Michaela Pavlátová: S každým filmem píchnu do nějakého hnízda

Během práce na filmu, který vznikl podle předlohy knihy novinářky Petry Procházkové, asi málokdo čekal, že se jeho uvedení setká s takovou pozorností - vývoj situace v Afghánistánu mu dodal na aktuálnosti a publicitě, i když se vlastně odehrává v době před tragickými událostmi letošního léta. Ale čas běží…

Videoklip na písničku Vladimíra Mišíka, ale už se to povedlo stihnout online, protože jsme tak naučení pracovat. Zjistili jsme, že vlastně není potřeba se scházet, zvlášť my animátoři. Nám doba covidová neuškodila, naopak nám dala klid na práci a vzala nutnost někam jezdit.

Trochu se to ale podepsalo na škole a vztazích se studenty. Vřelost si nikdy nevybudujete přes obrazovku počítače. Docházelo i k směšným situacím: po roce učení jsme se setkali naživo a já se ptám: Tamhleten člověk je něčí host? Odpověď zněla: To je náš Teo.

Uvědomila jsem si, že ho znám pouze z anfasu, placatě, a on byl z profilu. Je zvláštní, že pro ně je to už normálka, animátoři jsou obecně plašší a zalezlejší. I když myslím, že je strašně důležité se setkávat ve škole, diskutovat na chodbách, zamilovávat se, chodit na večírky…

Přesně tak. Měla jsem po pěti letech volné léto, těšila jsem se, že si budu v klidu číst…

Jenže já klid neumím, mám v sobě strašný neklid, špatně se mi brzdí. Nejraději mám stav, že nehrozí nic akutního a dělám jen něco drobného. Klip jsem tedy vzala jako takovou malou radost. Nabídl mi ji hudebník a producent Petr Ostrouchov, který loni udělal s Mišíkem desku, a tak ho nahodil, že vznikla hned další.

K písničce 60. léta ho napadlo udělat animovaný klip. Přizvala jsem ještě dva spoluautory, stále se totiž učím pracovat v kolektivu. I poté, co jsem udělala celovečerní animovaný film, je pro mě těžké přijmout fakt, že druzí vidí věci jinak. A dělat kompromisy.

Nakonec si uvědomím, že to taky jde, a přestanu sedět na detailech. Nechat to být mi bere asi nejvíc energie.

V roce 2015 jsem hledala látku na celovečerák, protože se mi nedařilo napsat si scénář sama. A objevila jsem knížku Petry Procházkové Frišta. Pojednává o evropské studentce, která se provdá za spolužáka Nazira a odchází s ním do jeho rodného Kábulu. Čeká ji řada předvídatelných, ale i překvapivých a drsných situací. A nabízí se mnoho otázek…

I když mě předtím nezajímal Afghánistán víc než kohokoliv jiného, přečetla jsem ji jedním dechem. Zabouchla jsem se do hlavní hrdinky Hery a získala pocit, že to je holka, se kterou chci kamarádit. Navíc byl text plný suchého humoru.

Věděla jsem, že ve studiu Negativ už existuje scénář na hraný film, na který se ale nesehnaly peníze. Zkrátím to: domluvili jsme se na animovaném.

Pustila jsem se s vervou do příprav, ale zároveň jsem si kladla otázku, jestli někoho nenaštvu. Já nedělám nikdy nic úplně bezbolestného, vždycky píchnu do nějakého hnízda. I když se snažím nesoudit, představit všechny strany (každý je trochu dobrý i nedobrý) a nechat na divákovi, ať si udělá názor.

Tehdy zrovna začali ve velkém jezdit uprchlíci na ostrov Lampedusa. Vzedmula se ohromná vlna solidarity následovaná xenofobií, což se pak různě měnilo. Nejdřív jsem měla obavu z Tálibánců, kterým se film o ženské, která uteče z domova a pracuje, líbit nebude.

Pak mě napadlo, zda se nemám víc bát českých sousedů, ti jsou blíž. Přišla malomyslnost…

Místo podpory mě spíš varovali, že mě čeká hodně práce, ať si to dobře rozmyslím. Přišla jsem schlíplá domů a řekla si, že to asi nedám. V ten okamžik jsem si začala připadat jako slaboch, poseroutka a zrádce hlavní hrdinky. Že ji v tom nechám samotnou a žiju si na rozdíl od ní tak pohodlně!

