla pětiměsíční cesta, při níž jsme obletěli svět. Ocitli jsme se tedy i na Bali, kde se nám zalíbilo. Napadlo nás, že si tam postavíme dům.

Manžel se nad tím zamýšlel asi den. (smích) Zapovídal se s Čechem, jenž žije ve čtvrti Joshua District, pak přišel s tímhle nápadem. Odpověděla jsem mu cosi ve smyslu: Jsi si jistý? Jelikož byl, tak jsme do toho pustili. Plánovali jsme totiž původně, že budeme na Bali jezdit každý rok, ve zbytku času dům pronajmeme, že to bude skvělý byznys. No není. Uvidíme, co bude dál.

Letos tam chceme vyrazit na dva měsíce. Zároveň v nás zraje úvaha, že ho prodáme. Kdoví? Možná tam po těch dvou letech přijedeme a zjistíme, že na Bali chceme být.

(smích) Ani jeden. Začala tím, že jsme si koupili letenky do Dubaje. Tam jsem si ještě ze Sibiře s sebou vzala šest kufrů. Což manžel komentoval: Nezbláznila ses? Tři kufry tak letěly zase zpět. S redukovanými zavazadly jsme si poté užili Dubaj, po čase koupili další letenky: na Srí Lanku, kde jsme byli asi čtrnáct dnů, následovaly Bali, Singapur, Austrálie: Golden Beach a Sydney, Havaj, Los Angeles, Chicago. Z USA jsme autem přejeli do Kanady.

Stačily! Zjistila jsem, jak málo člověk potřebuje, že k životu stačí pár kousků. Když jsme cokoli postrádali, jednoduše se to koupilo. Nakonec jsem měla kufry dva. Další měla chůva.

Naše děti jsou takoví kočovníci. Jsou zvyklé se přesouvat, jíst v restauracích, snědí všechno, v jídle si nevybírají. Co jim taky při naší spontánnosti zbývá, že? (smích)

Hodně hlídám cukr, konkrétně kolik ho snědí. U nás doma byste třeba nenašla skoro žádné „obyčejné“ sušenky. Nekupuju je. Vyvážený jídelníček se nám daří udržet. Zdravé stravování odkoukali od nás rodičů. Jen nejstarší syn nejí odmalinka maso, nenutíme ho.

Sednu si s telefonem a naťukám, co potřebuju. Nejčastěji si jídlo i jiné věci nechávám vozit. Nakupování, obcházení klasických obchodů se vyhýbám, jak to jde. Výjimkou z pravidla jsou obchůdky s nápadem. Něco menšího, kam jdu na jistotu, když chci cosi pořídit.

Lajnu jsem si pustila až v momentě, kdy naši kluci přišli, že ji chtějí vidět. Tak šli spát a já jsem se podívala na pár dílů třetí série. A co bych k ní řekla? Mně se to líbilo, je to vtipné.

Některé hlášky jsou až skvělé: například na Spartu, na Slovenky, ovšem jako celek je to velká nadsázka našich životů. Manželky hokejistů jsou normální ženské, starají se o muže, rodinu. Rozhodně pořád neřeší nákupy, vlasy, nehty… Spíš se bavíme o dětech.

Naštěstí jen ve středu. Pak má ale pravidelné odpolední tréninky. Do toho Seb hraje fotbal. Holky chodí na gymnastiku. Třeba dnes je z tréninku odveze chůva, aby se vše stihlo. Doma máme dva diáře, abychom někde někoho nezapomněli.

Do logistiky se zapojuje i Saša, jenž s rozvozy pomáhá, jak to jde. Musím mu jen v ten den včas připomenout, kde má být. Snažíme se taky žít komunitně. Sousedy známe. Dva kluci v našem okolí hrají hokej za stejný tým jako Fred. V jejich odvozu/přívozu se střídáme. Jsou prostě dny, kdy by naši rodinnou logistiku jeden člověk nedal, možná ani dva by to nestihli.

Do srubu, na naši zahradu. Do nynějšího domu jsme se přistěhovali v momentě, kdy se řešil vyhořelý srub místní komunitní školy. Tak jsme nabídli prostor pro nový na svém pozemku. Kluci to tak mají do školy kousek, což vyhovuje všem.