Takže dalších pět let mě Hera provázela každý den. Chtěla jsem ztvárněním jejího příběhu dokázat, že animovaný film je schopný unést i vážné téma. A zároveň aby divák zapomněl, jakou technikou je udělaný. Aby se na něj napojil a nic ho nerušilo.

Míru publicity, které se nám dostalo, by si všichni tvůrci přáli. Zpočátku jsem měla dvojsečný pocit: tam se děje něco strašného - a my se tady radujeme z premiéry? To je přece nefér! Zájem postavený na neštěstí druhých mě nemůže těšit.

Ale nakonec je dobře, že došlo k tomu časovému propojení. Diváci jsou k filmu víc vnímaví, uvědomují si, co se v Afghánistánu děje a co tomu předcházelo. A že vlastně všichni lidi na světě jsme bratři (ač to zní jako klišé). Všichni chceme blaho, harmonii, máme rodiče, lásky, svazky, hodné dědečky, protivné tchyně.

Samozřejmě v různých kulturách se k nim přistupuje jinak. Ale najednou je nám ta vzdálená země bližší. Film i knížka upozorňují, že se nesmí na tyhle lidi zapomínat. I když k tomu stejně dojde, to téma už pomalu přestává být sexy, dějí se další hrůzy, potopy, požáry…

Leckoho překvapí, co vše v Kábulu dřív fungovalo: měli jsme na výběr ze dvou dabingových studií a pracovali s řadou výborných herců, profesionálů. Asi třikrát jsem je režírovala online a byli (i jejich zvukaři a technici) odborně stejní jako tady.

Nedávno jsem je znovu kontaktovala, psala o úspěchu na karlovarském festivalu, kde byla i Petra Procházková se svou nádhernou rodinou a mužem Afgháncem. A ptala jsem se, zda jsou v pořádku. Odpověď zněla, že fyzicky ano, ale mentálně jsou úplně zoufalí. Děkovali za zájem a podporu, je pro ně důležité, aby o nich svět věděl.

O to se snažím ve všech filmech. Petra používá větu: Spolužití je možné. Mě na její knize zajímala vedle různých bizarností a humoru právě ta linka holky, která odejde za láskou někam daleko - a on je tam pak jiný.

Ona je připravená ledacos snášet, přizpůsobit se, ale okolnosti je oddělují. I když se pořád milují, jsou na dvou lodích, které se rozjíždějí a nemůžou s tím nic dělat. Ten film je o tom, že má cenu vytrvat a nést určitou zodpovědnost. Snažit se o toleranci, ovšem jen do jisté míry. Nezavírat oči před nepříjemnými věcmi, což je pohodlnější.

Možná mohl být film ještě palčivější, ušpiněnější, syrovější. Někomu může připadat jako limonáda, pohádka - směšná ve srovnání s tím, co se tam děje. To je právě problém v kolektivu, některé věci uhlídáte, jinde děláte ústupky.

Snažila jsem se kontrolovat úplně všechno, obrazně řečeno od střechy po kotelnu. Jistě jsem lezla okolí na nervy.

Dnes už mám nadhled a myslím, že film jako celek obstojí. I v novém kontextu. V závěru se Hera vrací z letiště do Kábulu. My známe z médií obraz, jak se tam věší lidi na podvozky letadel v zoufalé snaze odletět. Ona ještě netuší, co přijde. Život tam se jí zdá jednodušší, protože o spoustě věcí nemusí/nemůže rozhodovat. Západní svět jde do extrémů, lidi mají nekonečně možností ve všech směrech, včetně kultury, volby pohlaví…

Do toho se nechci moc pouštět. Ženy jsou tam různé, ale většině je příjemné, že se o ně manžel stará a zajistí je, netouží příliš po samostatnosti. V domácnosti bývají muži překvapivě často pod pantoflem, ale zůstává to v rodině. Důležité pro ně je, jak to vypadá navenek, když dítě udělá ostudu, jsou schopni ho zavrhnout.

Ale s některými tamními ženami máme společné, že si rády děláme věci tak, jak chceme. Byly tam přece doktorky, poslankyně, reportérky…

Takové holky se najdou všude, u nás zřejmě víc než na Západě. Je pravda, že když jsem mluvila s koproducenty z Francie, zvlášť se ženami, nechtěly věřit, že by dnešní dívka udělala něco takového. Že by si oblékla burku, snesla facku!

Uznávám, že ani mé studentky by do Afghánistánu za mužem nešly, chovaly by se emancipovaněji. Já bych na to neměla odvahu, ale je to pro mě pochopitelné. V podobné situaci jsem odešla za láskou do Ameriky. Což nic není, jedná se o stejnou kulturu.

Ovšem když vidíte manžela Petry Procházkové Paikara Paikara… to je muž, že se mi zastaví srdce. Zažila jsem nejrůznější partnery, vzrůstem, povahou. Ale mám v sobě jakýsi prastarý ženský instinkt pro velkého muže-ochránce, který sebou nenechá vorat, zároveň je něžný a má humor. To mi imponuje, a proto to chápu.

Ocením chlapa, který mi nechá svobodu, ale budu cítit pevnou ruku.

Mnoho českých mužů je báječných, jenže čím dál víc jsou západně znejistění, zatímco my ženy jsme posílené. Chceme své pravomoci a zároveň silné muže, což se těžko kloubí.

Třeba můj bývalý manžel byl krásný vysportovaný chlap, ale dával mi volnosti až příliš, nedokázal vymezit jisté mantinely, což (pro někoho asi paradoxně) přispělo ke konci vztahu.

Ano. Za člověkem, u kterého se mi zdálo, že jsem se pro něj narodila. A pořád si to myslím. Až na to, že jsme spolu nemohli být. To je jako komunismus: zní to hezky, ale nefunguje to. Poznali jsme se v době, kdy jsem tady už skoro všeho dosáhla.

Měla jsem celý život hrozně jednoduchý a nalinkovaný, ničemu jsem nemusela pořádně čelit. Harmonická rodina, výtvarná škola, od prvních filmů úspěch, hrála jsem v Knoflíkářích, byla jsem taková celebritka…

Prostě jsem měla štěstí, za které jsem osudu vděčná, ale všechno mi šlo až moc snadno, takže jsem to chtěla zkusit jinde. Navíc uniknout z náruče milované rodiny. Možná opožděná puberta. Jako si lidi nechávají dělat kérky, představující určitou iniciaci - sice to bolí, ale konečně se něco děje.

Žili jsme v San Franciscu a moc ráda na to vzpomínám. Existovala tam skupina lidí podobného naladění, kteří neměli rodiny a pořád měli čas. Skvělé! Ať se Amerika chová jakkoliv, je to vždy jen část její administrativy.

I tam jistě žije hodně lidí, s nimiž bych si nerozuměla, ale je to pořád země mého srdce, s nádechem velikosti a obrovských možností, země, kde můžeš všechno. Filmy jako Bezstarostná jízda jsou ve mně hluboce zakořeněné.

Brzy jsem ale došla k tomu, že nemůžu žít jen láskou. Potřebuju vědět, že můj den je k něčemu. Podařilo se mi najít práci, měla jsem své předchozí filmy a ty mi otvíraly dveře. Jenže pracovat stylem jako tady nešlo, lidí jako já jsou tam tisíce, vrcholem by bylo, že se stanu třetím režisérem nějakého velkofilmu. Což nebyl můj cíl.

Časem se začal drolit i vztah, takže když přišel mail, zda bych nechtěla v Česku režírovat hraný celovečerák (Nevěrné hry z r. 2003 - pozn. red.), tahle kapitola se uzavřela.

Vzpomínám na pocit z dětství, že na světě je tolik úžasných povolání a já nemůžu všechna stihnout. Chtěla jsem být tramvajačkou, líbilo se mi, jak cvaká lístky. Nebo prodavačkou masa, ne že bych ho tak ráda jedla, ale je to báječná matérie, vložit ruce do mletého masa je příjemné.