Není to naše škola, v obci funguje řadu let, my jsme se do ní s dětmi přidali. Je víc zaměřená na rozvoj osobnosti. Funguje v rámci individuálních vzdělávání. Místo učitelů v ní jsou průvodci. Plus od pondělí do čtvrtka jde o českou školu, v pátek se mění na ruskou. Chceme, aby si kluci ruštinu udrželi. Mluví skvěle, byla by škoda, aby ji zapomněli.

Dělá, což nechápu. Přijde z tréninku, je mu jedno, kolik je doma lidí, lehne si na gauč, dá si na obličej polštář a na deset minut čtvrt hodiny tvrdě usne. Pak vstane jako nový, jde si dělat jiné věci, věnuje se dětem. Tohle bych taky chtěla umět: krátce usnout a být čerstvá.

S pěti dětmi? Ani vám nevím. Mám to asi jako jiné mámy. Záleží na dni, na situaci. Někdy mám pocit, jak se máme krásně, jindy zase, že „už to nedám“, někdy bouchnu. Až šílená byla z tohohle pohledu karanténa, do níž jsme na podzim s dětmi spadli. Uzavření, izolace na jednom prostoru bez možnosti ho opustit krize samy spouštěly.

Přesně o tomhle se bavíváme se Sašou. Snažíme si vybavit doby ve Finsku, Švédsku, v USA, kdy jsme byli jen my dva. Padají otázky: Co jsme sakra dělali? Odpovědi na ně skoro nemáme…

Za ty čtyři roky bez našich dětí jsem sice ráda, ale jako by to byl život bez ničeho. Za sebe vím, že jsem si volný čas krátila studiem. Dělala jsem dálkově vysokou školu ekonomickou. Určitě jsem vařila, uklízela, chodila na kafe, četla si… A byt byl uklizený jak v době mého odchodu, tak mého příchodu. Ježíš, to je nuda! (smích)

Nechala jsem studií těsně před bakalářskými státnicemi. Než jsme odjeli do ciziny, chodila jsem do školy prezenčně, pak jsem přešla na dálkové studium, na zkoušky létala. Když mi do konce chyběly dvě, napsání práce, už jsem měla jiné starosti.

Žili jsme v Americe, narodil se první syn a já se do toho učila matematiku, které jsem absolutně nerozuměla. Seděla jsem nad skripty, koukala na malého a v duchu si říkala: Místo toho, abych tě vzala, šla se projít po Chicagu, si cpu do hlavy cosi, co mě míjí. A proč? Když jsem to řekla nahlas, Sašovi, reagoval: Tak se na to vybodni. Tak jsem se na vše vybodla. Nelituju. Ten titul jsem nikdy nepotřebovala, nepotřebuju stále.

Teď ne, protože nemladší syn je ještě malý. Ale jinak si čas uděláme. Rádi zajdeme do kina, do divadla, na večeři, jsme jen sami dva. Občas letíme na víkend do ciziny. Jedeme-li takto na delší dobu, děti rozdělíme na skupiny mezi prarodiče a chůvu. Pět najednou asi nikdo jiný než my nehlídal. Je to extrém.

Skoro nikdy. Hokej doma neprobíráme. Saša to nemá rád. Což vědí jak můj, tak jeho táta, kteří si dávno odvykli mu volat a ptát se ho na konkrétní zápas. Říkává k tomu: Já se tě taky neptám na tvou práci, pojďme se bavit o něčem jiném. Chce-li něco říct sám, nedaří-li se mu, tlačí ho výzbroj…, přijde s tím většinou za mnou.

Chodíme dokonce pravidelně, pokud se hraje v Praze na Spartě (rozhovor vznikl před jeho odchodem z klubu - pozn. red.). Sbalím pět dětí a vyrážíme tátovi fandit. Mají to rády. Musí ale hrát, stojí-li v bráně kdokoli jiný, nebaví mě to. Ráda se dívám na svého muže, na jiného chlapa v bráně zvědavá nejsem.

Vůbec. Myslím si, že brankářská pozice je v hokeji ta nejbezpečnější, co může na hřišti být. Rozhodně horší to mají obránci, útočníci, kteří narážejí do manťáků.

Co bude, to bude. Myslím si ale, že Saša hokej opustí, že nebude chtít trénovat, spojit s ním zbytek života. Jednoduše zavře dveře a půjde dál. A mě živí Instagram, dávno pracuju. Možná se na naší další profesní cestě kdesi sejdeme. Možná budeme mít každý vlastní kariéru.