Rodiče byli úředníci, ale jak říkám v žertu, za vše může Lenin, kvůli němuž odcházela ruská inteligence do ciziny, včetně rodiny mého strýce Vjačeslava Irmanova. S ním k nám vstoupil umělecký duch, on mě nasměroval na Hollarku a později na UMPRUM.

Ráda jsem kreslila legrační obrázky a uvažovala jsem o ilustraci, tam se ale hlásilo moc lidí. Šla jsem tedy do ateliéru filmové a televizní grafiky vedené Miloslavem Jágrem, kde bylo navíc veselo.

Stejní jsou v tom, že chtějí něco zažít, chtějí harmonii a zároveň dobrodružství. Jsou talentovaní, chytří, přemýšliví. Většina je ovšem daleko sebevědomější a drzejší. Já zažila poslední roky úcty ke stáří a netroufala si nijak se vymezovat, své filmy jsem uváděla slovy: Na to se ani nedívejte!

Dnes učím studenty střední cestu, ne se tvářit, že jsou mistři světa amoleta, ale aby bylo vidět, že jim na jejich práci záleží. Ze školy odcházejí nejen s komplexními znalostmi, jak udělat krátký animovaný film, ale jsou schopní, pokud se rozhodnou, vytvořit i celovečerák. Ať si každý dělá, co chce, ale ať ví, čím vším se může živit. Takže jejich budoucnost vidím dobře.

Sama jsem takový snesitelný mainstream - snad to nikoho nepohoršuje a zároveň to je blízko umění.

Mám kliku, že jsem vhodně povahově namixovaná. Na škole jsem nepatřila k nejtalentovanějším, kolem byly výraznější osobnosti. Měla jsem ovšem na rozdíl od nich víc trpělivosti, tah na branku a jisté ambice.

Mojí kariéře napomohlo i to, že nemám děti. Což nebylo plánované, já na ně po pravdě trochu zapomněla. Neměla jsem v sobě potřebu mít muže, šla jsem vždy jen za tou láskou. A tím jsem získala hodně času.

Jsem šťastná, že jsem potkala právě Vráťu. Dopadlo to úplně nejlíp, jak mohlo. Bez něj nevím, jak bych všechno zvládla. Sám už namaloval, co potřeboval, a zajímá ho, co dělám já, můžu na něj hodit i to, co by většina žen asi neříkala. Je trpělivý, nebrblá, ať nechám práci za dveřmi. Taky mi pomáhá s barevností.

A pokud už mi něco vytkne, vím, že to musím změnit. Je jako ten kanárek, co ho mívali v dolech. Teď mě třeba upozornil na kulhající rytmus, i když nemá hudební sluch. Znám ho od osmnácti, byl členem spolku Český sup, měl dlouhé černé vlasy a přítelkyně vždycky nějaké krasavice, modelky.

Pak jsme se setkali po letech. Naše láska vzplála na karlovarském festivalu a k prvnímu polibku došlo v Becher’s baru. Proto tam jezdíme rádi dodnes.

Co víc si přát, než mít doma pilota horkovzdušných balónů i s balónem? Jenže mám smůlu: bojím se výšek. Jak balón stoupal, já klesala na mysli. Vráťa létal dlouho, asi do 75.

Ke konci se stávalo, že přijeli lidi, kteří dostali let jako dárek, a když viděli staříka, začali se bát. Ovšem jak se do toho pustil, strach je přešel. Já fungovala jako pozemní pracovník, což bylo taky vzrušující.

Určitě. Vráťa to místo objevil s kamarádem v 60. letech a dostal vizi netradičního bydlení. Naštěstí s ním nebyla žádná žena, která by mu to rozmluvila. Během let vytvořil ráj, do kterého jsem přišla už k hotovému.

Nejšťastnější jsem, když mám kolem sebe práci, chlapa a kocoura. A pokud mě nebolí záda od počítače, snažím se místo sprchy koupat v našem jezírku. Vyjít do zeleně je skoro šok, ani nevím, jestli úplně zdravý. Taky jezdíme na elektrokolech, ta nám dala křídla. Přála bych si, aby nám tenhle způsob života vydržel co nejdéle.

Může se vám hodit na Zboží.cz: